ArkAngel
komentáře u knih
Text
Dmitry Glukhovsky
Je to kritika ruského systému? Varování před zneužitelností mobilních zařízení? Nebo obojí? Glukhovskému se podařilo vybudovat napínavý román, u kterého sice tušíte, že neskončí happy endem, ale stále vás zajímá, jak hluboko do králičí nory ještě jeho hrdina spadne. I přes to všechno mu ale fandíte a doufáte, že se mu alespoň trochu zadaří... dokud není úplný konec a vy si říkáte, proč to nemohlo být ještě malinko delší.
Sluha dvou pánů
Carlo Goldoni
Divadelní inscenace s Donutilem je naprosto geniální, tak jsem si řekl, že si přečtu i původní hru. Vše je velmi chytře promyšlené a humorem bych to umístil někde mezi Shakespearea a Cimrmany (což odpovídá to tomu i časově). Sláva pudlíku... tedy pudinku a jdeme obsloužit jednoho dva pány.
Tahle země není pro starý
Cormac McCarthy
McCarthy ve svém moderním westernu opět ukazuje, jak je svět prohnilé místo. Mírou násilí bych se jej nebál přirovnat ke knižnímu Tarantinovi, který s radostí prohlašuje, jaká je to ještě zábava. Stejně jako u Cesty je zde znatelný již jeho úsečnější jazyk, na který najel (čímž je zase přirovnáván k Hemingwayovi). Ve srovnání se zmíněnou Cestou nebo Krvavým poledníkem je to ale malinko slabší.
Kmotr
Mario Puzo
Kmotra jsem četl poprvé v osmé nebo deváté třídě na základce a kniha mě tehdy hodně učarovala. Po letech se mi konečně znovu dostal do rukou a musím říct, že nostalgie mi trochu zvýšila očekávání, kterých kniha nedostála. Pořád se jedná o velmi skvělý kousek, který se snaží věrně ukázat, jak sicilská mafie fungovala, ale pět hvězdiček to u mě není. Mnoho kapitol mi přišlo vyloženě nudných, což může být i tím, že jsem se za ty roky čtenářsky posunul malinko jinam.
Stín z času
Howard Phillips Lovecraft
Závěrečný svazek Lovecrafta obsahuje nejčtivější z jeho příběhů a také jeden z nejzajímavějších. Jak uvádí komentáře a vysvětlivky k "V horách šílenství", přistupoval Lovecraft k textu hodně vědecky, zároveň svůj svět mytologizoval i demytologizoval, což mu ještě přidává na uvěřitelnosti. Ono nahlédnutí do jeho mýtů ze všech stran bylo opravdu zajímavé a je možná i škoda, že byl autor nucen něco vyškrtnout. Je to jeden z příběhů, ke kterým se určitě budu vracet, protože je napsán neskutečně fascinujícím způsobem.
Planeta opic
Pierre Boulle
Při čtení Planety opic mne zprvu zneklidnil začátek, kdy jsem si říkal, že není úplně dobrý nápad mít takhle odosobněný příběh. Cestovatelé vesmírem totiž objeví zprávu a my jakožto čtenáři jim ji víceméně čteme přes rameno. Pak se ale rozjede ono vyprávění "vzkazu v lahvi" a musím říct, že ona pasáže, kdy opice testují hlavního hrdinu nebo dochází k jazykové bariéře, mě hodně bavily. Twist je pochopitelně lépe udělaný ve filmu, kniha má takovou zvláštní kličku a nemá takovou sílu... i když odhalení identity cestovatelů bylo zase krásně hořkosladké.
Hrobka
Howard Phillips Lovecraft
Přestože Lovecrafta nelze zařadit mezi autory nejvyššího kalibru, nelze mu upřít jeho vliv na popkulturu a založení celého mýtu Prastarých. Mě osobně autorsky vlastně i vyhovuje a kromě toho, že navazuje na Poea, nebál bych se jej srovnat s naším Kafkou nebo Meyrinkem. Lovecraft i Kafka oba zpracovávali podobná témata... byť každý jinak. Navíc jde vidět, že oba silně kulturu týkající se neznáma a podivna ovlivnili, protože ne po každém autorovi vzniká přídavné jméno (kafkovské, lovecraftovské).
Zabiják
Émile Zola
Zola je autor, kterého následující mladší generace tvůrců nenáviděly, jelikož byl dokonalým ztělesněním naturalismu, jímž tolik opovrhovali. Ať už úděl ženy v dobové Francii nebo nebezpečný zabiják v podobě alkoholu, to všechno Zola do detailu rozpracovává a nenechává si ujít příležitost popsat všechno, co mu přijde pod ruku. Osobně nejsem fanda těchto extrémně realistických příběhů, ale po Zolovi v budoucnu určitě někdy znovu sáhnu... třeba zas něco z jeho "rodinné ságy".
