broskev28 komentáře u knih
Přečetla jsem první veršíky a nadchly mě. Ale celá knížka určitě tak dobrá nebude, říkám sama sobě, a čtu další a další stránku, abych se mohla konečně ušklíbnout se slovy "vždyť jsem to říkala!". Jenže ouha - nenašla jsem nic. Jen a jen dokonalost sama, smekám!
P.S. Mně osobně se nejvíc líbily stránky určené provazochodkyni:
To vás ta nit unese?
A co když se zatřese?
Poletíte letem světem
i s tím vaším parapletem!
Jéje, slečno, držte se!
Příběh není špatný, ale mně nějak nesedl - nemám ráda formulaci "jde vidět"; rukavice, resp. jejich nezbytnost jsem nějak nepobrala, velikost snad ani neřeším a komodu už vůbec ne. A jestli je v pokojíčku příliš mnoho rušivých věcí, tak co s tím? Denně je dávat pryč? Noty neumím, písničku si tedy nezazpívám, ale ani text se mi moc nelíbí.
Na rozdíl od předešlé knížky - Medvídek, co neuměl plavat - bych tuhle uspávanku klidně oželela. Jenže důležité je jedině to, jak se bude líbit maloškům, takže vyzkoušejte sami!
Po Cizí královně jsem se pustila do další knihy téhle výborné autorky a zjišťuju, že jde opět o sérii. Navzdory objemu jsem ji sice zhltla, ale než se dočkám pokračování, určitě aspoň polovinu zapomenu, škoda. A velká poklona paní překladatelce - odvedla skvělou práci, pokud mohu jako čtenář soudit!
I když se výchozí schéma autorčiných knih víceméně nemění, jak trefně konstatuje komentář Sidonka3, přesto je všechny doporučuju. Nejen že snadněji vstřebáte a pochopíte historická fakta, ale dostanete zajímavý příběh, v němž nefigurují lidé černobílí, ale nerozhodní a chybující - včetně hlavního hrdiny, i když tomu do dokonalosti chybí jen malounko. Pro mě je ovšem hlavním hrdinou Lancaster nejstarší - v podání autorky je to neuvěřitelně chytrý, zajímavý, předvídavý a často sarkastický šlechtic, úžasná postava!
Takže pokud pro vás je slovní spojení válka růží velkou neznámou jako pro mě, nelekejte se téměř tisícovky stran a hurá do toho; po přečtení si zaručeně už nikdy nespletete Plantagenety s Lancastery. A najdete tady i zmínku o českém angažmá v této válce, resp. o poslední bitvě nejmenovaného českého krále, pro něhož byla (hloupá) rytířská čest nade vše . . .
"Jak namyšlení, jak opovážliví jste vy Plantageneti, když si neustále namlouváte, že znáte boží vůli. Koruna leží u tvých nohou, Henry. Jak můžeš vědět, že ji tam nepoložil Bůh, abys ji zvedl?"
Tak já určitě doporučím: nocovali jsme v knihovně se čtenářským kroužkem a tohle se nám přesně trefilo do noty! Námět našeho nocování totiž bylo U.F.O. - téma, které naprosto skvěle zpracoval časopis Raketa. Jenže nutně jsme k tomu potřebovali také knihu, jsme přece Knihožrouti!
Když jsme objevili tuhle knížku Z. Pospíšilové, zajásali jsme: krátká, srozumitelná a hlavně tematicky přesná. Navíc vzkaz mimozemšťanů je uveden v Morseově abecedě, a s tou my pracujeme také. Takže pro nás to byla skvělá kniha a její jednoduchost nám naopak velice vyhovovala: děti v kroužku jsou věkově i čtenářsky velmi rozdílné, takže v jednoduchosti byla pro naše čtenáře síla. Téma je pro děti velmi přitažlivé a já se přiznám: neznám žádnou jinou kvalitní, pokud možno českou dětskou knihu o ufonech. (Berta a Ufo nepočítám, ta je ještě víc dětská a navíc známá z večerníčku.)
O knize vím už delší dobu, ale tak nějak se mi do ní nechtělo a váhala jsem - naše knihovna ji nemá, tak mám ji někde shánět? A stojí to za to? Nakonec mě přesvědčil komentář buccaneerka a já se rozhoupala nejprve k nákupu a poté i k četbě. A dávám mu za pravdu - kniha je úžasná, zajímavá a velmi netradičně obrazově i obsahově řešená.
