bo_okista komentáře u knih

Příběh, který na první pohled vypadá naprosto průměrně – sirotek se díky své píli a intelektu dostává na nejprestižnější vojenskou akademii země, učí se pracovat se svou magií a vydává se do války, autorka prezentuje skrz nevybíravou optiku morálně šedého světa.
Co by jiní označili za chvályhodnou snahu dohnat za dva roky, co ostatní mohli studovat celý život a vyhnout se tak životu manželky starýho páprdy, Kuang zobrazuje jako toxické a sebedestruktivní snažení mladé holky získat víc času na studium oddálením spánku všemi možnými prostředky – tvorbou hypotetických tragických scénářů počínaje, pálením se rozžhaveným voskem konče. Stejně trpké kritice autorka podrobuje studium válečné taktiky, líčení minulosti země, kterou zruinovaly již dvě makové války, po kterých se země potýká s nepřáteli navozenou epidemií závislosti na opiu – a v neposlední řadě válce samotné. Tu zbavuje jakýchkoliv stop glorifikace, na kterou jsme z fantasy knih kolikrát zvyklí. Nechává čtenáře sledovat její dopady očima obyčejných civilistů, nadějných studentů akademie, obětí systematického znásilňování, vyvražďování měst, genocidy.
Kuang si nebere servítky, inspiraci čerpá z čínsko-japonských válek a upozorňuje tak své americké a evropské čtenáře na krvavou minulost Číny, o které se ve školních lavicích neměli šanci dozvědět. Jedna ze zlomových událostí knihy zpracovává Nankingský masakr – a pokud jste o něm neslyšeli, snad vám rychlé vyhledávání na Googlu napoví, co všechno lze od knihy očekávat.

11 09.02.2022

Knihu jsem dostala jako reading copy od společnosti Albatros Media a. s.

Oukej, takže - většinou vám nechci nijak nutit knihy, jo? Ale tohle si sakra potřebujete přečíst. Tohle je kniha namlácená emocema jak nic na světě. Pokud bych měla vyzvednout jednu věc, tak postavy (a vztahy mezi postavami). Ty byly tak reálný, až si na ně člověk mohl sáhnout a to se místy v knize realita a snění tak prolínalo, že člověk vlastně netušil, na čem je.

Chcete říct, na čem jsem byla? Emocionální rauš, sakra! Tohle mě tak vyždímalo, že se půjdu hodit z okna.

(klid, Zuzi)

Ve vší vážnosti, tohle je za mě naprosto nečekaně objev roku (já vím, že je teprve půlka ledna). Absolutně bych nečekala ani z anotace, že se mi to bude tolik líbit, ale jo. Tahle kniha mě zrušila. Ale v tom nejlepším slova smyslu.

11 13.02.2020

Duna je spešl, to asi není pro nikoho novinka. Hrozně dlouho se mi řadila na seznam „knih, o kterých si nalhávám, že je jednou určitě přečtu, ale někde v hloubi duše je mi jasný, že se k nim nikdy nedostanu“. A pak, tradičně, došla Alžbět s tím, že jestli si na podcast nedáme adaptaci Duny. A že by teda bylo fajn si přečíst předlohu, žejo. No, a tak jsme se dostali do situace, kde mi na poličce leží Dune Messiah a já už se nemůžu dočkat, až po něm sáhnu.
Ve světě futuristického feudalismu Duny sledujete jeden z velkých rodů přebírající kontrolu nad planetou, na níž se těží stěžejní zdroj všeho podstatného, co se ve vesmíru děje – koření, melanž. Už z toho je jasné, že základní složkou knihy je politika, mocenské machinace a plány v plánech. Není to ale jediné, s čím se v knize potkáte a byla by škoda jenom tohle vyzdvihnout.
Řekla bych, že takovým triptychem Duny jsou politika, ekologie a Paul a jeho osud vyvoleného. Ten pro mě byl největším překvapením, vyvolený totiž představuje trope, kterou jsem viděla tolikrát, že už bych skoro propadla představě, jak mě nemůže překvapit - mýlila jsem se šeredně, Paul budiž mou nejoblíbenější reprezentací "vyvoleného"