Mein Kampf
Adolf Hitler
Jeden ublížený rakouský malíř si jednoho dne řekl, že bude dobrý nápad vstoupit do politiky a stal se součástí tehdejší dezinformační scény, která stavěla své názory na Protokolech sionských mudrců (nečekaně pocházejících z Ruska), ke kterým se sám Hitler v jedenácté kapitole odvolává. Antisemitská linka tak tvoří zhruba 80 % díla, což ve výsledku pochopitelně snižuje jeho kvalitu k nule. Na druhou stranu má ale dílo výpovědní hodnotu o své době, kdy se z historie můžeme poučit, což sám rakouský malíř považuje za velmi důležité. Pasáže z jeho vlastního života ale byly vcelku zajímavé a i s některými politickými myšlenkami se člověk může ztotožnit, jelikož demokracie rozhodně ideální systém není a má své mouchy. Kdyby to nebylo čistě dezinformační dílo, dal bych mu o hvězdičku navíc, ale takhle je to jen snůška lživé propagandy, která stojí na čiré nenávisti a rasové a národnostní nadřazenosti.
Plavba Jitřního poutníka
C. S. Lewis (p)
Plavba Jitřního poutníka se veze na vlně klasických dobrodružných příběhů, jako jsou Odyssea nebo Sindibád a vlastně se to ani nebojí přiznat. Hrdinové totiž putují z ostrova na ostrov a na každém zažívají jiné podivné dobrodružství, což pochopitelně odpovídá i zmíněným literárním předchůdcům. Lewis kromě toho opět vychází také z Bible a v závěru Aslana ještě více přibližuje figuře Krista. Četlo se to hezky, ale osobně fanda podobných dobrodružství moc nejsem.
Hra o trůny
George R. R. Martin
Poprvé jsem knihu četl v pubertě, když vyšel seriál. A mezitím jsem se do ní ještě párkrát pustil. Po letech je to pořád skvělé čtení, kdy mne i tentokrát bavila ze všeho nejméně linka Daenerys, která je celá bokem "hlavního" dění. Politikaření a mírnější fantasy stavící více na středověkých reáliích se ale Martinovi povedlo, kdy opravdu cením fakt, že se na rozdíl od jiných autorů nebojí zabíjet postavy. Je jedno, zda je někdo populární... když to slouží ději, tak musí odejít na věčnost.
Alenka v kraji divů a za zrcadlem
Lewis Carroll (p)
Normálně se považuji za člověka, který naprosto miluje veškeré odlišující se a podivné věci, ale Alenka v knižní podobě u mě nezabodovala. Burtonovu filmovou verzi mám v oblibě a velmi se mi líbí, jak s tématikou Říše divů pracují komiksy od DC, ale původní dílo mi přijde jako náhodný generátor slov, kde nemůžeme vysledovat ani funkční dějovou linku. Hra se slovy je za mě v pořádku, ale jinak je pro mě dílo neuchopitelné. Jistě můžeme říct, že to vlastně i věrohodně reprezentuje sny, které jsou také proměnlivé a přelévají se z jednoho nonsensu do druhého, ale i ty kolikrát dávají daleko větší smysl... tedy alespoň ty moje.
Zasvěcení
Elisabeth Haich
Knihu Zasvěcení nemohu označit jinak než za jeden z pilířů moderních textů pro mystiky. Skrze své minulé životy přináší v Haichová v textu cenné lekce o fungování světa, vyšších sil a pochopitelně tajemstvích Egypta. Nad některými pasážemi budete určitě hodně přemýšlet, já si nyní čtení po několika letech znovu užil (s nově nabytými znalostmi o to více) a potvrdil jsem si myšlenky, které mne již nějakou dobu provázely. Jsou tu pochopitelně také velmi těžké kapitoly, jako například ty s geometrií, které se vám možná i bude chtít přeskočit, ale při pořádném soustředění člověk vstřebá i tyto informace. Tak a teď si jen počkat na nového duchovního vůdce a spojení s mimozemskými rasami, což text o věku Vodnáře (v němž se nacházíme) zmiňuje.
Hon na ovci
Haruki Murakami
Než Murakami napsal svá vrcholná díla, byl tu Hon na ovci, který se taktéž drží v jeho linii magického realismu. Protagonista se nejprve setkává s dívkou, která má kouzelné uši a následně se vydává nalézt ovci, která je taktéž kouzelná. Všechno je ale daleko složitější a hrdina prochází v románu velkým vývojem, kdy se postupně očišťuje. Magické prvky jsou zde užity zajímavě, ale určitě by se daly využít daleko lépe. O nich to ale ve výsledku samozřejmě není a i samotná ovce zde figuruje zejména pouze jako hnací motor protagonisty, který jej má dovést k jeho přeměně.