Dnešní děti se už v útlém věku dozvídají, že existuje něco jako drogy, a jsou před nimi důrazně a opakovaně varovány. Ale jak si je mají představit? A když je to takové zlo, jak jim je dospělí líčí, tak proč se k nim někdo, kdokoli, uchýlí? A proč se, často opakovaně, k tomu zlu vrací?
Daniel Hevier se pokusil vysvětlit dětem tuhle záhadu prostřednictvím pohádkového vyprávění o holčičce jménem Lucinka, ze které se v říši Agord stala Halucinka, už jen tohle mě dostalo. A potom samozřejmě Lucčino putování, abecední příhody, zážitky i setkání a především obrazové koláže, jejichž autorem je zřejmě právě D.H.
Máte-li v plánu popovídat si na tohle téma - ať už doma, se svými potomky, nebo ve škole, se žáky - tak já určitě doporučuju jako průvodce právě tuhle knížku. Pro -ileté je určitě srozumitelnější a přitom zajímavější než výchovné a osvětové besedy, kterých jsem se kdy účastnila v rámci prevence v této věkové kategorii.
Neveselé dystopické čtení - kraťoučký příběh, který si nezakládá na dokonalém popisu budoucího světa a lidské společnosti; autor určitě neměl ambice napsat nejčtivější dystopii všech dob. Dalo by se naopak říct, že děj je - bez ohledu na čtivost či dokonalou srozumitelnost - extrahován a redukován tak, aby co nejlépe vynikla (podle mého názoru) hlavní myšlenka: potřebujeme organizaci typu zdejší Destine? Nebylo by nám lépe, kdyby existovala?
Jednohubka, kterou jsem si naservírovala proto, že máme objednaných několik dílů autorovy série Benny Griessel. Tahle útlá knížka nebyla špatná, ale nijak zvlášť mě neuchvátila, tak jen doufám, že avizovaná série bude sympatičtější. Prostředí Kapského Města je určitě zajímavé, ale moc jsem si ho neužila. Kapitolky s datací 12.října vnášejí do příběhu aspoň kousek napětí, které pro mě naopak ztrácejí (ne)detektivní úvahy na téma plánovaného chomoutu jednoho z protagonistů.
Skvělí rodiče, tedy hlavně tatínek - s maminkou se v tomhle příběhu moc nepotkáme, a taky antikvář pan Bumbrdle, ten má navíc úžasné jméno! Trochu nelogické je, když rodiče tří ztracených dětí své potomky ani druhý den tak nějak nehledají a pouze doufají, že se brzy objeví.
A naopak výborné bylo povídání o ptáčcích všeho druhu, jejich zvuky i zvyky, a moc se mi líbily ilustrace: jednoduché, jakoby dětské, ale moc krásné; tak nějak asi malovala právě Petronie . . .
Další z řady románů mapujících poválečnou historii naší země až do konce století, tentokrát se odehrává na Příbramsku. A já jsem si znovu uvědomila, proč mi nesednou knihy S. Wilkové - i ty mají zajímavé téma, ale jejich styl vyprávění je tak zvláštně neliterární, neosobní, možná novinářský?
Tady je autorem muž, a přesto mi jeho způsob vyjadřování připadá mnohem zajímavější, jazykově vytříbenější. Cítím se více vtažena do příběhu, při čtení mimoděk vnímám jazykové finesy a chuťovky. Takže já jsem byla nadšená; určitě k tomu přispěla také netypická obálka, zajímavé typografické řešení kapitol a samozřejmě i prostředí příbramské Svaté Hory a Příbrami obecně.
Podobně jako soukroma jsem velmi oceňovala občasné vsuvky typu "muži by . . .", to byl skvělý nápad; napočítala jsem je nejméně desetkrát a vždy měly své kouzlo. Úžasná byla charakteristika obou Velemínových synů i rozhovory s Pannou. Takže já našim čtenářkám určitě doporučím. A těším se na další knihy tohoto autora.
Já jsem si knihu vypůjčila podle názvu - připadal mi úžasný. Když jsem zjistila, kdo ji napsal, začaly se mi "sbíhat sliny" na čtení. Jak píše třeba komentář hermína14, některé slovní obraty a příměry v téhle knize jsou doslova úchvatné.
