borsalino_csfd komentáře u knih
Tak nějak mi přijde, že FF různé světové události hledaly, aby o nich napsal a vdechl jim život. Jenže události chtěly, aby to FF viděl, tak se účastnil různých válek a konfliktů. Jako muž štěstěny vždy nějak malérům unikl. Kam se hrabe James Bond...
Rozporuplná biografie W. Messerschmitta. Na jedné straně člen NSDAP, přesvědčený nacista s úvahami sestrojit letadlo s dlouhým doletem na bombardování USA, člověk využívající k práci nuceně nasazené a válečné zajatce, který vůbec neuvažoval o tom, že Němci zahájili brutální dobyvačnou válku a jsou to oni, kdo jsou agresoři.
Na druhé straně geniální, rozhodný a pedantický konstruktér, který už během studií, kdy neexistoval žádný specializovaný obor letectví, konstruoval skutečné kluzáky se slabými motory, zaměřoval se na aerodynamiku, lekhkou a pevnou konstrukci a neustále hledal nové podněty a nápady, které posouvaly jeho představy vpřed. Některé úspěšně, jiné vedly do slepé uličky. Jeho dvě nejslavnější letadla tehdy předběhla dobu (Bf 109 se vyrobilo cca 30 - 35 tis. kusů, Me 262 proudový stíhací letoun).
Snad kdyby Messerschmitt konstruoval letadla v mírových dobách, dosáhl by více úspěchu než kontraverze. Jenže byla válka a zejména poslední dva roky války byly z jeho pohledu válkou s byrokraty, nedostatkem materiálů, bezradností ministerstva letectví a celkové chybějících vizí lidí, kteří o leteckém průmyslu rozhodovali. Proudový letoun byl vymyšlen už před válkou, ale reálně zasáhl až v době, kdy už byla válka prohraná (pro zbytek světa dobrá zpráva).
Za zmínku stojí i fakt, že letadlům a práci věnoval naprosto všechno, ženil se až před padesátkou, neměl děti a i po válce konstruoval letadla nejdříve pro Španělsko, pak pro Egypt a nakonec zase pro Německo. Ale jeho projekty už více končily na papíře než na letecké ploše.
Vztahy mezi muži a ženami je nevyčerpatelné téma a lze k němu přistoupit od romantiky po horor. Vnímání těchto poloh je krajně individuální, zatímco jeden doma dostane jen vodu, druhý někdy dostane i vodu se šťávou a oba jsou v pohodě. Mírně mužsky poetické a více štiplavé povídky mě jednoduše bavily, zejména ta poslední. Pelíšky ani Pupendo jsem v nich nehledal.
Ač je mi blízké téma knihy, děj mě vůbec nevtáhl. Bylo to jako chození kolem horké kaše, k tomu mi stále váhající Gabriel lezl na nervy, a překvapivě to byl on, kdo toho nejméně věděl. Poněkud mi uniklo i to, že když už všichni věděli, že je Tárik na lopatě, tak se nezbývali jeho nástupcem, protože ten bude nebezpečný dál, stejně jako zjištění, kdo za vším ekonomicky a organizačně stojí. Dočetl jsem to, ale zážitek ve mě zůstal velmi rozpačitý.
Absurdita v krystalické podobě. Škoda jen, že kniha nebyla tak o půlku kratší a více by vynikly ony dialektické rozpory, že prohra je výhra, že výroba přesahuje plán o 300%, protože po složení se přístroj opět rozmontuje, aby se cyklicky vrátil k montáži. Mám raději Opožděné reportáže nebo Jak chutná moc.
Asi před dvěma měsíci jsem četl knihu od Clancyho Nejhorší obavy. Zápletka je skoro stejná, jen Harrisova Černá neděle je čtivější, živější a napsaná mnohem dříve. Kniha mě celkem příjemně překvapila a v mnoha místech je k neodložení. I když mi pořád unikala motivace Izraele na zabránění teroristického útoku na super bowl v USA, když hlavního strůjce Mnichovského teroristického útoku na izraelské sportovce už měli pod zámkem.
