broskev28 přečtené 2204

My proti vám 2018, Fredrik Backman

Tak nějak jsem nechápala, o čem by mohl být další medvědínský díl – vše o hokeji i místních přece už bylo řečeno! Ale opět jsem se zmýlila, jako se tomu u mě děje často v případě knih tohoto autora. Takže i knihu My proti vám mohu doporučit, myšlenky F.B. vždy stojí za přečtení. „Protože politické rozhodování je jednoduché: když je všechno v pořádku a lidé jsou spokojení, vyhraje establishment. Ale když jsou rozzuření a hádají se, vyhrají tací jako Richard Theo. Aby se k moci dostal outsider, musí existovat konflikt. A když neexistuje? Tak je potřeba ho vytvořit.“... celý text

Pískový vrch 2015, Joanna Bator

„Co je komu psané, tomu se slehne zem.“ Pískový vrch je úchvatná kniha, za kterou vděčím právě databázi, a moc děkuju! Kniha, která bude mít letos deset let od českého vydání, a já si myslím, že nezestárla ani o den. Kdyby něco podobného napsala česká autorka/autor, určitě bychom si v recenzích přečetli něco o sebemrskačství a o nedostatečné národní hrdosti a uvědomělosti. Ale kdoví – být hrdý na svůj národ a na své úspěchy nás pan premiér učí teprve od letoška. Pokud mě paměť neklame, dříve jsme byli spíše Evropané . . . Ale to nesouvisí s polskou autorkou a s románovou historií, kterou ve své knize líčí naprosto neuvěřitelným jazykem, takže velká poklona a poděkování určitě patří i překladatelce Ivetě Mikešové. Je to strhující četba: tolik postav a příběhů, tolik historických změn a kotrmelců, takový velký časový oblouk a přitom vše má svůj čas a své místo, vše dokonale ladí jako nějaký symfonický orchestr. Jen je možná trochu nestandardní, protože slovník i frazeologie ne vždy odpovídají společenské normě té doby. Je to složité čtení a já jsem sama sebe přesvědčovala: nehltej to, dej si pauzu, oddech (možná kitekat?). Jenže jsem se nemohla odtrhnout, protože mi bylo jasné, že Dominičin příběh se objasní, že černá a bílá se málokdy nacházejí v čisté podobě a že takové postavy, jaké vytvořila J.B., hned tak nepotkám. „Tam byste se, maminko, dozvěděla, co je nového ve světě, hučí do ní Stefan, ale ona odpovídá, že když se stane něco dobrého, že to stejně neřeknou a nechají si to pro sebe, a když se stane něco zlého, tak se to k ní dřív anebo později dostane i bez televize.“... celý text

Romantici ze záhrobí 2024, Ashley Poston

Další z knih, které bych klidně mohla minout a o nic bych nepřišla. Opět se opakuje poměrně časté téma: hlavní hrdinka vyšla z maloměsta, měla parádní dětství a doteď má úžasnou rodinu, ale ona se před deseti lety z pádných důvodů rozhodla žít v N.Y. a stát se stínovou spisovatelkou. A románek, který ji čeká, je poměrně předvídatelný, takže žádné překvapení se nekonalo. Pardon, jedno přece! Že v knihách tohoto typu nutně musíte narazit na homosexuální vztah, to už vím, ale tady se objevuje i nebinární osoba. V tomto případě mi ovšem bylo líto paní překladatelky, protože adekvátní vyjadřování nebinárních jedinců je zřejmě možné pouze v angličtině, resp. v jazycích, u nichž slovesa nejsou rodově podmíněná. Komunikace Dany tak pro mě představovala zajímavý jazykový experiment. Za mě neurazí, nenadchne. Určitě znám lepší romantické oddechovky.... celý text

