BeyondHorizon komentáře u knih
(SPOILER) !!!OBSAHUJE SPOILERY!!!
RANT (bude to hodně dlouhé a ne zcela konstruktivní, psáno v záchvatu vzteku)
Tak jo. Musím s lítostí oznámit, že tenhle díl mě velmi zklamal a otevřel mi oči. Hlavně ten konec, ta poslední hlavní bitva. Proboha.
Začnu tím, že na knihu jsem byla nahajpovaná na maximum. Začátek byl celkem slibný. Feyre v roli špióna mě zaujala a rozhodně jsem čekala, že infiltrace dvora potrvá déle než 1/4 knihy. Co mi přišlo dost absurdní je, jak v pohodě zneškodnila ne jednoho, ale rovnou dva Hybernovy poskoky se stovkami let výcviku a zkušeností a ještě vyvázla bez zranění.
Na druhou stranu to aspoň autorka neprotahovala, i když si myslím, že by se z toho dalo vymáčknout víc. Hlavně když další 2/4 knihy byly prakticky o ničem. Samozřejmě, byly velké přípravy na finální bitvu, tápání za Hybernem a zoufalé shánění spojenců, tohleto tamto. Mohlo to být i zajímavé, kdyby autorka nepopisovala naprosto zbytečné věci. Samozřejmě, že romance je důvod, proč tuhle sérii čtu (kdyby ne, tak na tohle ani nesáhnu), ale tohle má být finále a čekala jsem hodně akce, protože se schyluje k poslednímu boji. Intimních scén jsme si ve dvojce užili až až, tak bych čekala, že autorka tu trochu ubere páru a zaměří se na příběh.
V 2. díle se mi vztah Feyre a Rhysanda líbil hlavně proto, že to bylo o jeho budování, ale v tomhle díle už jsem jen koulela očima. Z Feyre se stala perfektní bytost, umí ovládat všechny "dary" s minimálním tréninkem a snadno zvítězí nad vílami a bytostmi se staletími zkušeností. A Rhysand? Ten jako by se jí složil k nohám a upřímně... Myslela jsem, že bude mít větší charakter. Je perfektní, což ho dělá povrchním a primitivním, takový Mary Sue (stejně jako Feyre).
Líbí se mi, že je jejich vztah má být založený na rovnosti, ale tady mi už přišlo, že rozhoduje hlavně Feyre a Rhys jen tak nějak stojí vedle ní. Chápu, že Sarah J. Maas chce mít silné hlavní hrdinky, ale tady je to opravdu přehnané. Navíc Rhys má přes 500 let zkušeností a Feyre sotva dospěla. Ještě bych měla dodat, že celá tato série se VELMI podobá druhé sérii této autorky. Jakmile začnete hledat podobnosti, nacházíte jich víc a víc.
Mimo jiné jsem doufala, že více místa v knize dostanou vedlejší postavy, ale snad se dočkáme v příští knize.
To všechno je ale to nejmenší co mi na knize vadilo. Poslední 1/4 knihy, samotná velká konečná bitva.. já nemám slov pro to, jaká hovadina to byla. A je mi líto, že to tak musím nazvat, ale to se opravdu nedá popsat jinak. Řekla bych, že to bylo předvídatelné, ale takový průser jsem fakt nečekala.
Když už to vypadá, že jde všechno do háje, "překvapivě" se objeví spojenci, aby odvrátili jasnou porážku. Na to si ale ani nemůžu stěžovat, protože bylo samozřejmé, že se to stane.
Když ale začíná jít znovu do tuhého, objeví se v tom nejpříhodnějším momentu DALŠÍ spojenci + miliony DALŠÍCH od nějaké královny, o které předtím byla jen mimochodem zmínka.. myslela jsem, že o ní třeba budeme mít menší arc. Jo a samozřejmě je nevedl nikdo jiný, než Feyrin otec, aby všem ukázal, jaký je hrdina. Já si myslela, že byl mrtvý, ale v této knize je zmrtvýchvstání hned několik. Obličej už mě bolí od všech těch facepalmů.
Mimochodem, je samozřejmostí, že na vyprávění celé životní story, když se konečně potkají staří dobří frendíci, zatímco všude kolem probíhá masakr nejvyššího stupně, je času vždy dost.