10 20.01.2022

„Prosím, přečtěte si to,“ je první věta, kterou uvidíte, když otevřete krátkou novelku od Becky Chambers – S pokorou a nadějí. A já teď prosím i vás, přečtěte si to. Ať už sci-fi obvykle čtete nebo ne, dejte téhle krátké knížce šanci.
S Pokorou a nadějí je kniha, kterou začnete číst jako exploraci několika potenciálně obyvatelných planet, ale odejdete s pocitem, že jste vlastně přečetli necelých 200 stran dlouhý milostný dopis adresovaný vědě. Zvlášť v době, kdy nemůžete otevřít twitter nebo facebook, aniž by se na vás vysypaly antivax příspěvky a tuny konspiračních teorií, působí tahle novela jako pohlazení po duši pro každého, kdo onu naději pomalu ztrácí.
Chambers nechává svou skupinu vědců prozkoumávat neznámé planety, zaznamenávat lokální faunu a floru, zdůrazňuje potřebu nezasahovat do jejich prostředí a jen pozorovat. Stejně jako je proto odřízla od prostředí, ve kterém se fyzicky nachází, izoluje je i od Země, ze které se vypravili. Ačkoli posádce stále dochází zprávy z domova, politický vývoj není pro jejich každodenní život vůbec důležitý, jednak „novinky“ přicházejí s několikaletým zpožděním, ale také protože jich se dění na Zemi takřka nedotýká. Jejich jediným posláním je prostě bádat. Ve výsledku sledujete čtyři lidi, kteří se snaží jen objevovat nové, učit se nové, poznávat, klást otázky, zodpovídat je a hledat nové otázky, které si položit. Ať už se soustředíte na témata, kterých se dotýká, na postavy či na sloh, tahle kniha je jednoduše krásná.

8 13.01.2022

Než jsem se do Elantris pustila, slyšela jsem ze spousta stran nespočet rozličných názorů - přes Je to moje nejoblíbenější Sadersonova knihy a Není to jeho nejsilnější kniha, ale pořád skvělý až do Není to dobrý, kdo říká, že je to dobrý, lže. Je očividný, že to nemělo být součástí Kosmíru a bylo to přidáno až zpětně

Určitou část knihy jsem si dokonce myslela, že se budu řadit mezi lidi, pro které to bude jedna z nejoblíbenějších knih od Sandersona, nicméně jsem nakonec zakotvila v kempu "hej, bylo to solidní, ale ne Brando Sando v jeho nejlepší kondici".

Elantris toho nabízí skutečně spoustu. Od tradičně velice zajímavého magického systému, přes komplexní postavy, po zajímavý děj.
Pro mě osobně je největším plusem péče, jaká byla věnována postavám. Ty, z jejichž úhlu pohledu můžete příběh sledovat, jsou pak tři - Sarene, princezna, která přijíždí do Kae, města sousedícího s troskami Elantris, za vidinou předem dohodnuté politické svatby; její bývalý nastávající Raoden, prohlášený za mrtvého, poté, co ho postihla kletba/nemoc, kvůli které byl přesunut do Elantris; a nakonec Hrathen, vysoce postavený hodnostář, jehož úkolem je konvertovat obyvatele Kae a zabránit tak prolévání krve v nábožensky motivované válce.
Každá z postav si prochází vlastním konfliktem - Sarene bojuje o politickou moc ve městě, jemuž měla vládnout, Raoden se snaží vybudovat společnost z trosek Elantris a jejích prokletých obyvatel, Hrathen prochází krizí víry. A ačkoli by se mohlo zdát, že jsou jejich problémy izolované, Sanderson dělá, co Sanderson umí nejlíp - všechno propojuje do tapiserie osudů tak detailní, že když vás jako čtenáře konečně nechá udělat krok zpět, nestačíte se divit tomu, co všechno do ní stihl pojmout.

Kde za mě kniha za ostatními z autorových děl pokulhává, je konec, což mě překvapilo právě proto, že Sanderson je mezi svými čtenáři proslulý tím typickým "posledním aktem", kde se sejdou pečlivě kultivované části příběhu, aby děj nabral spád a nechal čtenáře i po dočtení sedět s otevřenou pusou. Tenhle konec si za mě zasloužil rozepsat, proškrtat a zpomalit, ale ani tak to nijak neubírá na faktu, že jsem si Elantris jako celej užila a rozhodně ji doporučuji.

8 12.09.2020

*potenciální spoilery*

Kalyn Josephsonová se literárnímu světu představila duologií Bouřná vrána v červenci roku 2019 a v českých knihkupectvích ji můžeme čekat od konce března tohoto roku. Mně se dostala do ruky RC díky spolupráci se společnosti Albatros media a. s., za což děkuji.



Bouřná vrána by se dala shrnout slovy: průměrná young adult fantasy, ale protože mi to nepřipadá fér, pokusím se svoje pocity rozvést.



Jsem toho názoru, že nemůžete srovnávat ya fantasy s něčím, jako je Kolo času a očekávat, že se vám dostane čehokoli, kromě zklamání. Od duologie, která má dohromady s bídou 700 stran nelze očekávat dechberoucí svět, komplexní kultury a podrobně nastíněný vývoj postav. Je škoda, že tuhle informaci nikdo nezprostředkoval i Kalyn Josephsonové, která se o něco podobného bez uspokojivých výsledků snaží.



