babsi66 komentáře u knih
Měla jsem z toho obdobný pocit, jako ze svého času populárních reality show, kde jsou lidi zavřený v jednom baráku ponechaní svému osudu téměř bez vnějších vlivů - také se zde nic moc zvláštního neděje, resp. to, co se děje, nijak nevybočuje z toho, co už člověk buď sám zažil, nebo to zažil jeho kamarád, případně kamarád kamaráda. Nebo o tom už někdo psal. Lépe, zajímavěji či vtipněji.
Škoda, že tolik pozornosti, kolik autorka věnovala popisu charakterů postav Clementine a Eriky (a vlastně nejen jich), nevěnovala i samotné zápletce.
Ve srovnání s tím, jak jsou postavy popsány napříč všemi svými vrstvami, působí samotná zápletka chatrně až nudně. Jakoby děj sloužil jen k tomu, aby ilustroval, jak moc je vztah Clementine a Eriky, potažmo jejich blízkých, komplikovaný. Přitom by spíše postavy měly sloužit příběhu, ne naopak.
O tom, že se to čte jedním dechem, asi není třeba polemizovat. Ovšem jen za předpokladu, že příběh nezačnete kriticky blíže zkoumat.
Od začátku jsem měla problém s uvěřitelností jednání hlavní hrdinky. Nechce se mi věřit, že by kdokoli v dnešní době byl tak zaslepený láskou a vděkem, aby zcela bezvýhradně přijímal vysvětlení svého milence, kterého zná pár týdnů, aniž by si třeba i něco ověřil. Ale budiž.
A jak mě autorka namíchla hned na začátku, tak se jí totéž povedlo i na konci, kdy se nad závěrem policie o tom, co se vlastně stalo, vznáší otazník. Ovšem jen proto, že touto částí příběhu se kniha už moc nezaobírá.
I když jde o krásný příběh, který příjemně ubíhá a je jednoduché se do něj plně ponořit, nezařadí se k těm, které se mi vryjí do paměti, a to zejména kvůli nezajímavým hlavním postavám. Hlavní hrdinka Rosie jako oddaná čekající milenka, která by se pro ostatní rozkrájela, ani klaďas Daniel mi k srdci nijak nepřirostli.
Naopak některé postavy stojící spíše v pozadí mne bavily mnohem více a je škoda, že se jim nedostalo většího prostoru - třeba by pak Sofie s jejími neologismy, upjatě anglická paní Coshová a svérázný pan Cosh zvládli vytvořit lepší protiváhu průměrným hlavním hrdinům.
Ačkoli je knížka sama o sobě čtenářským zážitkem díky krásnému jazyku, jakým je popsán anglický venkov a především pak postavení majordoma na tradičním anglickém sídle, mnohem zajímavější je to, co v ní není výslovně uvedeno a jen tak nenápadně probublává pod povrchem. Jak moc je život majordoma tak oddanému své profesi osamělý a do jaké míry může člověka skutečně naplňovat? Zda lpění na zdvořilém způsobu vyjádření a na tom, co se patří, je do takové míry žádoucí, aby bránilo projevu skutečných emocí? A do jaké míry si takové otázky pan Stevens je ochoten nebo vůbec schopen připustit?
Čtení této novely jsem si vyloženě užívala. Jasný důkaz toho, že hororová literatura a vytříbený jazyk, prokreslené postavy a neotřelá forma vyprávění se v žádném případě nemusí vylučovat. Za mě brát všema deseti!
Na to, o jak čtenářsky atraktivní a hlavně neotřelé téma se jedná, bych čekala, že příběh bude podrobnější, co se týče průběhu "léčby" a sugestivnější, co se týče rozporuplných pocitů autora v dané situaci.
V knížce se střídají kapitoly, kde autor popisuje svůj coming out s kapitolami pojednávajícími o průběhu "léčby", bohužel ani z jednoho typu záznamů nemám pocit nějaké ucelené koncepce. Závěr je pak podobně nijaký jako celá knížka. Bohužel.
Knížce bych vytkla jediné, a to že od určitého okamžiku je další děj značně předvídatelný.
Naopak oceňuji, že navzdory ne příliš veselé zápletce je příběh líčen bez zbytečné srdcervoucnosti, takže nehrozí, že budete při čtení potřebovat kapesník. Pravda, možná je to dané tím, že hlavními postavami nejsou milenci, ale jen jeden protivný stařík a teenager s neobvyklými zájmy, matkou a epilepsií. Nicméně ve výsledku tato kombinace funguje velice dobře a o zajímavé situace není nouze.
Námět dobrý, ale ta vtipnost jaksi pokulhávala. Knížce by určitě slušel kratší rozsah, a to i přesto, že ani tak není moc rozsáhlá. A aspoň by se tím předešlo pasážím, které se marně snaží čtenáře pobavit.