Pak začala série "nečekaných" a absurdních událostí, na které můj slovník už nestačí, počínaje "úctyhodnou" smrtí nejstaršího a nejzkušenějšího víláka, krále Hybernu. Toho si nepodá nikdo jiný než sestry Feyre. To bylo opravdu epické a nečekané. Jedna ho jakoby mimochodem probodne a druhá mu UTNE hlavu a to ani jedna předtím nedržely jakoukoliv zbraň. No, nestačím se divit. Jakmile se stanete vílou, tak jste neporazitelní?
Když se Amren chystá obětovat pro ostatní, objeví se zcela "nečekaně" její milenec, aby se mohli dojemně rozloučit. To je samozřejmostí, rozloučit se před smrtí je přece slušné, nezáleží na tom, že okolo je pekelný chaos. Prostě se dostaneš ke své lásce a rozloučíš se. Její vztah s Varianem mi přišel hodně nucený a takový prázdný.. nezajímal mě. Jako by každý musel mít partnera. A když všechny nepřátele rozmetá, tak JAKOBY umírá. Ale nenechte se nachytat.
Jo a mimochodem umírá i Rhys. Autorka se očividně snaží zneužít našich emocí a jak jinak toho dosáhnout, než tím, že sáhne na hlavního miláčka? HA, PRANK. Počkat, vy jste si vážně mysleli, že umře? A Amren taky? Tsk. To jste zapomněli na všemocnou sílu přátelství a lásky? Nemluvě o tom, že musíme dostat náš happy end.
A hele, Lucien už tu je taky. Celou knihu jsem doufala, že to pro mě zachrání, ale autorka ho poslala do prdele a všichni máme happy end. Yay.
Upřímně, tento smutný počin si ani nezaslouží tak dlouhý rant, ale potřebovala jsem to ze sebe vyblít. Doufám, že jsem se moc nedotkla fanoušků, přece jen jsem bývala jedna z nich, ale už mám opravdu dost.
Mistra a Markétku jsem přečetla podruhé a nyní můžu s jistotou říci, že se jedná o jednu z mých nejoblíbenějších knih. Nejvíce na knize se mi bezesporu líbil styl psaní - dramatický, popisný a přitom lehký na čtení a s dávkou ironie, která se tváří nenápadně, ale přitom vás celou knihou provází.
Líbilo se mi komické absurdno samotného děje a zdánlivě neexistující pointa příběhu. V knize na nás vyskakují jména ze všech stran a později se vrací, tudíž je potřeba vnímat a pamatovat si je, pokud se v dění nechceme zaplést a ztratit se v něm jako tamní obyvatelé Moskvy. A jako by zamotané klubko hlavního příběhu nestačilo, některé kapitoly jsou věnovány zcela jinému příběhu o Pilátovi Pontském, který však s hlavním úzce souvisí, tudíž tu máme také román v románu.
V díle se najde mnoho symbolů (zejména biblických) a intertextovosti (odkazy na jiná díla), tudíž věřím, že dílo nestačí přečíst jen jednou, aby člověk na vše přišel. Naopak lze knihu přečíst víckrát a pokaždé v ní najít něco nového.
Dle mého názoru knihu lze číst jen povrchově, jelikož hlavní děj mi přijde dostatečně zábavný, avšak příběh jde mnohem více do hloubky, pokud se v něm snažíme najít smysl. Přestože mě bavila snad každá strana tohoto románu, trvalo mi dlouhou dobu ho přečíst, přece jen jde o složitější dílo a vyžaduje neustálou pozornost.
Doporučuji přečíst si vydání z roku 2016 (Rybka Publishers), které má velké množství ilustrací od Borise Jirků. Jeho znepokojující malby neskutečně dokreslují atmosféru příběhu a jsou velmi originálně a kreativně zpracované.
Tak jsem se konečně dostala k Dostojevskému, donekonečna vychvalovanému autorovi a právem. Čekala jsem velice hutný a těžko přístupný text poplatný své době, což by mě vůbec neodradilo, ale tato kniha předčila veškerá má očekávání.