Josephsonová nám trochu nejistě představuje svět složený z několika království, kterým se od nich dostane toho nejzákladnějšího popisu - jedni jsou odtažití a lpí na tradicích, ti jsou schovaní za pohořím, v Dobrém Království je teplo a příjemně, ve Zlém Království je chladno a lidé jsou nepříjemní, v dalším sice nemají armádu, ale zato se tamní mniši umí skvěle plížit... představování nových kultur působí spíš jako parodie na sebe sama, absence jakékoli nuance - zejména ve Zlém Království, je skoro až směšná.



Podobně se autorka staví k charakteristice jednotlivých postav, v celé knize najdete zhruba tři, které jsou hlubší než talíř na desert. K výběru se nabízí Moudrá Dcera Královny Zběhlá v Politice, Princezna Rebelka, Zlý Ale Vlastně Uvnitř Hodný Princ a podobné. Jistě, každá postava je do určité míry stereotypní, ale Bouřná vrána se ani nesnaží předstírat, že by v jejích postavách bylo něco víc.

Autorce nezle upřít snaha představit mladému publiku hrdinku s depresí, za což si zaslouží smeknutí pomyslného klobouku. Je vidět, že k tématu Josephsonová přistupuje opatrně a s respektem, a poměrně zdatně se vypořádává i se skutečností, že okolí nevnímá depresi jako víc, než jen smutek, přes který je jednoduché se dostat, pokud má člověk dostatečně silnou vůli.



"Takhle to prostě bylo. V jednu chvíli jsem se posouvala vpřed a v příští jsem se nemohla ani hnout. Bez ohledu na to, jak důležitý den mě čekal, anebo co jsem musela udělat, prostě to na mě padlo a odmítalo to zmizet.

Nenáviděla jsem to.

Proč jsem byla tak slabá? Posledních pár měsíců je ze mě neschopná troska. A pořád to trvalo. Nedokážu, aby se to vejce vylíhlo. Nedokážu pomoct Rhodaire ani sama sobě.

K ničemu."



Jak už název knihy vypovídá, velké téma knihy a něco, co dělá tento svět specifickým, jsou vrány. Od Šesti vran Leigh Bardugo se zdá, že se young adult svět do vran a havranů zbláznil. Moje mrtvá, studená, zlá duše to naprosto chápe. Vrány jsou tajemné, děsivé a inteligentní. Jejich přítomnost v knize slibuje, že se čtenář může těšit na něco děsivého, že se autor nebojí svoje postavy zabít.

Když jsem se pouštěla do Bouřné vrány, byla jsem stran lidí, kteří už knihu četli, varována, že tady hrají vrány roli náhražky draků, že nejsou nijak specifické.

Dovolím si nesouhlasit. Autorce se poměrně dobře podařilo vetknout vrány do kultury a tradic Rhodaire, pravděpodobně jediného království, které jsme alespoň trochu poznali, stejně jako do hlasu Anthii, kterým je příběh vyprávěn.



"Caliza, která se připravovala na roli královny, se matky držela jako peří na vranách."



Přesto se nelze ubránit pocitu, že vrány zůstávají povětšinou na pozadí. Veškerou pozornost na sebe strhává zlá, zlá královna Razel, která jen málokdy působí jinak než komixový padouch se zakrouceným knírkem. Ačkoli se může zdát, že Josephsonová své antagonistce vybudovala dostatečnou motivaci, která by stála základem jejímu dalšímu počínání, vydala se tu nejjednodušší cestou vůbec - tragická minulost, co se nabízí od první strany, která na čtenáře působí prvoplánově a nevěrohodně.

Ke cti budiž autorce je skutečnost, že alespoň co se týče obligatorního romantického vztahu, sáhla po té méně očekávané volbě.



Bouřná vrána se snaží dokázat víc, než je na prostoru, který jí byl dán, možné. Pevně věřím, že kdyby autorka zvolnila tempo a dopřála si dalších sto stran, četba by byla mnohem příjemnější záležitostí. Takhle pro mě zůstává někde v šedivém průměru a dalece tak zaostává za svou vlastní obálkou, která sama o sobě slibuje mnohem víc, než příběh může dát.

