Bergerac16 komentáře u knih
Opravdu jsem se výborně bavila při vyjednávání detailů manželského soužití a při jednotlivých přerušeních Cassandřiným příbuzenstvem!
Trochu vázne osvětlení, proč se tak náhle Tom pro Cassandru rozhodl, přišlo mi to trochu nedomyšlené a autorsky zkratovité.
Zajímavě vykreslený hrdina – vybavený jen 5 emocemi, a na druhé s technickým uvažováním génia, což ty emoční nedostatky vysvětluje. Taky konečně mužská postava, která není chorobně promiskuitní a postelově zhýralá, už těch polepšených hejsků bylo vyplozeno dost
(SPOILER) Nesmírně sympatická hrdinka Garrett, byla jsem upřímně napjatá, když zůstala sama na záchranu Ethanova života. Setkání dvou nezávislých mimořádných osobností. Kriminální zápletka mi vyhovovala, stejně tak změna prostředí, tentokrát méně luxusních venkovských sídel a městských rezidencí – Kleypasová popisuje londýnské čtvrti a tržiště opravdu poutavě, od romantického románu se přehoupla k historickému – hodně prostoru dostává profesní život Garrett i Ethana, a je to osvěžující.
První díl série mě moc neoslovil, ale tenhle druhý je mimořádný. Ohromně jsem se bavila. Přesně takhle má vypadat romance! Slow burn, friends to lovers, vzájemné špičkování a všechna ta nadnesená přirovnání, tak jak je Geissinger umí.
Vyvážený poměr motivů: nějaké profesní peripetie; psychologie postav, nesoucích si zátěže z dětství; naprosto opačné charaktery hrdinů, kteří si ale báječně rozumí, a neskutečně si vzájemně pomáhají; plus tak akorát sexu, který se neodehraje hned na druhé stránce.
Mimořádně vydařené. Žádný z motivů není kdovíjak origo, vše už tady x-krát bylo, a přeci z toho autorka zpracovala parádní příběh.
(SPOILER) Mně taky obvykle vadí výrazy jako "debile" a "chováš se jako kráva", ale tady jsou použitelné, protože oba dva hrdinové jedou totálně po hraně a naprosto nad sebou ztrácejí kontrolu. Pro oba je takové rozpoložení v práci nepřijatelné, jsou oba cílevědomí workoholici. Ani jeden z nich není zvyklý totálně ztrácet sebeovládání, což se jim vzájemně děje často, a to jejich animozitu násobí.
On si při své nebetyčné aroganci neumí představit, že by podpatky začala nosit z jiných důvodů, než aby ho dráždila. Ona si zřejmě nikdy nepřipustila, že jí sice její outfit přináší potřebnou sebedůvěru, ale podvědomě se takto obléká/obouvá i kvůli němu.
Vážně jsem si neuměla představit, jak s takhle rozdanými kartami chtějí někam pokročit. Oba ze sebe vytáhli ty nejhorší stránky svých osobností, ona je afektovaná a vzteklá, on brutálně arogantní.
Naprosto neodpustitelná je vzpomínka v páté kapitole, jak mu ona první den vylila do klína kávu a zmateně ji otírala ručníkem, aniž by si uvědomovala, jakou?? Partii?? Vysušuje???. To jako vážně, paní autorko? Takhle blbou momentku jste pro hrdinku vykreslovat nemusela.
Chloe je těžké nacítit, ona je totiž nadzemská superhrdinka bez bázně a hany. Ukájecí scéna z kanceláře a vzrušování pod stolem u jeho rodičů už je vysloveně scifi, ale těžko můžu autorce vyčíst, že dostala hrdinku za určité moje osobní limity. Možná po devíti měsících vzteku, vzájemné zášti a trýznění se lze do takového rozpoložení dostat. Tohle není příběh o tom, jak to mezi dvěma lidmi chodí; odehrává se to na hraně (i lehce za hranou).
Od San Diega otřásá Chloe už konečně hysterie i panika, už necítí tu nadzemskou supersílu, nad kterou jsem předtím tolik žasla.
