Atheal
komentáře u knih
Pán prstenů & filozofie: jedna kniha vládne všem
Eric Bronson
Jelikož se jedná o sbirku esejů od různých autorů, jsou některé lepší a některé horší. Trochu mi vadilo, že se autoři mezi sebou asi moc nedohodli a velice často se věnují naprosto totožným částem Pána Prstenů. Chápu, že na určité okamžiky v příběhu se dá pohlížet z různých úhlů, ale když už potřetí čtete naprosto stejnou citaci, trochu vás to otravuje. K tomu bych ještě připojila poznámku o tom, že jsem v životě nečetla knihu s tak obrovským množstvím překlepů - na některých stránkách jsou hned tři najednou. Navíc si překladatelka občas není úplně jistá pohlavím některých hrdinů a tam, kde to z anglické verze plně nevyplývá, ho občas změní. Nejistota se netýká jenom postav, ale i míst: Železný pas jednou přeloží jako Železný pas, v dalších případech ponechá anglickou verzi Isengard, Helmův žleb přejmenuje na Helmova vrata apod. Tak nevím, když mám překládat knihu zabývající se jedním z nejslavnějších příběhů všech dob, neměla bych si tento příběh nejdřív přečíst, seznámit se s ním a respektovat všeobecně uznávaný český překlad jmen a názvů? Neustálé opravování chyb čtení této knihy opravdu kazí.
Dyskalkulie a další specifické poruchy učení v matematice
Růžena Blažková
Trochu mi vadilo, že autorka u všech příkladů neuvádí správné výsledky. Jedná se sice o základy matematiky, ale když člověk už pár let nepočítal se zlomky nebo rovnicemi, chvíli trvá, než se rozpomene, jak se to dělá.
Prach snů
Steven Erikson (p)
Tak tomuhle říkám brutální úvod k závěrečnému dílu jedný vynikající ságy. Že Erikson ty závěry umí, to ví každej, kdo dočetl až sem, ale tentokrát, tentokrát je to opravdu EPICKÝ v pravym slova smyslu. Skoro mám strach začít číst Chromého boha, protože... Co když tam všichni umřou?
Daň pro ohaře
Steven Erikson (p)
Erikson filozofující. O smrti, o životě, o pravdě a lži, o válce a míru, o hladu, o bolesti, o manželství, o všem, co si dokážete představit. Ne, že by mu to nešlo, ale po nějaké době ve vás něco začne ječet: "Pro mistra Kápě, už se na to vykašli a vraž někomu meč do mozku!" A on to díkybohu udělá. Nebo spíš bohužel?
Vichr smrti
Steven Erikson (p)
Poprvé se sejdou téměř všichni hlavní hrdinové v jedné knize a díky tomu je to pořádnej nářez. Tak se začtěte a buďte svědky toho, jak se Karsa Orlong připravuje na souboj s císařem, který nemůže zemřít, buďte svědky toho, jak Icarium konečně najde místo, které tak dlouho hledal, buďte svědky nečekaných setkání starých přátel a především buďte svědky postupu malazských mariňáků Lederskou říší, postupu, který měl proběhnout beze svědků.
Albánie - turistický průvodce
Gillian Gloyer
Pokud se chystáte do Albánie, rozhodně se nespoléhejte na tuto knihu. Během našeho dvoutýdenního poznávání této země, jsme v průvodci objevili tolik chyb, nepřesností a vyložených blbostí, že jsme měli sto chutí ho obřadně spálit. Bohužel byl půjčený.
Lovci kostí
Steven Erikson (p)
Pokud vás při čtení předchozích dílů pronásledovaly otázky a příliš mnoho věcí nedávalo smysl, Lovci kostí přinášejí odpovědi, po kterých jste tolik toužili. Jako kdyby obracení jednotlivých stránek provázelo tiché "cvak, cvak", jak jednotlivé dílky puzzlí dopadají na svá místa. A občas jsou to místa, která se vám vůbec nebudou líbit. Ale tak už to u dobrých knih bývá, že jejich čtení trochu bolí... Další vynikající díl.
Půlnoční vlny
Steven Erikson (p)
S tímto dílem se vrátil můj klasický eriksonovský problém: záplava nových postav a nových míst a mezi nima pěknej zmatek. Tři bratři a další tři, ne počkat, čtyři bratři, někde úplně jinde. S těma prvníma třema nemaj nic společnýho. Nebo maj? Jeden z hlavních hrdinů je Trull Sengar, toho znám. Takže je to retrospektivní díl, protože Trull je s rodinou a má se fajn. Nebo ne? Co ale ty narážky na císaře Kellanveda jako by byl po smrti už pěknejch pár desetiletí? Takže to neni retrospektiva? Cože? Linie Bugga a Tehola je fajn, Konývka je nejlepší zombie všech dob, ale nějak to nestačí na záchranu tohohle dílu. Tak třeba zase příště.