Je to neuvěřitelně čtivě napsané, snad i více jak současná literatura, a ač je příběh v podstatě velmi jednoduchý a stojí na místě, těch 600 stran jsem jen hltala a nevadilo by mi, kdyby byla kniha i delší, ale takto je to akorát. Psychologie postav zde stojí samozřejmě na prvním místě, o tom celá tato kniha je, ale nebudu se rozepisovat, to zde už mnohem lépe popsali ostatní... Zkrátka je to mistrovské dílo. Vůbec mě nepřekvapuje, že Dostojevskij měl a stále má takový výrazný vliv na (nejen) literaturu.
Každá postava je velmi dobře vykreslená, samozřejmě Raskolnikov je zde hlavní hvězdou a jeho vnitřní muka mě dost bavilo pozorovat. Je to opravdu zvláštní týpeček a ani po dočtení knihy mu stále úplně nerozumím a to je v pořádku. Jeho mentální souboje s Porfirijem považuji za vrchol této knihy, ale zajímavých momentů bylo opravdu dost.
Ženské postavy taky měly své vlastní osobnosti a zastávaly v příběhu důležité role, zejména Avdoťja mě velmi zaujala. Pokud bych se měla pokusit najít něco, co vytknout, týkalo by se to vztahu Rodiona a Soni. Jejich sblížení mi přišlo až moc rychlé, nečekané a nepravděpodobné. Ale budiž, postavy zastávají také symbolickou a metaforickou funkci, tudíž to přijímám.
Razumichin je další postava, kterou jsem si oblíbila. Trochu naivní, ale chytrý dobrák a Raskolnikovův jediný přítel, který ho vždy vytáhne ze šlamastyky. Takového kamaráda by si přál každý a Raskolnikov má na takové lidi jenom štěstí. O to horší se v kontrastu s nimi jeví jeho povaha a činy.
O této knize by se dalo povídat hodiny. Rozhodně to nebude poslední dílko, které si od Dostojevského přečtu, jako vstupní bod je to perfektní a doporučuji ostatním prvočtenářům.
Ještě poznámka k vydání od Rybky, 2022 - nepřestávejte vydávat klasiky v takovém formátu, prosím. S ilustracemi je to naprosto nádherný prožitek a já potřebuji víc. Děkuji.
Ze začátku na mě kniha nepůsobila zajímavým dojmem. Příčina apokalypsy nebyla nijak šíleně originální a tak jsem toho moc nečekala. Byla jsem příjemně překvapena.
Než pouze líčením samotného boje s nepřítelem se Wyndham hodně zabýval i tím, jaké dopady má katastrofa na společnost a jak se s tím vypořádá. Velkou částí knihy jsou filozofické úvahy a hledání nejlogičtějšího a nejúčinnějšího uspořádání společnosti, aby mělo co největší šanci na přežití.
Logické uvažování postav, které byly ochotné upustit od svých pevně zakořeněných zásad a myšlenkových postojů za účelem přežití a obnovení společnosti, mě také velmi zaujalo. Zároveň ale nebyly cynické ani bezchybné. Nebyly vlastně ničím zvláštní, jsou to obyčejní lidé, jsou uvěřitelní a to knize ještě přidávalo.
Už si ani nepamatuji, kdy jsem se naposledy s něčím takovým setkala a to byl hlavní důvod, proč se mi kniha tak líbila. Většinou jsem zvyklá na všudypřítomnou paniku a bezradnost postav, což je sice za daných okolností naprosto přirozené, ale... nedá mi to mnoho k zamyšlení. Toto rozhodně ano a myslím, že mi to svým způsobem pomohlo uspořádat si některé myšlenky a vyjasnit si pár svých názorů.
Tuto knihu můžu jen doporučit.
Nevím no, zastávám názor, že toto nemuselo existovat. O 8. díl se nikdo neprosil a pokud ano, určitě si nepřál tohle. Budiž, nahlédnout do života postav z Harryho Pottera po nějaké době by bylo zajímavé, ale rozhodně ne formou divadelního představení a scénáře! Jelikož je Harry Potter už natolik rozjetý a velký příběh, je potřeba mnohem většího manévrovacího a psacího prostoru, než dramatický scénář může nabídnout. Samotná jeho výstavba totiž předpokládá, že příběh a zápletka bude natolik triviální, aby ji bylo možno zrealizovat na pódiu a to v rámci několika hodin. Navíc se v psaní scénáře JKR vůbec nevyzná, kvůli tomu se do toho musí montovat další dva pisatelé... To přece tak důležitému sequelu nemůžou udělat! A ono jo. A jak to dopadlo?