Na to, že všem těm vysvětlením pomocí fyziky a chemie moc nerozumím a na to, že sci-fi čtu spíše výjimečně, byla knížka příjemným překvapením, a to zejména díky hlavní hrdince, kterou jsem si díky její drzosti hned oblíbila. Zasazení děje na Měsíc pak už jen zvýšilo atraktivitu samotného příběhu a dodalo mu patřičný šmrnc neotřelosti.
Příjemné překvapení. Detektivka s relativně jednoduchou zápletkou, o to však zajímavějšími postavami. Po záplavě brutální severské krimi výborná změna. Navíc Larse si prostě nejde neoblíbit.
Jodi Picoult ve formě, v jaké ji její čtenáři znají. Opět nastoluje otázky, na něž není jediná správná odpověď a hraje si s úhly pohledu, z nichž lze na ně nahlížet.
Příběh mě vtáhl hned od začátku. Zvlášť oceňuji, že i když to mohlo být banální drama o diskriminaci, zvládla autorka vnést do děje i rovinu, která se zabývá medicínskou stránkou sporu a skrytým rasismem, kterým pravděpodobně trpí většina společnosti, ačkoli si to nepřipouští.
A jelikož jsem tak trochu od fochu, vážně užívala jsem si část, která se už věnovala samotnému soudnímu procesu a argumentacím obou stran.
Moje první kniha od Třeštíkové, s níž jsem měla spojená velká očekávání. Takové to "když je to bestseller, tak na tom asi něco bude." Nebylo. Celková kompozice byla sice dobrý nápad s ohromným potenciálem, který zůstal dle mého názoru nevyužitý.
Jednotlivé postavy nebyly moc propracované a lišily se jen kontextem situace, do níž byly vsazeny. Některé osudy byly více nápadité, jiné méně. Stylisticky za mne také žádný zázrak. Ale jako oddechovka po náročném dni asi dobrý.
Možná to na mě bylo až moc filozofické a nemainstreamové, ale prostě mě to nebavilo. Na můj vkus trochu moc experimentu a málo děje. Ale asi je to otázka vkusu.
Od autora jsem čekala trochu víc. Jediná povídka, která je záživná od první do poslední stránky, je "Nabito". Zbytek má sice dobrou pointu i slibný rozjezd, ale v průběhu jim dochází dech.
A ačkoli jsem u předešlých knížek autora nikdy neměla pocit, že by stylem připomínaly tvorbu jeho otce, tentokrát tomu tak bohužel nebylo. Což v kombinaci s výše uvedeným vytváří dojem, že 3 ze 4 povídek jsou jen ne zcela dobrou napodobeninou předlohy.
Do téhle knížky jsem se zamilovala především díky jejímu grafickému zpracování. O bájných obludkách se totiž dozvíte jen naprostý základ - jak vypadají, kde je můžete potkat a případně nějakou legendu. Ale ty obrázky!
Thriller psaný netradiční formou, která v tomto případě tvoří 50% úspěchu. Určitě to není špatná knížka, čte se výborně, obsahuje plno nečekaných zvratů a hlavní postava je dostatečně šílená na to, aby vás udržela u děje.
Bohužel jsem se neubránila srovnání s tematicky podobným a literárně podstatně vytříbenějším Sběratelem od Fowlese. Navíc s tím jak děj gradoval jsem se jen stěží bránila dojmu, kdy už to autorovi jednoduše nevěříte, protože je to tak šílené, až to začíná být směšné.
Trochu nechápu ten poprask okolo knihy. Určitě se to čte dobře, děj má spád, postavy jsou sympatické, to je všechno fajn. Ale že by to bylo něco, z čeho bych si sedla na zadek a zařadila si to mezi top ten fantasy žánru, to asi ne.
Jednak mi děj z hlediska nějaké originality moc originální nepřišel a jednak jsem měla trochu problém se samotným literárním stylem autorky. V některých úsecích děje jsem se totiž nemohla zbavit pocitu, že by autorka ráda napsala víc, ale neuměla nebo nechtěla to vyjádřit.
Oproti první knize z této série nečekaně milé překvapení. Drama, kterému vyloženě sluší prostředí zapomenuté vesnice kdesi ve Finnmarce v kontrastu s flashbacky z Ulfovy minulosti v Oslu.
Podobně jako v prvním díle série Olav, je i Ulf spíše antihrdinou, což je příjemným osvěžením po sérii s Harry Holem, jehož schopnost dostat se nakonec z každé šlamastyky působí místy spíše směšně.
Musím říct, že ve srovnání s jinými knihami od Nesba, mě tato nijak zvlášť nezaujala. Rozjezd vypadal i díky charakteru hlavní postavy celkem slibně, bohužel další děj ani závěr příběhu nenabídl nic extra, co by stálo za to vyzdvihnout. Takže ještě že tje knížka tak útlá, jinak bych při obvyklé délce Nesbových románů ještě před polovinou váhala, zda číst dál.