broskev28 komentáře u knih

Tonda, Slávka a kouzelné světlo patří k těm knihám, které mě chytí od první stránky. Vyjadřování Tondy (kurčos!) a jeho problém: proč o něj pečují tak, jak se to děje? Mimina a náročný život s nimi, jak výstižné! Baterka, skvělá! Skleník a vůbec domovník a jeho květiny, tam bych se chtěla podívat!
A velké, zcela nečekané překvápko pro mě představují ilustrace Filipa Pošivače – znám je z několika jiných knih a vždy se s nimi musím chvíli sžívat. Ale tady to byla láska na první pohled, a já jsem se – možná dokonce s otevřenou pusou - kochala. Prolistovala jsem celou knihu ještě před četbou a obdivovala jsem tu nádheru.
Abych jenom nechválila: jedna věc mě fakt neskutečně iritovala, a to bylo poněkud nestandardní skloňování slova kapuce. Naše školáky učíme, že c je v češtině měkká souhláska a po něm nikdy nenásleduje tvrdé y. Když vidím slovo skici, jsem nešťastná – vždyť skica je podle vzoru žena! Ale u kapuce se to přece dá obejít použítím spisovného tvaru, kapuce jako růže, takže když jsem párkrát v textu zahlédla výraz kapucy, zabylo mi smutno . . .
Takže teď už mi chybí jediné: podívat se na film, který možná bude ještě lepší.
P.S. Ale ohledně doporučeného věku čtenářů souhlasím s bibi.r. Už jsem si zvykla tahle doporučení nevnímat, protože pokud jde o úroveň čtenářů, neradno zevšeobecňovat. Úplně něco jiného by ale bylo předčítání téhle knihy osmileťákům . . .

4 20.12.2024

Podle databáze velmi zajímavá zápletka, tak jsem šla do toho. Nadchly mě mapky na předsádce, ale já brýlatá jsem měla s některými názvy problém, škoda. Potěšilo mě větší řádkování, ale naopak zklamaly drobné překlepy, kterých nebylo málo. A nade vším se tyčí ta obludná hlavní premisa: jen jedna z trojčat může být královnou, ovšem Neposkvrněná královna, to je ještě vyšší level!
Nápad neuvěřitelný, provedení slušné, tak teď jsem zvědavá na pokračování; Jeden temný trůn už mám objednaný v naší knihovně . . .

Kniha, kterou jsem si půjčila hlavně podle názvu, a při čtení jsem byla nadšená především ilustracemi. Ano, příběh není špatný, určitě poučný i (a možná právě) pro dospěláky, ale ten obrazový doprovod je úchvatný: ohňostroj barev, tvarů, nápadů – za všechny jen kočka v knihovně. Líbí, a moc!

12 14.12.2024

Když přišli psi je asi první knihou této autorky, kterou přijímám (téměř) bez výhrad. Sotiria pro mě představovala nemastnou neslanou hrdinku, Neonila byla permanentní revolucionářka, které jsem to nevěřila, ale tahle kniha mě oslovila. Nemá jednu hlavní postavu, osudy hrdinů jsou často zamotané a místy nesrozumitelné, ale s postupujícím dějem se všechno objasní způsobem, který by mi připadal účelově románový, kdybych už nezažila to, co mám za sebou.
Takže konečně mohu uznat, že S. Wilková umí dobře a zajímavě psát, v téhle knize (mi) konečně poskytla nevyvratitelný důkaz svých vypravěčských schopností.

„Pan doktor patřil mezi muže, kteří neshledávají nic špatného na existenci prostitutek, natož na tom, že k nim pánové docházejí, ale zároveň byl přesvědčen, že tyto ženy se přece nemohou jen tak klidně stýkat se slušnými ženami, natož se slušnými děvčaty jako jsou jeho dcery. Jeho dcery se přece nemůžou radit s bývalou prostitutkou, co jim bude nejvíce slušet, a platit jí za to, že se mohou nechat vyfotit na její zahradě. To je nemyslitelné. Ve slušné společnosti přece musí platit určitá pravidla.“

17 12.12.2024

Pro mě je Holčička zatím nejméně povedenou knihou mé oblíbené autorky. Nějak mi to nesedlo: od ilustrací, přes zacílení - na koho, pro kterou věkovou skupinu je kniha určena, včetně jazykové stránky. Jak jsem byla nadšená dospěláckým Tsunami blues (moje první, doslova uhrančivé setkání s M. Pilátovou), nebo Baťou, jak mě oslovily příběhy holčičky Kiko, tady jsem pořád čekala, ale ono prozření se nekonalo.
Tak teď se moc těším na Arnoštovu cestu – autorské čtení, které jsem absolvovala v létě, mě nadchlo. Snad mi Ježíšek mé přání splní . . .