Albánie - Kráska se špatnou pověstí
Petr Horký
Ta kniha je napsaná pěkně, čtivě, o tom žádná. Pokud ji ale chcete číst jako přípravu na cestu do Albánie, pak vám moc nepomůže. Autoři zde hloubají nad ženami, smrtí i alkoholem a na samotné cestování po Albánii jim moc stránek nezbývá. Nejpřínosnější jsou nakonec krásné barevné i černobílé fotografie z dob minulých i ze současnosti.
Návrat krále
J. R. R. Tolkien
Nikdy nezapomenu, jak jsem ve svých dvanácti letech celá ubrečená zaklapla tu modrou knížku s blýskátky na obálce a sama sobě tiše oznámila: "Tak jsem to dočetla." A pak mi bylo hrozně smutno... Od té doby jsem přečetla spoustu knih. Některé hrozné, jiné dobré a další naprosto vynikající. Mnohé z nich by kritikové označili za hodnotnější a přínosnější než Tolkienovo dílo. Ale koho zajímají kritikové, že? Protože my, kteří jsme srdcem i duší propadli Středozemi, my víme...
Dvě věže
J. R. R. Tolkien
Pán Prstenů je jeden příběh, jedna kniha, rozdělená na tři části jen proto, že si nakladatelé kdysi mysleli, že něco tak tlustého by si nikdo nekoupil (opravdu úsměvné, když se kouknu na objem svazků od Martina). Přesto, kdybych si měla vybrat jen jeden díl Tolkienova dokonalého díla, byl by to tenhle. Díl, ve kterém se strachem i obdivem procházíte po Fangornském lese, kdy s napětím sledujete obdivuhodný běh Tří honičů a ve zmínkách o Bílém čaroději s bláznovskou nadějí hledáte známou tvář. Díl, ve kterém poznáváte Rohiry, hrdý a svobodný národ odmítající se komukoli podvolit, a konečně díl, ve kterém Faramir učiní ono zásadní rozhodnutí, ačkoli ví, že jeho otec by nikdy nesouhlasil, a Frodo a Sam se vydají vstříc dlouhým, dlouhým schodům vzhůru... Dvě věže jsou plné geniálních dialogů a dějových zvratů, pro mě však mezi nimi naprosto vyniká kapitola Mistr Samvěd váhá, plná emocí, pochybností, strachu a neskutečné odvahy jednoho malého hobita odkudsi z Kraje...
"Strašlivým nárazem procitl Sam ze své ustrašenosti. Zpozorovali jeho pána. Co udělají? Slyšel o skřetech pověsti, z nichž tuhla krev. To nestrpí. Vyskočil. Zahodil poslání, všechna svá rozhodnutí a s nimi strach i pochybnosti. Teď věděl, kde je odjakživa jeho místo: po boku pána, i když nebylo jasné, co tam může dokázat. Utíkal zpátky ze schodů, dolů po stezce k Frodovi.
'Kolik jich tam je?' přemýšlel. 'Přinejmenším třicet nebo čtyřicet z věže a hádám, že zdola jich přišlo o hodně víc. Kolik jich můžu zabít, než mě dostanou? Sotva vytasím meč, uvidí, jak plane, a dřív nebo později mě dostanou. Rád bych věděl, jestli o tom bude někdy zmínka v nějaké písničce: jak Samvěd padl ve Vysokém průsmyku a postavil hradbu z těl mrtvých nepřátel kolem svého pána. Ne, kdepak písnička. Samozřejmě, že ne, protože najdou Prsten a bude po písničkách. Nedá se nic dělat. Moje místo je vedle pana Froda. To musejí pochopit - Elrond a Rada a velcí pánové a paní s celou jejich moudrostí. Jejich plány nevyšly. Já Prsten nést nemohu. Bez pána teda ne.' "
Dóm řetězů
Steven Erikson (p)
Je skvělé číst o Raraku, když zažíváme asi nejtropičtější léto v historii naší země. Člověk se hned snáž vžije do pocitů vojáků připravujících se na souboj s hrozivou Smrští a s pochopením a rostoucím očekáváním sleduje přípravy na nevyhnutelný střet na obou stranách. Do války se přimotávají další a další hrdinové a jak už to má Erikson rád, vše vrcholí v jednu noc na jednom místě. Dóm řetězů je výborná kniha, ale ve srovnání s předchozím dílem "výborná" nestačí.
Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel
Jonas Jonasson
Příjemné veselé čtení na nedělní odpoledne, ale že bych se od začátku do konce smála na celé kolo, jak slibuje obálka, to říct nemůžu.
