Blue komentáře u knih
Název Učebnice šachu je pněkud zavádějící. Nejedná se o nějakou zevrubnou učebnici, kde by se výklad podával systematicky, nejsou tu ani pojednány všechny základní pojmy a situace. Jde spíše o osobní glosář, kde se autor zabývá některými konkrétnímu jevy, nebo na základě vlastní praxe radí, jak se v určitých pozicích zachovat. Kdo by se tedy domníval, že se na základě této knihy naučí hrát šachy, bude zklamán, ale kdo už základy šachu umí, toho Capablankovy postřehy určitě obohatí. Šachistům (samozřejmě ne těm vrcholovým) lze tuto svéráznou učebnici určitě doporučit.
Velmi dobře napsaná kniha o době, jejíž konec jsme ještě mnozí zažili a nyní se mnohdy nestačíme divit, když čteme o tom, jaké to bylo. Jan Rychlík to uchopil věcně, "objektivně", bez pokušení něco zveličovat, nebo umenšovat. Kdo se chce seznámit s dobou socialismu u nás, nechť sáhne po této knize.
Josef Přikryl byl velmi pečlivý historik, škoda, že toho nestačil napsat víc. Publikace o Zeleném kádru je stručná, ale zároveň hutná, hlavně však velmi zajímavá. Že je poznamenaná dobově povinným zdůrazňováním úlohy komunistické strany v protinacistickém odboji, to je věc, se kterou se čtenář snadno vyrovná.
Tato publikace má tak nízkou úroveň, že ji lze doporučit opravdu jen literárním masochistům. Ti u toho budou možná i mlaskat. Viz drobná ukázka z povídky Kominíček: "Pan parašutista byl nemocný. I když se rána na čele a na ruce rychle hojila, dostal vysoké horečky a často dýchal tak těžce, že měl Pepa o něho strach. Ale stařenka a Pepa měli o něj ještě jiný strach. Němci ho totiž hledali. Prý nějaký partyzán chtěl v noci vyhodit školu do povětří. Pronásledovali ho a určitě asi i postřelili. Buďto zahynul v lese, nebo se někde skrývá. Musíme ho hledat, říkali Němci. A tak hledali po chalupách. Pepa a stařenka byli smutní. Kam jen dáme pana parašutistu?"
Kniha zajímavě rezonuje s podobnými díly, které ve stejné době a na stejné téma vycházely u nás. Možná je to všeobecně známé, že i v SSSR vznikala takováto literatura, já se s tím setkávám poprvé a jsem příjemně překvapen. Hlavně tedy kvalitou knihy.
Nenáročná jednohubka. Zaujmout může asi jen milovníky kýčovitých pamětnických filmů a červené knihovny. Anebo také také přátele Beskyd, obzvláště pak Gruně a "zatopené" obce Staré Hamry. Proto přidávám hvězdičku.
Nikterak převratná knížka, ale její četba potěší. Zejména pak čtenáře z Beskyd a Pobeskydí. Autor své postavy kreslí velmi zručně a takříkajíc s láskou a pochopením. Však se k nim hrdě hlásí názvem knížky. Ačkoliv tento název je trochu zavádějící, protože dvě povídky s horaly vlastně nemají nic společného. Je to milé čtení.
Vedle interesantních partií oceňuju zejména autorův smysl pro humor.
S těžkým srdcem konstatuji, že tato kniha neměla nikdy vyjít. Je to hodně slabé dílo, námět na román nestačí a samotné zpracování je velmi utahané a nezajímavé. Závěrečné rozuzlení pak už je spíše jen úsměvné, neb od začátku očekávané.
Pěkně napsaná biografie o významném regionálním spisovateli, malíři a kulturním pracovníkovi. Ačkoliv ji hodnotím velmi příznivě, mám pocit, že mohla být ještě lepší, kdyby autor v některých pasážích přidal více informací. Podrobněji by to chtělo například pojednat o jednotlivých knihách. I tak ale je to záslužné a povedené dílko.
Nenápadné a polozapomenuté knihy mnohdy představují velké čtenářské zážitky. Toto je jeden z nich. Krásně napsané a velmi poutavé vyprávění o indiánech z doby, kterou popisoval J. F. Cooper. Neváhejte a čtěte.