Moje druhá kniha této autorky pro mě byla trochu zklamáním – nějak mi nesedly ty jednotlivé linky příběhu; těšila jsem se na voraře, jenže ti moc prostoru nedostali, to už spíše Lota. Záhady byly vyřešeny – nikoli všechny, ale možná jsem nedovtipná – způsobem, který mi moc nekonvenoval, jako příklad uvedu Adamova tátu. Takže za mě tohle byla méně čtivá kniha, ale jsem ráda, že jsem se k ní dostala. Třeba už jen kvůli následujícímu odstavci – nevím jak vy, ale já jsem netušila, proč si máme něco přát, když padá hvězda:

„Ve skutečnosti je to ale tuším proto, že ve starým Řecku lidé věřili, že Bohové se nachází někde vejš, ještě nad tím naším nebem, v nějaký další sféře – a když padá hvězda, víš, že otevřeli bránu do našeho nebe a koukají se na nás. Proto si právě v tu chvíli můžeš něco přát – uslyší tě.“

8 08.12.2024

První díl chilské série, která se zdaleka neodehrává pouze v Chile, je snad ještě lepší nežli druhý díl, který jsem nedopatřením četla dříve. Tao Čchienovo dětství v Číně, čtvrtý syn, a jeho vzdělávání v oboru léčení a akupunktury. No a samozřejmě zlatá horečka – zase úplně jiný pohled, počínaje lodní dopravou, budováním měst a složením jejich populace, pro mě zajímavé mormonské aktivity.
Korunu všemu ovšem nasadila skvělá podnikatelka, ale nesnesitelná ženská Paulina del Valle a její rodina; nápad s čerstvými potravinami, správný odhad rozvoje San Franciska. Prostě úžasně zajímavé a dobrodružné čtivo, které určitě doporučím.

„Všichni manželé jsou nudní, Johne. Žádná žena, která má všech pět pohromadě, se nevdává proto, aby se bavila, ale aby byla zajištěná.“

Další válečná kniha, která mě v dobrém šokovala. Nikdy mě nenapadlo, jak velké ztráty měli Poláci během 2.světové války, oč hůře na tom byli ve srovnání s námi a hlavně oč více musí nenávidět jak Němce, tak Rusy. Jak napsala na svém blogu jedna turistka po návštěvě Varšavy: „Nechci naši válečnou historii nijak zlehčovat, ale život v Protektorátu Čechy a Morava byl proti tehdejšímu dění v Polsku, Bělorusku nebo na Ukrajině spíš něco jako pobyt na dětském táboře s nepříjemným vedoucím.“
Příběh hlavní hrdinky Hanny by mohl připomínat červenou knihovnu, ale to by se nesměl odehrávat v letech 1938 až 1950. Je příjemné potvrdit si (nakolik je možné si něco potvrdit v beletrii), že ne všichni Němci byli zfanatizovaní, že se našli lidé s odlišnými a kritickými názory, jenže ti inteligentní si moc dobře uvědomovali, že pro nesouhlasící už jsou připravena „převýchovná zařízení“ (a to v lepším případě, většinou to byla spíš likvidace).
Já znovu a znovu žasnu, jak dokonale se nacistický režim v Německu etabloval, jak plynule a takřka elegantně přešel od agitace typu „zbrojíme, abychom se ubránili“ k tvrzení „polská armáda mobilizuje, tudíž nás ohrožuje a my musíme zaútočit jako první“. A jak bez uzardění degradoval všechny, kdož nesplňovali definici árijského nadčlověka. Setkala jsem se s tím už mnohokrát, ale vždy znovu a znovu mě to fascinuje.
Válečné události jsou hrozné, ale kniha je napsaná (a určitě i přeložená) velmi dobře: příběh je čtivý, postavy jsou živoucí a uvěřitelné (alespoň pro mne). Velmi mě překvapila poválečná kapitola z Mnichova (1950), je možné, že už pět let po válce bylo město dokonale obnoveno, zbaveno pozůstatků válečného ničení? To Varšava se vzpamatovávala mnohem déle . . .