Škoda slov.
Nepochybně jde o velmi silné dílo, výborně napsané. Netřeba vypisovat všechny přednosti, zmiňují je tu ostatní komentáře. Pouze bych ráda dodala, že toto dílo by měli přečíst alespoň jednou v životě všichni, jelikož je to "opravdová" kniha o válce.
Nelíčí nějakou strategii, ideologii,... Vypráví o tom, co skutečně člověk, voják, prožívá v daném momentě na bitevním poli. V té chvíli nemyslí na to, jak to těm druhým "osolí" (pardon za neuvěřitelně hloupý výraz, v tuto chvíli mě nic lepšího nenapadlo), ale pouze se snaží přežít. Dožít se druhého dne je náhoda. Ano, částmi je to "nudné", ale měli bychom si uvědomit, že každá chvíle klidu, každé sousto jídla, každý úsvit slunce jsou pro vojáka spásou. Je to důkaz, jak málo stačí vojáku na frontě ke štěstí. A je to sakra smutné.
Voják uvidí a zažije věci, o kterých ostatní jen slyší a představí si je, ale nikdy je skutečně nepochopí a druhý den na ně zapomenou. Vojáci takový luxus nemají. A to mezi nimi a ostatními vytvoří nepřekonatelnou propast. Nakonec vyvstává otázka, proč vůbec bojují s nepřáteli? Vždyť to jsou úplně stejní obyčejní lidé, akorát všichni dostali ten samý rozkaz - zabíjet. Čin, který je odsuzován jako smrtelný hřích, dokud se nestane nařízením.
Na konec dodám, že tato kniha vás účinně zbaví jakýchkoliv romantických a naivních iluzí o válce, pokud jste vůbec nějaké měli.
Nemám slov. Oněměla jsem. A ta poslední věta. Ve hlavě mám nyní hlubokou rýhu a po tomhle jsem dlouho chladla... Já vím, já vím. Orwell je prostě génius a napsal velmi nadčasovou knihu, která se hodí snad pro každou dobu. Doporučuji všem přečíst.
(SPOILER) Z této knihy mám rozporuplné pocity. Očividně jde o satiru a postavy jsou nesympatické záměrně, alespoň tedy doufám. Životní filozofie dvou hlavních postav jsou jistě svým způsobem osobité, ale že by byly nějak výrazně hlubokomyslné mi nepřišlo. Z jejich názorů zaznívala arogance typu "jsem lepší než vy všichni ostatní" a přesto nedělaly nic, co by je od ostatních tolik odlišovalo. Jistě, je to proto, že musejí svoji inteligenci "skrývat"... Jako vážně? Jste si jistí, že to není jen prostá lenost a neochota čelit konfrontaci se světem? Ale možná je to také záměrná ironie, kterou se nás autorka snažila zmást. U satiry člověk nikdy neví, kam až sahá. Počkat, je tedy tato kniha vůbec satira, nebo si to myslím jen já? Hlavní hrdinky nemáme brát vážně... nebo ano?
Každopádně z obou postav mi byla sympatičtější Renée, která měla pro své chování alespoň důvod. Nejspíš se mohla se svými traumaty vypořádat lépe, ale faktem je, že je v hloubi duše vystrašený člověk, který touží po bezpečí. A také uznání. Ale hlavně bezpečí, že jí nikdo nebude zasahovat do života způsobem, který si nepřeje. Ať už si hledá jakékoliv výmluvy, má ráda pohodlný život a nepřeje si jakoukoliv konfrontaci. I za cenu, že bude přiživovat stereotyp, který se jí příčí. V tomto ohledu je dost pokrytecká - soudí společnost za předsudky, které pak sama dobrovolně přiživuje. Proč tedy od společnosti čekat cokoliv jiného?
Paloma je pro změnu edgy puberťačka s komplexem nadřazenosti, který je pro její věkovou kategorii celkem typický. Přidejte touhu po cynické sebevraždě a máte epitom rozmazleného bohatého spratka, který si neváží toho, co má, a myslí si, jak geniální a politické gesto taková sebevražda je.