Rozchod mi přišel celkově uměle nahoněný, tihle dva by se několikrát krutě poštěkali, ale že by Chloe ukončila stáž, to je prapodivný zkrat. Navíc se jí Bennet už v letadle omluvil a částečně vysvětlil, o co před hotelem šlo. Opravdu se v jejich vztahu jednalo o potíže růstu, jak to nazval Ben. Bylo mi vlastně líto, že z chladnokrevné ctižádostivé hrdinky najednou autorka udělala hysterku a jejich závěrečnou konfrontaci o dva měsíce protáhla.
(SPOILER) Tento díl je velmi blízko historické realitě, mezi šlechtou a zbylým světem opravdu existovala obrovská propast, kterou nešlo zdolávat. O Anabelle zde v recenzích píšete jako o nafoukané náně a bezduché slepici, ale ona je prostě zcela v zajetí aristokratických představ, jiný svět než tento jednoduše nezná, obzory tehdejší aristokratky byly zoufale uzounké, odpoutané od reality. Teprve když se sňatkem zařadí mezi střední střídu, dokáže konečně s odstupem vidět to šlechtické pokrytectví a pomatené představy o životě.
Anabelle byla k Simonovi velice příkrá, jenomže vcelku správně ho vyhodnotila jen jako dalšího zájemce o nemanželský vztah a veškerou zlost z nabídek podobného druhu si vylila právě na Simonovi. Už proto, že pojmenoval její situaci skutečně bez obalu:
"Dříve než odejdu, poskytnu vám látku k přemýšlení, slečno Peytonová. Mějte na paměti, že se možná blíží čas, kdy vám nebude dopřán onen přepych odmítnout počestnou nabídku od člověka, jako jsem já... Anebo nějakou nemravnou."
Jako první tak vyřkl to, co si mlsní aristokrati mysleli už dávno, zatímco čekali na Anabellin pád. Nedivím se proto tvrdosti hlavní hrdinky, protože ona vedla vážně boj o všechno.
Líbila se mi šachová partie mezi Simonem a Anabelle, i všechny jejich nadmíru upřímné rozhovory (A. vůbec nepostřehla, že právě se Simonem může být naprosto sama sebou). Skvělé bylo i jejich manželské vtipkování o tom, že A. je v posteli vstřícná hlavně kvůli Simonovu bankovnímu kontu nebo oplátkou za koupený prsten.
Závěrečná dramatická scéna ve slévárně je sice krapýtek šestákově vyhrocená, ale chápu, že autorka chce mít v příběhu napínavé finále. S výjimkou zmíněného dramatického vyvrcholení je tento díl Čekanek poměrně věrný tomu, jaká tehdejší doba a společnost nejspíš opravdu byla já mám z této série první a druhý díl nejradši.
Kdybych dopředu věděla, že se Helen rozhodne vystoupit ze stínu, skandálně a na rovinu jednat s Rhysem o podmínkách manželství a jak to ten den skončí považovala bych to za pitomé, neuvěřitelné a laciné. A autorka to zrovna takhle uchopí a je to skvělé! Opravdu krásně rozehraný začátek, Helen se pohybuje zcela na maximální hraně svých schopností a učí se formulovat to, co chce. To všechno před poměrně nenávistným Rhysem, který ji vlastně neustále jenom vybízí, aby se pakovala. Jakoukoli jinou hrdinku by to urazilo: odmítnutý polibek, podezírání z vypočítavosti, Rhysův šokující návrh, jak dohodu na místě zpečetit.
Je to vypodobněno velmi odvážně, ale mě to dostalo. Zajímavější zápletku jsem od LK ještě nečetla.
V závěru se mi těžko věří, že by Helen Rhysovi prostě utekla, nechala ho být, když bylo evidentní, že je jí téměř posedlý a dávno ji nebere jako trofej s modrou krví. Všechny její důvody pro takový zkrat mi přišly málo relevantní, ale beru to.
Šťavnaté, originální, sexy, dojemné
Nemohla jsem se od knížky odtrhnout, protože jsem se o Tru upřímně bála. Autorka obklopila postavu Liama Blacka neskutečně silnou aurou nebezpečí a bylo jasné, že se Tru právě setkala se svým osudem a může to dobře dopadnout leda zázrakem.