7 26.03.2020

Když jsem někdy před… rokem? Víc? Míň? (Co je to čas a jak se s tím operuje?) Když jsem prostě dočetla Organickou oprátku, bylo mi řečeno „a počkej si na tu knihu o mileniálským domově důchodců, kterej je vlastně izolovanou zónou ve světě, kde se nestárne“.
Tak poslušně hlásím, že jsem se dočkala.
V Posmrtné predaci vás a hlavního hrdinu, Vincenta Krhavého, autor hodí do Odpočinku, něčeho jako přírodní rezervace pro důchodce (mileniály). Odpočinek je ráj, pokud si pod slovem „ráj“ představujete čtvrteční megaslevy, ochranku v MHD, která vyhazuje každého, kdo se nepodřídí důchodcovským představám o ideálním světě a kavárny, kde podávají kávu 3x dražší než by musela být, protože si to tak lid přeje.
Predace se na první pohled tváří jako každá jiná detektivka, kde konstantně zlitý detektiv, který rozhodně na předmětném případě pracuje naprosto ne dobrovolně, náhodou narazí na vodítko, sem tam zakopne o stopu a odhaluje jeden skandál počestných občanů Odpočinku za druhým. Jenže kromě výše zmíněného dostanete taky Vilémovu typickou značku smyslu pro humor, která se skládá z popkulturních narážek, notné dávky cynismu, vybroušených dialogů, kde snad jediný písmenko není navíc a receptů, protože proč ne, žejo.
Pro ty, kteří některou z autorových předchozích knih četli, Predace bude o něco utlumenější co do nekonečných masakrů, o něco plnější děje a hlášek. No, nudit se rozhodně nebudete.

6 13.01.2022

Kniha mi byla poskytnuta jako recenzní výtisk společností Albatros Media, a. s.

Pocitů z Nocí běsů mám spoustu a jsou poměrně smíšené. Rozhodně se mi líbil námět i prostředí, skutečnost, že jsem po celou dobu četby a vlastně ani po dočtení netušila, v jakém časovém období se přesně nacházíme, si docela lichotil s podzimním deštivou až ponurou atmosférou.

Námět mi ale místy přišel nevyužitý, myslím, že knize by slušelo tak o sto až dvě stě stran víc, zvolnění tempa a krapet větší popisnost. Nedá se říct, že by se v knize nepopisovalo, popisovala se mytologie, řekněme, která sice byla fascinující, ovšem na některých stranách se četla spíš jako podklady pro přednášku, místy jako přepsaný seriál - což je příšerně špatnej způsob, jak ten pocit, co jsem při čtení měla vyjádřit, ale na lepší příměr se nevytáhnu.
Autorčin hlas jednoduše víc sedl k její první knize, které svěží tempo i "míra popisnosti" sedla jak prdel na hrnec, u Nočních běsů pro mě osobně bohužel moc rychlé.

O to víc myslím kniha sedne lidem, co mají radši svižnější příběhy. Koneckonců podle prvních reakcí to vypadá, že si kniha své publikum našla, čemuž plně rozumím, své kouzlo totiž má.

5 01.10.2020

tw: PPP, deprese, znásilnění, sebevražda

Osobně oceňuju každou knihu, která mladým čtenářům přiblíží vážná témata, An/n/a - ano, stále mi nefunguje tlačítko na závorky - představuje první knihu, která se primárně věnuje anorexii, po které jsem sáhla a musím říct, že to ve mě zanechalo poměrně silný dojem.

Škoda jedna grafického zpracování. Ačkoli obálka mi přijde boží v tom, jak předává téma knihy, střídání stylů písma, velikostí atd. mi úplně nesedlo.

Zároveň si myslím, že knize by velmi pomohl nějaký silnější redakční zásah, trochu to učesat, aby byla přístupnější. Na druhou stranu její zmatenost svým způsobem podtrhovala psychický "úpadek" hlavní hrdinky.

Rozhodně zajímavý počin, jsem zvědavá, s čím autorka přijde dál.

5 16.09.2020

Kniha mi byla poskytnuta společností Euromedia Group, a. s.

Poslední záblesk slunce mě překvapil. Upřímně už si nepamatuju, co jsem od čtení očekávala, ale určitě to nebyla tahle hutná, pomalá historická fantasy.
Kay vypráví příběhy velkých lidí, kteří hýbou událostmi svých izolovaných světů, a nezapomíná na ty, co by mohli pod taktovkou jiného autora zůstat jen součástí komparzu. Ne každý den najdete někoho, kdo dokáže v odstavci vystihnout život člověka, aniž by to znělo… uspěchaně.
Rozhodně to není kniha, kterou bych doporučila každému, Kay, který se ostatně podílel na sestavování Tolkienovy literární pozůstalosti, mi právě Tolkienův hlas v mnohém připomínal – nikoli komplexností světa, vlastně ani postavami, ale jazykem. Nedokážu mu přiřadit lepší přízvisko, než hutný. /Na tomhle místě smekám pomyslnou poklonu Daniele Orlando za překlad, díky ketrému text neztratil nic ze svých skoro až básnických kvalit./
Pokud byste se do Posledního záblesku slunce hodlali pustit, nečekejte žádnou velkou akci. Kay sice popisuje události měnící tvář toho malého koutu světa, kam příběh situuje, ale dělá to tak květnatě, že si toho skoro až nevšimnete. Nedá se říct, že by to bylo na škodu, kniha má své zvláštní kouzlo. Ačkoli se na první pohled nezdá jako nějaká objemná bichle, ono těch 440 stran není na fantasy nic extra objemného, čte se, jako by byla dvakrát tak tlustá. Pokud chcete můj tip na dlouhé zimní večery, tady ho máte.
Za mě prostě velký dobrý.