17 03.12.2024

Ke knize jsem se vrátila po více než čtvrt století a nadchla mě stejně jako při našem prvním setkání. Ovšem o to více si nyní uvědomuju, že tohle není kniha pro dnešní dobu, pro dnešní čtenáře. Ať už jde o téma (Kerblík a jeho reportáž), prostředí (kopanická chalupa) a hlavně o způsob vyjadřování. Ta úžasná košatá souvětí vědátora Emila – Papula, ty neuvěřitelné debaty plné pádných argumentů a nezpochybnitelných pravd, skutečným a mistrným dialogem se rozvíjející diskuse o léčitelství, stavebnictví či o bigamistické poradně jako plynulé následovnici Felicitas. A co teprve moudrý Papulipides, o němž kdysi slyšel i ignorant a neznaboh Kerblík!
Prostě lahůdka, kterou bych přirovnala třeba k tvarůžkám, ať zůstávám v našich končinách: někteří ji nemohou ani cítit a po krátkém seznámení ji (navždy) odloží. Jiní na ni nedají dopustit a vždy znovu, kdykoli se jim dostane do rukou, se kochají konzistencí, chutí a vůní. A možná je i třetí skupina, do té patřím právě já: ač jsem knihu četla „dávno, dávno tomu“, dodnes dokážu téměř zpaměti citovat:
„Být stále s jedním člověkem, pod jednou střechou, v jednom bytě, dokonce v jedné posteli, k tomu je zapotřebí stavu poblouzněné mysli, který, žel, nebývá trvalý. Po patnácti letech vám nevadí, jaký ten druhý je, ale že vůbec je. Papulipides k tomu moudře poznamenává: lidé by měli být uvrženi do manželství nejvýše na deset let a při dobrém chování by jim měla být třetina prominuta.“

Ani mrtvá, ani živá je první díl série a já měla pocit, že číst nejprve 2.díl asi není to pravé. Ale teď jsem to napravila, přečetla jsem první díl a uklidnila jsem se: o nic jsem nepřišla. Tedy v tom smyslu, že mi nic nebránilo v pochopení detektivní zápletky druhé části.
Úvodní díl série je totiž – stejně jako pokračování – plný více či méně nekonkrétních zmínek o minulosti hlavní hrdinky; zhruba tušíme, co se asi stalo, ale nic konkrétního. Robert je iniciátorem (?) Carolininy nové identity, ale jaké bylo její původní, pravé jméno? A hlavně je na Roberta spoleh? Z téhle knihy soudím, že důvěryhodný ochránce vypadá jinak.
Zápletka je možná trochu slabší, ale pro mě to byla kniha celkem čtivá a zajímavá.

12 29.11.2024

Moje první kniha Jozefa Banáše a já jsem malounko zklamaná - kniha Markéty Pilátové Baťa v džungli byla pro mě mnohem čtivější (ano, byla o Baťově bratrovi, nezapomínám na to), ale hlavně to byl úplně jiný styl psaní, a ten mi učaroval; Banášovo chlapské a strohé konstatování faktů mi až tak nekonvenuje, bohužel. Nepochybuju o tom, že právě Tomáš Baťa by byl s touto knihou spokojen, takže proč ne. A rovněž nepochybuju, že autor, jehož si lidsky velmi vážím, odvedl výbornou práci a vytvořil věrohodný příběh o československé legendě.
Jelikož jsem jako první četla knihu Zvuk slunečních hodin, která mě už před mnoha lety velmi ovlivnila, jsem si celkem jistá, že já bych pana Baťu neadorovala a pracovat bych u něj nechtěla.

13 27.11.2024

Zajímavý příběh, který mě na jednu stranu potěšil – představy, co všechno se ztracené malé holčičce mohlo stát, mě děsily. Tohle byla svým způsobem ta nejlepší možnost, ale nechtěla bych ji prožít.
Skvělá byla teta Alice (naštěstí byla mimo hru, to se mi ulevilo), naopak hrůzostrašný mi připadal Joe a jeho nezvladatelné návaly vzteku. Dobře napsaná čtivá knížka, určitě bych doporučila.