Milenka prince z Walesu 2021, Bryn Turnbull

O předválečné mesalianci britské královské rodiny už něco vím, viděla jsem kdysi i dokument na téma Wallis – Edward. Když jsem letmo prolétla zdejší hodnocení, překvapil mě počet hvězd u mých oblíbených uživatelů (lépe oblíbené uživatelky), tak jsem se do knihy pustila, a rozhodně nelituju. Zajímavá a čtivě napsaná románově podaná historie má nesporné kouzlo. Při četbě jsem si vzpomněla na knihu Lady Clementine, resp. na můj úžas při její četbě. V Británii rozvod jaksi nepřicházel v úvahu, ačkoli běžně žili manželé s někým jiným, někde jinde; vše pro zachování dekora a statu quo: pokrytectví až to bolí! Příjemný překlad (i když slovo snídárna jsem slyšela poprvé), minimum tiskových chyb a velmi dobře volený způsob vyprávění příběhu tuhle knihu předurčuje k oblibě především dámské části čtenářstva. Není ovšem vyloučeno, že podrobnosti, které předcházely Edwardově abdikaci, mohou zaujmout i pánské čtenáře.... celý text

Medvědín 2018, Fredrik Backman

S Medvědínem to u mě bylo podobně jako u některých komentářů, resp. uživatelů – číst knihu o hokeji, navíc takhle tlustou! Proč bych do toho měla vůbec jít, ztrácet čas, který bych mohla věnovat knihám o něčem, co mě baví mnohem víc? A odpověděla jsem si: ale je to Backman, tak to aspoň zkus! Náhodou jsem jako předešlou knihu četla Rozčarované, takže jsem měla možnost posoudit, jak se podobné téma dá uchopit naprosto odlišně a jak zajímavé může být obojí prostředí pro nás čtenáře. Přiznám se, že Backmanova hokejová story měla sice velkou sílu a oslovila mě velmi razantně, ale současně mi připadala zbytečně zdlouhavá, zásadní motivy se občas opakovaly, byť v mírně obměněném znění. Ale nebyl by to F.B., aby nevytvořil velmi aktuální a čtivé dílo. Jen si nedokážu představit, že tohle je první díl trilogie – o čem budou ty další? „Když se člověk stane rodičem, už se pak napořád cítí jako moc malá peřina. Ať se snaží všechny přikrýt sebelíp, vždycky je někomu zima.“... celý text

Rozčarované 2024, Marie Vareille

Rozčarované si určitě do naší obnovované knihovny pořídíme! První knihou M. Vareille, kterou jsem četla, byla Láska ve světě lichých ponožek; nebyla špatná, ale zase tolik mě neoslovila (a letos nám ji navíc vyplavila povodeň). Naproti tomu Rozčarované se mi líbily moc – dětské přátelství, rodinná tajemství, dospívání a příběh téměř detektivní. Odlišné charaktery a skvělá postava Lilou i jejího táty. Někdo tady přirovnal způsob psaní ke knihám Valerie Perrinové a já souhlasím, i já jsem si na ni vzpomněla. K připomínkám Lily101: když má Sarah maják za zády, proč se nemůže dívat na moře, to by přece bylo možné? Maják stojí na ostrově, na pevnině, tak v tom nevidím problém. Já jsem naopak našla nesrovnalost na s.257 – nepřišla jim otevřít Fanny; nemohla, protože ta zvonila. Ale to jsou jen drobnosti, překlepy, samotný příběh to neovlivní. „Mušle se oproti vžité představě pohybuje. Na svém místě na útesu nepřistane náhodou, ale vybere si ho. A uchytí se vždycky tam, kde už sídlí jiné mušle. Ví, že sama, vystavená predátorům, proudům a rozmarům počasí, by nepřežila.“... celý text

