Ayume komentáře u knih

(SPOILER) Možná už jsem prostě jen náročný člověk, ale já fakt nevím, jak se cítit.

Kniha byla velmi čtivá a v žádném případě nemůžu autorce vytknout její styl psaní. Téma bylo určitě důležité, ale celé mi to přišlo takové ploché, bez té jiskry. Ráda nad knihami přemýšlím a spojuji si určité věci, ale zde přemýšlím pouze nad tím, co byla ta zásadní chyba.

Příběh začíná tím, že nám na střechu přijde absolutně vynervovaný neurochirurg, rozbije pár židlí a hlavní hrdinka si o něm po krátkém „sexy” rozhovoru pomyslí, jak strašně krásný chlapík to je. Žádné pomyšlení na to, že je to možná trochu nenormální. (Kdybych já seděla na střeše a někdo vedle mě začal devastovat nabýtek, ihned bych si sbalila svých pět švestek, nenavazovala bych oční kontakt a vypadla bych.) Tady Lily to ovšem nerozhodí. Proč by, že ano?

Inu, Ryle byl upřímně ten nejvíc nudný charakter, který se v knize vyskytoval. Bohatý doktor, jehož jedinými kvalitami je znalost lidského (ženského) těla a výbušná povaha. Má taky trauma z dětství, které ho ovlivnilo tak moc, že trpí záchvaty, při kterém mlátí ženy (nebo židle). Autorka se za každou cenu snažila, aby si čtenáři Ryla zamilovali stejně tak, jako Lily, ale já jsem z něj prostě nic necítila, maximálně jsem měla chuť knihu zavřít.

Pak tu máme Atlase, který je, naopak od Ryla, pan Dokonalý. Bohatý šéf restaurace, který si opět prošel nějakým životním traumatem, ale naopak od Ryla nemá zapotřebí ničit židle. Jediné násilí, které projeví je tehdy, když dá přes hubu Rylovi (což mě ale upřímně bavilo). Atlase mám ale vcelku ráda. Sice nemám za to, že jsou jeho kvality reálné, ale aspoň byl nenuceně vtipný a šlo vidět, že to s Lily myslí dobře. Ovšem v knize byl tak žalostně málo, že ani jeho přítomnost pro mne celkovou kvalitu nezlepšila.

Jako poslední bych chtěla probrat Lily, která taky nebyla tak špatná, ale rozhodně nemám za to, že by to byla ta nejlepší hlavní postava pod Sluncem. Její vnitřní dialogy byly mnohdy zajímavé a s jejím věčným omlouváním Rylova chování se šlo v nějakých momentech sžít, ale proboha, proč by pojmenovávala svou dceru po bratrovi Ryla? Po bratrovi někoho, kdo jí tak šíleně ublížil, koho už nechce mít ve svém životě, tak trochu i po důvodu, proč je Ryle takový, jaký je?
Možná mi unikl význam, ale tohle bylo dle mého absolutně nereálné (a pitomé) rozhodnutí.

Krom toho, fakt, že všichni z nich byli nechutně bohatí? Asi bych byla raději za nějaké morální dilema. Co kdyby byla Lily chudá a na Rylovi finančně závislá? Takhle to totiž bývá ve většině případech domácího násilí a sledovat, jak se sama sbírá z nejhoršího by mě asi bavilo víc, než vidět, jak všichni oplývají penězi a finanční jistotou.

Co bych k tomu jen dál řekla? Tímhle to rozhodně končí a nevím, jestli mám ještě vůbec chuť dát Colleen další šanci. Asi nejsem cílová skupina.

17 21.08.2022

(SPOILER) - Na začátek bych jen chtěla říct, že hodnotím knižní příběh. K celkovému tématu holokaustu a lidem, kteří si jím doopravdy prošli mám respekt a jakékoliv ironické poznámky jsou mířený proti celkovému příběhu, ne však k holokaustu či k hrůzám druhé světové války. Děkuji.

