Balrog komentáře u knih

Nemyslím si, že je umělecké psát přímou řeč bež uvozovek. V knize se opravdu špatně orientuje. Víc energie mě stálo pochopit, kdo mluví, než vstřebat událost, kterou autor popisoval.

01.12.2023

Strašně dobře se to četlo, přestože by se mohlo zdát, že je tam hodně popisu. Velmi upřímná sonda do duše. Jediné, co nechápu, je za zavádějící věta na obálce: Dostane do vínku *dar*, o který nestojí. Opravdu nevím, o jakém daru to mluví, spíš je to prokletí.

14 02.04.2023

Když se komplet celá zápletka zakládá na tom, že manželka i s děckama doprovází manžílka na služebku, přičemž jeho služebka spočívá v invazi do Iráku, takže ona má super nápad být po tu dobu ve Falúdži, tak s tím mám dost problém...

1 01.03.2023

Překvapuje mě nižší hodnocení této knížky. Za mě je to jasných 5*. Kniha se sice odehrává v Laponsku a vysvětluje tamější reálie, ale zabývá se i obecnějšími tématy jako, co s člověkem udělá internace v lágru, jestli je možné zůstat člověkem ve válečné situaci. Mě připadalo důležité vykreslení toho, že po válce se nikdo nechce bavit o tom, kde ji strávil a co tam dělal. Každý má dobrý důvod mít tajemství.

5 26.07.2022

Kniha je super, ale stupidní, otrocký překlad slova dozen jako tucet působí ve sci-fi opravdu jako pěst na oko. Čeština 3. tisíciletí smíchaná s Boženou Němcovou. A jelikož angličtina prostě počítá na tucty, připravte se na bolest.

3 24.03.2022

Jsem velká fanynka J. K. Rowling, ale toto jsem dočetla jen z úcty k ní a abych věděla, jaký konec a pointu tomu vymyslela. Bylo strašně zajímavé vidět, jak jí ta detektivka vůbec nejde :) Doporučuju přečíst čistě z literárně věděckého hlediska, jako detektivku néééé :)

6 11.03.2021

Podle mě prostě nejde, aby člověk psal knihu o jevu, který ani nedefinuje. Autor do pojmu zvyk zařadil naprosto všechno, co člověk dělá automatizovaně nebo bez přemýšlení. Když jsem v první kapitole viděla, že autor směšuje zvyk a implicitní paměť, tak to ve mě pořádně hrklo, nicméně když následně označil jako zvyk jakoukoli naučenou činnost (např. řízení auta), tak to prostě odkládám. Nebudu čekat, až autor označí za zvyk i schopnost mluvit.

Na odborné věci mají být odborníci, na autorovi je hodně vidět, že odbornou psychologii neviděl ani z rychlíku. Čtenářům, kteří si opravdu chtějí rozšířit obzory v psychologii doporučuji Psychologii od Saula Kassina, zde
https://www.databazeknih.cz/knihy/psychologie-46814

Pokud někdo chce překonat nějaké své nepříjemné návyky, rozhodně sáhněte raději po Konci prokrastinace https://www.databazeknih.cz/knihy/konec-prokrastinace-162891

Neuvěřitelně kazuistická kniha, ze které mi po sto stranách bylo naprosto jasné, že si z ní nic neodnesu. Autor přesvědčivě vysvětlil rozdíl mezi oběma typy myšlení asi na prvních 30 stranách, takže jsem očekávala, že následně se s tím rozdělením bude dále pracovat, ale bohužel to se nestalo. Celá kniha je vlastně věnovaná tomu, aby rozdíl demonstrovala. Možná, že pro některé akademické pracovníky může mít význam jako úžasný sborník všech výzkumů na toto téma, ale význam této knihy pro veřejnost mi uniká.

Ačkoli nesnáším knížky osobního rozvoje, čekala jsem, že se v knize dozvím, jak vystopovat situace, kdy hrozí myšlenkový exces sytému 1, a že se dozvím, jak s tou situací dále pracovat, ale takové návody kniha bohužel nedává. Celá působí jako hold Amosu Tvertskému, který se své Nobelovy ceny na rozdíl od autora nedožil.

6 29.07.2020

Myslím, že kniha dobře ukazuje, jak zhoubná je tradiční společnost plná kultury hrdosti a cti. Nejvíc je to vidět na Pascualově pobytu v Madridu, kde je šokovaný tím, že se lidi v konfliktu nepobijou.

Co mi ale vadilo a myslím, že to nebylo zvládnuté, byl rozdíl mezi reálným, dost jednoduchým a prostoduchým, vyjadřováním Pascuala v přímých větách a jeho hlubokomyslnosti, pokud jde o psaní samotného textu. Vypadalo to, jakoby to byli dva různí lidi.