Arnoštova cesta 2023, Markéta Pilátová

Arnoštova cesta se mi jevila podstatně lepší nežli Holčička ze známky, ale musím se přiznat: kdybych neabsolvovala před svou vlastní četbou autorské čtení, vůbec by mi nedošlo, jaký potenciál tahle kniha má. Z toho je zřejmé, že autorka je výborná pozorovatelka a psycholožka, protože s touto knihou absolvuje autorská čtení na 2.stupni ZŠ a na středních školách. Její předznamenání ve stylu „A.L. má vlastně smůlu: moje generace ho číst nemohla, protože tehdy byl zakázaný. A nynější mladí ho číst nebudou, protože je zařazen do tzv. povinné četby.“, bylo více než trefné. A ukázky, které pro svou četbu vybírala, byly skvěle zacílené právě na náctileté – na ty, kteří jsou nyní právě ve věku, v němž Arnošt Lustig dospíval v prostředí koncentračních táborů. Pro mě jedna z nejzajímavějších kapitolek byl obraz čtvrtý: Hagibor. Tohle jméno jsem při svém dlouholetém pobytu v Praze slýchávala, ale nikdy mě nenapadlo pídit se a zjišťovat, kde se v Praze takové slovo vzalo a co znamená. Samostatnou kapitolkou jsou ilustrace, resp. spíše koláže Elišky Podzimkové. Čím déle a dále jsem touhle útlou knihou postupovala, tím více mi právě tento typ obrazového doprovodu přišel adekvátní, velmi výstižný. Škoda, že sám Arnošt Lustig knihu neviděl a nemohl se k ní vyjádřit; tak, jak si ho já pamatuju, jsem přesvědčená, že by se mu líbila. Už jen proto, že celý život splňoval svoje nomen omen . . .... celý text

Kameny věčných 2024, Veronika Tondrová

Kameny věčných jsem plánovala jako vánoční dárek – podle zdejších komentářů skvělá YA četba, usoudila jsem. To je ta čtenářská gramotnost, na kterou jsem tak pyšná - vždyť nikde se nemluví o YA. Když jsem začala číst, dala bych i pět hvězd: zajímavé a zdánlivě známé postavy, děj rychle plynul, snad jen práce v archivu (jakož i četba o ní) mi připadala nezáživná. Jenže čím déle jsem četla, tím více příběh sklouzával k onomu oblíbenému schématu: tenhle ne, nikdy, není možné, jenže tolik se toho změnilo a zábrany tak nějak zmizely, načež jediným logickým vyústěním je dokonalý vztah a dokonale popsaný sex. A jako by tohle nestačilo, tak na poslední straně se dozvím, to co už tuším delší dobu: tohle není konec. A já bláhová jsem se tak radovala, že jsem konečně narazila na jednorázovku! P.S. Obálka mě nenadchla – ten zavilý (?) postoj mladého korunovaného muže v civilním obleku, nejspíš prince, mi vůbec nesedí. To už spíš ta zajímavá ořízka . . . P.P.S. A taky vystavit se na obdiv (s.250), to se trochu nepovedlo.... celý text

Mrazivé vyhlídky 2024, Wendy Dranfield

Mrazivé vyhlídky jsou asi první knihou v této sérii, v níž to pro mě trochu „skřípalo“. I podle doslovu jsem pochopila, že autorka částečně vychází vstříc čtenářům a snaží se tak nějak vyhovět všem, což asi nevede k uvěřitelnému příběhu. Ano, pořád je to čtivá kniha – a předznamenání její e-verze už mě tolik nepřekvapilo – ale prvotní nadšení z netypické detektivní dvojice Madison – Nate už vyprchalo . . .... celý text

Nadělení před Vánocemi 2024, Kate Stewart

Nadělení mě moc nenadchlo. Fakt je, že hned od počátku jsem se tvářila odtažitě, protože autorku jsem letmo poznala u Havraního bratrstva, které jsem nedočetla, opravdu to nebyl můj šálek kávy. Ale pořád jsem doufala, že tohle bude něco jiného, a musím seriózně přiznat, že to něco jiného bylo: americká skvělá studentka dělá téměř do čtyřiceti kariéru ve firmě, kde muži ve vedoucích funkcích nejsou schopni a ochotni docenit její kvality. Potřebuje emocionální kotvu (?), aby pochopila, že tohle není nutné a že si je vědoma svých kvalit. Na žhavý a velmi popisný sex došlo naštěstí až při půlnoční, takže za mě dobrý . . . „Zdá se, že všichni ztrácíme čas tím, že se snažíme zachovat si tvář a odsunout svoje problémy stranou, a proč – protože jsou svátky? Jako bychom se všichni schovávali za slova „to je v pohodě, jsem v pohodě“ a chodili kolem svých problémů – vážných problémů – po špičkách, a kvůli čemu? Kvůli představě dokonalých Vánoc?“... celý text