Nepopírám, že některé myšlenky byly i zajímavé, ale většinou se jen tvářily chytře a neměly reálnou váhu. Taková hra na intelektuála. Dost mi to připomnělo některé mé zápisky do deníku, když jsem byla v podobném věku a propadám se hanbou, jen na ně pomyslím. Možná proto k Palomě cítím větší averzi, než je potřeba.
Celkově se toho v knize moc neděje, jde hlavně o ty myšlenky, pohled na společnost a mnoho referencování děl, které mají vypovídat o tom, jak jsou naše postavy chytré, vzdělané a duševně nadřazené. V druhé polovině se začne něco málo dít a zvrhává se v to v menší romanťárnu. Konec knihy jsem sice neočekávala, ale nepřekvapil mě. Nejspíš to jinak ani skončit nemohlo.
Jedna věc, co mi na knize šla docela proti srsti, byla fascinace Japonskem a Japoncema, která mi přišla lehce přehnaná a stereotypní. Obě postavy jimi byly velice zaujaté. Později se v knize dokonce objevil Japonec, který byl dokonalým zjevením ideálu a středem zájmu všech. Jak příhodné. Já chápu, že autorka bydlela pár let v Japonsku a přirozeně musí svůj zájem o tuto "magickou a kouzelnou" zemi dát najevo i ve svých knihách, ale zde už to bylo vyloženě na škodu. Byl to pro mě rušivý element, který stočil knihu směrem, který mě nezaujal. Nechápejte mě ale špatně, sama mám Japonsko velice ráda, ale tady mi to prostě vůbec nesedělo. A když už jsme u té japonské části, pobavilo mě, že Paloma četla manga (ovoce) a ne mangu (japonský komiks). Menší překladatelská perlička :)
Závěrem bych řekla, že to bylo zábavné čtení. Je to jednoduché, na ukrácení času ideální. Některé myšlenky a výrazy i zaujaly a pobavily. Jinak se ale přikláním k tomu, že se mi kniha spíše nelíbila. Prezentuje se jako hlubokomyslná a filozofická, ale ve výsledku to tak hluboké není.
Nemůžu uvěřit, že jsem se k přečtení tohoto pokladu dostala až teď. Vždy jsem koukala jen na filmy a nějak mě ani nenapadlo přečíst si knihy. Ale teď jsem tady a teď je všechny přečtu!
A hned první díl mě zavalil tsunami nostalgie, láskou k postavám a starodávným dětským přáním dostat dopis od Bradavic :')
První díl je asi nejvíce jednoduchý, plochý a "dětský" ze série, ale nemůžu říct, že by mě nudil. Pamatuji si ho vůbec nejlépe a je to nádherný úvod do série.
Deprimující a velmi silný příběh. Po přečtení ve mě zůstala jakási prázdnota a něco k zamyšlení.
Velmi krásně napsaná kniha, která se neomezuje na věk čtenáře. Já bych ji mohla číst v kterémkoliv věku. A taky že budu.
Sledujeme jedno velké dobrodružství malého hobita a jeho nesourodých společníků - Gandalfa a trpaslíků. Na cestě Bilbo objevuje schopnosti, o kterých nikdy nevěděl, že je má. Zažívá jak šťastné, tak i hrůzné okamžiky. Jak už jsem zmiňovala, moc se mi líbí, jak je kniha napsaná. Trudoš (v komentech pode mnou) přesně popsal, co chci popsat i já - stylistika je lehká a hravá (například jména trpaslíků a i strastiplné situace jsou vyprávěny spíše komicky), což mi vyhovuje a je to takové zlaté.
Každý si z toho může vzít, co chce. Může to být pouze krásná pohádka nebo Bilbova cesta může reprezentovat životní cestu, která nás vede přes překážky a na jejím konci jsme někým naprosto jiným, než na začátku.
Svět je do nejmenšího detailu vyvedený, že ani nepotřebuji krásné ilustrace Alana Lee, abych si ho představila a to ho Tolkien dokázal popsat v několika větách. Vlastně je kniha na můj vkus příliš krátká a potřebovala bych více detailů. Nerada se loučím s takto vyvedeným světem. Ale pořád ještě na mě čeká Pán Prstenů.