31.05.2020

Hodnoceno po polovině, víc to prostě nešlo. Podle zdejších komentářů jsem čekala příběh odvážné holky ze statku, na mě ale působila spíš jak po lobotomii. Nějak mi nejde do hlavy, že si bitá, přehlížená a věčně nenajezená do syta holka nevšimne, že u vikáře, kde ji nikdo nebije, dá jí nové oblečení a jídlo, se má podstatně líp. Myslela jsem, že chytne příležitost za pačesy a bude se chtít z kravského a prasečího prostředí vymanit, když se podívá, jak žijou jiní lidi.

Navíc ty její rádoby moudra ve mě naprosto neevokovaly čtrnáctiletou holku, ale spíš nějakou všetečnou padesátiletou bábu, která se neobtěžuje se zdrženlivostí, protože ví, že si by o ni nikdo neopřel ani kolo.
Pár příkladů za všechny:
nikdo se jí na nic neptá a ona z ničeho nic: život je jen jeden. zanedlouho umřete a když se otočíte uvědomíte si že jste měl bídnej život a nemuselo to tak bejt
Mary se blíží k zahradníkovi: vypadáte spokojeně - zíral na mě - říkám že vypadáte spokojeně. to asi že mě vidíte
Mary zase vykládá, jak je jí u vikáře blbě: co na srdci to na jazyku - mám jen jedno srdce a jeden jazyk a tak si nemůžu vybírat
Ne, takto čtrnáctileté holky opravdu nemluví.

Celý ten její podivný projev mi z nějakého důvodu připomínal tělesnou exhibici a úplně jsem viděla Kunderu, jak by ji zanalyzoval. Ona totiž Mary ví, že se chová nepřístojně, že její normy chování odpovídají kravínu a její vidění světa je poplatné celoživotnímu civění na půdu, ale to, že rovnou řekne, že se měnit nebude, z ní pro mě dělá úplnou idiotku, která se umí zajímat jen o to, jestli je někde nějaká práce (má zřejmě OCD a když vidí něco na práci, musí to nutně udělat), a která se absolutně nehodlá rozvíjet. Z toho mi vyplývá, že si o sobě myslí, že už je dovedená k dokonalosti, což nesnáším v osobním životě, takže knížku o tom fakt číst nemusím.

1 04.05.2020

Hodnoceno po 5 povídkách. Jak se říká - I am too old for this stuff.

1 01.04.2020

Rowlingová je pro mě Balzac naší doby. Postavy umí vykreslit naprosto přesvědčivě, její sonda do myšlení člověka je neuvěřitelně hluboká. V knize je na každé stránce vidět, jak dobrá je pozorovatelka a vypravěčka - umí se přesně vcítit do puberťáka, ženy po čtyřicítce i všetečné staré čarodějnice (ve smyslu mrchy) a umí tomu přizpůsobit i výrazové prostředky. V některých myšlenkových skocích puberťaček jsem si živě vzpomněla na sebe v tomto věku a pobavilo mě, že jsem opravdu takhle uvažovala.

Kniha se věnuje vnějšímu, ale především vnitřnímu životu lidí z jednoho městečka. Kdo rád kouká lidem do života a miluje se brodit psychikou někoho jiného, tuhle knihu opravdu ocení. A když říkám brodit psychikou někoho jiného, rozhodně nemyslím nějaké naivní exkurze do duše nějakých naivních vyumělkovaných lidí, právě naopak! K naivitě má tato knížka opravdu daleko.

Pro mě to byla první knížka od Rowlingové po Harrym Potterovi a jsem překvapená, že Harry z toho není vůbec cítit. Rowlingová je opravdu paní Spisovatelka.

8 30.03.2020

Nějak jsem to nedala a musela jsem skončit v půlce. Připadalo mi, že autor zhustil až moc informací do jedné knížečky. Vůbec mě nebavilo sáhodlouhé vyprávění o důležitosti hodinek (furt jsem u toho musela myslet na Pulp fiction...), jejich láska bez událostí s velkým U na mě nepůsobila vůbec přesvědčivě. Čekala jsem, že si přečtu, jak vypadá láska dvou lidí ve středním věku, ale místo toho jsem četla, jak se holčina, bezdůvodně vdaná už ve 22 letech, seznámí s někým, kdo je lepší než její manžel. Celé to podle mě nebylo dost nosné a osudy lidí, kteří pro příběh nemají vůbec žádný význam, mě nechaly totálně chladnou.