Příběh jsem četla na přelomu roku 2020, tudíž mé vzpomínky už jsou trochu zamlžené, každopádně jednou za čas se ke knize aspoň v myšlenkách vrátím a brečím. A není kvůli dojemnosti celého příběhu, je to tím, že jsem opravdu čekala a nedočkala jsem se.
Knihu mi koupila mamka s tím, že je prý skvělá, že jí to doporučila kamarádka a že to je prý teď jedna z nejlepších knih na trhu. Hodnocení na DK mě vlastně jen ujistilo, že jdu fakt do skvostu české literatury a že se nemám čeho bát. Inu...
Začnu pozitivy - autorka má skvělý styl psaní a právě za ten uděluji ty dvě ošmelené hvězdy kvality. Příběh Vás chytí a Vás prostě zajímá, co se stane dál, jak jsou osudy postav propletené a jak vše skončí. Právě díky tomuhle jsem knihu přečetla za jeden a půl dne. Tím to ale hasne.
Příběh byl. To je asi vše, co mohu říct. Ze začátku byl i zajímavý, ale ke konci už jsem prostě jen počítala, za co dalšího bude Hana moct, protože se fakt zdálo, že Hanin ultimátní talent spočívá v eliminaci vlastní rodiny. Schovala letenky své rodině, ta nemohla odletět do bezpečí, nakonec tím zavinila jejich smrt. V táboře otěhotněla, posléze však přišla o díte a zároveň 'prokecla' otce mrtvého dítěte, takže...taky umřel...? Hana se jako jediná dostává z tábora, absolutně zlinčována životem, souzena všemi, protože přišla o svou krásu a trpí psychickými potížemi a tak koupí věnečky své zbývající přeživší rodině a tím je de facto, překvapivě, zabije...
Krom toho mi ta celá linka o tom, že ušláplý otec Miry podvedl manželku a měl tak další děcko přišla naprosto zbytečná, další špetka soli v už tak přesolené kaši.
Závěrečné hodnocení? Hana by mohla být v alternativní lince skvělý nájemný vrah.

14 14.06.2022

(SPOILER) Dvě hvězdičky dávám za povedenou obálku a za celkovou čtivost knihy - přečteno za pár hodin.

Děj jako takový byl zajímavý, ale mám za to, že autorka si s celkovou myšlenkou mohla pohrát více - jak se ze začátku rozdělili lidé na 'maso' a 'společnost'? Jak dlouho už jezení lidí trvá? Mám za to, že celkový koncept kanibalismu byl až smutně nevyužitý a jediný důvod, proč autorka napsala tuhle knihu byl ten, že přišla z rodinné zábijačky a potřebovala si srovnat myšlenky.

Krom nevyužitého potenciálu mi neseděl styl psaní. Mnohdy jsem se ztrácela ve jménech, v tom, co jaký člověk vlastně dělá a jaký vztah má s hlavní postavou knihy a korunu tomu nasadil fakt, že bylo neustále využíváno slovní spojení 'on udělal'/'on řekl'. Člověk se tak v ději mnohdy ztrácel a já sama jsem se musela vracet v textu, abych se vůbec dokázala vyznat v tom, kdo na koho mluví.

Celkový konec byl takovou jedinou 'dobrou cestou' pro naší hlavní postavu, ovšem do knihy absolutně neseděl. Tři hodiny furt dokola pročítám, jak je náš „protagonista” znechucen celým tím novým světem, jak je psychicky zlomený, jak skončí s prací v mrazírně, protože ho absolutně odpuzují techniky vraždění lidí, že jeho vztah s jeho manželkou a vůbec se všemi je na bodu mrazu - a v posledních dvou stránkách se dozvíme, že byl vlastně celou dobu jen dalším zkaženým občanem novodobé společnosti - což by šlo, kdyby to bylo v těch 200 stránkách předtím aspoň lehce naznačeno.

Moc to autorce nežeru, ale nevadí.

11 10.08.2022

(SPOILER) Kdysi jsem od autorky četla všemi opěvovanou Hanu a po dočtení jsem frustrovaně obrátila oči v sloup, povzdychla si a knihu odložila do sekce Overrated (nadhodnocené).

Když jsem brala do ruky Les v domě, znovu jsem se sarkasticky uchechtla, prokřupla prsty, uvařila si šálek čaje a v zadní části mozku jsem si připravovala další detailní kritický komentář k této novotině.

Ale sarkastické poznámky, jízlivé poloúsměvy a vyčítání si toho, že jsem měla dát přednost jiným knihám se nakonec vůbec nedostavily.

