Balrog komentáře u knih
Nápad pětihvězdičkový, ale zpracování tak nějak pokulhává. Některé pasáže byly tak nudné, že jsem vážně uvažovala o tom, že snad podruhé v životě nedočtu knihu (což úplně nesnáším). Nakonec jsem se překonala, ale celé to působilo tak nějak pomale, strnule, někdy jsem nechápala, jak se některá situace stala (spoiler - např. jak se hlavní hrdinka stala nejdůležitější osobou ve městě jsem nepochopila vůbec, bylo to prezentováno jako samozřejmost - konec spoileru). Nejvíc mě vlastně bavil úvod, první třetina knihy, kdy se ještě neformovala "zápletka". Ta totiž zbrzdila proud úvodu, ale nepřinesla žádnou akci. Neprospělo mi ani to, že jsem se nemohla ztotožnit s hlavní hrdinou, která působila tak nějak neživě a na to u Miévillových knih nejsem zvyklá.
Čtyři hvězdičky za nápad.
Zábavný dialog mezi "ctnostným" člověkem a "životním ztroskotancem". Uvozovky proto, že nic není jen černé a jen bílé. Postavy dospívají k životním pravdám, které jsou platné i v naší době, a navzájem rozebírají svůj životní styl.
OBSAHUJE SPOILERY
I když vlastně... V knize jde mnohem víc o formu, způsob, jakým si autor hraje s čtenářem/divákem a ukazuje mu, jak postavy mluví o tom, že jsou jen postavy ve hře, o jevišti, svém autorovi. Rovněž se prolínají dvě roviny vyprávění - v přední části jeviště se odehrává přítomnost, v zadní části vzpomínky, které ale postavy z přítomnosti ovlivňují. Moc se mi líbilo číst hru, která nemá tradiční strukturu divadelní hry.
Jednoduše geniální.
Šťastná kniha? Nejdříve jsem chtěla napsat něco v tom smyslu, jak může takovou knihu napsat redaktorka Elle – časopisu, který činí ženy především nešťastnými. Při čtení mě však doslova šokovala úplně jiná věc – disfunkční vztah autorky a jejího manžela. Popisování jeho málomluvnosti, sklonu ke kritizování domácnosti, manželky a všeho ostatního, neschopnosti přiložit ruku k dílu, trávení času v hospodě mi úplně nahánělo husí kůži. To si autorka nikdy neuvědomila, že s manželem vůbec nemají hezký vztah? Pokud ne, tak by si měla rychle uvědomit, že ke štěstí jí chybí akorát manželská poradna, případně rozvod. Strašně mě štve, že svou prezentací jakoby ukazovala světu, že takhle žít je normální, můžeme při tom být šťastní a ještě si z toho dělat srandu. Prosím všechny, aby si uvědomili, že takhle vztah/manželství nevypadá, a pokud žijí v podobném partnerském vztahu jako autorka, je to velký problém a měli by ho řešit, ne se s tím smířit a hledat v tom vtipnou stránku.
SPOILER ALERT!
Po přečtení knihy mě mě napadá pouze jediná věta: Proč, bože proč?
Proč by žena, která nesouhlasí ani se stěhováním do zahraniční, o stránku dál souhlasila s kompletní změnou života – předstírat svou smrt a žít s dcerou bez manžela?
Proč je celá operace super tajná a není kryta žádnými jednotkami? Aby se zde Kepler čím jak nejvíc podobal Larssonovi?
Proč Saga používá samé eufemistické výrazy jako „obtěžoval mě“ nebo „podobné prasárny si od něj už líbit nenechám“ (toto si pomyslí, když už je svázaná na posteli a nemůže se hýbat, opravdu vtipné)? Proč si ta holka nepomyslí, že doktůrek je sadistická svině, dobytek a násilník?
Proč Saga nedokáže přesvědčivě zahrát svou roli psychopatky a nezlámat prsty hovadu, které brutálně znásilnilo několik žen a obtěžovalo i ji?
Proč Linnovi trvá celou věčnost, než ho napadne, že by oběť mohla být držena v nějaké pískovně, když Mikael od počátku upozorňuje na to, že pachatel je cítit pískem?
Proč milionářský tlusťoch nemá v každém pokoji svého paláce po ruce lék, který často potřebuje a bez něhož ho skolí infarkt? Proč ho skladuje v kabátě schovaném v šatně?
Proč si autoři ani jednou nedají tu práci, aby se některá jejich postava vyjádřila ke způsobu zacházení s cizinci ve Švédsku? Proč každý jen opakuje, že to zjevně dělali s dobrým úmyslem? Nebo jsou postavy Larse Keplera pouze mainstreamoví šašci bez názoru, kteří bezhlavě opakují, co jim nadiktuje televize nebo co si přečtou v rozhodnutí?
KONEC SPOILERU
Proč je to proboha psané v přítomném čase? Některá slovesa jsem v přítomném čase viděla napsané snad poprvé. Kvůli tomu jsem na některých místech nevěděla, kde v příběhu se nacházím. A proč se souvětí nevyskytuje ani tam, kde to vyloženě bije do očí? Kvůli těm krátkým větám text vůbec neplyne.