3 17.03.2020

Na mě ta povídková knížka zapůsobila jako naprosté intelektuální osvěžení. V hlavě se mi vyrojilo tolik myšlenek, začala jsem si dávat do souvislosti věci, které by mě předtím nenapadly, a znova jsem popřemýšlela nad dávno vyřešenýma situacema, akorát z jiného úhlu pohledu, a to i když můj život ničím nepřipomíná ty podivnosti z knížky. Myslím ale, že to je znak dobré knihy, že v člověku vyvolá zcela nečekané otázky a rozvíří asociace, což tato knížka pro mě rozhodně splnila.

09.03.2020

Celý komentář zde: https://blogbalrog.wordpress.com/2020/01/14/petra-hulova-zlodejka-myho-taty/

2 14.01.2020

Promyšlené, do hloubky jdoucí příběhy rodinného soužití. Ano, je to hodně raw, ano, jsou tam vyjádřeny myšlenky, o kterých se ve společnosti nemluví, a ano, často si tyhle myšlenky nepřipouští ani lidé, kteří si je myslí.

Pokud hledáte knížku plnou životních trivialit, u které se nemusíte bát, že by ve vás něco rozvířila, vezměte si Hartla; tuhle vynechte - byli byste zklamaní.
Jsem ráda, že někdo píše i o lidech, kteří nejsou dokonalí a kteří mají v životě problémy, se kterými se v nějaké podobě naprostá většina z nás setkala.

SPOILERT ALERT!
Jsem jediná, komu se zdá, že autorka chtěla upozornit na problém naší posedlosti biologickými rodiči?

11 05.04.2019

Krásně zasněná melancholická knížka. Myslím, že tady při čtení hraje velkou roli, jestli je čtenář ve stejné náladě jako knížka. A když je, tak ho čeká moc příjemný zážitek a spousta přemýšlení nakonec.

6 26.05.2018

Ta knížka se dá číst asi různými způsoby, přičemž já v ní vidím hlavně asi ódu na kritické myšlení. S mnoha věcma víry, tak jak ji vnímá Halík a Grün, se dá určitě souhlasit, nicméně mi furt uniká, jak v tom celém systému funguje Bůh nebo co má zajišťovat a co má v dnešní době zajišťovat církev. Samozřejmě musím uznat historický význam církve při utváření morálky a společenských norem, ale ty už se staly naší součástí. I v ČR, kde žije naprostá většina nevěřících lidí, se prakticky všichni chováme slušně - není tady nesnesitelná kriminalita, krást, loupit a znásilňovat je považováno na zločin. Čili se možná už význam církve a Boha vyčerpal - už možná došlo ke sledovanému účelu přivést lidi k morálce. A co se týče duchovního života - každý člověk, kterému na sobě aspoň trochu záleží, pečuje o svou emoční stránku, pečuje o vztahy, pečuje o svůj intelekt. Znám spoustu lidí, kteří tak žijí a kteří tyhle úkony zvládají i bez Boha.

Nějak se nemůžu ztotožnit s tou koncepcí v Boha "prostě" věřit, věřit pro víru samotnou, nebo pro naději... Tohle myšlení je mi úplně cizí.

2 20.05.2018

Nemůžu než doporučit k přečtení každému středoškolákovi. Havel v esejích mistrně ukázal své analytické myšlení, schopnost věci pojmenovat a vystihnout i jemné nuance tam, kde nejsou na první pohled patrné.
Pro mě měla kniha i silný osobní význam, jelikož Havel perfektně vystihl a pojmenoval moje pocity z dětství a dospívání, protože ačkoli jsem vyrůstala až po roce 1989, moje rodina byla o správnosti bývalého režimu vnitřně přesvědčená a totalitním způsob uvažování jim byl velice blízký, aplikovali ho proto i na výchovu další generace.

3 09.05.2018

Tohle bude dlouhé, protože je to kniha, kterou publikum považuje za pozitivní, otevírající oči a inspirativní, a nechci vypadat jako negativní nepřemýšlející hater, ale půjdu na to analytickou metodou.

OBSAHUJE SPOILERY!
Jestliže to měla být kniha o osobním rozvoji, pak neměla popisovat osoby, situace a jejich řešení jako černé a bílé. Kniha měla ambici popsat komplexní prvky, jenomže tak činila neskutečně naivním způsobem. Celá kniha působila velmi prostince jako kompilát projevů různých lidových kazatelů a cool psychologických pokusů. „Vědecká fakta“ popisovaná v knize jsem neměla prostor ověřovat, proto je v tomto komentáři vynechám. Navíc mi vadí, že transformace postav je popisována extrémně explicitně a ne implicitně tak, aby to čtenář sám vycítil (prostě je slovy napsáno, že je někdo dobrý člověk a je to).