Já mafiánské téma nemusím, odpuzuje mě. Zvládnu si o něm číst jen v případě, že postavy chtějí z tohoto temného světa vystoupit na světlo.
V čem se mi autorka strefila do noty, je vzájemná otevřenost, postavy si nelžou, ani neuhýbají před otázkami. Jak ta Truvyina otevřenost dojímala Liama, fungovala i na mě, tohle se mi zadírá pod kůži, pokud je to dobře napsané – a tady do dobře napsané bylo.
(SPOILER) Vykrádání motivů z Božského bastarda ve velkém stylu, autorka v prvních kapitolách nekompromisně okopírovala spoustu prvků, přičemž styl psaní je spíš jako pro teenagery, některé dialogy byly až dětinské.
Bennett se jako pako choval jen ke Chloe, Adam se jako zpovykaný idiot chová i k ostatním ve firmě, včetně bratra, ve vztahu s Míšou se jako mávnutím proutku změní.
Je to celé takové začátečnické, plné podivných slovních obratů, nevěrohodných dialogů, případně říznuté předsmrtným setkáním se zesnulou rodinou v momentě, kdy hrdinka nebojuje o život.
(SPOILER) Ze začátku jsem si nemohla odpustit podezření, že se autorka snaží tlačit na pilu a řemeslně psát to, co platí na její obvyklou cílovou skupinu. Říkala jsem si, že autorce na ten lep prostě nesednu, navíc když sem tam použije nějaké románové klišé jako třeba že francouzsky mluvící muž je děsně sexy nebo zmínky o Nadsamci, které mi vždy vadí.
Potom jsem to vzdala, jelikož mě oba dva neskutečně bavili! Miluju, když během čtení vybuchnu smíchy a tady to bylo každou chvíli! Asi jo, autorka kapku používá osvědčené řemeslo, ale má to šťávu, funguje to! Ještě jsem nikdy nečetla tak přirozené postelové rozmluvy okořeněné tak úžasným humorem dvou naprosto zdravě sebevědomých lidí! Jejich vzájemné sbližování má svůj postupný vývoj a provázejí ho potíže, které jsou velmi lidské. Podíl erotiky, vtipných dialogů, romantiky, rodičovských a partnerských problémů v neskutečné výtečně podařeném poměru!!! :-)
(SPOILER) Je to jiný styl než u historických romancí, opravdu romantické je jen rozuzlení a epilog. Přišlo mi, jako by proti mně seděla vypravěčka u vína a věcně, s odstupem a bez zbytečné sebelítosti líčila svůj příběh. To jiné pojetí jsem ocenila.
Čtenářky zmínily, že je překvapilo, jak pomalý nástup ten příběh má, a přiznám se, že jsem už v polovině knihy byla taky docela netrpělivá. Jenomže všechny ty vyprávěné „kulisy“ – vše od dospívání, opravdu krizové zápletky (narození sestry, smrt, existenční problémy), až po Libertyině sebeuplatnění tam má svou funkci. Jenom nejsme u LK zvyklé na první pusu ve dvou třetinách příběhu. Libertyině matce je věnováno hodně prostoru, ale zcela záměrně, protože peripetie Diane byly pro Liberty naprosto zásadní – formovaly její nižší sebevědomí, vztah k budoucím partnerům i k sobě samotné. A proto si románů Lisy Kleypas ze současnosti cením vlastně víc než těch historických – jsou už trochu výš než historická tvorba.
Tohle v románu potřebuju: prožívat s hrdinkou ty počáteční nesnáze, její přerod v atraktivní ženu, její city k Hardymu a podivnou „věrnost“, kterou k němu roky chovala, protože jí přišlo, že když byl jediným mužem, který ji nedostupně a intenzívně přitahoval, je zřejmě tím pravým. Opravdu nevím, jestli by bez delšího vyprávění o Welcome čtenář dobře chápal, jak silná musela být motivace Hardyho i Liberty stát na vlastních nohou. I ta Hardyho buldočí potřeba uspět v životě za každou cenu je lidsky pochopitelná, nejdříve pudově silná potřeba uspět, teprve potom byl čas zamyslet se nad hodnotami. Ve druhém díle série je věnováno víc prostoru Hardyho démonům, jeho dozrávání a stojí to za přečtení, dřívější podrazy mu odpustíte.