Takže jsem ji slupla jako malinu, navzdory těžkému tématu, a dávám za pravdu předešlým komentářům: je opravdu výborná. Věnka je šikovná školačka, bratr Vašek tuze statečný gymnazista a maminka je zkrátka psychicky labilní osoba, která potřebuje pomoc. Pro děti velmi srozumitelně, pohádkově vysvětleno, proč teď nezabere ani modrá skobička . . .
Moc doporučuju jako společné čtení pro rodiče a děti. I když (naštěstí) netrpíte depresí, je velmi užitečné, když si váš potomek uvědomí, že i vám může být někdy ouvej a že i dospělák potřebuje pomoct a poradit.
Velké překvapení, alespoň pro mne.
Nevěděla jsem, co mám čekat, trochu jsem se obávala náboženského horlení a zanícení. Výraz reklúza jsem nikdy neslyšela. Takže Hildegarda pojatá jako téměř civilní, rozumná, nefanatická řeholnice mužského (!?!) kláštera pro mě byla zjevením. Ano, je to román, fikce, ale určitě velmi povedená.
Mě osobně fascinovalo, jakou šíři vzdělání si zvolila sama Hildegarda - od hudebních skladeb (které nejen hrála, ale především sama skládala) přes vějíř jazyků až po přírodní vědy, včetně náročných matematických oborů. A nesmím zapomenout na rukodělné činnosti, např. právě iluminace.
Jistě, dá se namítnout, že na to měla celý život, že ji nerušily světské starosti jako manžel, děti, péče o domácnost či hospodářství, starosti o obživu. Považuju se za průměrně chytrou osobu, ale jsem si jistá, že ani celoživotní studium by mi nepomohlo k osvojení některých z uvedených dovedností. Takže tato dáma musela být velmi bystrá a učenlivá, klobouk dolů!
Našim čtenářkám určitě doporučím!
P.S. Děkuju především za komentář Alma-Nacida, ten mi připadá velmi výstižný.
Na tuhle knihu jsem poprvé natrefila o prázdninách, kdy jsem se potulovala po Praze a samozřejmě jsem si zašla do Městské knihovny na Praze 1. Tam, v dětském oddělení, jsem uviděla tenhle poklad, a od té doby o něm sním.
Knihu naštěstí zakoupila i naše okresní knihovna a já jsem neodolala a vypůjčila jsem si ji. Při bližším prozkoumání je zřejmé, že má svoje malé chybičky; chápu, že pro děti je nutné zjednodušení - viz fotosyntéza nebo opylení, v pořádku. Ale třeba oddíly označené DIY mě rozladily. Podle anotace jde o "zábavné a tvořivé aktivity", ale ta tři písmena, v češtině zhola nesmyslná zkratka anglického výrazu, nemají v české knize pro malošky co dělat, podle mého.
Podtitul Pocta rostlinám celého světa si však tato kniha určitě zaslouží. Skvělý je hnedle úvod, který vysvětluje podíl rostlin na vzniku knihy, kterou držíme v ruce. Autor + ilustrátor vytvořili krásnou a přitom užitečnou knihu pro děti s cílem vysvětlit jim, že naše zelená planeta není samozřejmost, že je úkolem nás všech o ni pečovat a chránit ji. Ilustrace jsou velmi zvláštní, jakoby strojové, počítačově dokonalé, ale mně se líbí.
A naprosto skvělé mi připadá závěrečné upozornění:
"Kdyby lidstvo zničehonic vymřelo, rostliny by se bez nás docela dobře obešly, dokonce by se jim dost možná ulevilo. Kdyby ale náhle zmizely všechny rostliny, lidé by nedokázali přežít víc než pár minut."
Nevím, nakolik je pravdivé, ale určitě bychom ho měli brát vážně - a to nejen naše děti, ale především my dospělí.
Znám pouze autorčinu drahokamovou trilogii, ale na základě zdejších komentářů jsem riskla nákup téhle romanťárny a jsem tuze ráda, že jsem tak učinila. Ne každá romantika je humorná a zdaleka ne každá je inteligentně napsaná, tady se ovšem autorce povedlo obojí.