To bylo ke knize jako takové, teď jednotlivě k prezentovaným návodům na život. Ano, denodenní sledování zpráv dokáže člověka po psychické stránce rozhodit, zvlášť, má-li sklony k úzkosti. Dobrá rada tetky „boj je marný“ je však prostě směšná. Všechen pokrok v dějinách lidstva byl výsledkem boje. Kdyby si tuhle krásnou poučku pro spokojený život přeříkávali otroci ve starověkém Římě, nikdy by se neosvobodili.

Situace, kdy Jonathan vrátí Garymu výdavek, který mu dal nedopatřením navíc, nesvědčí o tom, že se Jonathan jako mávnutím kouzelného proutku stal dobrým člověkem, jak je v knize prezentováno. Jde totiž pouze o nápravu nedostatků ve výchově z období předškolního věku.

Jestliže se Jonathan rozhodl stát poctivým pojišťovákem, znakem dobrého a férového člověka by bylo sdělit svou novou obchodní strategii, o které je mu jasné, že firmu bude stát peníze, svým společníkům. Znakem férového člověka není tajně jednat v souladu se svým novým hodnotovým systémem a nechat společníky, ať na to přijdou sami až z účetních výkazů.

Jonathan také trpí utkvělou představou, že jestliže se on ze svého neutěšeného života dostal na vrchol extáze během dvou týdnů, musí toto absolvovat i ostatní, a to v podstatně kratší době a pouze za přispění Jonathanovy inspirativní přítomnosti (viz dvakrát se náhodou chová slušně v Garyho obchodě a posteskne si, že kolik dobra se Garymu musí stát, aby se díval na svět pozitivně – no chlapče, takto svět opravdu nefunguje).

Jonathan se rozhodne projevovat svou optimistickou, humánní a altruistickou osobnost tím, že obdarovává lidi na chodníku/říká jim komplimenty a má z toho nezřízenou radost. Jestliže žil Jonathan do své transformace v nějaké bublině ze svých představ, tak po transformaci se to vůbec nezměnilo. Jak si může být jistý, že žena, které dal květiny, nemá žárlivého manžela, který ji za to nezmlátí? Jak může dávat komplimenty vytržené z kontextu staré paní, když ani neví, jestli to není semetrika, která sekýruje celou rodinu? Dary lidem totiž nelze házet do ksichtu bez jejich vědomí, oni je musí přijmout, a to svobodnou a vědomou volbou. Vloupání na zahradu souseda a posekání jeho trávníku není projeven Jonathanovy dobré duše, ale neschopnosti přijít za sousedem a nabídnout mu pomoc („Hele sousede, asi máš toho hodně – nechceš pomoct? Můžu ti třeba posekat zahradu.“). Pomoc se nabízí, ne vnucuje. Domnívám se, že v reálu by člověk Garyho stylu mohl cítit i úzkost z toho, že se mu někdo vloupal na pozemek a proměnil ho k obrazu svému. Zjistil si vůbec Jonathan, jestli chce mít Gary tu trávu krátkou?

V knize se emoční výlevy nad chutí muffinů prezentují jako pozitivní vidění světa. Nicméně já se teda ani nedivím Garymu, že začal mít strach, co mu chodí do krámu za lidi. Jestliže někdo složí procítěný epos na téma muffin, tak s ním opravdu není něco v pořádku.

Co tedy považuju za naprostou nehoráznost, jsou dopisy, které posílal Jonathan Garymu popisující Garyho rodinnou minulost, o které neměl pisatel ani páru. Psychické nastavení člověka opravdu nelze změnit větou, že jedni měli rádi druhé, jen to neuměli dát najevo. Jak tohle prostě může Jonathan říct – co když jeho prarodiče jeho rodiče prostě neměli rádi? Co když byl Gary svědkem toho, jak jeho otec mlátil matku? Nechápu, jak se autor opovažuje předkládat tohle publiku jako inspiraci pro životní cestu. Pokud má někdo psychické problémy související s rodinou, je třeba je řešit komplexně a konkrétně. Poučka, že rodiče vás měli rádi, ale neuměli to dát najevo, je prostě do nebe volající drzost nemající jakoukoli oporu v reálném světě (možná v nějaké bublině žije i autor, pokud si myslí, že všichni rodiče na světě mají rádi své děti a skrze to týrání to akorát holt neumí dát najevo).

Zjištění, že hlavní postava byla celou dobu pouze součástí manipulace přemoudřelé tetičky, je pak už jen špička ledovce, která ovšem dává nahlédnout na morální a hodnotový systém autora.