Kytice je zkrátka něco jiného. Každá báseň má svoji osobitost a každá je nezapomenutelná. Je to nesmrtelná klasika a dokazuje to i fakt, že je velice oblíbená i mezi mládeží. Pro mě je plus (a velké) i to, že jsou básně tak temné. Mají svoji atmosféru a vždy utvoří něco zvláštního, donutí se nad tím zamyslet.
Silná kniha, drsný příběh, depresivní atmosféra. Vždy je mi do breku při pomyšlení, jaká zvěrstva lidstvo napáchalo, páchá a ještě napáchá.
(SPOILER) Drsné. Dlouho jsem odkládala psaní recenze na tuto knihu, protože jsem nezvládala zformulovat své pocity z tohoto díla a stále to moc nedokážu.
Ač jsem žena, mateřství mi je velmi vzdálený a děsivý koncept a možná o to více překvapivě mě tato kniha zasáhla. Ocitnout se v kůži matky, která postupně přichází o všechny své syny, kteří se dobrovolně vydávají na smrt pro rádoby vznešené motivy, které jsou pro ně důležitější než cokoliv jiného, nemohouce jim to rozmluvit, zachránit je... Muset být svědkem smrti všech svých milovaných, kteří byli to jediné, na čem v životě záleželo... Každý, kdo v životě přišel o někoho blízkého chápe tu bolest, ale v takové kvantitě a za takových okolností je to přece jen nepředstavitelné.
Velice těžké, ale důležité dílo. Ukazuje pohled na válku z úhlu, na který jsem v literárním světě a v médiích obecně skoro nenarazila. Pohled matky bezmocně přihlížející, jak se jí synové dobrovolně vrhají vstříc zkáze a nakonec úplná, kompletní rezignace... Velmi silné.
Velice dobré, pokud ne to nejlepší, zpracování velice tragického případu jménem Anders Behring Breivik. Zdaleka nejde pouze o dokumentaci samotného útoku, zvláštní pozornost je věnována i všemu okolo - zejména tomu, co Breivika k takovému činu vedlo. Vidíme jeho pomalý sesun na dno, avšak dostáváme také náhled do životů několika obětí a získáváme představu o tom, jaký to mělo dopad na jejich rodiny. Není to pouze příběh Breivika - je to obraz celého tehdejšího Norska vyprávěný prostřednictvím mnoha zasažených lidí.
Je důležité zmínit, že jelikož jde o román, ne všechno je zcela holý fakt. Například je jisté, že celé vyprávění o dětství Breivika je do určité míry fikce, avšak založená na vzpomínkách lidí z jeho okolí. Aby bylo vše zcela holý fakt, musel by vše napsat sám Breivik a ještě k tomu by musel být naprosto upřímný a objektivní (což samozřejmě nejde). Tím však nechci říct, že by Seierstad odvedla z dokumentačního hlediska špatnou práci. Přesně naopak.
Samotnému dni útoku byla věnována neuvěřitelně detailní pozornost a celý případ jsme tak mohli sledovat z hlediska hodin, někdy i minut. Líčení toho, co se přesně odehrálo na ostrově Utøya, také nebylo vynecháno. Někomu by možná detailní popis všeho, co se stalo jednotlivým obětem, mohl připadat až moc brutální a zbytečně zdlouhavý. Avšak tím, že toto se opravdu ve skutečnosti stalo a nejde o pouhou fikci... je to myslím na místě a dokonce potřebné. Mělo by to šokovat, vyvolat hrůzu a beznaděj, jakou musely zažívat oběti. A aby toho nebylo málo, svůj podíl na tom, že vše zašlo až tak daleko, měla i ochromující nepřipravenost bezpečnostních složek na případný teroristický útok. Na povrch vyplavuje neschopnost komunikace a rychlého jednání, které pak mělo drahé následky. Měli bychom to brát jako varování, aby se nic takového v budoucnu neopakovalo.