5 06.03.2020

Kniha mi byla poskytnuta společností Albatros Media a. s.

Pozor, možné spoilery.

Svět démonů pro mě byl jedenou z nejočekávanějších knih roku, respektive velmi očekávané pokračování Zlodějů dýmu, ze kterých jsem byla upřímně nadšená. První díl ve mě vzbudil naději, že mi ya fantasy má pořád co dát - zajímavé postavy, svět v popředí dění a příjemné tempo příběhu.
Nevím, co přesně se stalo, ani jestli je to na mým konci nebo na straně Greenový, ale Svět démonů mi většinu času připadal jako by ho psal někdo úplně jinej, skoro jako by to byla fanfikce. A ne ta dobrá, kde byste autora nejraději nechali napsat pokračování původní knižní série.
Cokoli, co jsme měli rozehraný z prvního dílu, cokoli, co jsme věděli o postavách, proč mě osobně bavily, jako by se vypařilo do neznáma. Catherine, která mi vždycky připadala jako někdo, kdo má talent na intriky, politikaření a jemné manipulování s "publikem" se změnila na naivní nemotorné děcko, co si pořád dokola láme hlavu s tím, jestli ji to její vysněný blonďatý pako miluje nebo nemiluje. Edyon je pro mě obzvlášť těžkej, objektivně vzato má velice komplikovanej život, ano, ale přišel mi v celé své příběhové lince tak pasivní, až jsem nebyla schopná mu jeho naříkání odpustit. Ambrose, u kterýho jsem doufala, že se autorka vydá cestou prozření, že si holt nevezme princeznu za ženu, což ho nějakým způsobem vrhne do jeho vlastního příběhu, měl ten jeden maličkej okamžik, kdy mohl být víc, než je tragický hrdina, kterej bohužel zahodil přes rameno, protože... Cath. Tash bylo málo na to, aby to celé zachránila a prostor, kterej jí byl věnovanej, jí příliš růstu nedovolil, bohužel.

Příjemným překvapením byl March, kterej mě v minulém díle až tolik nebavil, ale tady to všechno víceméně držel v úrovni "chci to dočíst, protože mě sice všichni ostatní prudí, ale chci vědět, co se bude dít dál"

A onen svět démonů, po kterým je kniha pojmenovaná? No, ten byl zajímavej, ale too little too late.

Ta kniha měla zároveň prvky, který z ní mohly udělat něco, co chci číst - naznačená závislost, intriky, který kdyby byly dotažený do konce nebo aspoň nějakým způsobem rozvedený, bylo by to skvělý. Potenciální smrt, ke které kdyby došlo, brala bych to jako velký, veliký plus. Jenomže to všechno bylo napsaný tak nešikovně a polovičatě, že ničemu z toho nevěřím.

O sérii jako takovou se nebojím, z reakcí, co jsou zatím na druhý díl, je to kniha, kterou prostě milujete nebo nenávidíte a já se holt kloním na tu negativní stranu. Každopádně i tak jsem zvědavá, jak to bude se třetím dílem a co si pro nás Greenová chystá dál. Půjdu do něj ale o něco skeptičtější, třeba to pomůže.

5 26.02.2020

Addie jsem dlouhou dobu na dně mého tbr seznamu. Nebyla prioritní z několika důvodů, v první řadě, protože jsem o ní slyšela ve spojitosti s tím, že se jedná o romantiku (což #btwjenommujnazor není pravda), ale taky protože si s autorkou moc nerozumím. Její Divoká píseň mě nudila (v rámci toho mála, co jsem z ní přečetla, než jsem to vzdala), Darker shade of magic jsem sice dala celý, ale s krajním sebezapřením a na pokračování jsem se radši vykašlala úplně. Takže je snad pochopitelný, že mě její nová kniha nějak extra nenaplňovala touhou si ji hned (jestli vůbec) přečíst.
No a pak přišel ten hype. Já se snažím si na to moc nepotrpět a vyhypovaným knihám se spíš vyhýbat, což zrovna u Addie nevyšlo, ale nemůžu říct, že by mě to nějak extra mrzelo.
Addie je totiž super, pokud hledáte historickou fantasy, která sleduje dívku z francouzského venkova 17. století, jak se protlouká světem až do současnosti a snaží se za sebou mermomocí zanechat nějakou stopu, přičemž bojuje s následky dohody, co uzavřela s jedním ze starých bohů – bude žít svobodně, jak chtěla, bude dokonce žít tak dlouho, jak bude chtít, ale sejde z očí, sejde z mysli. Nikdo si ji nepamatuje.
Addie je tak trochu faustovské tak trochu vztahové a notně melancholické vyprávění, svým způsobem je to malý příběh, autorka neaspiruje na nějaké zásadnější zapojení historických událostí (velkou francouzskou revoluci nebo druhou světovou válku potkáte vlastně jen v rámci jedné nebo dvou kapitol), protože Addie ať už je nesmrtelná, jak chce, v první řadě vystupuje jako obyčejný člověk, pozorovatel a svědek historie spíš než aktér. Za mě osobně doporučení, ale pokud si nepotrpíte na pomalé knihy, možná ji vynechte.