Výborné až skvělé: nápad i provedení! Navíc podat humorně sebevražedné plány, to taky nedokáže každý, ale K.G. se to opravdu povedlo. Už dlouho jsem se tak nenasmála - vlastně naposledy u Helenina dědictví; Gerina rodinka a obecně celá přízeň, to tedy byli týpci!!! (Čestnou výjimku tvoří samozřejmě teta Hulda!)
Takže paráda a já velmi doporučuju, jen upozorňuju, že nakladatelství Euromedia buď nemá v rozpočtu vyčleněné peníze na korektora, nebo je korektor zřejmě naturalizovaný Španěl/Ukrajinec/Němec apod. Tolik chybných 4.pádů zájmen typu ona, můj, tvůj už jsem v knize delší čas neviděla. Jistě, našly by se i jiné chybky, a není jich bohužel až tak málo, možná ani překlad není dokonalý, ale tohle, tahle zájmenná prkotina, mě irituje opravdu hodně; můj problém, já to beru.
P.S. Já jsem četla 2.vydání z roku 2019, jehož obálka se povedla mnohem lépe.
"Zkus bojovat o to, co miluješ, jinak budeš muset milovat, co ti zbyde."
Třetí díl irské trilogie se mi opět líbil víc, podobně jako ten první.
"Nehodlal jsem jít hlavou proti zdi. Soukromý detektiv Thomas Magnum to v televizi dělal, stejně jako jiní policajti v knížkách. Ale jen málo lidí v Královské ulsterské policii šlo někdy kvůli nějakému případu hlavou proti zdi. Šetřili jsme svoji psychickou pohodu na každodenní problémy. Všichni jsme měli co dělat, abychom zůstali naživu."
Sean Duffy dostane druhou šanci, ale nejdřív musí vyřešit další záhadu zamčeného pokoje - v tomto případě ovšem zamčené hospody na irském venkově. Čtení je zajímavé, svižné, napínavé, takže určitě doporučuju, navzdory pesimistickým odhadům dalšího vývoje irsko-britských vztahů. Docela drsná kritika železné lady, neuvěřitelné vztahy mezi irskými katolíky a protestanty.
"Když stateční hoši paní Thatcherové dobyli zpět Falklandské ostrovy, ministerská předsedkyně v roce 1983 s přehledem vyhrála volby. Počátkem roku 1984 se optimistická paní T. rozhodla skoncovat s vládní podporou uhelného průmyslu. Celostátní odborový svaz horníků vstoupil do stávky, s čímž samozřejmě předem počítala. Odbory svrhly předchozí vládu konzervativců a paní Thatcherová se jim za to hodlala pomstít a zničit jejich sílu. Nashromáždila proto v elektrárnách zásoby uhlí na několik let a zaručila otevření dolů pro všechny dělníky, kteří se budou chtít postavit stávkujícím."
Piráti z ledového moře jsou knihou, o které už jsem slyšela z mnoha stran, jak je dobrá, skvělá a dokonalá, a že si ji prostě musím přečíst!
Tak jsem to učinila a uznávám, že všichni měli pravdu: je skutečně výborná!
Jak dětské postavy - Siri, Miki, Einar a třeba i Chlapeček - tak ty dospělácké - Nanny, Fredrik, Anna a hlavně Klacík - jsou úžasné, živé, uvěřitelné. Zkušenosti, které na své cestě Siri získává, jsou velmi užitečné, a ona nám je předává nezapomenutelnou formou. Soudím, že nemalý podíl na kvalitě knihy má i výborný překlad, i když výjimečně se objeví tisková chybka.
Počínaje přehlednou mapou na předsádce, přes Sirino zásadní rozhodnutí a poté nelehké putování, to vše mě dokonale vtáhlo do knihy a já jsem se ani na chvilku nenudila. Asi nejlepší by bylo číst knihu u krbu, nebo aspoň u kamen; ten mráz byl všudypřítomný, velmi působivý a skvěle popsaný!
Mně se moc líbilo i zakončení tohoto příběhu; celou dobu jsem si lámala hlavu, jak z toho autorka vybruslí, a tohle bylo dokonalé. Takže určitě doporučuju! Jistě, je to pořádná porce čtiva, takže by možná bylo lépe, kdyby knihu dětem předčítali dospělí, ale dobří a hlavně zapálení čtenáři to určitě zvládnou.