Odhaduju, že odměna Larse Keplera se odvíjí od toho, kolik bude mít kniha stran, protože jinak si nedovedu vysvětlit, proč má každá kapitola stránku a čtvrt, následuje tři čtvrtě volné stránky (rozuměj vyplýtvaného papíru) a na další stránce se pokračuje tam, kde předchozí kapitola skončila. Dělení do kapitol postrádá jakoukoli logiku.
Kepler absolutně nezvládá duchovno postav. Všechny působí podivně neživě, bohužel nestačí napsat, že má někdo kostýmek na míru a příjemný parfém. Vůbec nechápu, proč by kohokoli mělo zajímat, jak se má a co dělá Joona Linna, protože on je jen duch, týpek, který jako stroj vyšetřuje trestné činy. Nic zajímavého na něm není – není vtipný, charismatický, nemá žádné neřesti, nemá prostě žádnou osobnost.
Jednoduše řečeno - nedoporučuju. Je to slátanina všeho, co jste už četli nebo viděli v originále.
Kniha je výborně napsaná, akorát některé pasáže mi připadaly zbytečně zdlouhavé - např. neustálé popisy téhož a hlavně nudné pasáže o lásce, která se zrodila z ničeho. Zřejmě jsem cynik, ale opravdu nevěřím na lásku "z celé duše" mezi lidmi, kteří se sotva poznali, nemají si za co poděkovat a nic spolu nezažili.
Opravdu jsem si ale užívala chvíle, kdy v knize vystupoval Petronius. Už dlouho jsem v literatuře nenarazila na tak charismatickou postavu.
A teď k části o víře... SPOILER ALERT! Z některých pasáží jsem měla pocit, že autor upozorňuje na pokrytectví věřících - nesmíme odmítnout pomoc, protože tak nám to káže naše učení. Tato věta byla v knize snad třikrát a nejdříve jsem si myslela, že je tím poukazováno na to, že křesťanství nezměnilo duše a smýšlení lidí, ale že je postavilo do pozice loutek - toto děláme ne proto, že si myslíme, že je to správně, ale proto, že nám to přikazuje naše víra.
Vinicius nakonec píše, jak je bezmezně šťastný ve svém "království víry" na Sicílii a jak se jim tam skvěle žije, ale i v tomto království má takový dobrý křesťan otroky!
Měla jsem pocit, že autor opravdu poukazuje i na stinné stránky víry, ale po přečtení posledního odstavce knihy mi došlo, že to tak nemyslel.
KONEC SPOILERU
Kniha mi nepřipadala tak dobrá, že by musela být oceněna Nobelovou cenou, spíš mám teď pocit, že to bylo politické rozhodnutí přilákat pozornost ke knize oslavující křesťanství v době, kdy víra začala trpět krizí.
Singerova kniha určitě ve své době znamenala přínos, protože poukazuje na dvě hlavní oblasti vykořisťování zvířat. Za prvé je v ní zpochybněna nutnost provádět testy na zvířatech velmi dobře podloženým tvrzením, že absolutní většina takových testů nemá ani vzdálený vliv na kvalitu života lidí, jak je často proklamováno. Za druhé popisuje podmínky, za kterých jsou chována hospodářská zvířata, o čemž má veřejnost pouze velmi zkreslenou představu.
S čím však nemůžu souhlasit, je autorovo nedůsledné chápání druhové nadřazenosti, patrné hlavně ve 4. kapitole. Tím, že se autor snaží v živočišné říši nalézt dělící čáru mezi živočichy, kterým by se měl člověk ve využívání a konzumaci vyhnout, a ostatními, k nimž takový postoj není nutný, a tím, že pro uznání schopnosti cítit bolest vyžaduje po živočiších podobnost jejich nervového systému s lidským (čili čistý antropocentrismus), popírá sám sebe a evidentně není natolik radikální, aby přiznal právo všem živočichům na to, aby je člověk nechal na pokoji. Singerův postoj v tomto ohledu nelze pochopit a je pouze důkazem toho, že samotný autor podléhá pocitu druhové nadřazenosti.
Kniha má v současné době význam právě proto, že v ní čtenář nalezne informace o zbytečnosti pokusů na zvířatech a o způsobu jejich hospodářského chovu. Filozofické pojetí veganství nenabízí, ale to lze následně načerpat jinde.
V detektivních románech jde vždy o kompromis mezi tím, co opravdu obnáší vyšetřování trestných činů, a napětím. A protože vyšetřování trestných činů zas taková zábava není, dobrá detektivka se soustředí na akci (jako např. série Harry Hola, kterému čtenáři rádi odpustí chaos a soustředí se na zápletku, která bývá velmi komplexní).
Larsson však takové zápletky bohužel není schopna. Četla jsem Sluneční bouři i Než pomine tvůj hněv a musím říct, že autorka v psaní nezaznamenala žádný posun. O zápletce se pomalu nedá vůbec hovořit, protože ani v jedné z nich žádná nebyla, jenom se našla mrtvola a vyšetřovalo se. Čtenář stále čeká na nějaký šokující zvrat, až nakonec zjistí, že žádný nebude. Pak je ale těžké odpustit postavám zbabraně vedené výslechy, chaotické cestování sem a tam mezi jednotlivými podezřelými, abychom si poslechli tlachy, které příběh nikam neposunou. A to, co je na obálce prezentováno jako velké tajemství z minulosti, zažil každý druhý.
