baara.j komentáře u knih

Sapkowski se mi trefil se Zaklínačem do vkusu jako nikdo! Držela jsem v ruce první díl a přitom vymýšlela, co si místo toho přečíst, nakonec jsem mu dala šanci s tím, že to zavřít můžu vždycky. A jak to dopadlo? Knížku se mi nechtělo zavírat vůbec! Ač přemýšlím tak, že se mi kouří z hlavy, nemůžu najít nic, co bych mohla za sebe vytknout. Tahle láska bude na celý život, cejtím to v kostech...

Na seriál se nechystám, a to nejen kvůli tomu, že nemám Netflix, ale víme, že knížka se nedá nikdy srovnat s výplodem filmařů. Tudíž vysedávání u televize by byla ztráta času, to radši budu číst Zaklínače pořád dokola.

Doteď jsem neměla šajna, co se tehdy odehrávalo kdesi v Indočíně. Ve škole nás to neučili a kde k takovým informacím má přijít žena jako já? Osud tomu chtěl a já se dozvěděla o existenci knížky, na kterou dokonce už pár let usedal prach v mé knihovně. Četlo se to eins, zwei a jediné, co mě u knížky nudilo, byly lovestory legionářů s Indočíňankami, kterých tam naštěstí nebylo tolik, ale na červenou knihovnu postrádám buňky. Jinak jako celek sehr gut. ;)

A je zbytečné spekulovat nad tím, jestli to všechno je pravda, či nikoli a nakolik je to přitažené za vlasy (jestli vůbec). To bychom pak mohli přece zpochybňovat všechny příběhy, které jsou psány podle skutečných událostí. Jedno je však jisté, války byly, jsou a budou a člověk v nich může přijít o život, ale i o svou lidskou stránku.

2 03.03.2020

Jednou takhle cestou do sklípku se v autobuse rozhořela diskuze o nejlepších knihách, které kdo naposledy četl a převažovala tam právě Poslední aristokratka. Vše se odehrálo před navštívením sklípku, takže jsem neměla pochyb o tom, že se vážně jedná o nejhumornější knížku, jakou kdy četli. Zlákána touto představou jsem si ji i já zakoupila a pustila se do toho. Ze všeho nejhorší (po trpaslících) je příliš velké očekávání. Nemůžu vyloučit, že jsem třeba suchar, ale prostě jsem čekala, že se při čtení budu chechtat od začátku až do konce. Ale abych nebyla za tu ošklivou, kniha je to oddechová, četla se rychle, člověk nemusí přemýšlet nad textem a dokonce mi i párkrát povyskočil koutek, takže na takové to odpočinkové čtení bych ji určitě doporučila. Hlavně bacha na příliš velké očekávání a třeba budete ještě překvapeni.

9 30.01.2020

U babičky jsem objevila jeden díl Jarabáčkových pohádek. No, pohádek, pohádky by asi neměly zanechávat v dětech trauma, že? Ta čarodějnice s chobotem mě straší dodnes! Ilustrace je děsivá, pohádky to nijak nezachrání. Můj strach z knihy umocnil i ten fakt, že na jedné ze stránek byl přilepený usušený škvor, který si tam našel úkryt v době, kdy byla knížka uložená na půdě. Brrrrrr.

Ale stejně mě to k ní vždycky přitahovalo a vlastně přitahuje dodnes. Je to takový Kinderhoror pro otřískané děti. :-)

1 29.01.2020

Přečetla jsem dost motivačních knížek a všechny jsou tak nějak na jedno brdo. Ovšem tato mě mile překvapila, poněvadž kromě návodu na lepší život (který už stejně znáte, pokud jste přečetli alespoň jednu takovou knihu), obsahuje i jiné cenné a zajímavé informace. Například kapitola věnovaná našemu nejdůležitějšímu orgánu, mozku, byla příjemným osvěžením takové knihy.

Spíš mě zaráží, že toto dílo lze obtížně sehnat a v místní knihovně, kde jsem jej nakonec našla, byla uložena kamsi do skladu, což knize přidává na tajemnu a nám dává pocit, že takový nedostupný kus může skutečně skrývat klíč k tomu, jak mít všechno. ;-)

29.01.2020

Naprosto boží kniha pohádek od geniálního vypravěče Jana Wericha. Co bych víc dodala? Snad jen, pokud si chce člověk obohatit slovní zásobu, Fimfárum je jasná volba. Navíc je v pohádkách tolik poučení, tolik zajímavých myšlenek a mouder, že si v ní to své najdou i dospělí.