(SPOILER) Čekala jsem, že mloci budou mnohem agresivnější a válka začne dříve (ne na posledních 80 stranách), byla jsem překvapena. Mloci jsou vlastně dost sympatičtí tvorové, brání se pouze v krajních mezích a snaží se vyjednávat, pokud možno, nenásilnou cestou. Válka de facto začala z jejich nouze a z lidského strachu. Je to příběh o tom, co se stane, když lidstvo na sebe vezme odpovědnost větší, než dokáže unést.
Líbilo se mi, jak realisticky Čapek mločí otázku pojal a že se nedíváme očima jediné osoby, ale že dění sledujeme z globálního hlediska. Je znát, že Čapek si mloky promyslel do nejmenšího detailu a i když je množství informací o nich možná až nadbytečné, oceňuji to. Novinové útržky byly hezkým stylistickým doplňkem, který dotvářel atmosféru, jenže mě také zpomalovaly. Druhá část knihy se vleče a plynulé čtení se ruší tím, jak pořád musíte skákat mezi "poznámkami pod čarou". To je asi jediné, co mi na knize vyloženě vadilo.
Myslím, že (nejen) fanoušci dystopie by tuto knihu rozhodně neměli přehlédnout, jelikož je kniha stále relevantní. Čapek viděl dopředu. Fakt, že knihu napsal těsně před 2. světovou válkou, jen přidává na ponurosti.
Kniha, na kterou jen tak nezapomenu. Vlastně na ni nejspíš nikdy nezapomenu. Podle anotace jsem čekala něco úplně jiného, a tak se splnil autorčin záměr a byla jsem překvapená. Hodně.
Nevím moc, co říct, protože moje vyjadřovací schopnosti by nikdy nedokázaly popsat, co pro mě tahle kniha znamená. Řekla bych jen, že je lepší do toho jít naslepo a nepřipravený. I když na to, co se v knize odehrává, vás nic doopravdy připravit nedokáže.
Tohle teda není kniha pro mě. Stačilo mi přečíst si obal a tušila jsem, co mě asi čeká. Ono vlastně stačí si přečíst pouze ten obal. Snažila jsem se ale do toho jít s otevřenou myslí. Učitelka ZSV toto zadala jako doporučenou četbu a prý se v ní dá najít hned několik psychologických směrů. Mám pocit, že mi nějak unikly.
Zklamalo mě to a to jsem od toho nic nečekala. Ze začátku jsem si říkala, že to ještě jde, jsme ochočováni, tohleto tamto... s něčím jsem i docela souhlasila, ale jakmile naskočily první dohody a mluvilo se o snu, peklu a nebi, šlo to do kopru. Rozhodně nejde o nějakou odbornou knihu popisující myšlenkový směr Toltéků, ale spíše jde o motivační knihu. Autor se vás snaží hrozně moc namotivovat ke změně svého života, což je v pořádku, pokud je to motivační kniha, ale formu si zvolil zoufalou. Příliš mnoho věcí se opakuje pořád dokola, jako by to jednou nestačilo. Jako by se vám autor snažil vymýt mozek.
Problém mi dělají i neustále dokola omílané "termíny" jako "osobní/veřejný sen, nebe, peklo, emocionální jed", apod. Opravdu nic jiného vymyslet nešlo? Ani nemluvím o situačních příkladech, jakých autor použil. Byly tak hloupě nereálné, až to bylo k smíchu.
Nedoporučuji, pokud chcete seriózní čtení. Na knize se mi líbilo jen, že se snažila nastínit alternativní způsob myšlení a vsugerovat nám, že za většinu utrpení si ve světě můžeme sami a nic si nemáme brát osobně, protože nikdo nikdy nic nedělá kvůli nám, ale kvůli sobě. Velmi nešťastně napsaná kniha.
(SPOILER) Pro mě naprostá ztráta času. Jde o neuvěřitelně nudnou novelu, která zeje tak specifickou prázdnotou, že se mi zdá, že to může být vlastní snad jen americké literatuře (podobně jako Velký Gatsby).
Celý děj se odehrává v rámci několika dní, kdy sledujeme mladíka, který se tak nějak plouhá životem. Právě ho vyrazili ze školy a neví co by kde by, tak se potlouká po vyprázdněném New Yorku, ubytuje se v pochybném hotelu, vymetá pochybné bary a interaguje s (pochybnými) lidmi. Snaží se zahnat samotu, tak si domlouvá schůzky, které ho pak vlastně ani nezajímají. Jen utrácí peníze a nemá žádný cíl. Všichni ho serou. Všechno je na hovno a ať všichni táhnou někam a nechaj ho na pokoji. A to je vlastně vše, o čem tahle kniha je.