Vztah ke Gageovi je potom už třešinka na dortu! Nejdřív musela Liberty ustát jeho zášť a nenechat se zastrašit, symbolika s pásovci byla povedená. Originálně se příběh zacuchal v momentě, kdy se objeví Hardy, a Liberty tomu okamžiku neodolá. Takovou ránu málokterý chlap ustojí, Gage najednou zažívá podobné pocity jako kdysi jeho otec, a je to pro něj zřejmě dost neznámý pocit (trochu škodolibě si myslím, že takovou zkoušku potřeboval, to by ve vztazích a la Dawnelle nezažil) Je to celé sexy, šťavnaté…
Motto: „Když kráčíte temnotou, nemůžete spoléhat na to, že vám někdo posvítí na cestu. Musíte spoléhat na jiskru, kterou nosíte v sobě. Jinak se ztatíte.“ To sedí, dojemné, moudré…
Jenom maličká technická: anální styk při první společné noci – to jako vážně?
Upřímně jsem se musela smát, jak se seznámili. Lady ohnutá zaseknutá do opěradla lavičky, klející: „Hrom do koulí!“
Silná umanutost, s jakou odmítá třeba jen zvážit sňatek, mi už potom ale přišla opravdu přehnaná. I jako neprovdaná dívka by musela být zastoupena mužem (Devonem), který by spravoval její záležitosti, nechce se mi věřit, že by tehdy sňatkem byla její situace rázem propastně horší.
Jakkoli její touha po nezávislosti byla až přepjatá, obavy z nabytého vysokého společenského postavení už uvěřitelné byly, a alespoň tady se mi už dařilo hrdinku „nacítit“.
Oslnivost a osvícenost Gabriela byla až čtenářsky odzbrojující. Apely vévody Kingstona mě opravdu bavily: „Dej té dívce šanci, jak se na správného sportovce sluší….“, nebo „Musíš strávit několik dní daleko od milenky. Muž s tvou vytříbenou chutí si daleko víc pochutná na dalším chodu, když vyloučí konkurenční vůně.“
Dokonalé, barvité vykreslení společnosti před a po občanské válce, jejich konvencí, bouřlivé atmosféry všech těch změn. Od sňatku Rhetta a Scarlett potom bolavý příběh Rhettova zoufalství, když si absolutně sáhne na dno; a nervy drásající činy a uvažování Scarlett, která díky traumatu z války vývojově ustrnula a nedokáže se hnout z místa.
Ještě nikdy jsem se žádným mužským hrdinou nedokázala tak soucítit, Rhett je fakt to nejlepší testosteronové stvoření, které kdo kdy vyobrazil, neskutečně smekám – pronikavě inteligentní, s břitkým humorem, absolutně velkorysý. U Scarlett si zase čtenář naprosto sáhne do osobních rezerv toho, co ještě lze u hlavní hrdinky „tolerovat“ a číst dál, ačkoli stovky stránek čtenář křičí: „Prober se! Zastav se a chvíli vnímej, co se kolem tebe děje!“ A ono se to na posledních stránkách stane a čtenáři jednoduše zlomí srdce, že to přišlo pozdě, že si Scarlett příliš pozdě vyložila svůj opakující se sen o bloudění v mlze a jeho rozřešení, které bylo celou dobu nadosah.
Už třicet let se k té knize vracím, pořád mi při čtení dialogů Rhetta a Scarlett běhá mráz po zádech.
Necitlivě přeložený název – Devon nebyl ničema, ale spíš hejsek/prostopášník, „a rake“ jak je v originále. Chladnokrevný ale byl, rozhodl se porvat o rodové dědictví, o budoucnost pro sebe i bratra Westa. Ale krásně cynicky dokázal uplakané Kathleen říct, že její hruď je pouze skrovná (scéna ve stájích), nebo ať přestane předstírat, že Thea oplakává, a sundá ten „hromský vdovský hlavokryt“. Naprosto negentlemansky se baví při scéně s vanou a západkou na dveřích.