4 13.01.2022

Od Dcery Zimy jsem chtěla příjemnou odpočinkovou ya fantasy, možná trochu dobrodružství, ale zejména slovanskou mytologii. Beze sporu se mi mnohého dostalo, hlavními hrdinkami jsou kletbou stíhané sestry Morana a Vesna, které se s utíkajícími staletími mění do mýtických postav, bohyň, dobrodružství mezi stránkami také najdete požehnaně.
Jenže.
Moje dva zásadní problémy by se daly shrnout jako: historické nesrovnalosti (nikoli budování alternativní historie) a nerozlišitelnost dějových linek.
K prvnímu jen stručně, necítím se povolána komentovat věrohodnost výskytu pěstování rajčat a jahod ve 12. století, na tohle téma se rozepsali informovanější lidé. Nicméně pro rozlišení dějových linek, z nichž jedna se odehrává ve 12. a druhá v 18. století člověk nemusí být historik. Pro mě osobně bylo jediným vodítkem čarové zařazení v nadpisu kapitoly a byť neočekávám, že „starší“ kapitoly budou psané staroslověnštinou, ráda bych ten posun několika set let viděla alespoň v charakterech a chování postav. Vesna a Morana ale zůstávají stejné – jedna bledá a sarkastická, druhá načančaná a posedlá láskou. Dvě dějové linie by byly na místě, pokud by měly zvýraznit proměnu, kterou si cokoli prošlo – vztah sester, prostředí či postavy samy, jakýkoli kontrast či posun mi tu ale chyběl.
Pravděpodobně nejpříjemnější překvapení knihy pro mě byl důraz na sesterský vztah. Ve světě ya plné primárně romantických vztahů (jejichž intenzivní výskyt v ya je pochopitelný a očekávatelný, tohle není kritika) je příjemně osvěžující sledovat dvě holky, jak se napříč staletími prostě snaží zachránit jedna druhou, protože jsou jediné, kdo si zbyly.

3 14.01.2022

Byť bych mohla chválit jak prostředí, tak budování světa jako takové a vlastně i postavy, nedá mi to a raději bych se tady na tom omezeném prostoru věnovala tématům, která autor v knize otevřel. Prostřednictvím údajné diplomantky, ale vlastně spíš špionky, která je vyslána z původně zotročeného (nyní velmi mocného) Saypuru na prakticky okupovaný Kontinent, Bennett předestírá následky nadvlády jednoho národa nad druhým. Osobně mě moc potěšily paralely mezi zobrazováním (již neexistující) nadvlády náboženství, kdy Kontinent nacházející se v přízni bohů utlačoval Saypur a současným útlakem Kontinentu prostřednictvím technologického pokroku a cenzury vzdělávání. Autor nechává čtenáře samotného dojít k závěru, že je vlastně jedno, jakých prostředků se k udržení a výkonu svrchované moci nad jiným národem použije, i ty nejvíce civilizované nástroje podlehnou individuální ctižádosti.
Jinými slovy: všechno to nakonec vždycky skončí jedním velkým průserem.
Zde je průserem, respektive spíš jen špičkou ledovce smrt Saypurského občana, kterou má ona agentka rozluštit, vzápětí ale naráží na mnohem komplexnější otázky odboje proti okupaci, známky přítomnosti bohů, kteří mají být dávno mrtví a v neposlední řadě tajnosti mezi nejvyššími představiteli samotné kontinentální vlády. Jak jinak, žejo.
Ačkoli mi závěr s nástupem úhlavního nepřítele tak nějak „odnikud“ přišel krajně neuspokojivý, pořád jsem ráda, že jsem si Město přečetla – myslím, že co do témat předává hodně a o kvalitně napsané postavy také není nouze. Sigrud je láska!

