Bablbam
komentáře u knih
Sex, Disco, Revoluce! - Vzpomínky majitele Discolandu Sylvie na zlatý časy
Ivan Jonák
Tak tohle je jedno z největších literárních překvapení, jaká jsem kdy zažil. Původní záměr prokousat se nudnými memoáry kvůli rešerším k 90. létům se velmi brzy změnil v požitek ze šťavnatého počtení. Ta kniha má koule jak samotný Ivan Jonák. Za šílenou obálkou se skrývá literární klenot, jakýsi naivistický mix Bukowského, Welsche a Jáchyma Topola. Ale pozor, napsaný jazykem vůbec ne literárně nezkušeného a hloupého člověka! Páni, kdyby Jonák stihnul na tom psaní ještě trochu máknout, mohl z něj být i parádní spisovatel.
Klika byla vysoko
Roman Szpuk
Nádherná kniha, díky níž se Roman Szpuk stal mým nejoblíbenějším českým současným básníkem. Deprese je nesmírné utrpení, avšak zároveň přináší jaksi zostřené vidění a hlubší sepjetí s přírodou - kdyby už jen proto, že si člověk ve chvílích, kdy se mu uleví, všeho mnohem víc váží a prožívá hluboký vděk. To vše, oba póly básníkovy duše, se promítá ve Szpukových lyrických popisech. Pro mě jedna z nejkrásnějších knih, a to nepřeháním.
Dům bez oken
Milan Urza
Vynikající atmosférický horror, nebo spíš tíživý sen. Česká nutnost pro všechny milovníky Betonové zahrady a podobných bizarností.
Všichni mají pravdu
Paolo Sorrentino
"Přečteno" jako audiokniha v kongeniálním podání Jiřího Vyorálka. Román je psán hovorovým jazykem plným košatých souvětí a jde vlastně o dlouhatánský vnitřní monolog zpěváka Tonyho Pagody. Dekadentní a nespoutaný způsob vyprávění umožňuje anti-hrdinovi vyslovovat drsná a provokativní moudra, která by se, podána kultivovanějším stylem, mohla zdát leckdy i banální. Tady ale oplývají magnetickou silou: "Co to znamená mít celý život před sebou, pochopíte většinou až tehdy, když ho už máte za sebou." Román to jistě není pro každého, ale pro milovníky beatniků, ale i postmodernistů typu Nicka Cavea, Chucka Palahniuka nebo našeho Jáchyma Topola má velký potenciál stát se kultovním. U mě se tak už stalo. Kromě nálože drsného dekadentního humoru musím na závěr zmínit i silnou melancholicko-nostalgickou linii příběhu, vrcholící hlavně v závěru a odhalující drsňáka a bohéma Tonyho Pagodu jako velmi citlivého, jemného a veskrze smutného člověka. Jednoznačně literární skvost!
