Attillak komentáře u knih

(SPOILER) K mému hodnocení, kterým publikaci řadím k literárnímu odpadu, musím dodat, že tato pro mě byla obrovským zklamáním a nedá mi to, abych také nevyjádřil svůj názor. Když jsem si tuto brožovanou záležitost kupoval, očekával jsem objektivní, zasvěcené a vyvážené informace o propagandě a dezinformacích od člověka, který se danému tématu hluboce věnuje a má leccos nastudováno, avšak místo toho se mi do rukou dostal povrchní, vyloženě jednostranně propagandisticky-paranoidní materiál, směřující výhradně proti Rusku. Nikdo netvrdí, že tato země neinvestuje do propagandy po celém světě nemalé peníze, ale v žádném případě nelze tvrdit, že toto je doménou pouze moloděc Putina; pravdou je, že propagandu ve svůj prospěch využívá celý multispektrální svět. Domnívám se, že toto paní Alvarová moc dobře ví, ale tak nějak se rozhodla tento fakt zcela ignorovat (zda z nějakého účelu, kvůli penězům nebo z přesvědčení, to ví jen ona). Autorka si vůbec s realitou pohrává ve velké většině odstavců - až teda na světlé výjimky, kdy se na cca 10-20 stranách skutečně věnuje formám dezinformací a propagandy - a z obsahu knihy je zcela zřejmé, že text je určen pouze pro cílovou skupinu stejně smýšlejících osob, kterou má utvrdit v jejích stanoviscích. Ostatně, jak sama uvádí, jednou z forem manipulace je dezinformaci opakovat stále dokola, mozek ji nakonec přijme jako realitu. Jinak je kniha vyloženě narvaná opravdu neskutečným množstvím klišé (v daném kontextu např. o frontách na banány a toaletní papír) a někde kolem strany 170 mi bylo za paní Alvarovou už nesmírně trapně. Chvílemi jsem měl pocit, že autorka žije zapouzdřená v naprosto jiném světě než já a vůbec netuší, co se kolem ní děje - už ta charakteristika našeho národa jako spolku pokojných zahrádkářů (ať už to myslela jakkoliv). K publikaci jsem si napsal velké množství kritických poznámek, ale někde za 1/2 jsem toho nechal, neboť jsem pochopil, že toto není text, který by se tematicky a hodnotově byť jen vzdáleně přibližoval např. knihám jako Šoková doktrína nebo Koupení novináři. Jsem přesvědčen, že pí. Alvarová nikdy nestudovala politologii, o současné politické dění se zajímá jen okrajově a dle některých výroků bych řekl, že nezná ani historii našeho národa, natož tu světovou, tedy není schopná vnímat tuto vědu v širších souvislostech. Ale vzhledem k tomu, že dle vlastního tvrzení není vlastenkou, toto chápu a není se čemu divit, neboť u vlastenců se předpokládá určitá hrdost na dějiny vlastního národa, a tedy jejich ať už taková či onaká zevrubnější znalost. Co však pochopit nedokážu je otázka, kde autorka vzala to sebevědomí, že si se svými plochými názory a povrchními znalostmi dovolila knihu na tak odborné téma vydat. Nicméně, ačkoliv jako odbornice selhala, manažersky udělala velmi dobrou práci, neboť mě pouze na základě obálky a anotace přesvědčila, že si mám knihu koupit. A to se počítá. Závěrem bych možná dodal, že i když s ní v mnoha jejích názorech - asi proto, že jsem přízemní zahrádkář a skrz na skrz dezinformován ruskou propagandou - nesouhlasím, po vzoru citátu, který je připisován Voltairovi, zcela v demokratickém duchu prohlašuji, že budu vždy bojovat za to, aby je mohla vyslovit :-)

PS: Autorka stále hovoří o nějakém strachu z války a vině čtenáře za její vznik, pokud bude prezentovat jiný názor než ten, který tak okázale manifestuje ona. Ale ve mně právě celé to jednostranně zaujaté povídání vzbuzuje dojem, že je to právě ona, kdo přikládá jedno polínko za druhým pod symbolický válečný kotel.

PPS: Pokud má kdokoliv zájem o skutečně vyvážené a odborné informace, které ve všech směrech hodnotí vztahy mezi Ruskou federací a NATO, doporučuji knihu Expanze na pozvání od našeho předního bezpečnostního analytika Jana Eichlera (https://www.databazeknih.cz/knihy/expanze-na-pozvani-425591).