Tonda, Slávka a kouzelné světlo 2023, Jana Šrámková

Tonda, Slávka a kouzelné světlo patří k těm knihám, které mě chytí od první stránky. Vyjadřování Tondy (kurčos!) a jeho problém: proč o něj pečují tak, jak se to děje? Mimina a náročný život s nimi, jak výstižné! Baterka, skvělá! Skleník a vůbec domovník a jeho květiny, tam bych se chtěla podívat! A velké, zcela nečekané překvápko pro mě představují ilustrace Filipa Pošivače – znám je z několika jiných knih a vždy se s nimi musím chvíli sžívat. Ale tady to byla láska na první pohled, a já jsem se – možná dokonce s otevřenou pusou - kochala. Prolistovala jsem celou knihu ještě před četbou a obdivovala jsem tu nádheru. Abych jenom nechválila: jedna věc mě fakt neskutečně iritovala, a to bylo poněkud nestandardní skloňování slova kapuce. Naše školáky učíme, že c je v češtině měkká souhláska a po něm nikdy nenásleduje tvrdé y. Když vidím slovo skici, jsem nešťastná – vždyť skica je podle vzoru žena! Ale u kapuce se to přece dá obejít použítím spisovného tvaru, kapuce jako růže, takže když jsem párkrát v textu zahlédla výraz kapucy, zabylo mi smutno . . . Teď už mi chybí jediné: podívat se na film, který možná bude ještě lepší. P.S. Ale ohledně doporučeného věku čtenářů souhlasím s bibi.r. Už jsem si zvykla tahle doporučení nevnímat, protože pokud jde o úroveň čtenářů, neradno zevšeobecňovat. Úplně něco jiného by ale bylo předčítání téhle knihy osmileťákům . . .... celý text

Tři temné koruny 2019, Kendare Blake

Podle databáze velmi zajímavá zápletka, tak jsem šla do toho. Nadchly mě mapky na předsádce, ale já brýlatá jsem měla s některými názvy problém, škoda. Potěšilo mě větší řádkování, ale naopak zklamaly drobné překlepy, kterých nebylo málo. A nade vším se tyčí ta obludná hlavní premisa: jen jedna z trojčat může být královnou, ovšem Neposkvrněná královna, to je ještě vyšší level! Nápad neuvěřitelný, provedení slušné, tak teď jsem zvědavá na pokračování; Jeden temný trůn už mám objednaný v naší knihovně . . .... celý text

Můj táta píše knihu 2024, Tomas Dirgėla

Kniha, kterou jsem si půjčila hlavně podle názvu, a při čtení jsem byla nadšená především ilustracemi. Ano, příběh není špatný, určitě poučný i (a možná právě) pro dospěláky, ale ten obrazový doprovod je úchvatný: ohňostroj barev, tvarů, nápadů – za všechny jen kočka v knihovně. Líbí, a moc!... celý text

Když přišli psi 2024, Scarlett Wilková

Když přišli psi je asi první knihou této autorky, kterou přijímám (téměř) bez výhrad. Sotiria pro mě představovala nemastnou neslanou hrdinku, Neonila byla permanentní revolucionářka, které jsem to nevěřila, ale tahle kniha mě oslovila. Nemá jednu hlavní postavu, osudy hrdinů jsou často zamotané a místy nesrozumitelné, ale s postupujícím dějem se všechno objasní způsobem, který by mi připadal účelově románový, kdybych už nezažila to, co mám za sebou. Takže konečně mohu uznat, že S. Wilková umí dobře a zajímavě psát, v téhle knize (mi) konečně poskytla nevyvratitelný důkaz svých vypravěčských schopností. „Pan doktor patřil mezi muže, kteří neshledávají nic špatného na existenci prostitutek, natož na tom, že k nim pánové docházejí, ale zároveň byl přesvědčen, že tyto ženy se přece nemohou jen tak klidně stýkat se slušnými ženami, natož se slušnými děvčaty jako jsou jeho dcery. Jeho dcery se přece nemůžou radit s bývalou prostitutkou, co jim bude nejvíce slušet, a platit jí za to, že se mohou nechat vyfotit na její zahradě. To je nemyslitelné. Ve slušné společnosti přece musí platit určitá pravidla.“... celý text

