beatnysek komentáře u knih

"Mluví, mluví, mluví: do nebe volající, srdcervoucí blbost slov. Zdálo se, že to nebere konce; jako by to mělo pokračovat navždy. Z idejí, myšlenek se stávaly pouhopouhé zvuky, jimiž se po libosti pohazovalo, dokud neuhynuly." Divím se, že autor - vzhledem k tomu, že už v polovině knihy musel takto pregnantně zobecnit, co je v první řadě předmětem jeho komunitní kritiky - vůbec pokračoval v psaní. Nenásleduje totiž nic jiného než mluvení, mluvení, mluvení: do nebe volající, srdcervoucí blbost slov, která nebere konce. Je to mé první setkání s Faulknerem, a je velmi pravděpodobné, že bude i posledním. Prvoplánoví a rozvlekle nudní, tak bych jeho Komáry popsal, a nezachrání je ani pár znamenitých postřehů, které neztrácejí svou platnost ani v dnešní době.

1 28.08.2016

Trpím určitým strachem ze zklamání z velkých literárních děl, a tak jsem Klub rváčů dlouho odkládal, což byla nejspíš chyba, protože v létech své mladické rozhněvanosti bych z jeho čtení byl nepochybně u vytržení a stal se členem kultu, možná dokonce sundal boty a košili a šel se rvát. Dnes už na mě kniha bohužel působí spíš jako zoufalé kopání kolem sebe několika skicovitých postav uprostřed domněle neprostupné temnoty a přestože je v mnoha ohledech výstižnou sondou do hlubin zkaženosti systému moderní společnosti a do deprese jejích členů, tak ve mě více než pocity sražení do kolen realitou vyvolává rozpaky a vědomí, že cool forma vyprávění v tomto případě přebila sdělení. Nestává se to často, ale tím, jak je Fincherův film probraný a v některých věcech pozměněný, tak je záživnější než knižní předloha, která po schopném dramaturgovi jen marně volá. Jsem zklamaný. Přesně v duchu mých obav. To ale znamená také to, že i přes všechnu nespokojenost, kterou v sobě mám, nepřestávám Klub rváčů považovat za velké literární dílo.

Vybírám krátký úryvek, který je pravděpodobně jedním z důvodů, proč někteří čtenáři skutečně svlékli košili a zuli boty a založili opravdický klub rváčů, protože čtenářům výslovně přináší vidinu jejich vlastní spásy: 'Většina lidí je v klubu rváčů kvůli něčemu, čeho se bojí tolik, že se s tím nechtějí poprat. Po pár rváčkách je ten strach o dost menší.'

3 18.08.2016

Fuks psal vážně úžasně. Jeho styl se subjektivismy, náznaky a prostorem poskytnutým čtenáři, který od autora nechce vše dostat naservírované na stříbrném podnose, zkrátka fungoval, a to i tady. Obsahově jsou Nebožtíci na bále knihou roztomilou, kouzelnou svou starosvětskostí a prostinkou svým pacifistickým poselstvím. Je to vlastně oslava obyčejného života v míru, který se, ač je často poblázněný, nemůže rovnat s šíleností války.

2 08.08.2016

Na Palahniukově prvotině je výrazně znát, že jde o prvotinu, jeho osobitý styl psaní tu ještě není tak vytříbený. Příběh, který díky nezaměnitelnému rukopisu uhání zběsilým tempem tam a zase zpátky, je sice šílený a bude nudit jen málokoho, kdo je ochotný všechny ty nechutnosti a brutálnosti, které se na čtenáře valí, přijmout, ale použitý způsob vyprávění, kdy si čtenář často řekne "aha, tak to tedy bylo" poté, co je rozdrážděn nápadně nedořečenými nedořečenostmi, je aspoň z mého pohledu dost velkou slabinou, která průběžně kazí dojem z trefnými postřehy a myšlenkami nabité knihy. Nespolehlivá vypravěčka vypráví příběh záměrně zmateně, protože je to jako cool ověřeno dámskými magazíny, jak je to v textu odůvodněno, a popravdě ani jinak vzhledem ke své prostosti a vyumělkovanosti být vyprávěn nemůže, aby to nezačalo být trapné, jenže místy je to už takový chaos, až to není snesitelné. Přesto stojí za to Neviditelné nestvůry číst. Je to silná kniha o tom, jak jsou dneska lidi rozesraný a svět spěje do pekel. Zejména pasáž se sebeobelhávajícími se rodiči, kteří se pozdě snaží odčinit své chyby, a to navíc nesmyslným a ubližujícím způsobem, je brilantní. A smutná. Smutná, ale stejně jako celá kniha zároveň vtipná. A to tak, že doopravdy rozechvěje bránici. "Zapíšeme se do dějin víc tím, co ničíme, než tím, co tvoříme."

1 08.08.2016

Z některých nezapomenutých povídek dýchne takový rozbolavělý poutnický feeling, že by čtenář nejraději utekl zároveň do i z Austrálie, anebo že by v jednu chvíli zatoužil žít na dvě stě procent a přitom se vymanit z života v člověčenství. "Kdosi řekl, že člověk je ořech, který je třeba rozlousknout. Ale neřekl, jestli kladivem nebo ho jen rýpat nožem nebo dát dva dohromady a stisknout je v dlani nebo s ním rovnou praštit o zeď? Lidé jsou pestrá parta, jen škoda, že se nevejdou do jedné hospody, aby si s nimi člověk pokecal. Ale nakonec nezná ani ty, kteří v té hospodě už jsou." Či jiný moudrý úryvek: "Přece nejde o to přežít, ale být aspoň chvilku na tomto světě rád."

1 06.04.2014

Nezajímavý příběh, protože nudně napsaný, zasazený do známých dějinných událostí a souvislostí, které jsou líčeny bez špetky nápadu, jako prosté hospodské rozpomínání člověka, který už si dokáže vzpomenout jen na to, co mu sem tam připomene televize (smutné na tom je zejména to, že se celý tento pokus o předání životní zkušenosti s českým dějinným vývojem tváří jako přístupná příručka dějepisu - včetně nesnesitelných informačních závorek a vysvětlivek pro děj nepodstatných zajímavůstek). Čejkova otřesná přirovnání, při jejichž čtení se rozpačitě červenám, jsou pověstná. Nic trapnějšího jsem dlouho nečetl.

Román byl pro mě zpočátku silně nečtivý. Obecně nesnáším křivdy a Vernonovi s puberťácky zamlženým pohledem jsem dokázal porozumět jen v tom ohledu, že z traplivého chaosu v Martiriu musí prchnout. Se stupňující se velesmutnou nadsázkou (v ní se skutečně neskrývá humor - jinde ale ukryt je, ta kniha je místy vážně dost vtipná) a perfektní gradací děje jsem ale postupně autorovu stylu přišel na chuť. A na posledních stranách této komplexní kritiky současného lidského světa, zároveň uvědomělé i nadějeplné, jsem už bezvýhradně plesal.

4 30.11.2013

Střízlivý pohled na někdejší společnost jak na chudém venkově, tak mezi pány a českými obrozenci v městech. Přes veškeré Michlovo strádání se mě jeho příběh dotýká hřejivou spokojeností vycházející z života přirozeného, k němuž byl vinou své víry v spravedlivější zákony zítřka odsouzen. "Na tomto místě procházel se kdysi - skoro před jedenácti lety - v probuzeném jaru Josef Justin; tehdy přirovnával sebe k družným vlnám, k slétajícímu se ptactvu, k rašícímu stromoví, když byl v náručí Josefčině dosáhl nejvyšší lidské rozkoše - přirozeného života..."

2 06.01.2013