3 13.01.2022

„Není snad moudré hledat poklad v něčem, čemu se ostatní vysmívají coby prokletí? Není od nás civilizované, že z šílenství vytváříme magii?“
Na novou Jemisin jsem se těšila jako malá na Vánoce. Není se taky čemu divit, Zlomená země byla fenomenální.
I Smrtící Luna toho má hodně co nabídnout – celý magický systém vybudovaný na staroegyptské medicíně a snech, ve kterých dochází ke sběru čtyř snových tekutin, každá se specifickým využitím. Ono je to nakonec budování světa, v čem je autorka nejsilnější.
Gudžárej, město, ve kterém se odehrává drtivá většina knihy, poznáváme z pohledu Ehirua, který nám jako novopečený sběrač představuje zákoutí magie a náboženství, směs komplikovaných politických vztahů se sousedními říšemi zase ze svého pohledu vysvětluje velvyslankyně Sunandi. Čtenář tak dostává komplexní představu o světě, ve kterém se pohybuje a sám bez pomoci bližšího vysvětlování dokáže rozeznat stupňující napětí, které hrozí Gudžárej roztrhnout vedví.
Kde mě Jemisinová tentokrát ztratila, byly postavy. Ono tedy bylo pravdou i u Zlomené země, že na jejich budování a vytváření jejich vnitřních světů není kladen takový důraz, jaký by si zasloužily. Tam ale tenhle nedostatek zkrátka přebila jednak narace, ale taky celé to přetahování se se čtenářem o každou kapičku tajemství schovaných mezi řádky. Smrtící Luna byla z tohohle ohledu bohužel o něco průhlednější a já tak celou knihu bojovala o každou příležitost postavy trochu víc poznat a moct si dovolit se do nich zamilovat. Snad jediný rozměr, ve kterém se projevovaly naplno, bylo vykreslení vztahu mezi Ehiruem a někým, kdo by se dal označit za jeho mentora, ale taky za někoho, do koho je platonicky zamilovaný. Právě zkoumání téhle specifické dynamiky a šťourání do jejích temnějších zákoutí se nakonec stalo tím, co jsem na knize ocenila nejvíc. Autorka prostě umí vytvořit nepříjemno, které chcete číst.

3 13.01.2022

Letní rytíř byl jako závan čerstvého vzduchu - tohle slovní spojení určitě neexistuje. Líbí se mi, kam celá série směřuje, že se pohybujem na větším měřítku. Utvrzuju se v tom, že silnou stránkou téhle série je to, jaké mají události předchozích dílů dopady na Harryho - že se hned ze všeho neoklepe, že je z něj tak trochu troska. Jo, druhá polovina byla slabší, ale co, pořád mě to bavilo.

3 10.06.2020

Než jsem se pustila do šestýho dílu, tohle pro mě bylo dno, kam jsem se ve svým "vztahu" s Dresden files dostala. Kdybych nevěděla, že se to zlepší, neobtěžovala bych se pokračovat, takže pro lidi, co jsou na tom po tomhle díle stejně - zlepší se to, slibuju!

Co se mi na celé sérii líbí, a co je vidět už tady, je to, že Harry docela často dostává na prdel, a že si nemůže vykouzlit cestu z problémů, do kterých se dostane. Jsem velkej fanda magie, která spočívá víc v rituálech a přípravě, a to je přesně to, čeho se mi tu dostane. Ale, oh boy, tenhle díl mi dal zabrat.

3 10.06.2020

Když se to vezme kolem a kolem, jo, bohužel to pro mě bylo slabší než jednička. Nemám pocit, že by se nějak extra rozvíjel svět, skoro šablonovitě to kopíruje jedničku - což je teda kritika ke všem dílům, co jsem přečetla - momentálně jsem v polovině šestého. Čtu na čtečce, takže vidím, že kolem 50 % začíná ta akce, co bude mít jednu menší pauzu, ale víceméně pojede až do konce a... já chápu, že zrdojový materiál jsou detektivní noir příběhy, takže to tam patří, ale obzvlášť dvojka působí dojmem, že celých těch 17 knih bude na jedno brdo. Nebude, já vím, ale kdybych to nevěděla, byla bych otrávená.

Pořád mě to baví jako oddechovka na dva večery, ale vím - doufám? - že se to časem vypracuje na něco víc.

3 10.06.2020

Tak nějak nevím, co jsem si z Prince bláznů odnesla - minimálně to, že mě baví styl, jakým Mark Lawrence píše. Aby mě autor donutil zasmát se při četní nahlas, to mě vždycky potěší, nestává se to totiž úplně často.

Když jsem se ptala, kde s Lawrencem začít, většina lidí mi radila, ať jeho Roztříštěnou říši přeskočím, protože tam není tak silnej a pokud chci vědět, jestli si ho oblíbím jako autora, ať sáhnu rovnou po Rudé sestře /která je prý jednoznašně nejsolidnější/ nebo právě po Princi bláznů. A ačkoli pro mě byl Princ bláznů v mnoha ohledech frustrující, věřím, že Lawrence jako autor některou ze svých knih dostane mezi moje oblíbence, možná právě opěvovanou Rudou sestru.