"Byla tma a třeskutý mráz. Přiložila jsem do misky dřevo a počkala, než vzplane. Pak jsem se zase schoulila vedle Fredrika. Ještě můžu chvilku spát. Ještě nepřišel. Obcházel v bezpečné vzdálenosti kolem našeho přístřeší a potrvá jistě ještě několik hodin, než dojde k nám. Zítřejší den."
Trochu netypický komiks, kombinovaný s deníkem. Není špatný, má povedené ilustrace a pro mě poněkud méně povedený námět, ale soudím, že především děvčata by z něj mohla být nadšená. Naše knihovna jej měla pouze vypůjčený, ale kupovat ho nebudeme.
V množství knih vydaných ročně v naší republice se tahle nenápadná kniha asi ztratí, a to je škoda. Nejde o strhující příběh, navíc děj se odehrává v Anglii v 60. letech, ale přesto je to zajímavé čtení. (Určitě k němu přispěl i kvalitní překlad, i když hned na s. 14 jsem narazila na špatnou shodu podmětu s přísudkem, ale to je opravdu detail.) A to zdaleka nemám na mysli pouze ono důkazní řízení ohledně případné partenogeneze, mnohem zajímavější mi připadá život hlavní hrdinky, Jean Swinneyové.
Na tehdejší poměry emancipovaná žena, zaměstnaná v redakci místního časopisu, která žije život druhé dcery - té, která se nevdala a která proto pečuje o stárnoucí, poměrně rozmazlenou matku. Nudný život, bez vyhlídky na vlastní rodinu či na kariérní postup, ale Clare Chambersová dokáže tuhle nezáživnost a stereotyp podat velmi čtivě, aspoň pro mne. A potom se objeví něco, co tento pravidelný rytmus pomalu mění a dává životu čtyřicetileté novinářky jiný, nadějeplný směr.
Líbí se mi vsuvky pro hospodyňky; jednu se chystám v dohledné době vyzkoušet. A mile mě překvapil i závěr knihy - čtenáři si vlastně mohou vybrat, podle toho, zda patří do skupiny pesimistů či optimistů . . .
Nalákána Nevlastní sestrou, otevřela jsem i další knihu J.D.
Není vůbec špatná, ale už to není ono. Tady chybí ono domýšlení - jaké dětství měly postavy, a co se událo poté, co klasická pohádka skončí. Tady se mi nejvíc líbil epilog; Will byl sympaťák, Arno překvapil a koneckonců i trpaslíci měli své kouzlo . . .
"Ze smutku povstává empatie. Ze žalu soucit. Ze zloby odhodlání. Ze ztráty láska.
Jsou věci, které nás přimějí vstát, když upadneme. Zkusit to znovu, když neuspějeme. To jsou ty nejcennější klenoty."
Tak já se přidávám k těm několika osamělým pětihvězdičkovým nadšeným komentářům!
"Jak typické pro něj, pomyslel jsem si, předpokládat, že potřebujeme nějaký dokument. Za starých časů učiteli stačil zdravý rozum ten a odvaha vypořádat se s chlapci přímo, ve třídě, a ne zezadu, s dokumentem sestaveným v kanceláři."
Pro mě to byla naprosto úchvatná kniha, ovšem při pohledu na zdejší nízké hodnocení se mi do ní vlastně ani moc nechtělo, a to by byla veliká škoda. Na rozdíl od předešlé Gentlemani a hráči mě tady tolik nezajímalo KDO je ten neznámý autor deníku, tedy pachatel i oběť současně; mnohem víc jsem hltala popis fungování školy, školního prostředí, vztahů mezi učiteli a žáky.
Rebranding - zde nepřeloženo, ale je to kouzelné slůvko dnešní doby, chtělo by se napsat skloňované ve všech pádech, kdyby nebylo anglické, a tudíž nesklonné. Škola musí změnit image, značku, pojetí, aby se stala co možná nejvíce konkurenceschopnou. Nestačí, že si konkurují firmy, banky, obchody, téže výsady se nyní dostalo i školám, a tedy i vzdělávání. Ale pozor, jakému vzdělávání?
"Žijeme ve světě, v němž na profesním vzdělávání záleží mnohem víc než na snaze o dosažení moudrosti či studiu minulých civilizací. A přesto, kde by byl náš svět bez Horatia, Plinia či Ptolemaia? Tihle muži se klenou nad světem jako bohové. Jejich hlasy zní napříč věky. Zachování jejich slov při životě dlužíme dalším generacím. Tihle muži nás naučili hledět ke hvězdám - jak jinak bychom jich mohli dosáhnout?"