Vzpomínky ledu
Steven Erikson (p)
Právě jsem odložila Vzpomínky ledu, celé špinavé a pomačkané z toho, jak jsem je s sebou poslední měsíc tahala, kamkoli jsem šla. A nemám slov... Vynikající, vynikající, vynikající. Kéž by se našel režisér dostatečně šílený na to, aby se rozhodl tohle zfilmovat. Do té doby budu doufat, že následujích sedm dílů je aspoň z poloviny tak dobrých.
Podivný případ se psem
Mark Haddon
Začíná to celkem banálně a úsměvně. Mark s Aspergerovým syndromem přibližuje čtenářům své vidění světa a zároveň "vyšetřuje" vraždu psa. Při svém hraní si na detektiva však odhalí věci, které by možná bylo lepší nevědět. Příběh má sám o sobě obrovskou sílu, ale to, že je vyprávěn chlapcem, který nechápe a ani nemůže chápat hloubku emocí, které kolem sebe vyvolává, který je strašně vyděšený a svým strachem nevědomě ubližuje těm, kteří ho nejvíc milují, to z něj dělá knihu, na kterou jen tak nezapomenete.
Ze mě : cesta Blázna a vnitřní svět Jaroslava Duška
Pavlína Brzáková
Když se spojí inteligence, moudrost, láska k přírodě a skvělý smysl pro humor, vznikne Jarda Dušek. Raději ho mám ale naživo, kniha nemůže předat nádhernou energii, která z něj proudí.
Iluze
Richard David Bach
Jedna z knih, která zásadně ovlivnila můj pohled na svět. Díky dobrodružstvím Richarda a Donalda jsem se začala dívat na problémy a negativní události jako na příležitosti k učení a růstu, přestala se trápit kvůli věcem, které za to nestojí a rozhodla se věřit ve své sny.Je úplně jedno, jestli Richardovu vyprávění budete věřit, nebo ho budete brát jako smyšlený příběh, ta volba je vždycky jen na vás, ale není pochyby o tom, že Iluze v sobě ukrývají obrovskou moudrost.
"Každý člověk, všechny události tvého života v něm jsou, neboť jsi je do něj přitáhl. Co se s nimi rozhodneš učinit, záleží na tobě."
Dům mrtvých
Steven Erikson (p)
Dům mrtvých je rozhodně lepší než Měsíční zahrady, i když překladatelka mě nadále baví svými novotvary (ne vážně, co je to u všech čertů "kunhut"???) a jednou mě až rozesmála k slzám, když si chudák Erikson přes půl strany budoval děsivou atmosféru kolem ohařů stínu a paní překladatelka tyhle strašlivý monstra hned v následující větě označila za "hafany". Tak to teda fakt zabila. Co se týče Eriksonova stylu, stále se ještě místy objevuje chaos v dialozích a chaos všeobecně, ale už si začínám zvykat a skvělý závěr mě svádí k plnému hodnocení... Ale rozjezd knihy byl docela pomalý a nějakých 300 stran trvalo, než jsem se opravdu začetla. U knihy, která jich má přes 700 to není tak pozdě, ale stejně si těch 5* schovám pro třetí díl :)
Měsíční zahrady
Steven Erikson (p)
Snad k žádné knize jsem se nedostávala tak komplikovaně jako k Měsíčním zahradám. Poprvé jsem je začla číst asi ve 14 letech a po padesáti stránkách jsem je odložila jako chaotické a špatně napsané. Ale protože nesnáším nedočtené knihy, dala jsem jim o 6 let později druhou šanci a skončila jsem zhruba na stejném místě jako poprvé. Do třetice všeho dobrého, o 4 roky později jsem Měsíční zahrady vzala do ruky znovu a tentokrát jsem je přelouskla během jednoho týdne. A pořád nevím, co si o nich mám vlastně myslet... Erikson není až tak dobrý spisovatel, některé větné obraty jsou skutečně zvláštní, občas není úplně jasné, co se děje, kdo co říká a co tím myslí. Jakoby to Erikson všechno viděl ve své hlavě, ale už se neobtěžoval to pořádně vysvětlit i ostatním. Této skutečnosti vůbec nepomáhá hrozný překlad (nad některými souslovími skutečně zůstává rozum stát). Nicméně nedostatky ve stylistice vyvažuje Erikson neuvěřitelnou fantazií a originalitou. Měsíční zahrady jsou první díl z deseti a já věřím, že jak spisovatel, tak překladatelka za ty stovky stránek zvládnou odstranit neduhy první knížky a ty další budou lepší a lepší. Rozhodně stojí za to jim tu šanci dát, protože Malazská kniha padlých je zase něco úplně jiného než Pán Prstenů, Zaklínač nebo Píseň ledu a ohně.
Atlas mraků
David Mitchell
Nemůžu se ubránit dojmu, že z tak dobře vystavěného příběhu (příběhů) se dalo vyždímat víc...
