Atlantis komentáře u knih
Nesvár je naprosto skvělý díl. Postaven na velice jednoduché a logické premise, tedy že se musí galská vesnice rozložit zevnitř, když to nejde zvenčí. A tak se místo války fyzické začne vést ta psychologická. A světe div se, naši Galové se začnou propadat do víru pomluv, urážek a klevet. Velice se mi líbilo zpracování, kdy je nesvár vidět v zelených bublinách, zatímco normální řeči jsou klasicky bílé.
Byl jsem velmi spokojen, škoda že nemá tenhle díl lepší reputaci.
Království pro mne byla velice zvláštní kniha. Dokonce natolik, že ji asi nedokážu správně ohodnotit a pochopím u ní hodnocení odpad i mistrovský kousek.
Zaprvé je asi potřeba si říct, že tohle je ryzí Nesbo. Pokud vás v jeho detektivkách drásá popis každého hlasitějšího prdu, kdy se nad ním musí jeho tvůrce důkladně zamyslet, tak tady budete trpět. Až příliš často zde najdete segmenty, kdy postavy jen žvaní a předhání se ve filozofických úvahách.
Ale na druhou stranu je zde naprosto úžasná atmosféra. Několikrát vás až zamrazí a na konci mi bylo téměř fyzicky špatně.
Jenže pak si uvědomíte, že vlastně není komu fandit. Postavy jsou morálně podivné, chovají se iracionálně a impulsivně. Co si tak třeba promluvit? Ne, tady se musí jít do krajností.
No a na závěr je zde žánr Království. To totiž plácá do sebe rodinné drama, detektivku, thriller a na konci milostný trojúhelník.
Je toho hodně, co musíte této knize prominout, abyste si ji užili a já opravdu tápám. Za mne 3,5*, ale zítra už bych třeba dal jednu. Nebo pět.
Čtení Pačinka je jako prak. Dlouho, dlouho se vše táhne, aby pak děj vystřelil dechberoucí rychlostí a vy jen čtete, že ten umřel, ten umřel, ten zmizel... a zase - natahujeme, natahujeme a střela. Já bych ocenil rovnoměrnější rozložení. Hvězdu dolů za poslední čtvrtinu knihy, kde sledujeme postavy, které doposud v románu nebyly, a tak vás opravdu nezajímá přítelkyně syna od mladšího syna hlavní postavy.
Pačinko je zvláštně napsaná kniha, která mixuje naprosto vše, na co přijde (od genocidy po gay tématiku) s podivným tempem. Škoda, obsahově je to povedený román.
Po přečtení této knihy odcházím s trpkostí na patře. Nejsem člověk, který by byl nějak ze zásady proti USA, ale proboha, proč je dobrá třetina knihy věnována právě tomuto státu? Tuplem, když většina ze "zajímavostí" jsou buď muzea, nebo výtvory rádoby alternativních umělců. Kvůli tomu přece nečtu knihu o světových zajímavostech a když má americky Středozápad stejný prostor jako celá Afrika, tak je něco prostě špatně.
Mimochodem, překlad s korekcí ať vrátí výplatu. V knize je několik nesmyslů, zejména v překladech názvů a jmen (Béla Lugosi byl proboha muž!).
Za mne určitě nejlepší Joona Linna (nečetl jsem poslední dva díly). Říkám si, že kdyby byl Písečný muž první díl, byl by to určitě lepší start série. Když si zvyknete na zvláštní styl psaní, kdy jakoby sledujete vše v přítomném čase, jde o opravdu mrazivou detektivku. Nejvíce se mi líbily scény přímo na psychiatrii. Jen jak se blížil konec, tak jsem si říkal, že teď už zbývá jediné vysvětlení, ale to by přeci bylo jako z telenovely, to nemůže být pravda. A bohužel to bylo přesně tak (znalí vědí). Takže konec za mě slabší, ale jinak povedený díl.
Stydím se. Opravdu, jako bývalý student českého jazyka a literatury se stydím za to, že nezvládám docenit česká díla. České knihy, které se mi opravdu líbily, by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Nevím, čím to je. Ale i slavný Nikola Šuhaj mi přišel tak strašně nudně napsaný. Snažím se to připisovat roku vzniku, ale četl jsem i starší věci, které dodnes drží kvalitu nahoře. Že by to bylo Olbrachtovým stylem psaní? No každopádně, za mne ne, usnout zvládám i bez čtení.
Velice nevyrovnaná kniha. Budete číst části, ve kterých si budete připadat jako na hodinách vysokoškolské etiky. Samá nabubřelá slovní spojení, teorémy, myšlenky různých vědců. A pak přijdou části, kde je to samé ho*no, pr*el, sra*ka, to je naše značka. Copak ten text vytvořili dva různí lidé?