Po dlouhé době se mi dostala do rukou kniha, od jejíž řádků jsem se odtrhával dost nerad. Po formální stránce není nijak velkolepá, nakladatel si sem tam dovolil i nějaké hrubky a autor sám chrlí věty pod permanentním tlakem, vůbec se nepokouší o nějakou velkou literaturu (což ostatně odpovídá důvodu, proč knihu sepsal). Nejedná se ani o epické dílo, které by mělo oslnit svým příběhem. Čtivost této knihy spočívá v něčem jiném. V její syrové bezprostřednosti a věcnosti. Obsah je uspořádán do řady novel, které víceméně chronologicky mapují autorovy prožitky při jednotlivých fázích bitvy o Leningrad (kterou prodělal na Volchovském frontu), při tažení na Berlín a v závěru i v poválečném období. Rozhodně se zde nedočtete, jak mladý N. N. Nikulin zabíjel Němce po desítkách, jako tomu je v memoárech různých odstřelovačských es, i když smrt a násilí jsou na každé stránce všudypřítomné. Jde tu především o šílenství války, o povahy lidí, které se v tomto stavu anomie projeví ve své ryzí nahotě. Přestože obraz sebe sama autor nastiňuje spíš ironicky, rozhodně takto nevnímá lidskou tragédii, která probíhá všude kolem něj. Odhaluje naši slovanskou povahu až na dřeň její podstaty, neuhýbá před ničím, i když sám dodává, že se v době sepisování knihy bál vyjevit své pocity naplno. Druhá světová válka stála sovětský lid miliony životů, bylo s ním nakládáno s naprostou bezohledností, přesto obyčejní vojáci přijali svůj osud a plnili často nesmyslné rozkazy, dokud nedosáhli absolutního vítězství. A právě o obyčejném sovětském vojákovi je tato kniha. Je památníkem milionům bezejmenných obětí, které byly zmařeny na sovětské straně fronty, je kritikou zodpovědných osob, které měly na svědomí stovky zbytečných masakrů a špatných taktických rozhodnutí. Ukazuje také, že na válce není nic heroického ani romantického, že jejím důsledkem je jen smrt, zkáza a duševně poznamenaní lidé. Osobně knihu nevnímám jako literární dílo, ale jako výpověď člověka, který část života prožil v naturalistickém infernu. V tomto směru má obsah publikace obrovskou vypovídající hodnotu.

13 09.06.2019

Pokud se v tuto chvíli někdo rozhoduje, zda má knihu Nezapomeň na zlé časy číst nebo ne, rozhodně se přikláním k tomu, aby si ji přečetl. Já sám se k ní určitě někdy v budoucnu vrátím, neboť z čtenářského pohledu jde o velmi strhující dílo, které jsem zhltal jedním dechem. Pokud mám hodnotit práci nakladatele, tak sem tam se v textu vyskytla nějaká ta chybka a trochu mi vadilo často, a ne vždy vhodně používané slovo "doslova". Také přebal se mi moc nelíbí, nevím proč, ale evokuje ve mně dojem, že jde spíš o milostný román, než o autentické vzpomínky vojáka z první linie – ale to je jen individuální pocit.
Co se obsahu týká, byl jsem občas trochu na vážkách. Je mi jasné, že autor se do víru války dostal v době krátce po dosažení plnoletosti, takže pozadí války nevnímal v plném rozsahu, v nasazení řešil problémy, jak přežít a kde získat cigarety, v týlu ho zajímala spíš děvčata, politika pro něj nebyla prvořadou záležitostí – i když s propagandou se jistě musel setkávat na každém kroku. Nicméně je třeba vzít v úvahu, že on sám text zápisků redigoval řadu let po událostech, tudíž je na posouzení každého čtenáře, nakolik jsou některé pasáže produktem naivity a nakolik byly tendenčně upraveny později. Nějak mi ten německý Mirek Dušín, co bez výčitek svědomí těžkým kulometem bere životy desítkám lidských bytostí, a přitom všem si zachovává veškeré morální zásady, nezdá. Nadto nevidět a nechtít vidět, nevědět a nechtít vědět, jsou čtyři rozdílné věci. Ale budiž, na tuto licenci má autor jistě nárok. Jako sonda do života vojáků wehrmachtu nasazených na frontové linii 2. světové války jsou však deníkové záznamy svobodníka Koschorreka opravdu velmi čtivou záležitostí.

