boxas komentáře u knih
Neznat Na Větrné hůrce čili Bouřlivé výšiny, to je závažný nedostatek vzdělání...a také dobrého vkusu.
Když jsem před mnoha lety tuhle detektivku slyšela v rozhlase, udělalo to na mne takový dojem, že si svoje pocity dokážu vybavit i po těch letech.
To napětí, tíživá atmosféra blat, mlha a divné zvuky, záhadní lidé, tajné místnosti a cesty...a pak ty zvony! Bylo mi absolutně jedno, že zápletka trochu pokulhává nebo že technické detaily jsou jaksi mimo, atmosféru to má! A když jsem na Zvony smrti po letech zase narazila, s chutí jsem se znovu ponořila do záhady ukrytých "citronů" a hele! Pořád to funguje a bavilo mě to i dnes.
Těch příspěvků do diskuse! Těch hodnocení této knihy!!! Asi žádná jiná kniha jich nemá tolik a pořád přibývají další a další...
Jako bychom měli všichni, co jsme TO četli, pocit, že se k tomu prostě vyjádřit musíme...
A proč to? Přečtěte si TO a rázem pochopíte! Už nikdy na Derry a na TO nezapomenete!
Je to hezká knížka, v tom se shoduji s většinou čtenářů, hezká, ale...
Nějak jsem se s tímto stylem vypravování nemohla srovnat.
Takže hezké, zajímavé, ale už se jistě nikdy k této knize nevrátím.
Násilí na dětech je asi nejsmutnější téma, které může literatura nabídnout. Zároveň je to ovšem téma čtenářsky velmi vděčné. Obojího autorka ve své knize náležitě využila.
Pasážím popisujícím těžký život dětských říčních nomádů a jejich život v dětském domově není co vytknout. Dějová linka ze současnosti je ovšem slabá. Autorka jakoby nevěděla, co vlastně píše. Jestli sociálně kritický, detektivní, společenský nebo romantický příběh a z této její nejistoty vyplývá i závěr knihy, který se jí bohužel nepovedl a je až příliš kýčovitý.
Asi do první třetiny knihy jsem se nějak nemohla do knihy "dostat". Připadalo mi všechno nějak jednoduché, prvoplánové. Ale pak příběh nabral grády a konec byl standardně skvělý, jak to ostatně Deaver umí.
Je to pěkný příběh, člověk se toho hodně dozví z historie Skotska i Kanady, vystižení atmosféry tehdy v první polovině 19. století i dnes je strhující a podmanivé...jen mi bohužel připadá, že za tím vším současná detektivní linie jaksi pokulhává. Jakoby tam byla navíc.
Za historický román bych bez váhání dala plný počet bodů, za slabší detektivní zápletku a její řešení jsem však musela něco ubrat.
Taková milá vzpomínka na dětství.
Ta pátá hvězdička je spíš z nostalgie...
Verneovky jsem hltala jako malá holka. A teď jsem si dala za úkol přečíst si je znovu.
A Ocelové město mě bavilo číst stejně jako tehdy.
Farmáři se podívali jeden na druhého.
"Tož to si mňa na mú dušu zoraj a osej kvítkama," prohlásil ten druhý.
No a takové jsou i moje pocity po přečtení Pohyblivých obrázků. Je tam všechno se vším (včetně slonů), s výjimkou čarodějek, což mě mrzelo. Nebyla by špatná představa těch tří v kině s pytlíkem popcornu.
Dědictví otců je prvním dílem rozsáhlého cyklu zachycujícího život ve Francii v době bojů mezi hugenoty a katolíky. Podle mne tímto dílem začíná jedna z nejlepších, ba přímo nejskvostnějších sérií, co jsem kdy četla! A tím nemyslím jen historické romány!
Merle francouzskou historii 16. a 17. století znal a na cyklu je to patrné. Zároveň ovšem vykresluje život ve Francii tak zajímavě, poutavě a napínavě, že pravděpodobně nezůstanete jen u tohoto prvního dílu a budete sledovat osudy Petra ze Sioraku i v dalších pokračováních.
Vypravování o časech, kdy fotbal byl "jenom hra".
Ta knížka je tak roztomilá, že jí odpustíte i některé drobné nedostatky.
A třebas to, jak pan Načeradec zdůvodnil sám sobě i své ženě, že prostě potřebuje pomocníka do krámu, to nemá chybu! A nebo jak paní Načeradcová pravidelně odcházela od manžela k mamince... :-)
Karel Poláček "svým" lidem a lidičkám prostě rozuměl.