Chemie obou hrdinů prostě funguje, jejich dialogy jsou svěží a sexy. Oba „drží pozice“, Kathleen rozhodnutá se citově neangažovat u protějšku, který není stvořený pro manželství. Oba mě moc bavili.
Sblížení Helen a Rhyse je taky znázorněno originálně, Rhys by ji k sobě nikdy nepustil, kdyby mu nebylo tak zle - Helen by nikdy nedokázala být komunikativní, kdyby se nestala Rhysovou ošetřovatelkou. Za žádných jiných okolností si neumím představit, jak by k sobě tihle hrdinové našli zalíbení. Helen nezvyklá se projevovat, velkoryse respektující Rhysovo chování, on syrově nebezpečný a vlastně trochu zamindrákovaný. Krásně rozehrané pro druhý díl…
(SPOILER) Po přečtení autorčina „Na druhý pokus“ vím, že to T.L. Swan umí i líp. Přesto i Pan Masters stojí za přečtení. Hrdinka mi zpočátku připadala jako 17letá Bridget Jones, stříknutá Vivien z Pretty woman, jako mávnutím kouzelného proutku se mění ve zralou ženu, která uzdravuje všechny nezdravé prvky v dysfunkční rodině (bylo to velmi rychlé a trochu na sílu).
Autorka trošičku vykrádá svou sérii Miles klub, zdejší hrdinové jsou podobní Emily a Jamesonovi a řeší podobné věci jako Tristan a Claire. Sexu přibylo a některé scény byly postupně takové bezúčelné. Použití vulgarismu m..at vysloveně čtenářsky bolí, jakého překladatele proboha napadlo ho užít! Je to neskutečně rušivé. Už u „A co bylo dál“ byla jasně patrná změna překladatelky a přitvrzení ve výrazivu, je to myslím na škodu.
Motiv nové identity na jiném kontinentě je zase vypůjčený z „Jen mezi námi“. Hayden a Chris také opustili Státy a mimo svá dosavadní povolání nacházeli sami sebe podobně jako Bree.
Jedno se jí ale povedlo moc dobře: vykreslení toho, jak i neskutečně chytří chlapi neumějí řešit svoje problémy a neumějí o nich ani komunikovat.
„„Chybíš mi,“ zašeptám.
Stiskne rty a pokývá hlavou. Očividně mu dělá problémy promluvit, ale já cítím, že toho má na srdci spoustu, co mi chce říct. Atmosféra v pokoji je tichá a tíživá. Vím, že si tuhle konverzaci budu muset vzít pod taktovku já. On to patrně nezvládne. Chytnu ho za ruku a pozvednu si ji k ústům. Sleduje mě. V očích se mu zaleskne nepředstavitelná bolest.“
(SPOILER) Stále nechápu, kde vzala Sabrina tu sílu. Žasnu, jak Tucker zvládl na ni netlačit, nevnucoval jí svůj názor (např. na setrvání v domácnosti s Rayem a babi) a respektoval její vlastní tempo, které potřebovala na to, aby mu mohla naprosto důvěřovat.
Chytlo mě to, byla jsem upřímně napnutá. Vzbudilo to ve mně silné emoce – Raye bych vlastnoručně vykastrovala a chování budoucí tchýně mi zvedalo krevní tlak – takže to muselo být dobře napsané!
Trochu mi vadila ta sladká klišé, že Garrett s Loganem navštívili kurz péče o dítě (zase nám ty slaďouše hokejisty tak necukrujte, paní autorko, netlačte tolik na pilu, abyste čtenáře dojala a rozesmála) a po tisící omleté klišé „nevíme, jak postavit postýlku“.