5 14.07.2019

Nejednou jsem u svých přátel nebo v médiích slyšel nostalgický povzdech, že husitská epocha byla jedním z mála hrdinských období našich dějin. Většinou však nezazní proč, jako kdyby si lidé toto naučené klišé jen navykli opakovat, ale hlubší povědomí chybí. Ano, je všeobecné známo, jak husitská vojska drtila mnohem početnější šiky nepřátel a vzbuzovala strach v celé Evropě, jenomže vojenská stránka je pouze střípek tohoto hrdinství.
O husitech jsem toho přečetl opravdu mnoho, tedy jsem s tématem seznámen poměrně zevrubně. Základem k mému studiu se pochopitelně staly otištěné dobové prameny, tetralogie Husitská revoluce od Františka Šmahela, kniha Jan Žižka od Josefa Pekaře nebo dvoudílný Husitský Tábor od Josefa Macka. Nicméně asi největší nadšení ve mně vzbudil právě pátý svazek Velkých dějin zemí Koruny české. Nemá smysl komentovat obsažené údaje, současný obraz husitské epochy historiografie dovedla do této podoby, informace jsou tedy zcela aktuální. Prvotřídní devizou knihy však pro mě je skutečnost, že se autor, jeden nejvýznamnějších žijících českých badatelů, zabývajících se obdobím husitské revoluce, nesnaží psát upjatým odborným jazykem. Díky tomu je publikace od začátku do konce srozumitelná i pro člověka, který není erudovaným historikem. Navíc profesor Čornej, jak to často u některých odborníků bývá, nepředpokládá u čtenáře znalost tématu, tedy systematicky popisuje a vysvětluje i ty nejzákladnější skutečnosti obohacené o nejnovější historiografické poznatky. Srozumitelnost však v žádném případě knize neubírá na odbornosti, její obsah je zkrátka stejně tak pro laika, jako pro člověka, jenž téma husitství studuje na vyšší úrovni. Pokud to byl záměr nakladatele, tak musím konstatovat, že zdařilý. Knihu tedy rozhodně doporučuji všem zájemcům o středověk a zejména husitství, za ty peníze opravdu stojí; hřbet publikace je mezi svazky edice VdzKč u mě v knihovně nejohmatanější. Knihu bych také doporučil všem, kdo husity kritizují pro jejich radikální metody, neboť při jejím čtení jednak pochopí, že historii lze posuzovat pouze podle dobových, a ne současných měřítek, a že hlavním cílem husitů nebyla destrukce, ale v rámci pojetí Čtyř artikulů pražských naopak záchrana celého lidstva a civilizace (pokud to lze říci takto zjednodušeně).

4 12.04.2018

Tu otázku, jak je možné, že jsme v roce 1948 celého půl roku dodávali vojenské prostředky do Izraele, a přitom na našem území probíhal politický převrat, jsem si možná kladl podvědomě, ale nikdy jsem tyto souvislosti nějakým významnějším způsobem neřešil. Pokud se člověk o tuto kapitolu československých dějin nezajímá nějakým zevrubnějším způsobem, patrně je přirozené, že mu tyto spojitosti uniknou. Jak píše autor již v předmluvě, toto téma bylo celá desetiletí tabuizované, a když se o něčem dostatečným způsobem nehovoří, jako by to ani nebylo. Ale pokud jsou do rovnice dosazeny všechny proměnné, najednou se před člověkem vynoří naprosto jiná historie, než s jakou byl celá léta krmen před- a sametově popřevratovými demagogy. Pak už nedokážete vnímat současný, emotivní – samozřejmě ten jediný správný – výklad dějů této epochy jinak než ironicky. Pro nezasvěcené musím podotknout, že tato kniha je pochopitelně značně kontroverzní. Jak jsem již naznačil, je to zejména z toho důvodu, že nabízí naprosto odlišný pohled na události roku 1948, než je nám obvykle presentováno. Za mě osobně musím podotknout, že tento pohled je z geopolitického hlediska své doby značně logický a v podstatě se zdá být tím správným historickým východiskem. Po odtajnění dalších archívů budou zde uvedená tvrzení pravděpodobně do jisté míry poopravena, ale jinak se domnívám, že výsledek bude ve své podstatě víceméně totožný. Pokud tedy chcete pochopit, co se odehrávalo v politicky exponovaném roce 1948 z jiného než tradičního úhlu pohledu, rozhodně doporučuji sáhnou po této deset let staré monografii. Z jakého důvodu jednal prezident Beneš tak jak jednal, kdo připravil Únor, proč Stalin jako první uznal existenci státu Izrael a jakou souvislost měl politický převrat v Československu s jeho vznikem, proč ve vztahu s tímto faktorem došlo k procesům se Slánského klikou i mnoho dalšího, se v nečekaných konsekvencích dočtete právě zde. Otevřeně musím přiznat, že když jsem si knihu krátce po jejím vydání koupil, příliš jsem netušil, o čem konkrétně pojednává, její anotace byly dost zavádějící. Navíc někde v půlce druhé kapitoly jsem ji asi na měsíc odložil – bez znalosti tématu obsahu mě T-analýza zkrátka neoslovila. Posléze jsem si ale publikaci otevřel na náhodné straně, začetl jsem se a následně jsem ji celou v extrémně krátkém čase zhltal hned dvakrát po sobě. Věřím, že podobně na tom bude i řada jiných, i když další ji bez okolků rovnou zavrhnou. Tisíckrát opakovaná lež se zkrátka stává pravdou, na tom žádný, sebelogičtější argument nic nezmění.