V komentářích, které tuto knihu vychvalují, často vídám názor, že síla této knihy spočívá právě v tom, jak skvěle zachytila tento teenagerský angst a nihilismus a že kousek Holdena je přeci jen v nás všech. Nevím teda jak vy, ale já s Holdenem nedokázala moc sympatizovat. Pokud má někdo takhle moc prázdný vnitřní život, tak je mi to upřímně líto a doufám, že se to zlepší.
Souhlasím, že nihilismus a angst zde byl zachycen výborně. Kniha nastavuje pomyslné zrcadlo a projektuje ven negativní energii, která nejspíš rezonovala s většinou čtenářstva. Budiž, záměr chápu, nicméně se mnou to vůbec nekomunikovalo. Minulo se to účinkem, s Holdenem jsem nedokázala najít společnou řeč. Možná, kdybych se vrátila do té mentality, ve které jsem byla na střední...
Styl psaní byl super a charakterizoval Holdena dost dobře, možná až moc dobře... Vzniklo kvůli tomu něco, co pro mě bylo na hranici čitelnosti kvůli nudě. Četla jsem to snad měsíc, musela jsem se do toho extrémně nutit.
Knihu si interpretuji tak, že je to prostě o životě mladého člověka, jak se srovnává s realitou života ve společnosti, nechutenství, nemožnosti se vymanit z okovů a nedostatečné síly k tomu změnit svoji životní dráhu. Nevyřešené psychické problémy, sebedestrukce. Odtrženost od okolí, nemoct navázat s nikým upřímný vztah a dosáhnout porozumění (jediný pozitivní vztah měl Holden se sestrou a jeho fascinace jejím vzhledem mi přišla... zvláštní). Jenže toto přišlo pouze v několika posledních kapitolách. Na to, aby se toto dílo nazývalo KLASIKOU mi toto přijde neuvěřitelně málo... A to je můj největší problém s touto knihou, že je tak převychvalovaná, dle mého názoru nezaslouženě. Proto také dávám takové kontrariánské hodnocení.
Opravdu by mě zajímalo, co lidi tolik fascinuje na této knize, že je populární dodnes a je neustále zařazovaná do povinné školní četby. Nechce se mi věřit, že to je opravdu jen tím, že se někteří s Holdenem ztotožňují. To by bylo fakt deprimující. Bez legrace. :)
(SPOILER) Již ze začátku se dozvíme, jak kniha vlastně bude končit, což je zajímavý krok. Odhalí totiž, jak velkou má autor schopnost udržet čtenářovu pozornost a vytvořit napětí, přestože už je konec znám. Za sebe říkám, že Kóbó Abe umí.
Již samotné zasazení příběhu do světa písečných dun bylo zajímavé a pro mě velice neobvyklé, jelikož s takovým prostředím nemám zhola žádné zkušenosti. Písek byl skutečně všudypřítomný, štípal mě v očích i přes stránky. Stupňující se zoufalost protagonisty byla pochopitelná a jeho postupný průchod všemi fázemi smutku (popíráni, hněv, smlouvání, deprese a smíření) byl přímo učebnicový. Stylisticky je to velice dobře napsané dílo, sledovat psychologii postav bylo zajímavé. Vše sledujeme z pohledu protagonisty, tudíž víme (nebo spíš nevíme) přesně tolik, co on. Samotná písečná žena byla velice zvláštní, doteď nevím, co si o ní vlastně myslet. Celou dobu mi přišlo, že měla být metaforou/zosobněním písku či nečeho s tím spojeným. Žiješ v písku, dokud se jím nestaneš a nakonec v něm zahyneš.
Velice zajímavé byly i samotné technické poznatky (ať už jsou pravdivé, či ne) o písku a různých typech brouků, což je pro mě zcela neprobádaná tématika.
Doporučuji tuto knihu číst na dovolené u moře, začnete se pak na písek dívat uplně jinak :)