Holčička ze známky 2024, Markéta Pilátová

Pro mě je Holčička zatím nejméně povedenou knihou mé oblíbené autorky. Nějak mi to nesedlo: od ilustrací, přes zacílení - na koho, pro kterou věkovou skupinu je kniha určena, včetně jazykové stránky. Jak jsem byla nadšená dospěláckým Tsunami blues (moje první, doslova uhrančivé setkání s M. Pilátovou), nebo Baťou, jak mě oslovily příběhy holčičky Kiko, tady jsem pořád čekala, ale ono prozření se nekonalo. Tak teď se moc těším na Arnoštovu cestu – autorské čtení, které jsem absolvovala v létě, mě nadchlo. Snad mi Ježíšek mé přání splní . . .... celý text

Druhá strana řeky 2024, Nora Eckhardtová

Moje druhá kniha této autorky pro mě byla trochu zklamáním – nějak mi nesedly ty jednotlivé linky příběhu; těšila jsem se na voraře, jenže ti moc prostoru nedostali, to už spíše Lota. Záhady byly vyřešeny – nikoli všechny, ale možná jsem nedovtipná – způsobem, který mi moc nekonvenoval, jako příklad uvedu Adamova tátu. Takže za mě tohle byla méně čtivá kniha, ale jsem ráda, že jsem se k ní dostala. Třeba už jen kvůli následujícímu odstavci – nevím jak vy, ale já jsem netušila, proč si máme něco přát, když padá hvězda: „Ve skutečnosti je to ale tuším proto, že ve starým Řecku lidé věřili, že Bohové se nachází někde vejš, ještě nad tím naším nebem, v nějaký další sféře – a když padá hvězda, víš, že otevřeli bránu do našeho nebe a koukají se na nás. Proto si právě v tu chvíli můžeš něco přát – uslyší tě.“... celý text

Dcera štěstěny 2003, Isabel Allende

První díl chilské série, která se zdaleka neodehrává pouze v Chile, je snad ještě lepší nežli druhý díl, který jsem nedopatřením četla dříve. Tao Čchienovo dětství v Číně, čtvrtý syn, a jeho vzdělávání v oboru léčení a akupunktury. No a samozřejmě zlatá horečka – zase úplně jiný pohled, počínaje lodní dopravou, budováním měst a složením jejich populace, pro mě zajímavé mormonské aktivity. Korunu všemu ovšem nasadila skvělá podnikatelka, ale nesnesitelná ženská Paulina del Valle a její rodina; nápad s čerstvými potravinami, správný odhad rozvoje San Franciska. Prostě úžasně zajímavé a dobrodružné čtivo, které určitě doporučím. „Všichni manželé jsou nudní, Johne. Žádná žena, která má všech pět pohromadě, se nevdává proto, aby se bavila, ale aby byla zajištěná.“... celý text