(SPOILER) Kniha napsaná tak, aby neustále balancovala na hraně – na hraně toho temného, co čtenáře zajímá, ale do života by si nikdy nevpustil; dále toho, co už je za hranou přijatelnosti; a v neposlední řadě u hrany toho, co díky vyprávění autorky čtenář pochopí a přijme jako přirozené. Tohle napětí je při čtení příjemné i nepříjemné, nezačala jsem příběh číst proto, aby mi někam posouval mé hranice vkusu, a ono se to stejně stalo. :-)
Ano, je to vážně čistě erotické čtení, opravdu z velké části o sexu. Postavy mají i ostych a svá traumata, ale autorka je příliš nerozepisuje. V tomto ohledu je poměr milostných motivů, profesionálního života postav a čirého sexu odpovídající žánru.
Kvituju, že to není čtení o milionářských samcích.
Přidávám po druhém přečtení: napodruhé jsem se nenechala tolik šokovat scénou z Loganových narozenin, takže bez původního zatížení tímto šokem musím říct, že se mi příběh líbil opravdu dost :-)
(SPOILER) Harry je citově plochý a svérázný podnikatel, vyrůstal sám, netvoří si žádné citové vazby a neváhá intrikovat. Nelže, nic nepřikrášluje, mluví s Poppy zcela otevřeně, necítí ale žádnou vinu za to, co zinscenoval, aby snoubenku získal. Pro Poppy se rozhodne jako pro krásnou relikvii, z níž se chce těšit. Roztomile nepochybuje o tom, jestli na to měl právo.
A tak vznikne manželství dvou velmi rozdílných povah, které nemají naprosto nic společného a tráví spolu jen minimum času. Ona je zvyklá na společnost početné milující rodiny, on je absolutní solitér, který k nikomu nikdy neměl hlubší vztah. Poměrně klasická variace sňatku z rozumu, ale velice dobře napsaná.
(SPOILER) Nevidím důvod pro tak nízké hodnocení a slabé komentáře. Původně mě od četby odradil krapýtek blbounký název a nižší hodnocení. Autorčin styl mi nepřijde začátečnický a zasazení do doby po občanské válce se podařilo se všemi reáliemi, skutečnými událostmi a neklidnou náladou ve společnosti.
Trochu mě mrzí, že jsou při stavbě příběhu použity hned dvě živelné události (tonutí, požár), pro mě na úkor věrohodnosti.
Téměř po celou dobu čtení jsem žasla, jak spolu můžou žít jižan a seveřanka v tak třeskuté době, a nehádat se na toto téma. Tento rozpor zahoří až na samém konci příběhu, kdy už jsem to opravdu nečekala, a Heathova slova jsou skutečně zraňující - navíc jimi hájí svou dávnou jižanskou lásku, kterou si právě přivedl domů: „Zatímco tys seděla v obchodě svého otce, cpala se bonbóny a koketovala se zákazníky, ona se děsila, že jí Yankeeové zapálí střechu nad hlavou, znásilní ji, zabijí anebo nechají zemřít hlady. Právě ovdověla. Viděla, jak se její sousedé a přátelé mezi sebou málem pozabíjeli kvůli Rekonstrukci, o níž jsi nadšeně diskutovala s ostatními dámami nad kávou a zákuskem. Až se zase začneš litovat, tak si na tohle vzpomeň.“
Téma divoké doby po válce, příběh jižana podnikajícího na severu, motiv zrušeného tříletého zasnoubení a přistižení při nevěře jsem od Kleypasové ještě nikde nečetla, a bavilo mě to. Peripetie kolem nové koncepce Examineru a hádky s Redmondem byly taky velkým osvěžením. Moc jsem ocenila, že hlavní hrdina si svou kariéru teprve buduje a rve se o ni, protože obvyklí zámožní hrdinové, které Kleypasová popisuje jako závratně zbohatlé milionáře (Winterborne, Hunt, McKenna) z původně chudých poměrů, jsou pro mě v tomto příliš pohádkoví. V tomto je Heath Rayne o dost opravdovější a víc mě jeho boj o místo na slunci vtáhl do děje.