Bohužel musím vypíchnout opět nepovedené české vydání. První polovina v pořádku, ale pak asi korekci došel dech nebo čas a kniha má prakticky na každé straně přepis, přebytečné slovo nebo špatný překlad.
Nic to ale nemění na tom, že zde najdete dost zajímavostí a i fanoušci historie a geopolitiky narazí na věci, které nejspíš netušili.
Já jsem se bavil. Ano, Fáma mohla být o kapku rychlejší a naplněnější dějem, ale pozvolné tempo bylo asi to hlavní, co na knize oceňuji. Příběh se dopředu sune jaksi organicky a přirozeně, neměl jsem pocit, že by přicházely zvraty odnikud a celou dobu jsem měl pocit, že ano - takhle by se podobná situace mohla zvrhnout i ve skutečnosti. No a opěvovaný závěr? Myslím, že zajímavá tečka, ale upřímně - nečekali jste to trochu?
Fáma překvapila, nálepkou bestseller se dnes pyšní každá druhá kniha, ale tahle si to zaslouží.
Zaslaná pošta pro mne byla smutným dílem. Zeměplocha se totiž touto knihou začala výrazně měnit a svým zvláštním způsobem modernizovat. Semafory mi nikdy nesedly a celý tento úžasný svět pro mě začal ztrácet svoje kouzlo. Vlahoš je navíc neskutečně nesympatická postava. Nechcete ho sledovat, nefandíte mu a každá vedlejší postava, která se ukáže je vítaná, protože rozbíjí Vlahošovu nabubřelost.
Parádní. Young adult knihy mají často ten problém, že vymyslí zajímavou premisu, ale svět kolem ní nefunguje. U Smrtky jsem na podobný problém nenarazil. Je vidět, že Shusterman si dal s "posmrtným" světem práci a snažil se pořešit všechny problémy, které by podobná situace přinesla ve skutečném světě.
A když funguje vše kolem, tak příběh samotný už je překvapivě na vedlejší koleji. Stejně víc sledujete, jak v tomto světě řeší tohle a tamto, než že byste žrali story dvou učedníků.
Momentálně mám lehce strach z druhého dílu. Kvalitativní laťka je pro mne nastavená dost vysoko a bojím se, že už může být jen hůř.
Holm píše zvláštně. Vyžívá se ve skákání časem a má nutkavou potřebu čtenářům dokazovat, jaké má znalosti z daného náboženství. V knize se tak často setkáváte s několikastránkovými vsuvkami, kde se předává severská legenda, která ale nikam neposouvá příběh. Zpočátku jsem byl za tyto extra informace rád, později už unavovaly.
Jinak jsou ale Nájezdy synů velice čtivou záležitostí. Kromě asi jedné kratší pasáže máte neustále pocit, že se děj někam hýbe, že se postavy vyvíjejí a vás tak baví číst.
Celá kniha vypadá jako z pera Bernarda Cornwella, což ale není zápor. Jde o příjemnou historickou záležitost a navíc z neokoukaného prostředí. Vikingové ve Španělsku se prostě často nevidí.
Převažuje u mě lehké zklamání a nejsem si jistý, že kdybych si knihu v obchodě lépe prohlédnul, že bych si ji koupil. Očekával jsem vtipné stripy ze života tradičního knihomila a ty jsem nedostal. Nebo jen v omezené míře. Častěji než by se mi pozdávalo, byly totiž komiksy plné patosu. "Knihy mne naučily být lepším člověkem, vážit si sebe sama a jít za svými sny." Pokud máte tyto prázdné plky rádi, bude se vám Knihomolka zamlouvat.
Taky mne zaráželo, jak se autorka snaží zavděčit všem typům čtenářů. Na jedné straně je komiks o tom, že by v životě nemohla odložit nedočtenou knihu a za čtyři strany je komiks, který nabádá k tomu, ať knihy co nejrychleji odkládáte, protože na světě je málo času a mnoho knih. Proč?
Samozřejmě, vtipy tu jsou a mnohdy i dobré, ale je jich málo a já zřejmě neměl očekávat něco, co ani kniha netvrdí, že je.
Neskutečné překvapení a o to více jsem šokován, že taková kniha vyšla u nás. Nenechte se zmást, jde o naprosto ryzí béčko, ale svět je natolik inteligentně vytvořen, že dává vzpomenout na takové klasiky jako je Mark Stone nebo Perry Rhodan.
Tři kapitáni se skvěle čtou, jasně vytvářejí základ pro další pokračování a zároveň je zde tolik nedořešených záležitostí, že se na další díl opravdu těšíte.
