babiočka komentáře u knih
Téměř do poloviny knihy mě otravovaly dost zdlouhavé popisy zvrácených myšlenkových pochodů pachatele, ale druhá půlka děje už měla fajn spád i napětí.
Knihu jsem nedočetla, ač jsem se o to pokoušela opakovaně. Neupoutala mě tato forma "románu". Je to jen knižní vydání filmového scénáře, kde na sebe jednotlivé epizody nenavazují a nemusí být ani shodné se skutečnými událostmi.
Prostě není nad klasický historický román, v němž souvislý příběh vychází z faktického dění minulosti.
Tato kniha byla, až na pár posledních stránek, docela nudná.
Na rozdíl od většiny zdejších spokojených čtenářů mi tato kniha nějak "nesedla".
První část se ještě dala číst, ale zbytek už mi připadal jednotvárný a někde i poměrně otravný.
Trocha poučení, trocha napětí, trocha romantiky - dohromady docela solidní čtení.
Od této autorky jsem však četla i lepší knihy.
Při čtení mi vadil děsný český překlad - leckdy úplně postrádající smysl. I proto mě poměrně kusý příběh irských emigrantů příliš nezaujal.
První, co mě při čtení napadlo, že je vlastně fajn, že nejsem ani slavná a ani bohatá. On i ten "soukromý" život těchto lidí je jistý druh exhibicionismu a ve skutečnosti moc soukromý není.
Jinak v podstatě solidní odpočinková nebo dovolenková četba. Vzhledem k objemu stránek by se také dalo dobře použít jako "uspávanka" ;-)
Docela podivný překlad a ani děj za moc nestojí.
Pro čtenáře, který je "namlsaný" libozvučnou i akční češtinou paní Váňové nebo paní Holcové, je tato knížka taková nějaká jalová.
Mnooo... Mému 10letému vnukovi by se to možná líbilo.
Mně to spíš připadalo, jako by byl popisován výlet klientů docenta Chocholouška. Škoda času stráveného nad touto "detektivkou".
Kniha se četla dobře, ale celkový dojem mi zkazilo množství zbytečně uváděných podrobností (např. vyjmenovávání každé ulice či silnice) a politické pozadí.
Předchozí knížka KROKY KE SLUNCI mě zaujala víc.
Vynikající a velmi reálný popis mezigeneračních vztahů, různých náhledů na mateřství i odhalení nepříjemností stárnutí. Tato knížka se mi líbila dokonce víc, než Babky na divoko.
Mně se příběh, přestože jde o fikci, moc líbil. Je to spíš smutné vyprávění, které se týká historie, osvěžené trochou romantiky a humorného nadhledu.
Jinak ale skvělá kniha k přečtení i k zamyšlení.
Celkem solidní čtení na dva večery. Poutavé je však jen vyprávění, týkající se obyvatelek jednoho pařížského bytu ve válečném období. Ostatní části románu jsou dost fádní.
Mně se knížka právě kvůli množství popisů těch politicko-peněžně-mocenských vztahů, kterým jsem ani zbla neporozuměla, nelíbila.
Moje první "setkání" s touto autorkou na základě zdejších hodnocení.
Pozoruhodné líčení Argentiny koncem devatenáctého století se mi moc líbilo, přestože jsem měla v aktérech příběhů místy docela chaos.
Až na množství tiskových chyb šlo o milé odpočinkové počtení po vánočním "maratonu".
Naivita Báry Koudelkové ve druhé části její autobiografie se nedá už ani komentovat, natož číst nějaké pokračování.
Knihu jsem dlouho odkládala v domnění, že se jedná o klasickou "červenou knihovnu" - název i obálka.
Je to však pěkný čtivý spíše detektivní příběh.
Tak tuto nudnou zpatlaninu jsem nezvládla dočíst ani na druhý pokus.
No, nic moc. Děj je takový nějaký mdlý.
Australské příběhy "z pera" Petera Watta jsou daleko zajímavější.