Podobně jako v sérii o Valerandových, McKennovi a Rutledgeovi jsou i tady milostné scény trochu na hraně a o nátlaku; tedy jinak, než je tomu u obvyklých historických romancí, ale vnáší to do příběhu napětí, hrdinové nejsou černobílí, Lucy i Heath v sobě vzájemně probouzejí to horší ze svých povah – do doby, než oba moudře složí zbraně. A že Lucy k tomu bude potřebovat opravdu hodně nadhledu, jelikož její manžel ji má sice přečtenou velice dobře, ale sděluje jí ty pravdy naprosto bez obalu, neúměrně její nezkušenosti a poměrně tvrdě.
(SPOILER) Je to jiné. Už to není Anglie se svými tolik upjatými konvencemi, prostředí je Louisiany je o poznání exotičtější. Není to tolik červenoknihovní, z počátku ani moc romantické, zato má celý příběh blíže té historické realitě, kde sňatky často byly o spojení dvou cizích lidí.
Ale je to celé autorčin záměr: zralý muž neprojevující žádné city, zatrpklý, cynický a mladá nezkušená dívka bouřící se proti tomu, aby se s ní zacházelo jako se zbožím. Ani nejbližší okolí si nemyslí, že tohle manželství motivované pomstou může dopadnout dobře. Max si neumí Lysette pomalu získat, ona mu neumí dát žensky najevo svůj zájem o sblížení. Něco jako Angelika, kdyby ovšem Jeofrey de Peyrac byl protivný nadržený dědek, prost jakéhokoli talentu se dvořit a svádět.
K sexu dojde mezi touto dvojicí proto, že se Lysette chce pokusit získat u manžela exkluzivitu a proto, aby učinila přítrž hloupým řečem, ačkoli je uražená, že se Max nevzdal dávné milenky. Pro dnešní ženu neuvěřitelné, pro tehdejší dobu dost časté. Moc se mi líbilo, jak o svůj život hrdinka zabojovala, a že prokázala mnohem větší dobrou vůli s Maxem vycházet, než jaké byl on schopen k ní. Spolkla na chvíli veškerou hrdost, odsunula ji na později, až bude jako skutečná manželka hrát s lepšími kartami, což by se v nekonzumovaném manželství nestalo. Tohle ale pro dnešní čtenářky není příliš líbivé, a mě se líbilo, že LK takový příběh z roku 1805 přesto napsala.
Vyšetřování a hledání viníka vraždy je osou celého příběhu a závěrečná scéna, kdy jde Maxovi o život, tentokrát naprosto sedí, nepřijde mi příběhu uměle natlačená, jenom aby bylo závěrečné napětí.
(SPOILER) Ten příběh je psaný s obrovskou lehkostí, připadalo mi, že se autorka nesnaží o okázalá gesta, časté dramatické zvraty, vyumělkované zápletky a hluboká vyznání – a ohromně mi to sedlo. Úvodní scéna je trošičku za vlasy přitažená, ale je originální a funguje – tak proč ne… Jenom je hned od prvních stránek čtenář docela vykulený
Mrzí mě, že LK své hrdiny mimo aristokracii vždy vykresluje jako zámožné zbohatlíky (Craven, Severin, Winterborn, Ransom a teď Devlin) a přijde mi, že se tento model už stává klišé – anebo já bych to tedy oželela - nestačilo by, kdyby ti muži byli prostě normálně úspěšní a zajištění?
Moc se mi líbilo, jak Jack pracoval s Amandiným ženským sebevědomím, učil ji mít se ráda, hrát si a na předsudky se umět vykašlat. Amanda je prototypem talentované ženy, která se o sebe umí netradičně postarat, ale stále si není dost jistá tím, jestli může ve společnosti vyčnívat, když konvenční vzor tehdejší ženušky je někde zcela jinde. Tradičně šílený obrázek a překlepy - všimněte si, že jinde v Evropě, v jiných překladech LK je grafika obálky zvládnutá - jen český vydavatel Lisu Kleypas "zabíjí" a čtenáře vlastně odhání :-)
Konečně mají v jednom z románů LK opodstatnění ta přitisknutí ženy na hrbol/výčnělek/výstupek atd. - jinde dávám oči v sloup, ale tuto hrdinku by asi nic jiného nepřesvědčilo, že je žádoucí a smyslná.