V knize jsme hozeni do kruté reality malé cácory. Babička, která jí jasně dává najevo, že všem ztěžuje život, matka, která o ní nemá valný zájem a děda. Autorka zde opravdu bravurně vystihla dětské trauma, které ovlivnilo všechny kolem naší malé hrdinky. Líbila se mi ta surovost. Líbilo se mi to téma.

Spousta lidí si zde stěžuje, že všichni v knize byli zlí, protože prostě byli zlí, ale nemyslím si, že to je korektní cesta popisu daných postav. Všichni až na dědu měli vlastní trauma. Generační trauma.

Babička, kterou manžel trýznil a ona z něj měla strach. Možná měla strach, že jí opustí, že zůstane sama, že přijde o jistotu, o komfort každodenního života - její trauma v knize není tak vykreslené, ale v jistých sekvencích šlo vidět, že tam je. Její postava pro mě byla komplikovaná - v jisté momenty jsem viděla tvrdou lásku, kterou své vnučce dávala. V jiné jsem zase viděla spiklence lesa, který odmítal přijmout a řešit skutečnost toho, že manžel zneužívá malé holky. Mrzí mě, že jsme její trauma nemohli prozkoumat o něco víc, o něco hloub, ale na druhou stranu to chápu. Daná postava se až moc bála projevit slabost a tak se raději obrnila proti všem neduhům světa a svou bolest projevovala tím, že si jí vylévala na ostatních. Smutné, ale realistické.

Matka cácory, kterou otec zneužíval a na které si její vlastní matka vylívala zlost. Je tam vidět skvělý kontrast mezi ní a cácorou - cácora měla možnost utéct. Ona ne. Nikdy neutekla svým rodičům, jejich předsudkům, nikdy se nedostala pryč - a když ano, bylo pozdě, protože nakyslost prostředí, kde byla nucena strávit tolik let se na ní podepsala. Bolest utápěla na dně láhvě a z prokletého kruhu se nikdy nedostane.

Děda byl mohutný les, který ničil. Byla to definitivně nejzvrácenější a nejvíc antagonistická postava celé knihy. Šel z něj strach a nejistota, byl obklopen temnotou. Nemám k němu víc co dodat - někdy se lidé prostě rodí zlí. On byl jednoznačně zlý, protože byl zlý (jako jediná postava knihy!!!).

Cácora byla skvělá hrdinka. Skvělá tím, že působila tak reálně. Jako jediná se aktivně snažila uniknout svému strachu, lesu a na konci vidíme, že se jí to povedlo. Ohněm vše skončilo. Nespasila sebe, ale spasila svou malou sestru. Jako první se jí podařilo nebýt sobecká a postavit se proti lesu. Pevně věřím, že se jí ke konci podařilo zachránit i svého bratra - minimálně aspoň střípky z něj.

Konec knihy nebyl happy end, v jaký jsem mermomocí doufala a zoufala, ale i tak odcházím spokojená.

(A zvrat s Blankou jsem nečekala a koukala jsem na něj s otevřenou pusou - listovat zpět do prvních kapitol, momenty uvědomění, šok - pecka.)

Jednu hvězdu strhávám za celou kauzu s copyrightem, protože ohledně té jsem ještě stále trochu nesvá.

10 04.06.2023

Váhala jsem, jestli knihu ohodnotit třemi nebo čtyřmi hvězdičkami, ale přikloním se spíš k těm třem.

Kniha nebyla zas tak špatná, nutí čtenáře přemýšlet a hezky si pohrává s myšlenkou „coby kdyby”.

Má však i své mínusy. Místy byl děj nehorázně roztahaný. Konec byl předvídatelný už od samého začátku - díky tomu jsem si nikdy nemohla s Norou užít to, co prožívá, protože jsem věděla, že to je stejně vše „k ničemu”.

Byť si myslím, že kniha by mohla spoustě lidem pomoci, já osobně bych se k ní už nevrátila.

(Když jsem nad tím přemýšlela víc, došlo mi, že v jistých aspektech se kniha podobala Coelhově Veronice, která téměř totožnou zprávu předala dle mého o dost lépe.)