Těžká kniha. Upřímně obdivuji, že SW měl sílu a energii celé roky bojovat proti nacismu a zlu ve všech jeho podobách, ať už šlo o samotné válečné zločince anebo lidi, kteří zločiny kryli jako soudci a státní zástupci. Zároveň ukazuje, že nacismus byl součástí života běžných lidí v Rakousku, že trvalo mnoho let, než začal skutečně hynout. Stejně jako antisemitismus. Závěrečná část je spíše filozofická a do značné míry stále platná. Vymezit se proti Hitlerovi, jako známému zlu, je jednoduché, ale poznat nové zlo v zárodku, třeba v populismu, a s tím bojovat, je úplně něco jiného.
Příprava převratu v africe, nákupy, finanční transakce, nastrčené fiktivní firmy a různé další střípky ukazují, jak bohatí tohoto světa chtějí být ještě bohatší a neštítí se žádného svinstva. Za mě část přípravy byla velmi dlouhá na stručný závěr.
Další z Grishamových knih, které mě nebaví. Dokola omílané kladné vlastnosti postav, pak zase záporné, a pak zase znovu. Závěr nevadí.
O Carlosovi jsem toho dosud mnoho nevěděl. Myslel jsem, že šlo o idealistu v boji za palestinskou věc, který využíval terorismus k dosažení tohoto cíle.
Své chabé znalosti jsem zásadně rozšířil, abych zjistil, že Carlos je jen zákeřný zbabělec, který se zaštiťoval řečmi o světové revoluci, ale fakticky mu byly ideje ukradené a páchal atentáty pro diktátory, kteří mu za tyto služby platili. Hodit granát do obchodu s lidmi není žádné hrdinství, ale čirá zbabělost. Bohužel kromě zbabělosti oplývá egoismem, megalomanstvím, vztekem a neschopností sebereflexe či přijetí jakékoli kritiky. Proto taky mnoho jeho akcí skončilo naprostým fiaskem (naštěstí). Nakonec se u soudu snažil procpat slabinami demokracie, protože měl strach z basy a trestu... Velmi výstižně to pojmenoval právní zástupce obětí, který řekl, že čekal buď přiznání revolucionáře nebo napadání justice, ale nakonec že se hájil jako zloděj slepic (na což mu nahrál sám Carlos, když o sobě prohlásil, že není žádný obyčejný zloděj, co ukradl slepici). Jeho konec rozhodně urychlil pád SSSR a východního bloku, který mu již přestal poskytovat zázemí, krytí, zbraně, ale i změna světového kurzu, kdy i Sýrie či Írán se chtěli dostat z mezinárodní izolace a najednou byl pro všechny jen přítěží, protože byli na seznamu zemí podporujících mezinárodní terorismus. Nakonec skončil v Súdánu a brzy se i pro ně stal zbytečným a v podstatě ho předali francouzům.
Nemile mě překvapila neschopnost všech francouzských tajných služeb, které se různě přetahovaly, ale až do osmdesátých let Carlose prakticky nehledaly. Ani Carlosovo zajetí nebyla žádná velkolepá akce, pouze si ho vyzvedli. Věřím, že se francouzi poplácávali po ramenou, dělali přehlídky a ve všech vystoupenich zveličovali své zásluhy, jak to tak bývá...
Kniha je docela čtivá, vyžaduje však základní znalosti vztahů a konfliktů na Blízkém východě, jména a vazby ideových vůdců a diktátorů, různých organizací a jejich odnoží OOP, Fatah, LFOP, FOP, změna v postoji Arafata, dialogy s Clintonem, Hizballáh... a konečně i zeměpisné znalosti.
Mé první setkání s knižním kapitánem Exnerem a musím říci, že mě baví. Hlavně z počátku příběh vypadá jako tlachání starých tet a nic moc nikam zdánlivě nespěje. A od půlky začíná být knížka jako sněhová koule a ke konci určitě odhalíte pachatele, ale je to moc milé a oddechové čtení.