Konec blábolení, pokusím se o knize spíchnout něco smysluplného.

Mark Lawrence v Princi bláznů představuje prince Jalana, desátého dědice Červené královny, který by se dal charakterizovat slovy, která jsou asi příliš sprostá na to, abych je sem takhle otevřeně psala. To první, "vychcanej" asi ještě DK unese, u druhého si řekněme prostě jen to, že začíná na "z" a rýmuje se se slovem prd. /A já že kazím mravní výchovu mládeže, nechápu/

Koneckonců asi nejlépe se vám Jalan představí sám hned prvními slovy, která si v knize přečtete: "Jsem lhář, podvodních a zbabělec, ale nikdy v životě bych nenechal přítele na holičkách. Ledaže by to vyžadovalo čest, poctivost nebo snad dokonce odvahu."
Jalan má vlastně v životě jen málo cílů, mezi ty převažující se počítá - splatit svůj dluh u místního, řekněme, gangstera, nebo přinejlepším - nemuset ho splácet vůbec, vyspat se s co nejvíc ženskejma a dožít svůj život v přepychu.
Nic z toho mu není souzeno, setkáváme se s ním, když prchá z domu jedné ze svých milenek, jen aby se jeho cesty střetly se Snorrim, seveřanem, válečníkem skrz naskrz a uprchlíkem. A protože se mi nechce zabíhat do spoileroidních podrobností, prozradím jen, že Jalana a Snorriho k sobě připoutá kletba, která je odsoudí k cestě na sever.

První věc, která mě překvapila, bylo, kam se Mark Lawrence rozhodl svůj příběh zasadit. Co vám zprvu přijde jako alternativní historie, se brzy změní a to díky pár chytře umístěným nápovědám. Mark Lawrence se vlastně vůbec nezajímá o to, jestli tuhle malou záhadu odkryjete a o to mi byl sympatičtější. Je hezký, když vám autor nemusí vyhláskovat, co tím vším zamýšlel.

Kde mě Lawrence ztrácí, je samotný děj. Jako by všudypřítomný okouzlující sarkastický humor a přirozená chemie mezi Jalem a Snorrim měly jenom maskovat to, že sledujete poměrně přímočarý příběh - prostě cestu na sever. Někde v polovině cesty, když vás to popichování sice baví dál, ale už zdaleka nenaplňuje jako ze začátku, zjistíte, že vlastně nemáte s čím pracovat. Magie/kletba vám sice pomalu začíná dávat smysl, ale stejně rychle vyplývá na světlo, že slouží vlastně jen jako hybatel, který posouvá děj vpřed a řešení "toho hlavního průseru", ale nějakou další roli neplní. O to víc mě frustrovalo, když ty hlavní "bojové" sekvence autor přeskočil s tím, že "Jal je vlastně Berserk, takže když se dostane do boje, vidí rudou mlhu a to je všechno, takže i vy, jako čtenáři nevidíte nic"

Knihy, které hodnotím 3/5 jsou většinou typické příklady toho, že daný titul "neurazí-nenadchne". Princ bláznů je netypický příklad, který "nadchnul-frustroval". Rozhodně hodlám dát autorovi další šanci, věřím, že si někdy v budoucnu přečtu i pokračování, protože to přes všechny moje výtky byla příjemná četba. Lawrence dokáže popsat to největší násilí s takovou lehkostí, že zůstává rozum stát. Jenže k božím postavám a smyslu pro humor potřebuju i boží děj. A toho se mi tady nedostalo.

3 01.04.2020

Tohle je krásně divný.

Několikrát jsem si při čtení vzpomněla na Snílka, protože ačkoli se ty knihy v mnohém liší (Snílek je o chloupek poetičtější a o dva chloupky delší), měla jsem z nich podobný pocit a tuším, že je čeká podobný osud.

Tohle není kniha pro všechny, je to zvláštní, na young adult hodně. Takže pokud patříte ke starším čtenářům ya (doporučila bych tak od 15, asi? Ale co já vím, co dneska čtete, když je vám -náct), kteří si chtějí přečíst něco jiného, něco zmateného a divnokrásně napsaného, tohle je kniha pro vás.

Každé srdce je bránou stojí na postavách, máte jich tu přehršel. Každá z nich je tak zvláštní, jak můžou být zvláštní jen děti, které jsou divné i před odchodem do svého speciálního světa na své speciální dobrodružství, a o to poznamenanější jsou, když se z něj vrátí. Je to kniha o touze vrátit se domů, o touze nezapadat, nenutit se přizpůsobit světu kolem, protože tam někde za tajnými dveřmi existuje svět, kde se přizpůsobovat není třeba, kde můžete být tou nejryzejší verzí sebe sama.

A já to žeru.

3 26.02.2020