3 04.04.2020

Samotné evangelium rozhodně nelze vnímat jako prózu určenou běžnému čtenáři. Jde o gnostický text, jenž navzdory tradičnímu církevnímu učení vykresluje odlišný vztah mezi Ježíšem a apoštolem Jidášem. Jde tedy zejména o významný literárně-historický pramen, který nepatrně poodhaluje "jednu z podob křesťanské spirituality". Artefakt se kvůli prosté lidské ziskuchtivosti uchoval jen ve fragmentech, nicméně i přes tuto vadu částečně naznačuje něco o způsobu Ježíšova vnímání světa a v jistém ohledu doplňuje i Starý zákon. O tom zda a v jakém směru jsou tyto myšlenky autentické lze samozřejmě vést diskusi i pochybovat, ale stejně tak se lze stavět i k evangeliím podle Marka, Matouše, Lukáše a Jana. Jen pro upřesnění: anotace publikace uvádí, že nalezený text pochází z 3. - 4. století. Toto datování se však týká zde přeloženého, koptštinou zapsaného rukopisu, z dalších literárních pramenů vyplývá, že Jidášovo evangelium jako takové, psané v řečtině, bylo známým již před rokem 180.
Pokud jde o práci překladatele Marka Dospěla, ta nemá chybu. Úvod erudovaným stylem popisuje cestu evangelia k rukám restaurátorů a rozebírá i historické pozadí vzniku textu. Evangelium samotné je opatřeno řadou poznámek, jež upřesňují český překlad vůči znehodnocenému originálu. I obálka je velmi povedená, této útlé brožuře - z pohledu laika a vzhledem ke ztíženým podmínkám překladatele - opravdu není co vytknout.

2 02.08.2019

Osobně dávám čtyři hvězdy, ale... V žánru fantasy mám již leccos načteno, nicméně ke čtení knih ze série Malazské knihy mrtvých jsem se dostal teprve asi před třemi lety. Zhltal jsem prvních šest dílů a byl jsem nucen konstatovat, že se jedná o jednu z nejlepších fantasy ság, co – dle mého názoru – kdy kdo od dob J. R. R. Tolkiena napsal. Asi před rokem jsem si řekl, že si Měsíční zahrady přečtu znova, abych si opakovaně vychutnal celou sérii i s novými díly. Ale byl jsem trochu zaskočený, jelikož styl psaní se zřetelně lišil od toho, co jsem si pamatoval. Nevím, možná to bylo jen překladem či korekturou, ale na druhé čtení jako by bylo cítit, že jde o autorovu prvotinu, že to ještě není ten dokonalý Erikson. Tedy dávám čtyři hvězdy z pěti, ale jen proto, že je to asi nejslabší autorova kniha a v porovnání s ostatními díly by nebylo spravedlivé ji hodnotit srovnatelně. Ale i přesto – opět dodávám, že dle mého mínění – po kreativní stránce převyšuje většinu toho, co bylo v žánru napsáno.