Tak tohle mě bavilo, nejdřív trochu zamotané, pak příběh v příběhu a nakonec zajímavé vyústění. Nedoceněný autor detektivek.
Kdyby knížka vyšla první, asi by moc slávy nenadělala. Spíše působí dojmem, že připravuje terén pro velkolepé dílo a sama spíše ilustruje dobu a situaci ve třicátých letech v přistěhovaleckých čtvrtích. Žádná z postav nijak zvlášť nevyniká, děj se sune ve více liniích až na Lucu Ale i tak jsem si ji s chutí přečetl a rozhodně za přečtení stojí, o tom žádná. Takže teď plynule navazuji knihou Kmotr, kterou už jsem kdysi četl, ale tohle je nabídka, kterou nejde odmítnout...
Fakt strašné, nedočetl jsem tu snůšku blábolů, která nebyla ani zábavná ani poučná, jen servilní vůči socialistickému zřízení.
Hodně zajímavé, tedy až na doslov, který je viditelně psaný direktivou minulého režimu. Pohled zevnitř na téma, které většina z nás zná jen zvenku...
Vždy když začne debata o tom, zda jsme se měli 1939 bránit a utvrzujeme se v tom, že to bylo dobře, objevíme třeba ve Finech inspiraci, že ač mnohem hůř vyzbrojeni, v malém počtu a s dlouhou hranicí je možno se nepříteli postavit. Jen zázrakem by takový stát mohlo čekat vítězství, ale minimálně by kůži nedali lacino. To přesně jsou Finové v rámci zimní války, nečekající až zázrak spadne z nebe, poctivě se snažili, přeskupovali se, útočili. Věděli, že jde o všechno. Velmi inspirující.
Při návštěvě Svitav jsem v Městském muzeu musel navštívit velmi zdařilou expozici Oskara Schindlera a v pokladně jsem zakoupil i tuto knihu. Radoslav Fikejz dle mého soudu odvedl velmi slušnou práci, kdy OS neadoroval, neshazoval a v některých momentech otevřeně přiznal, že prostě neexistují či se nepodařilo nalézt ověřitelný zdroj informací, který by některé důležité milníky vysvětlil, takže se nepouští na pole konspirace a výmyslů. Současně se kniha v rámci zdrojů proplete s knihou Schindlerův seznam, podle kterého byl natočen slavný film, či Oskar Schindler - legenda a fakta a dalšími zdroji, zejména od O´Neila a otevřeně polemizuje s některými tvrzeními. V Brněnci, což je kousek od Svitav, stále ještě stojí bývalá továrna, byť už v hodně smutném stavu, dovnitř jsem pouze nakoukl. Aktivita potomka bývalých vlastníků Löw-Beerů se snaží objekt zachránit, tak uvidíme.
Knížka mě opravdu příjemně překvapila, byť by mě opravdu zajímalo, co se v OS skutečně odehrálo a jaké byly jeho skutečné motivace...
Druhé setkání s detektivem Avrahamem Avrahamem, trochu přímější než prvotina Případ pohřešovaného, ale i to mě bavilo, včetně soukromých problémů a policejních struktur. Jsem zvědavý na další knížku.
Daleko více než thriller z prostředí tajných služeb jde o osobní drama vyšetřovale, jehož sežrala jeho vlastní práce. Rozhodně jsem ocenil, že chybí potoky krve, super mazaný lotr nebo policajt s nadpozemskou intuicí. Spíše je příběh o vlastních pochybnostech i nekončícím sporu mezi Izraelci a Araby, napsaný svěže a přesto zajímavě.
Jediným společným jmenovatelem s filmem Petra Schulhoffa byl strach - strach z prozrazení, strach ze syna, strach z minulosti... a pár jmen, jinak šlo o docela jiný příběh, daleko více špionážní, než jej nabízí film, ale taky trochu jinak. Občas se v knize projevuje zápach socialismu, ale naštěstí kniha neobsahuje zneužitá slova té doby (revanšismus, reakce, reakcionáři, buržoasie aj.), takže je čitelná i v 21. století.