Artim komentáře u knih
Od Nesba mám za sebou jen Sněhuláka, což byla pecka a tak jsem se docela těšil. Mezitím jsem stihl přečíst trilogii Millenium od Larssona a Poutníka od Hayese - naprosté pecky.
I pustil jsem se do Policie.
Prvních 100 stránek mi přišlo takových nic moc ve srovnání s tím, co jsem zakusil od výše zmíněných autorů. Na dalších 50 stranách mi bylo jasné, kdo je vrah a dalších 50 stránek to potvrdilo. Hahaha, dost trapné, 2 hvězdy za snahu, víc nic.
Pak mě ale začal hryzat pocit, co chce jako autor řešit na zbývajících 400 stránkách a proč má ta detektivka přes 90 % hodnocení? Že by jen ze setrvačnosti celé série? Asi těžko...
A tak jsem pokračoval ve čtení a opět zjistil, že jsem byl vedle jak ten smrk!
Práce historika v působivém, podmanivém, přitažlivém, precizním až puntičkářském zpracování palčivého tématu dějin.
Autorka má můj respekt!
Na tuto knihu jsem se opravdu těšil. Xenofobie a rasismus - tak vzdálené a přitom nám čecháčkům někdy připisované.
Pustil jsem se do toho a po chvíli se zalekl přemíry estrogenu, kterým je kniha prodchnuta. Spousty lásky a něhy na jedné straně a na druhé opovržení a intriky jak z mexické telenovely. Žádná výrazná mužská postava. Bílé paničky vs. barevné hospodyně.
Postupně jsem ale přicházel na to, že autorce nešlo o velké a zjevné projevy, ale především o ty nenápadné, skryté a hluboko zakořeněné, co si jich zprvu ani nevšimnete... A ty vám sází s postupnou gradací až se s tím estrogenem sžijete a chcete víc...
Moc povedené, díky za tu knihu!
(SPOILER) Mistrovské dílo!
Zajímavé je, že kniha naději nedává, Galén umírá, aniž by komukoli předal své poznání (zůstal nepochopen duchovně, nepředal i svůj vědecký objev). Film ale vnáší naději v podobě "nepřítele", který vše pochopí a lidstvo tak má stále naději.
Symbolická paralela na hitlerovské Německo - zaslepený vůdce s "vyšší" ideou moci, všudypřítomná propaganda, slepá víra vyvoleného národa, provokativní pseudonepřítel (Polsko), zbrojení, temno a do toho protiklad bílé nemoci, která kosí všechny bez výjimky.
No a pak je tu Galén, protiklad vůdce. Obyčejný, nicotný až naivně dětinský (dr. Dětina) člověk, který by měl být součástí soukolí. Avšak stejně jako vůdce i on má vyšší ideu, ovšem protikladnou. I on je neústupný ve své věci, až téměř stejně fanaticky. I on prožil válku. I on si vybírá, kdo mu za to stojí a kdo ne.
Kniha nabývá vrcholu, když se oba střetnou a vzájemně se přesvědčují o svých vyšších ideálech.
No a pak jsou tam vedlejší postavy jako karikatury typických nižších lidských vlastností. Prof. Sigelius jako ambiciozní, egoistický domýšlivec. Otec, sobec toho nejhrubšího zrna. Zbrojař Krüg (jak příznačné), zprvu fanatik, pak ale po objevení nemoci procitá, ale přesto se nedokáže oprostit od své původní role. Matka, jako hodná, submisivní a soucitná - osamocené naivní dobro, které nemá šanci uspět. Jak tragické, jak smutné, jak skličující.
Bylo zajímavé zeptat se sám sebe, zda bych v očích Malého prince obstál a stal se jeho přítelem. Zda bych dokázal vykřesat něco víc než jen dospělácký pohled na svět a život a našel v sobě trochu fantazie, empatie a dětské naivity.
No, jsem na pochybách. Ty karikaturní charaktery planet až příliš trefně vystihují, co svět ovládalo tehdy i dnes.
Díky za tu možnost se v tom najít a trochu se od toho oprostit!
Analyzovat a vyzdvihovat skvělost tohoto díla nechci, to už určitě zaznělo x-krát, ale co bych rád napsal se týká zamyšlení, zda bych obstál já.
