Blue komentáře u knih
Ano, čte se to dobře, ale myslím, že měl autor více než na efekty dbát na to, aby byl příběh i věrohodný. Ani v knize, ani ve filmu není nijak objasněno, kde se vzala obava ze Skyly. Proč zrovna on měl být nebezpečný? To je slabina příběhu. Je ale fakt, že nad tím každý nemusí přemýšlet a může to brát tak, jak mu to autor naservíruje.
Kniha vypadá jako naturalistická, všechny postavy jednají v souladu s tím, jak jim to bylo předurčeno jejich postavením ve společnosti, vštípeno výchovou, jsou zkrátka determinovány svou bezvýchodnou životní situací, připomínající bludný kruh, z něhož nelze vystoupit. Jedná se ale spíše o takzvané nastavené zrcadlo, pomocí kterého autor ukazuje pokřivené a špatné mezilidské vztahy. Svým hrdinům nakonec ukazuje cestu z tohoto marasmu. Dnes už zcela zapomenutá kniha může být svým pohledem do života hornické kolonie zajímavá hlavně pro obyvatele Ostravy, kde se odehrává.
Příběh je spíše rychlokvaška, narychlo spíchnutá historie o vynálezu elixíru života a o tom, co se pak seběhlo okolo, a stejně tak rychle i odvyprávěná. Prázdniny ve hvězdách si zasloužily lepší pokračování.
Příjemné oddechové čtení, ideální například na léto k vodě. Doporučuje se zejména milovníkům pamětnických filmů, kterým příběh této knihy a jeho atmosféra jako by z oka vypadla.
Příjemná knížka o příhodách jednoho nezbedného psa, toho času návštěvou v myslivně. Knížka, která kupodivu ani příliš nezestárla.
Opravdu povedená knížka o přírodě určená dětem. Je lepší než první díl a myslím, že se dá číst i dnes, pokud jsou děti ochotny přijmout trochu archaičtější jazyk.
Příjemné počtení, vhodné třeba pro nedělní odpoledne na letním bytě. Jinak ovšem spíše shrnutí toho, co čtenář víceméně zná nebo tuší právě z literatury, nebo prvorepublikových filmů, které jsou tu ostatně připomínány. Takže nic vyloženě objevného se tu nedovíme. I tak je to ale zajímavé a osvěžující téma, navíc opravdu sympaticky podané.
Musím bohužel přiznat, že jsem trochu zíval. Po celkem zajímavém začátku je příběh poměrně pomalý a naivní. Což o to, naivnější tyto knihy bývají, ale když už je to i tak nějak bez chuti a zápachu, když to nemá potřebnou jiskru, nedá se tomu zatleskat.
Advent je kniha velice krutá a velice silná. A výborná. Navíc se odehrává u nás v Beskydech, takže to můj čtenářský dojem ještě umocňuje.
Zeyera známe z učebnic jako autora výlučného, ale to neznamená, že bychom se ho museli obávat. Jeho knihy jsou málo vydávané a tím také málo dostupné. Ale pokud na ně narazíte, nebojte se začíst, budete odměněni. Plojhar je ideální pro ty, co mají rádi romantickou literaturu a marně hledají, co ještě nečetli. A také pro ty, co rádi čtou knihy psané krásnou starou češtinou.
Určitě dobře míněný úmysl, dokonce chvályhodný, napsat českou obdobu verneovek. Ale už ve své době to byla možná trochu školometská kniha, což podtrhuje i slabší příběh, a dnes je pro svou cílovou skupinu už dokonale mrtvá. Stále ale určitě jsou nadšenci, kteří ji dokážou shovívavě ocenit.
Pečlivě, čtivě a nestranně zpracovaná mimořádně zajímavá a málo známá epizoda z dob nadšeného budování socialismu v SSSR. Naivita, víra těch lidí a neotřesitelnost této víry i po srážce s realitou je zarážející a nutí čtenáře o této době a lidech, kteří ji tvořili a zároveň jí byli ničeni, více přemýšlet. Osobně bych dal přednost odborné historické monografii, ale možná, že autorův publicistický přístup má větší schopnost přitáhnout čtenáře k až osobní účasti na osudech těch nešťastných lidí.