Kniha Ku-Klux-Klan. Tady bydlí láska je výborná. Všichni máme jakési ponětí o existenci a fungování Klanu. Všichni jsme někdy viděli fotky lidí v prostěradlech připomínající duchy a hořící kříže. O jejich historii se ale ví málo a v knize jsou jednotlivé události formující vznik této skupiny velice zajímavě podchyceny.
Obrovský mínusem a vlastně jediným důvodem, proč strhávám jednu hvězdu, je samotná autorka. Tak namyšlenou a do sebe zahleděnou pipinku, abys pohledal. Všichni v Klanu jsou hnusní a tlustí a jejich myšlenky jsou k smíchu. Stačí ale, aby slyšela, že vedle pastora za jízdy v rauši seděl Ježíš a celá zjihne. Klan je hnus, ale Černí panteři (tedy černošská organizace ne nepodobná Klanu) byli vznešení bojovníci za černá práva. Nechci v žádném případě obhajovat KKK, je to skupina zpátečnických a často slaboduchých individuí, ale pokud chce někdo udělat objektivní reportáž, tak takhle opravdu ne.
Znáte rčení: "Co tím chtěl básník říct?" Tak přesně tato věta se mi celou dobu honila hlavou při čtení Kafkovy Proměny. Ano, hlavní postava se mění na nechutného brouka... a? A co? Proč? Co s tím mám dělat? Má tato proměna symbolizovat, že Samsa byl celou dobu nechutný a odporný a nyní se pouze mění ve svoji pravou podstatu? Nebo si Kafka chtěl jenom vypsat pár nechutných popisků? Díky bohu, že jde o tak krátké dílo.
Přemýšlím, kdy naposledy se mi tak líbila kniha od českého autora a přemýšlím marně. Řvi potichu, brácho je naprosto neobvyklá a vysoce kvalitní literatura, která u nás vzniká jen velice výjimečně.
Březinová dokázala přehledně a pochopitelně popsat svět autismu bez toho, aby se vyhnula nějakému moralizování a poučování. A nejen to, sledujeme, jak se s touto nemocí potýká rodina postiženého a jaké přináší těžkosti v normálním životě.
Jediná drobnost, která se mi nepozdávala, byla jména hlavních postav, které zněly příliš vyumělkovaně na českou kotlinu.
Tatérka je až do morku kostí klasická, až šablonovitá moderní detektivka. Máme tu postavu, která skrývá temné tajemství a vedle ní nového policejního komisaře, kterého kvůli něčemu (v tomto případě kvůli jeho věku), ostatní nerespektují a on jim musí ukázat, že na to má. Navíc klasický vyšinutý masový vrah, jehož motivace mimochodem v Tatérce naprosto chybí.
I přesto ale dávám čtyři hvězdy. Kniha byla čtivá, bez hluchých míst. Prostředí tetovacích salónu bylo také dostatečně zajímavé a celkově byly postavy sympatické natolik, že nenudily.
Takže ano, lehce stereotypní, ale i tak velice dobrá kniha.
Musím se přiznat, že Keplera a jeho sérii s Joonou Linnou jsem četl spíše ze setrvačnosti. ani jeden z dílů (možná s výjimkou Písečného muže) mi vyloženě nepřirostl k srdci, ale ani jedna kniha nebyla natolik špatná, abych sérii zavrhnul. Právě proto jsem rád, že Stalker je velice solidním dílem a když pozorujete titulní postavu, jak sleduje svoje oběti, máte chtě nechtě mrazivý pocit a temné okno do zahrady je hned nevítanou součástí vaší ložnice. A pokud ve vás dokáže kniha navodit podobnou atmosféru, dělá něco prostě dobře.
Příšerná kniha, která mě utvrdila v tom, že Brown svoje knihy píše už několik let podle jedné šablony. V každém dílu série s Robertem Langdonem se totiž ukáže, že jedna z kladných postav je záporák. Takže vy čtete Inferno, tento fakt máte v hlavě a už jenom čekáte, kdo to bude tentokrát a jaká bude jeho pitomá motivace. Příběh celkově je neskutečně unylý a nudný, zajímavosti (oproti například Andělům a Démonům) prakticky neexistující. Inferno byla s největší pravděpodobností poslední Brownova kniha, kterou jsem četl. Na další už nemám sílu.
K Otci prasátek mám lehce sentimentální vztah, který bude ovlivňovat i moje hodnocení. Dlouhé roky měla totiž tuto knihu v knihovně moje babička, která ji kdysi označila jako: "Jakási prasečina. Doslova." Já jsem ji tedy vesele ignoroval a až po delším čtení Zeměplochy mi podle stejně stylizované obálky došlo, že tato "prasečina" je vlastně jeden z dílů mé oblíbené série. Jinak jde o poěrně zdařilý díl, kde jde opět především o Smrtě a jeho lásku k lidem.