Zkusil jsem si představit situaci, kdy by mi nadřízený řekl, abych provedl analýzu výkonnosti jednotlivých lidí v týmu, což není úplně GDPR košér. Asi bych se zarazil, ale kdyby dodal, že to je posvěcené ze shora a je to pro dobro nás všech, asi bych nakonec neprotestoval a analýzu vypracoval co nejsvědomitěji.
Kdyby nedej bože šlo do tuhého, použil bych asi podobnou argumentaci jako Rudolf - dostal jsem zadání, plním úkol, zodpovědní jsou ti nade mnou.
Uf, trochu mě z toho zamrazilo. Pak jsem si vzpomněl, jak si nedávno nechal jeden náš známý politik udělat kompro na svého oponenta a politická scéna se rázem rozdělila na dva tábory a zvláště ti obhájci mi přišli směšní, a tak jsem se uklidnil. Byla to jen představa...
Napínavá oddychovka. Autor má podrobné technické znalosti, za což má můj velký obdiv. Rozhodně to není prvoplánovka, co si hraje na něco hlubšího. Rozhodně doporučuji!
Křesťanský romantismus jak když ho vyšije a jeho nadčasový všeobjímající odkaz a otázka - Quo vadis jak v 19. století tak i dnes. O tom ale napsali už jiní mnohé statě.
Dovolte mi však srovnat toto dílo s Židovskou válkou, která dobově navazuje na události Sienkiewiczova románu a dílem Já, Claudius, které mu předchází a to hlavně z hlediska náboženské tématiky a jejího zatížení.
Feuchtenwangerův román pojednává o povstání židů a jejich "problematickému" uplatňování víry z pohledu hlavního hrdiny - žida. V celém díle jsou přitom křesťané zmíněni jen okrajově, jedenkrát jako malá podivná sekta. Podobně i Sienkiewicz se o židech zmiňuje jen dvakrát - když je Claudius nechal vyhnat z Říma a když hodnostáři této víry posvětí obvinění křesťanů jako strůjců pohromy Říma.
Z obou autorů je tak znát lehké soupeření o budoucí náboženské ale i ideologické a hodnotové směřování lidstva.
Naproti tomu Robert Graves je čistě světský a náboženskou otázku nechává zcela stranou. Římský polyteismus bere čistě utilitárně a soustředí se na popis světských záležitostí. O židovství a křesťanství se zmiňuje jen okrajově.
Je tak krásně patrné, jak se osobní postoje, názory a víra jako celek mohou propsat do obsahu díla.
Dechberoucí. Autorka si pustila fantazii na špacír. Dokonce mi tento díl přijde lepší než dvojka, která sbírá body tajuplným ukončením. Tady končí kniha symbolicky na stejném místě, přesto zcela v jiných konotacích. Už aby vyšla čtyřka!
Autorka měla z čeho vybírat a je to znát. Narativy respondentů postupně vrství jedno téma za druhým a to jak do hloubky, tak do šířky. Velmi čtivě tak projdete celé období KLDR v úplné nahotě a bez obalu, až se dech tají.
Realitu našich dní zná každý a tak mě mnohdy přepadla otázka, jak je v 21. století něco takového ještě možné. Kniha dá poměrně jasnou odpověď...
Díky!
Kvalit Hany se autorce přiblížit nepodařilo, přesto překvapila. Po dočtení jejích všech knih už jsem si říkal, že v rámci 20. století vyčerpala vše a další kniha bude jen vykrádání sama sebe. Očekávání jsem sice měl, ale nižší.
Proto mě Listopád mile překvapil. Vidinu "apokalypsy" konce 20. století jsem opravdu nečekal. Vše dokreslovala ponurost prostupující celou knihou.
Bylo znát, že si autorka dala práci s nastudováním minulých "reálií" a jejich umně přetaveným aplikováním na polistopadovou současnost.
S trochou nadsázky se dá říct, že kniha je mustrem pravého diktátorského režimu. A aby své čtenáře autorka nezklamala, opět nechává aktéry knihy umírat s přirozeností knize vlastní. Od poloviny knihy to má spád a vyústění je zlověstné. Co čekat? Diktatura nemůže vést k dobrému konci.