Tak aspoň kousíček:
"Po jeho (Emanově) odchodu počal pan Načeradec prudce poletovat kolem pultu; pak zastavil se před záznamní pokladnou a vyzývavě se otázal:
„Kdo si přivede domů chlapa?“
„No, kdo si přivede domů chlapa?“ opáčila záznamní pokladna.
„No, já jsem si přivedl domů chlapa?“
„No, kdo si přivede domů chlapa?“
„Nemluv mi takový řeči, já to nemůžu slyšet. Já si žádnýho
chlapa nepřived, já si angažoval sílu, co mně má v obchodě
vypomoct –“
„Má vypomoct, když není co dělat,“ dala se záznamní pokladna slyšet.
„Co se chce ode mne?“ rozčilil se tlustý pán. „Chce se ze mě trhat kusy za moje starosti. Chce se mě připravit do hrobu?“
„No, to jsem jaktěživa neviděla,“ zasténala paní, „co já musím zkoušet, to už není k vydržení. Má zlatá maminko! Tys měla pravdu, když jsi říkala, a já tě neposlechla a teď to mám, patří mně to, já jsem cu moc velká dobračka… Ale už je toho na mě moc. Ani minutu nezůstanu s takovým nevzdělancem!“
A paní Načeradcová učinila pohyb, jako by si nasazovala klobouk. V dřívějších dobách skutečně končila se domácí hádka tím, že si paní nasazovala klobouk, aby naznačila, že s „tím člověkem“ nemíní dále žít. Je zaznamenáno, že jednou skutečně odešla na celé odpoledne k své matce."
Knihu jsem začala číst s určitou předpojatostí, to připouštím. Bylo to dáno tím, že jsem nejdřív viděla film a moc mě nenadchnul. Připadalo mi totiž, že autoři příliš "tlačí na pilu", co se citů a motivace hlavních hrdinů týče. Příběh vyprávěný v knize uvěřitelný je a především Willovo chování najednou dostává smysl. Takže závěr: kniha se vám bude pravděpodobně líbit, ale film raději vynechte, nebo se na něj podívejte až po přečtení knihy.
O této knize byly napsány už tisíce komentářů, recenzí a hodnocení. Byla rozebírána z nejrůznějších úhlů pohledu.
A přece si myslím, že se dá její obsah shrnout do několika slov. Podle mne je to kniha o tom, že jedno jediné, byť krátké setkání nás může změnit na celý život...tak jako setkání s biskupem navždy změnilo Jeana Valjeana...
»Lomikare!« volal Kozina zvučným hlasem, jenž chvěl se posledním hlubokým vzrušením a v tu chvíli zněl hrozně. Naposled mihla se červeň bledým lícem, naposled oko vzplanulo.
»Lomikare! Do roka budeme spolú stát před súdnú stolicí boží, hin se hukáže, hdo z nás –«
Kdo by neznal statečného Kozinu a jeho slavnou větu, kterou vyzval knížete Lammingera na boží soud?! No jasně! A kdo by o Kozinovi cokoliv věděl, kdyby nám to Alois Jirásek tak pěkně nesepsal?
Po všech těch současných detektivkách často s plytkým obsahem, nepůvodních, spíchnutých horkou jehlou a s čistě komerčními záměry je soudce Ti Roberta Van Gulika jako zjevení z jiného světa. Svých 5 hvězdiček si plným právem zaslouží.
O hokeji nevím vůbec nic, a právě proto jsem sáhla po této knize. Bylo to dobré čtení, nejen že mě autor seznámil se spoustou věcí kolem hokeje, ale donutil mne i přemýšlet o mezilidských vztazích, etice, zodpovědnosti za to, co děláme, ale i neděláme, o přátelství, fanoušcích, sponzorech atd. atd.
A pak, že hokej je "jenom" hra...
Moje milovaná kniha. Četla jsem ji už několikrát a upřímně řečeno, moc by se mi líbilo vydat se na cestu po stopách Filease Fogga a nemuselo by to trvat jen 79 dní jako jemu. :-) Jsem moc ráda, že díky Čtenářské výzvě jsem tuhle knihu opět vylovila z knihovny!
A ještě kratší poznámka pro ty, kteří se chtějí dozvědět něco víc: V roce 1889 se po stopách Filease Fogga a Passepartouta vydávají hned dvě mladé novinářky a je z toho senzační závod. Nakonec vyhraje Nellie Blyová (1864–1922), novinářka deníku New York World. Stihla to za 72 dní a to si ještě v Paříži vyhradila pár hodin na návštěvu Julese Verneho! Viz tento odkaz: https://epochaplus.cz/72-dni-2-souperky-1-vitez-cesta-kolem-sveta-za-mene-nez-80-dni/
Ke Kytici se pořád vracím a s každým dalším čtením se mi líbí víc a víc.