2 15.02.2018

Musím konstatovat, že toto je vůbec nejhorší publikace z období husitských válek, jakou jsem kdy četl. Podle toho, co jsem pochopil, jde o jakýsi pokus o výcuc z knih Prokop Veliký od Josefa Macka, patrně knihy Velké dějiny zemí Koruny české V. (snad i Lipanská křižovatka) od Petra Čorneje, Palackého Dějin národu českého v Čechách a na Moravě a sem tam nějakého toho pramene. To by ve skutečnosti ani tolik nevadilo, nicméně pan Bauer, ač to patrně není jeho první kniha z tohoto období, zde získaná fakta naprosto deformuje a k vrcholu všeho čerpá také z české wikipedie. Jeho informace jsou pak často jak chybné, tak neúplné, což obraz Prokopa Holého a celé husitské revoluce zcela deformuje, ne-li dehonestuje. Jen pro ilustraci: na straně 43 uvádí, že se tažení k Tachovu zúčastnilo asi 1000 anglických lučištníků. Toto je samozřejmě chyba převzatá z wikipedie. Angličtí lučištníci měli být nasazeni při tažení v roce 1431, které vyvrcholilo bitvou u Domažlic, na bojiště husitských válek však nikdy nedorazili, neboť záhy po svém shromáždění byli odeslání k obraně anglických zájmů ve Francii. I další informace v knize jsou vesměs polovičaté, autorovy názory postrádají větší hloubku a jsou formovány pouze jednoduše, jelikož jeho znalost předmětného období je jen povrchní, nikoliv zevrubná, jak je pro sepsání podobného díla třeba. Nejvíc mě asi dopalovalo, že v místě, kde si odborník troufne použít slova „s největší pravděpodobností“ tam si je pan Bauer jist absolutně. Z těchto důvodů na mě celý tento pokus působí jako narychlo slátaný historický kompilát, jehož účelem je ve vhodný čas zaplnit police knihkupectví komerčně aktuálním dílem, aby autor a vydavatel, co nejsnazším způsobem nadělali rychlé peníze. Nemůžu si pomoct, ale musím uvést, že k šestistému výročí husitské revoluce vyšla i biografie Jana Žižky, kterou zpracoval renomovaný historik Petr Čornej. Jestliže bych měl tato díla srovnávat, tak to neudělám, protože historiografická, obsahová a kvalitativní úroveň Černejova Žižky porovnání s touto monografií v žádném případě nesnese. Závěrem mi tedy nezbývá než konstatovat, že nikde neplatí více než v tomto případě pořekadlo: „ševče, drž se svého kopyta“. Pokud chcete utratit peníze za knihu zabývající se životopisem Prokopa Holého, tuto záležitost doporučuji vynechat, připlatit si pár stovek a zakoupit si již zmiňované Velké dějiny zemí Koruny české V. nebo čtyřdílnou Husitskou revoluci od Františka Šmahela. Ale abych nebyl kritikem na plný úvazek, musím uznat, že autorův styl psaní je poměrně lehce stravitelný, text sám o sobě se tedy poměrně snadno čte, a proto dávám o jednu hvězdu víc, než bych normálně dal. Domnívám se, že autorovi by víc úspěchů vynesla tvorba v oblasti beletrie než pokusy o faktografii.

30.03.2020

Domnívám se, že tato publikace by rozhodně neměla chybět v knihovně žádného etnografa, milovníka folkloru nebo rodáka z moravského Slovácka. Ve svém textu i obrazovém materiálu podrobně mapuje desítky Slováckých krojů a v menší míře i činnost místních folklorních spolků. Pokud jde o kvalitu zpracování, je to jedna z nejkrásnějších knih v mé knihovně. Fotografie jsou ostré a kvalitní, na první pohled je vidět, že pochází z ateliéru profesionálního fotografa. Členění knihy je velmi přehledné, jednotlivé krojované páry jsou zobrazeny jak zepředu, tak zezadu; navíc jsou kroje popsány i textově s patřičnými názvy zdobných prvků (fěrtůšek, brakač, vrapy, darmovis, lajbl atd.). Kniha je naprosto napěchovaná informacemi a je vidět, že kolektiv, který připravil její vydání, byl naprosto nadšený svou prací. Oceňuji také skutečnost, že publikace je vytištěna ve vázané formě a na lesklém křídovém papíru, stala se tak naprosto dokonalou. Kdyby šlo dát šest hvězdiček, tak je určitě dám.

17.05.2018