Knihy nemá cenu číst ani kvůli sympatiím k jednotlivým postavám. Ženské hrdinky jsou vysloveně protivné a jakoby neživé. Autorce se je prostě nepodařilo oživit, nemají žádnou osobnost. Vyprávění Stavinga o tom, jaká byla Rebecka jako dítě, nefunguje, a ačkoli je cítit zjevná snaha autorky vyvolat u čtenáře náklonnost k hlavní hrdince, na mě to nezabralo.
Obě knihy na mě působily velmi prostým dojmem. Pokud bych měla přirovnat Stiega Larssona nebo Jo Nesba k hodně silnému kafi, tak tohle je špaldové kafe a ještě neoslazené.
Námět je docela zajímavý, ale dalo se z něj vytěžit podstatně víc. Autorka si očividně neví rady s psychikou postav, které se docela ochotně podřizují systému a skáčou tak, jak od nich tvůrci her očekávají. V momentě, kdy začínají hry, jsou postavy omezené pouze na přežití, jejich další vnitřní boje kniha nezaznamenává, kvůli čemuž pak působí úplně dutě a nerealisticky. A to nemluvím o vnitřních bojích po skončení her, které kniha úplně ignoruje. Hrdinové se po skončení her vracejí do běžného života, jako by se nic nestalo (kromě bolavého srdíčka z lásky...). Pardon, ale tohle nežeru. Kniha se hodí jen pro náctileté, kteří ještě věří, že láska je nejsilnější cit. Lidem s životními zkušenostmi knihu rozhodně nedoporučuji.
Ačkoli má tato kniha 700 stran, není v ní skoro žádný děj (nebo aspoň ne takový, který by ospravedlnil ten rozsah). K žádné postavě jsem necítila sympatie, nikomu jsem nefandila, kniha mě prostě vůbec nevtáhla do děje. Atmosféra staré Anglie působí spíše nudným dojmem, než že by byla dějištěm nějakých velkolepých kousků. Rozhodně nedoporučuji těm, kdo hledají nějaké záživné čtivo na zimní večery.
Kniha má zajímavou zápletku, ovšem je tak náročná, že jsem si z ní nedokázala nic vzít. Autor se evidentně snaží čtenáři něco sdělit v jiném než prvním plánu. Bohužel jsem jeho poselství nerozluštila. Mám dojem, že to psal pro vzdělanějšího člověka, než jsem já.
První polovina knihy, kdy autor popisuje prostředí, postavy a uvádí do děje, mě úplně vtáhla. Zaujala mě mnohem víc než druhá, mnohem akčnější část. Hlavní postavy mi byly sympatické všechny, ale autor je staví do složitých situací, ve kterých se musí rozhodnout, jak jednat. Čtenář má tak možnost popřemýšlet nad jejich rozhodnutími, protože nic není jenom správné nebo jenom špatné. Po přečtení v člověku zůstane aftertaste, kdy si v duchu jednání postav rozebírá ještě jednou a hodnotí ho z různých úhlů pohledu.
Celkově velmi příjemná knížka, popisu města je opravdu hodně, ale není nijak nudný. Za přečtení určitě stojí, ale vyhraďte si na ni čas - mě chytla a nechtěla mě několik dnů pustit :)
V dospívání se mi kniha velmi líbila a měla jsem v plánu si ji v dohledné době přečíst znovu, z plánu však sešlo, když jsem si opět přečetla Hotel a pocit, který jsem po něm měla v dospívání, úplně vyprchal, kniha mě nijak nezaujala. Nechci totéž riskovat s Koly, chci si zachovat ten pocit.
Na Konečné diagnóze a Hotelu se mi nelíbilo vykreslení postav, navíc autor použil stejnou šablonu. Hlavní postavou (nebo jednou z hlavních postav) je muž středních let, který si mimo jiné chce pořídit ženu. Haileyho pojetí ženských hrdinek je mi velmi nepříjemné, jsou to husičky a ženy, které nemají na práci nic lepšího, než čekat, až se jich někdo ujme. A je to vždycky ten hlavní hrdina, který si z nich může vybrat. Právě kvůli tomuto schématu si myslím, že tyto knihy třetímu tisíciletí nemají co nabídnout.
Popis prostředí je vždy výborný, ale dle mého názoru to není něco, co by autora činilo výjimečným.
Ze začátku se výborně čte, moc se mi líbilo, jak byly postavy představeny a uvedeny do děje. Ale od doby, kdy se děj začal odehrávat v moštárně mi připadalo, jako by autor ztratil cit pro realitu. Obvykle mám totiž problém uvěřit tomu, že bylo všechno ideální a dokonalé, všichni lidé se mezi sebou snesou a všechno je ťip ťop. Kdyby kniha končila stejně, jako končil film, byla by dokonalá.