avalsoraj komentáře u knih
Komedie sedí paní Poledňákové určitě líp. Jestli chcete, tak si to někdy přečtěte, ale žádné zážitky ze čtení nečekejte.
Četlo se to hezky asi tak do dvou třetin. Vzhledem k charakteru a vlastnostem hlavní hrdinky, popsaným v první části knihy, mi konec připadal nevěrohodný. Nečekala jsem, že si při své inteligenci takto zatíží svědomí.
Nechápej mě špatně stojí na obálce, ale já se musím přiznat, že jsem to asi nepochopila vůbec. Kniha se čte dost těžko, když po pár stranách začnete hlavní hrdinku, která téměř nesleze ze stránek, bytostně nesnášet. Její chování, postoje a myšlenkové pochody jsou občas opravdu nepochopitelné a ani vykonstruovaný happy-end mě nepřesvědčil. Těm, kdo se teprve chystají knihu číst, vzkazuji: nedělejte to, je to ztráta času.
No nevím. Zmizelé to nesahá ani po kolena, je to příliš zdlouhavé, trvá to, nežli se dozvíme, jak to vlastně všechno bylo. Počet stránek bych omezila na polovinu a možná by to pak mělo větší spád a bylo by to čtivější.
Nelíbilo se. Od autorky jsem už něco četla a tehdy i teď mi v jejích knihách něco "drhne". Nepochopila jsem myšlenkové pochody hlavních postav, dlouhé úvahy o jejich duševním rozpoložení mi připadaly nelogické a nudily mne. Mnohé také zůstalo nedořešeno, například záležitost domácího násilí ze strany manžela. Je to velice slabé.
Ačkoli nemám ráda špionážní romány typu Jamese Bonda, tak tohle byla trochu jiná káva. Líbilo se mi to a četla jsem, kdykoli jsem měla chvilku volnou. Snad to bylo i tím, že téma je velice aktuální a zápletka snadno uvěřitelná. Trošku se obávám, aby se to někdo nesnažil realizovat.
Bylo to hezké, jen jsem musela při čtení přemýšlet, jestli už taky nemám příznaky stařecké demence (bude mi 70) a trošku mě to děsilo. Jinak ale před autorkou klobouk dolů, je tak mladá a přitom se tak perfektně dokázala vcítit do situace člověka, který ztrácí paměť i sebe sama.
Pan Nesbo si s námi čtenáři opravdu dělá, co chce. A my mu všechno věříme. Nachytala jsem se samozřejmě taky a v průběhu knihy jsem několikrát uvěřila, abych posléze zjistila, že jsem chytře balamucena a skutečnost je jiná. Na rozdíl od jiných čtenářů mě to ovšem nerozčiluje, ale hodně baví. Bylo to skvělé.
Dala jsem na recenze v novinách a na internetu a knížku zakoupila. Těšila jsem se na pěknou detektivku, ale nesplnila moje očekávání. Své zklamání přičítám zčásti zcela špatnému překladu, který je příliš kostrbatý, místy nelogický a zmatený. Samotný děj knihy mne zaujal až zhruba od poloviny, podezřelí byli nakonec úplně všichni, ale vrchní inspektor Gamache se mi zdál poněkud natvrdlý.Jeho chyby by byly u klasiků detektivky neodpustitelné. Nápad autorky vraždit lukem je sice zajímavý, ale myslím, že nebyl zcela využit ke prospěchu děje. Pokud se ji někdo snaží přirovnávat k Aghatě Christie, pak snad ani její dílo nečetl.
Docela jsem si početla, bylo to oddechové, zajímavá hlavní hrdinka mě svou upovídaností téměř udolala, zejména její Lopaťák.
Několik dnů po přečtení knížky jsem zjistila, že ho používám taky...
Asi tak do dvou třetin knihy mě to bavilo, ale od momentu, kdy se mnohonásobnému vrahovi podařilo utéci z psychiatrické léčebny, mi začal pracovat zdravý rozum a začala jsem pochybovat. Už na začátku knihy nás přece autor detailně informoval, kolika zakódovanými dveřmi musel nový lékař projít, než se na uzavřené oddělení dostal. A najednou stačilo tak málo, aby unikl na svobodu? Konec knihy mě zklamal definitivně. Musím souhlasit s Hlavinkou, bylo to divné, a to je ještě dost mírný výraz. Připadalo mi, že si autor (autoři) liboval v potocích krve a detailním popisu smrtelných zranění. Zároveň mi běželo hlavou, že všechny postavy jsou zřejmě supermani. Už toho bylo trochu moc a přiznám, že jsem pak už jen přeskakovala stránky a začala se těšit, až budu číst jinou knížku. Mám ráda inteligentní detektivky, v nichž do poslední chvíle vraha neznám a jsem autorem nucena k přemýšlení. Navíc autor porušil dokonce několik "přikázání" pátera Knoxe, určených pro dobrou detektivní literaturu.
Tak nevím, ale nějak jsem čekala víc, zklamalo mě to, zdá se mi, že situace z předchozích knih se tady opakuji. Považuji Inferno za nejslabší dílo Dana Browna.
Nečekala jsem žádnou hlubokou filosofii ani převratné čtenářské objevy, ale někdy stačí, že je nám s knížkou prostě dobře a při jejím čtení zapomeneme na vlastní problémy.