Jelikož škola - i když ne škola Sv. Osvalda s historií sahající do 16.století - je i mým pracovištěm, nestačila jsem zírat a souhlasit s mnohým, co zde autorka pronáší ústy svého hlavního hrdiny, šestašedesátiletého latináře:
"Perspektiva. To je to, co mi chybí? Za starých časů jsme se řídili instinktem. Ale teď máme směrnice, které máme dodržovat kvůli svému bezpečí a bezpečí chlapců. S jejich pomocí Bob Strange a doktor Devine odstraňují z vyučování rizika. Nikdy nemluvit s chlapci o samotě. Dveře nechávat vždy otevřené. Žádný fyzický kontakt, dokonce ani pokud byste poskytovali útěchu (nebo, jak preferoval Eric, střihnutí pohlavku). Žádné přítelíčkování v hospodě, jak to dělávaly za Harryho časů celé generace tělocvikářů. Žádné improvizované výlety, nebo aspoň ne bez posouzení rizik, formulářů pro souhlas rodičů, dietních rozpisů a spousty papírování určeného k předvídání (a pravděpodobně prevenci) jakéhokoli odklonu od jednotvárnosti.
A přesto, jak ví každý učitel, který netráví svůj čas zíráním na obrazovku počítače, učení je esencí rizika, sídlo nepředvídatelného. Žádná posouzení rizik pro život neexistují. A život je to, co vyučujeme."
Skvělá kniha, ale zřejmě jen pro některé čtenáře - možná profesně, případně věkově spřízněné s autorkou. Těm určitě doporučím!
P.S. A opět děkuju za výborný a čtivý překlad Marcely Nejedlé!
Po dlouhé době jsem četla YA knihu, která nadchla i mě, sečtělého čtenáře.
Jednak stylem psaní - je zvláštní, netypický, místy jakoby útočný, vyzývavý. Krátké, věcné kapitolky, uhrančivý překlad. A chyb poskrovnu, i když ta v první větě na s.152 vydá za několik!
Dále předkládanými informacemi - pro mě třeba objasněním významu původně arabského slova algebra (s.74).
Především ale domýšlením, vysuzováním - tedy tím, co se mimo jiné snažíme děti naučit v dílnách čtení. Co ještě z jsi z textu vyčetl, i když to tam není napsáno? Co ti z toho vychází v kontextu tvých vlastních zkušeností, názorů? Jak by příběh mohl pokračovat, případně co mu předcházelo?
Naším pedagogem je v této chvíli autorka, která notoricky známou pohádku O Popelce uchopila po svém, jinak. Hledala v ní naopak to, o čem se v ní nepíše, domýšlela si minulost, a poté i budoucnost všech postav. A podle mého názoru se jí to povedlo skvěle.
A to nejdůležitější nakonec: v určitém věku (ale zdaleka nejen v něm) nedokážeme ignorovat názory okolí, a to především tehdy, jsme-li objektem kritických, často spíše posměvačných řečí my sami. Mnohým z nás tohle zacloumá sebevědomím, pokud vůbec nějaké v onom problematickém věku máme. A tady najdete úžasný recept na to, jak si své sebevědomí vybudovat a udržet si ho, a to ve velmi sympatické a čtivé podobě!
Takže já určitě tuze doporučuju!
"Většina lidí je ochotná bojovat, když mají nějakou naději na vítězství, jakkoli je malá. Říká se, že jsou odvážní. Jen málo jich ale bojuje dál, i když už žádná naděje nezbývá. To jsou bojovníci. Isabelle kdysi byla bojovnice, i když už to zapomněla.
Vzpomene si? Nevypadá to s ní dobře. Ale tak to uprostřed noci bývá se spoustou věcí. Ty temné hodiny jsou mnohým zkázou. Světlo svící vrhá stíny na stěny našich duší, stíny, které z myši udělají nestvůru, z nesnází neštěstí.
Pokud se někdy v těch temných hodinkách rozhodnete oběsit, budiž, je to vaše rozhodnutí.
Ale nehledejte lano, dokud se nerozední.
Tou dobou už pro něj budete mít lepší využití."