Šíře znalostí reálií Švédska obdivuhodná. Smysl pro detail místy až velkorysý. Vykreslení postav a mnohdy i vedlejších pečlivé. Vystavění příběhu a zápletka magnetizující.
Zkrátka, za pár dní jsem to sfoukl a nelituji, že jsem opět po delší době sáhl po detektivce!
Hodnocení je jasné!
Nemohu si pomoci, ale obsah knihy bych sumarizoval jako malebné čtení o drastické době. Obzvláště začátek mi přišel jako z dívčího románu, ve kterém jen čekáte, až přijde to nevyhnutelné.
Obdivuji zachycení až brutálního rozdílu mezi láskyplným životem před a během války a postupné gradování. Četl jsem už hodně knih z tohoto prostředí a doby, ale tato je jednoznačně nejautentičtější!
Poklona!
Ano, radikální přínos světové literatuře toto dílo asi nemá, ale božínku, jak já se u toho nasmál!
U první kapitoly o hovínkách si sice řeknete, že laťka začala opravdu hodně odspodu, ale už druhá kapitola o IKEE mě zcela dostala - ten chlap mi mluvil z duše. To bylo souznění na vyšší úrovní bytí, fakt! A pak už samé perly! U kapitoly o šůrování koupelny a Feliciině matce jsem doslova brečel smíchy, opravdu, nepřeháním! Konec (kapela) byl trochu slabší, ale to bylo spíše tím, že tam už jsem se nenašel.
Celkově vzato mi ale kniha ukázala, že nedokonalé otcovství (a to mé zcela jistě nedokonalé je, cenu za otce roku bych rozhodně nevyhrál) neprožívám sám, že nás je víc a že se mohu alespoň na chvíli zase cítit zcela normálně. Díky Fredriku!
Jak je možné, že si celý ten ancábl postav tvořící panoptikum té doby splete revizora s takovým hejskem? Vždyť je to do očí bijící, řekneme si.
Když jsem se nad tím zamýšlel, přišlo mi, že Gogol vystihl zcela přesně princip fungování dezinformace už téměř před 200 lety.
Stačí nejistota a strach a když přijde náznak snadného a rychlého vysvětlení, jde chytrost a kritické myšlení stranou. Pak už jen vnímáme veškeré dění ve prospěch naší původní pravdy.
Mistrně vykreslené a stále vtipné, jelikož onen hlavní námět je tu s námi pořád!
Tady už všichni všechno napsali...
Není co dodat. Snad jen škoda, že autor už neměl šanci pustit se do nového díla!
Poslední a dle mého (rozhodně jsem ale nepřečetl všechno) nejlepší dílo Čapkovo.
Ty protiklady ženského a mužského principu, to je brilantnost. V tomto díle je shrnuto vše zásadní. Propracováno do nejmenšího detailu a ta gradace opakujících se motivů!
Klobouček a uctivost, obzvlášť za to, jak se Čapek dokázal vžít do niterné rozervanosti Matky a postupně její osobou vyjádřit dichotomii dějin lidstva. Vau!
Kosmická sociologie, zápletka, vše skvělé. Nejvíc mě ale bavil ten kontrast, který se autor snažil vytvořit mezi lidskostí, tedy humanismem a vše, co k tomu patří a na druhé straně temným lesem. Celou knihu pak nechal prostoupit různými příklady a rozhodně ne vždy vystupovalo lidstvo humánně.
Výborná kniha!
Mé druhé dílo od Kinga, první byla bezkonkurenční Zelená míle.
Poutavá kniha, perfektně seskládaná s pořádnou dávkou gradace.
Prostě King!
Kdyz Fitzgerald sepsal tuto novelu,stala se v Americe okamzite bestsellerem.
Film uz jsem videl a vcelku se mi libil,ale ze by to byla takova pecka?
Precetl jsem si tedy knihu (hodila se i do vyzvy,proc ne).
Co me okamzite nadchlo,byly metafory,kterymi autor nesetril a dotvarel jimi krasne kontrast popisu nabliskane avsak povrchni spolecnosti 20. let na vychodnim pobrezi USA. Popis prvniho vecirku u Gatsbyho stal za to!
Nick,vypravec a autor v jedne osobe tak postupne odhaluje charaktery jednotlivych postav a nechava je rozehrat pribeh,ve kterem lze spatrit obraz spolecnosti te doby. Paradni prace!