Nacistova snoubenka 2023, Barbara Wysoczańska

Další válečná kniha, která mě v dobrém šokovala. Nikdy mě nenapadlo, jak velké ztráty měli Poláci během 2.světové války, oč hůře na tom byli ve srovnání s námi a hlavně oč více musí nenávidět jak Němce, tak Rusy. Jak napsala na svém blogu jedna turistka po návštěvě Varšavy: „Nechci naši válečnou historii nijak zlehčovat, ale život v Protektorátu Čechy a Morava byl proti tehdejšímu dění v Polsku, Bělorusku nebo na Ukrajině spíš něco jako pobyt na dětském táboře s nepříjemným vedoucím.“ Příběh hlavní hrdinky Hanny by mohl připomínat červenou knihovnu, ale to by se nesměl odehrávat v letech 1938 až 1950. Je příjemné potvrdit si (nakolik je možné si něco potvrdit v beletrii), že ne všichni Němci byli zfanatizovaní, že se našli lidé s odlišnými a kritickými názory, jenže ti inteligentní si moc dobře uvědomovali, že pro nesouhlasící už jsou připravena „převýchovná zařízení“ (a to v lepším případě, většinou to byla spíš likvidace). Já znovu a znovu žasnu, jak dokonale se nacistický režim v Německu etabloval, jak plynule a takřka elegantně přešel od agitace typu „zbrojíme, abychom se ubránili“ k tvrzení „polská armáda mobilizuje, tudíž nás ohrožuje a my musíme zaútočit jako první“. A jak bez uzardění degradoval všechny, kdož nesplňovali definici árijského nadčlověka. Setkala jsem se s tím už mnohokrát, ale vždy znovu a znovu mě to fascinuje. Válečné události jsou hrozné, ale kniha je napsaná (a určitě i přeložená) velmi dobře: příběh je čtivý, postavy jsou živoucí a uvěřitelné (alespoň pro mne). Velmi mě překvapila poválečná kapitola z Mnichova (1950), je možné, že už pět let po válce bylo město dokonale obnoveno, zbaveno pozůstatků válečného ničení? To Varšava se vzpamatovávala mnohem déle . . .... celý text

Uvěřitelné příhody doktora Papula 1981, Miroslav Skála

Ke knize jsem se vrátila po více než čtvrt století a nadchla mě stejně jako při našem prvním setkání. Ovšem o to více si nyní uvědomuju, že tohle není kniha pro dnešní dobu, pro dnešní čtenáře. Ať už jde o téma (Kerblík a jeho reportáž), prostředí (kopanická chalupa) a hlavně o způsob vyjadřování. Ta úžasná košatá souvětí vědátora Emila – Papula, ty neuvěřitelné debaty plné pádných argumentů a nezpochybnitelných pravd, skutečným a mistrným dialogem se rozvíjející diskuse o léčitelství, stavebnictví či o bigamistické poradně jako plynulé následovnici Felicitas. A co teprve moudrý Papulipides, o němž kdysi slyšel i ignorant a neznaboh Kerblík! Prostě lahůdka, kterou bych přirovnala třeba k tvarůžkám, ať zůstávám v našich končinách: někteří ji nemohou ani cítit a po krátkém seznámení ji (navždy) odloží. Jiní na ni nedají dopustit a vždy znovu, kdykoli se jim dostane do rukou, se kochají konzistencí, chutí a vůní. A možná je i třetí skupina, do té patřím právě já: ač jsem knihu četla „dávno, dávno tomu“, dodnes dokážu téměř zpaměti citovat: „Být stále s jedním člověkem, pod jednou střechou, v jednom bytě, dokonce v jedné posteli, k tomu je zapotřebí stavu poblouzněné mysli, který, žel, nebývá trvalý. Po patnácti letech vám nevadí, jaký ten druhý je, ale že vůbec je. Papulipides k tomu moudře poznamenává: lidé by měli být uvrženi do manželství nejvýše na deset let a při dobrém chování by jim měla být třetina prominuta.“... celý text

Ani mrtvá, ani živá 2021, Ursula Poznanski

Ani mrtvá, ani živá je první díl série a já měla pocit, že číst nejprve 2.díl asi není to pravé. Ale teď jsem to napravila, přečetla jsem první díl a uklidnila jsem se: o nic jsem nepřišla. Tedy v tom smyslu, že mi nic nebránilo v pochopení detektivní zápletky druhé části. Úvodní díl série je totiž – stejně jako pokračování – plný více či méně nekonkrétních zmínek o minulosti hlavní hrdinky; zhruba tušíme, co se asi stalo, ale nic konkrétního. Robert je iniciátorem (?) Carolininy nové identity, ale jaké bylo její původní, pravé jméno? A hlavně je na Roberta spoleh? Z téhle knihy soudím, že důvěryhodný ochránce vypadá jinak. Zápletka je možná trochu slabší, ale pro mě to byla kniha celkem čtivá a zajímavá.... celý text