Taky se vám stává, že když si ji čtete pro sebe, snažíte se ji číst hlasem pana Wericha? :-)

15 28.01.2020

Poprvé jsem Nosferatu četla, když jsem byla osmnáctiletá dívka, kterou zajímal jakýkoli závan tajemna, takže pořízení této knihy bylo samozřejmostí. Obsah jsem zhltla a naprosto jsem věřila všemu, protože proč by si měl autor vymýšlet, ne? Nějaký čas mi knížka ležela v knihovně a nedávno jsem si řekla, že si ji dám znova, je tenká, čte se hezky a alespoň si připomenu ty super informace v knize obsažené. Je zajímavé, co udělá pár let navíc s člověkem a jeho názorem. Najednou už to nebyla ta fantastická knížka, při jejímž čtení se mi tajil dech. Neříkám, některé pasáže se mi líbily i nadále, např. fáze měsíce a vliv na člověka, kapitola o životě Bely Lugosiho nebo Vlada Napichovače (i když těžko říct, kolik toho na tom bylo pravdy). Ale co tam dělal Hitler, to mi je záhadou. Jo, když chce člověk udělat zlo ještě větším zlem, tak Hitler a Třetí říše je sázka na jistotu. V knize, která by měla být o upírech je toto ale naprosto zbytečné, leda by Němci měli armádu sestavenou z upírů, to už by bylo logické. Zkrátka, chcete-li si knihu přečíst jako naprostý zázrak, jděte do toho, dokud jste mladí, protože jakmile přesáhnete řekněme třicítku, začnete příliš laborovat nad informacemi v ní obsaženými a ochudíte se tak o to tajemné, co by vám kniha měla skutečně dát.

23.01.2020

Kdyby všichni autoři dětských knížek měli tak bujnou fantazii jako pan Macourek, tak nečtu nic jiného, než pohádky. Jako děcko jsem knížku milovala a stala se z toho láska na celý život. A nejhezčí na tom je, že ty naprosto bláznivé pohádky jsou vlastně hrozně poučné. Nebylo by úplně od věci udělat z těchto pohádek "Večerdu" pro děti ;-).

4 20.01.2020

Román byl napsán ke konci devatenáctého století, pokud bych se na to měla dívat očima člověka té doby, tak prvně bych komůrku svou hojně nazdobila česnekovými palicemi a noc co noc se stříkala česnekovým Eau de Parfum, kdyby náhodou. Budu-li se na to dívat očima člověka žijícího na počátku 21. století, tak mi postačí posvítit si v noci cestou na toaletu světýlkem na mobilu, kdyby náhodou. Začátek knížky, který se odehrával na hradě Drákuly v Transylvánii, byl pro mě asi nejlepší, běhal mi mráz po zádech. Možná je to tím, že jsem od přírody strašpytel, ale tam dokázal Stoker vykreslit skutečně mrazivou atmosféru. Potom to pomalinku sláblo a sláblo a chvílemi to bylo i trošičku nuda (promiňte mi, pane Stokere). Závěr knihy byl ovšem fičák, za ten by se nestyděla ani Kobra 11. Měl dát upírovi větší prostor pohrát si s výpravou, která se proti němu vydala, udělat z toho pořádné drámo. Ale i tak si dílo zaslouží plný počet, je to klasika, jsou tam upíři, zatuchlý hrad, tým bojující proti zlu, taková kombinace fungovala tehdá a funguje i dnes.

12 20.01.2020

Agatho, Agatho, kam ty na to chodíš? U téhle knížky držím svůj osobní rekord v rychlosti přečtení. Dva dny! Bože! To se mi v životě nepovedlo a myslím, že dlouho nepovede. A taky držím rekord v počtu typů na vraha, podezřívala jsem postupně snad všechny, tedy do doby, než byli zavražděni. Při dočtení poslední kapitoly jsem byla ale až natolik zmatená, že jsem nevěděla, jestli já jsem ještě já. Závěrečné rozuzlení mi dopřálo klidný spánek. Právem se Deset malých černoušků umísťuje na předních místech v žebříčcích nejlepších knih. Já bych knize dala těch hvězdiček klidně milión. Vážně stojí za přečtení.

14 19.01.2020

Klasické letní čtení plné klasického anglického humoru. Děj byl zábavný a sympaticky propletený, tak jsem vyrazila do knihkupectví a koupila dalšího Wodehouse. Až nastane to správné roční období, pustím se do něj a očekávám, že to bude stejně milé čtení jako Až naprší a uschne.

7 19.01.2020

Nevím, jestli knize trošku neškodí, že je zařazená mezi povinnou četbu, takže jsem se jí svého času úspěšně vyhýbala. Až nyní, když jsem překročila tři křížky, dostala šanci a byla to ta nejlepší věc, kterou jsem udělala skrz knihy. Od první kapitoly jsem takový nervák opravdu nečekala, jako když nasednete na klouzačku a sklouznete se - start a cíl a mezitím pořádná jízda. Četla se jak po másle a jak jsem si u ní poplakala! Z Bobliga mi bylo pěkně šoufl a kolikrát jsem cítila stejnou tíseň, jako odsouzení, jelikož pan Kaplický dokázal dokonale popsat naprosto vše.

Je až zajímavé, co všechno jsou lidé ochotni udělat pro peníze a moc a v mnohém se 17. století neliší od současnosti. Lidi zkrátka zůstali stejní, jen způsoby se změnily a palečnice se španělskými botami vyšly poněkud z módy.

16 15.01.2020

Kniha si zaslouží, aby se o ní vědělo mnohem víc a především byla dostupnější. Rudel byl frajer! A zřejmě jeho přístup, zápal a vůle dopomohli k tomu, že válku přežil s "pouhou" ztrátou jedné nohy. Dokonce si troufám tvrdit, že je to nejvíc motivační kniha, co jsem četla, Rudel všem ukázal, že když se chce, tak jde opravdu všechno. Stojí za víc, než jedno přečtení.

3 02.01.2020