8 14.02.2023

Abych řekla pravdu, nevěděla jsem, co od knihy čekat. Nečetla jsem ani zadní stránku knihy, prostě jsem vše nechala na svém dobrém pocitu a musím říct, že jsem více než příjemně překvapená. Již od první stránky jsem hltala každé slovo, které autor napsal. Dle mého názoru není kniha nějak silná co se týče příběhové stránky, ale jestli něčím převládá, je to stránka duševní. Hlavní hrdina, Holden, je v mém věku a do jeho myšlenkových pochodů jsem se snadno vžila. Někdy jsem se u knihy smála, někdy jsem byla poněkud zamyšlená a v některých případech měla kniha i takovou až depresivní atmosféru. Zkrátka a dobře, vše, co prožíval Holden jsem prožívala s ním. Hlavní pointou knihy je dle mého i temnější stránka dospívání, nejistota a bezmyšlenkovité bloudění, zatímco se ve svém životě snažíte najít cíl.
Co se mi opravdu líbilo byl rozhovor, který měl Holden se svým bývalým učitelem ke konci knihy. V ten moment jsem totiž byla asi tak stejně zoufalá jako Holden a slova, která řekl učitel Holdenovi ve mně probudila takovou malou jiskřičku naděje, že pro Holdena - a vlastně ani pro mě - není nic ztraceno.
Tudíž, abych napsala konečnou větu této recenze - na tuhle knihu prostě musíte mít chuť, věk a možná být i trochu imbecil.

6 10.09.2020

Damn...Prostě jen damn.
Na Stephena Kinga jsem si netroufala od chvíle, kdy jsem ve čtrnácti četla 'Čtyři roční doby', ale pohled na jeho knihy mi změnil 'Lunapark' a když mi táta doporučoval i Zelenou míli, rozhodla jsem se, že si Kinga zopakuji.
Ze začátku se mi kniha četla těžce - seznamování s dozorci, vězni, přezdívkami, jejich personalitami, přeskakování mezi ději - všechno toho bylo strašně moc a tak se stalo, že jsem knihu na měsíc a půl odložila a v hodině češtiny jsem se k ní z nudy vrátila - a z 80.stránky jsem se už neudržela a děj hltala jedním dechem.
Bylo to opravdu...něco. Nikdy jsem se nad knihou tak neznechutila jako když jsem četla Delacroixovu nepovedenou popravu. Nikdy jsem se u knihy nezasmála tolikrát, jako jsem se zde zasmála nad suchými vtípky dozorčích. A nikdy jsem tak moc nedoufala, že i přes již jasně zadaný konec, kniha dopadne jinak.
Konec knihy byl jednoduše top. Líbilo se mi pojetí smrti - že pro Johna byla vysvobozením a že Paul už se na svou dlouho odkládanou svobodu těší jakbysmet.
Nejlepší kniha je kniha, u které nechcete, aby skončila - a přesně to pro mě udělala Zelená míle.

Znáte takové ty knihy, které začnete číst a poté už je prostě nemůžete odtrhnout z ruky? Aristoteles a Dante je jednou z nich. Zpočátku jsem nevěděla, zda si knihu vůbec přečíst, protože se mi jméno knihy zdálo trochu bláznivé, čekala jsem od toho nějakou naučnou knihu o vesmíru, nebo tak něco, ale nakonec jsem se tedy odhodlala a půjčila si jí.

Pane jo. Musím uznat, že myšlenky a slova, která autor psal jsem četla se zadrženým dechem. Pasáže, citáty a básně tomu dodávaly třešničku na dortu. Mým hlavním problémem u LGBT knih je to, že když knihu čtete, buď jde vztah dvou hlavních postav neskutečně rychle a vy ani nevíte, kde je začátek vztahu a kde je konec jejich dlouhého polibku, nebo vás autor nechává jako na trní a vy nevíte, jestli ten vyvolený páreček skončí spolu. Tady to byl ale příjemný mix všeho, věděli jste a také jste cítili, že Ari a Dante k sobě rozhodně něco cítí, ale nebylo to uspěchané, a tak, když konečně došlo k jejich polibku, příjemně vás to zahřálo u srdce.

Mimoto, příběh se mi líbil i kvůli dalším 'tabu' věcem, kterou například byla otcova minulost, či Ari-ův bratr.

Kniha byla zkrátka skvělá, vzhledem k tomu, že jsem jí začala číst v 9,00 ve škole a poslední stránku přečetla v 16,30 téhož dne odpoledne, musím jí doporučit. Jsem si také jistá, že si jí pořídím domů, protože něco takhle skvělého si prostě budu chtít přečíst znovu a znovu.

2 12.03.2019