Svižná přímočará mayovka, dokonce i s prvkem tajemna. Celkově je to dobře namíchané, Old Shatterhand tu neexhibuje tolik jako v jiných příbězích, má tu méně prostoru než obvykle, Vinnetou přijíždí až na konec jako třešnička na dortu. Rád jsem si to po letech opět připomenul.
Uff! Mayovky se vzpírají serioznímu objektivnímu komentáři. Ten, kdo se do Mayových knih začetl v tom správném věku, tedy řekněme okolo 12 let, ten jim zpravidla propadl, dodnes na ně rád vzpomíná a někteří se k této četbě aktivně vracejí i v dospělém věku. Ovšem ten, koho mayovky v dětství minuly, a vezme je do ruky později, může Mayovy obdivovatele klidně považovat za masochisty. Když jsem dnes po více než třech desítkách let vzal do ruky opět Old Surehanda, kroutil jsem u toho hlavou, koulel očima, zdvihal obočí... ale přesto jsem si nemohl pomoci - četl jsem dál. Patřím k té první skupině.
Velmi dobře, a teď myslím i literárně na úrovni, napsaný příběh, pouze jsem měl s přibývajícími stránkami dojem, jisté mnohomluvnosti. Toho vysvětlování, co se honí hlavou hlavnímu hrdinovi, se mi přece jen zdálo být moc. Ale vezmeme-li v úvahu, že to je kniha určená mládeži, jistá polopatičnost se dá pochopit. Kdo by to byl do soudruha z NDR řekl? 90%
Na jedné straně je třeba ocenit komplexnost a nijak nezatížený, skutečně objektivní pohled na popisovanou problematiku. Na druhé straně si dovolím tento osobní dojem: styl psaní byl poněkud těžkopádný, nečetlo se mi to dobře, některé pasáže byly vysloveně rozpačité, a to teď nemyslím jen jazykově, ale i obsahově. Takže úplně nadšený nejsem.
K opakované četbě Postřižin jsem přistoupil řekněme ze studijních důvodů. Chtěl jsem si ověřit nakolik je filmový přepis odpovídající literární předloze. Někteří kritici totiž Menzelovi vyčítají, že jeho přepisy nejsou adekvátní, že jsou příliš líbivé, zatímco předlohy jsou drsnější. Teď tedy vím, že je to hloupost. Filmová adaptace je velmi odpovídající, dokonce včetně prvků grotesky. Opět jsem si ale potvrdil, že Hrabal není masový autor, jeho styl opravdu nebude mnoha čtenářům vyhovovat.
Ano, toto byla kvalitní detektivka, přiměřeně napínavá, bohužel jsem měl nepříjemný dojem, že soudce jde Masonovi příliš na ruku, což mi trochu kazilo dojem z četby.
Pěkná knížka, něco mezi Setonem a Tomečkem, ale místy nevyrovnaná. Kdyby to zůstalo jen jako příběh lišáka, bylo by to lepší. Poněkud neústrojně tu ale autor zařadil několik rušivých vsuvek ze života lidí, takže příběh je méně kompaktní.
Čornej je spolehlivá značka, píše dobře, čtenářsky přístupně, nikdy nikdo nezpochybnil jeho odbornost, plně ho respektuju a rád čtu. Přesto k aktuálnímu počinu jednu poznámku (přátelský šťouchanec) mám. Měl jsem chvílemi dojem, že čtu knihu o Janu Žižkovi bez Jana Žižky. Rozumím tomu, že chatrné zmínky o něm potřebovaly nějak zarámovat, obložit kontextem. Ale na můj vkus bylo té vaty příliš. Kniha mohla být stručnější, aniž by byl Žižkův příběh (či potažmo husitský příběh) nějak méně srozumitelný. A naopak: Žižka by tu více vynikl. Měla to přece být kniha o Žižkovi, ne detailní popis husitské doby.