Literárně slabý, v podstatě pamfletický text, což ostatně rozpoznala i soudobá prorežimní kritika. Zároveň je sportovní uznat, že v některých dílčích momentech je Pludkovo vidění dobových událostí trefné. Dnes už se dá kniha číst jen ze studijních důvodů.
Otto Janka píše velmi sugestivně, čtenář je nucen neustále číst, aby se dozvěděl, co bude dál, proč se děje to, co se děje, jaká bude pointa tohoto na první pohled bizarního a natahovaného příběhu. Je to další z řady příběhů našich rodáků za velkou louží, tentokrát ovšem autor přibližuje postavu mimořádně zajímavou - Charlese Sealsfielda. Za připomenutí této tajemné osobnosti mu rozhodně patří poděkování. S vlastním příběhem knihy se pak musí každý čtenář vyrovnat sám.
Hodně dobově poplatná hra. Spíše než patos, který snad k tématu patří, vadí zveličená a nereálná pozice komunistů v posádce, což už při dnešním čtení působí spíše úsměvně. Provozovat tuto hru už dnes nelze. Ale nešlo by to už ani v roce (třeba) 1985.
Pro příznivce Huga Haase skoro povinná záležitost. Zatímco filmy s Haasem natočené do roku 1938 v tehdejším Československu, jsou u nás velmi dobře známy z častých televizních repríz, o jeho americké kariéře toho moc nevíme. Respektive nevěděli jsme, dokud nevyšla tato interesantní a -neváhám tvrdit - i velmi potřebná kniha. Kterou vřele doporučuji.
Je to kniha pro poučeného čtenáře. Kdo by čekal polopatické zpracování života a díla Františka Hrubína, tedy knihu pro širší čtenářskou veřejnost, bude spíše zklamán. Text je přece jen náročnější, je částečně antologický (zejména první část je především zaplněna citáty recenzí na Hrubínova díla) a částečně analytický (rozbory motivů Hrubínových děl). Čtenář má zkrátka nějaká očekávání, na druhé straně tor má samozřejmě právo uchopit téma po svém. Ne vždy se tato dvě hlediska šťastně sejdou.
Zcela souhlasím s komentářem kolegyně Lenka4. Napsal bych vlastně totéž. Ta kniha opravdu není jako celek povedená, byť v jednotlivostech tu čtenář nějaké zajímavé informace najde. Podle názvu bych opravdu čekal, že se tu dozvím hlavně o Čapkovi (a jeho hostech) na Strži. V tomto ohledu nám ale autorka zůstala hodně dlužna.
S knihami Otto Janky je to stejné jako s východoněmeckými indiánkami. Nebyly třeba vyloženě špatné, měly hlavu a patu, ale zároveň byly takové nějaké nedochucené. Od filmů s Vinnetouem se lišily tím, že kladly větší důraz na realitu, hledaly inspiraci ve skutečných postavách, ve skutečných příbězích. Snažily se zobrazovat život indiánů tak, aby odpovídal dobovým poznatkům. Ale divákům chyběla právě ta dobrodružnost, romantika, příběhy vymyšlené, ano, i zcela přehnané a nepravděpodobné. Na to se daleko lépe dívá. A to se také daleko lépe čte. Pohybujeme se totiž v žánru, kde jsou tyto věci dovoleny. A žádány.
Kniha se čte dobře, díky tomu, že ani rozsahem se nejedná o žádný tlustospis, čtenář velmi rychle dospěje k závěru. Ale pak si uvědomí, že se vlastně za celou dobu nic zvláštního neudálo, že ten příběh postrádal nějakou zajímavou zápletku, situaci, kvůli které si zasloužil být napsán. Pohoršení nad tím, jak se kavalérie zachovala k indiánům, je sice v pořádku, ale zároveň je to klišé, které samo o sobě z žádné knihy neudělá zážitek na zapamatování.
Příběh, ve kterém zcela absentují Vernovy vynálezy, přesto působící v jistém směru ještě fantaskněji, než příběhy, v nichž vynálezy figurují. Situace, kdy si horníci tak oblíbí svou těžkou práci, že bez ní nemohou být, a dokonce odmítají vyfárat nahoru a usazují se přímo v dole, kde si založí město, totiž vyžaduje opravdu velkou představivost. Kniha nepatří mezi Vernovy nejpovedenější a lze ji doporučit asi jen jeho skalním příznivcům.