Krvavý poledník aneb Večerní červánky na západě
Cormac McCarthy
Pokud bych měl McCarthyho nějak charakterizovat jedním výrazem, tak to bude určitě syrovost. Svět je v autorově podání velmi drsný a neschovává se za pozlátka, jak jsou někteří zvyklí. Postavy se neustále zabíjejí, řežou si skalpy a vy jen čekáte, zda se něco podobného nepřivodí té nebo oné postavě, která je zrovna na scéně. A byť se to na první pohled může jevit jako klasický krvavý western, ve skutečnosti je v něm toho daleko více.
Sunstone 1
Stjepan Šejić
Sexuální fantazie mnoha lidí jsou odsuzované a Šejićův komiks je příkladem díla, které může tyto "hejtry" přesvědčit o tom, že je to vlastně úplně normální. Sunstone nahlíží na svět BDSM z pohledu klasické vztahovky, kdy nám ukazují dvě obyčejné holky, které pojí stejná sexuální fantazie. Skrze dílo se člověk seznámí s tím, jak tihle lidé přemýšlí, jak to celé funguje a zároveň ve druhé části přichází i varování v podobě příběhu Marion, což mi přišlo jako skvělý odstrašující případ a ukázání odvrácené strany BDSM. První část je samozřejmě více zaměřená na nahotu a sex, ale ve výsledku je Sunstone akorát romancí dvou dívek, která je zasazená do nevšedního světa BDSM. Btw, Šejić je jedním z nejlepších kreslířů vůbec.
Batman: Můj Temný princ
Enrico Marini
Marini je úžasný kreslíř a jde to vidět na postavách i prostředí. Co se této jednohubky týče, rozhodl se Marini pro reálnější tón a tak tu máme třeba Killer Croca více lidského, jak jej zpracovali třeba i jiní autoři v podobných autorských počinech mimo hlavní vesmír. Ženské postavy jsou trošku úchylnější, ale je to evropský komiks, co byste čekali. Příběh je jinak promyšlený dobře, řeší se tu otcovství jedné malé dívenky, které ve finále možná překvapí. Je super, že u nás vychází i tyhle věci mimo hlavní řadu, je to příjemné osvěžení.
Operace Thümmel
František Kotleta (p)
Kotleta je ten typ spisovatele, jehož autorský si buď zamilujete nebo vám bude lézt na nervy. Jeho přirovnání jsou opravdu specifická a ne všem se tak trefí do vkusu. Stejné je to s nadávkami. Mě osobně to tedy nesedlo, ale na druhou stranu mě potěšilo, že duo Kotleta a Sněgoňová (tohle je spíše zásluha Kristýny) využili obyvatel Frýdku-Místku jako důležitých postav příběhu. Dílko chvílemi působí, jako by pejsek a kočička dělali dort, ale to k brakovému žánru už asi i patří. Jestli vás kniha bavila, jsem za to rád, ale jak jsem trávil poslední měsíce u klasiky a nadával jsem na stále se zhoršující mainstreamovou produkci Hollywoodu, můj vkus se posunul jinam. V rámci žánru a ještě v našich končinách určitě nadprůměr, ale tohohle Atreida to bohužel nezaujalo.
My
Jevgenij Ivanovič Zamjatin
Čísla, písmena a rovnice. I takhle může vypadat dystopický svět, kdy lidé ztratí svou identitu a budou fungovat jen pod jakýmsi jednoduchým označením. Jako dystopie je to samozřejmě funkční, ale když to člověk čte po Orwellovi, Bradburym nebo Atwoodové, říká si, že je na tom Zamjatinův svět ještě i docela dobře. Podoba deníkových záznamů ale posouvá dílo zase do trochu jiné roviny, což je rozhodně plus.
Bílá velryba
Herman Melville
Všechno co jste chtěli i nechtěli vědět o velrybách a velrybářství najdete právě v Melvillově mohutném díle. Když pomineme veškeré detaily o tom, jak život velrybářů probíhá, máme tu postavy "divochů", kteří jsou v kontrastu s bílými muži a samozřejmě také fanatického kapitána Achaba, jemuž jde o pomstu více, než o cokoliv jiného. I díky tomu se dá na knihu dívat různě. Někdo ji bude vnímat jako realistické dílo ukazující čtenáři netypické prostředí a jiný zase lidský příběh o tom, jak může posedlost zkomplikovat život vám i lidem kolem vás. V obou případech stojí rozhodně za přečtení.