"Manželství je zvláštní věc. Na světě je tolik lidí a vy se rozhodněte, že zbytek života, zbytek své emocionální energie, věnujete jen jednomu. Předpokládáte, že to tajemné pouto, které vás k sobě váže, pouto, jemuž se nedá věřit, to pouto, jež se pravděpodobně projevuje v tomtéž mystickém prostoru, odkud pochází příběhy. Manželství předpokládá, že se budete ohýbat, kroutit a přizpůsobovat jeden druhému. Předpokládá, že navléknutím zlatého kroužku na prst se vaše touhy navždy propojí. Pro mnoho lidí to platí. Závidím těm, kteří umí dohlédnout dostatečně hluboko a najít tam to, proč na počátku uvěřili, že dokážou celý život spát v jedné posteli, sedět den co den naproti sobě u stolu, založit rodinu, vytvářet vzpomínky, dobré i špatné."

17 24.11.2024

"Automatizovaná analýza textů nebo dat ve smyslu čl. 4 směrnice 2019/790/EU je bez souhlasu nositele práv zakázána."
Četla jsem e-knihu a tohle byla věc, která mě zarazila, poprvé jsem se u knihy setkala s takto formulovaný zákazem; že by obrana proti AI?
Jinak třetí kniha tohoto autora mě zase překvapila. Byla jiná, zřejmě konvenčnější (je-li to správné slovo) a předvídatelnější než ty předešlé, ale pořád jsem v ní nacházela spoustu zajímavých postřehů na téma lásky a vztahů, ale taky stárnutí či mozkové choroby, a samozřejmě korespondující přírodní scenérie. Takže pro mě čtivá kniha, v níž jsem občas potkávala své myšlenky: „Takhle na žádného člověka odkázaná být nechtěla. Takhle se nechtěla vydat nikomu napospas. Je stáří jako rakovina? Jen mnohem pomalejší a krutější?“

16 21.11.2024

Oslovi jsou zvláštní kniha – řekla bych, že spíš pro dospěláky. Nepochybuju o tom, že dětem se může taky líbit, ilustrace jsou parádní, ale ono ponaučení . . .
Ideální dárek ke zlaté/stříbrné/bronzové svatbě, zvláště pokud znáte moudra Miroslava Skály alias moudrého filosofa Papulipida: „Po patnácti letech společného soužití vám nevadí jaký ten druhý je, ale že vůbec je!“

11 19.11.2024

Znám Ipsíka Anety Holasové, ale o Kůrovcích slyším odevšad samou chválu, tak jsem nelenila a knihu zakoupila. Nyní se směle mohu připojit k ostatním a potvrdit, že kniha je opravdu unikátní. Jednak obrazovým materiálem – krásné, naprosto fascinující a detailní fotografie těchhle miniaturních hmyzíků, občas proložené pohledem na les v různých světadílech. K tomu si přidejte množství zajímavých detailů ze života hmyzu – když jsem předčítala manželovi o partenogenetických podvodnicích a o striktním postoji samečků, tedy o odmítání nabízeného aktu, byl velmi pobaven . . .
Závěrečné představení odborného fóra (hrdinové kůrovcologie) je – podobně jako celá kniha – pojato velmi odlehčeně, troufnu si říct lidsky. Pro mě tak Kůrovci představují naprosto ojedinělou odbornou, a přitom i mně laikovi srozumitelnou publikaci plnou neuvěřitelných informací. Doporučuju, a to tak, že velmi!
P.S. A moc děkuju za všechny zdejší komentáře, jsou velmi trefné; nevěřte těm z televize, najmě české . . .

14 17.11.2024

Ursulu Poznanski, respektive její knihy čtu ráda, a tak jsem i tady vyměkla a četla jsem nejprve 2.díl. I tady mi znalost úvodního příběhu chyběla, ale hlavní hrdinka se k tomu často vracela, takže jsem se zhruba orientovala. Každopádně detektivní pátrání vídeňské květinářky se mi líbilo a určitě ho doporučím, i když nejvyšší hodnocení si nechám pro jiné knihy.

14 14.11.2024

Jediná kniha Pauly Brackston, kterou jsem doposud přečetla, Krámek se starožitnostmi, mě nijak neuchvátila. Ale zkusila jsem tuhle a spravila jsem si chuť. Další příběh s dlouhověkou postavou, která prochází lidskými dějinami a přibližuje nám jak období honu na čarodějnice, tak třeba příšernou první světovou válku. Přiznám se, že právě u té druhé jsem občas utírala slzy – popisy bojišť i utrpení řadových vojáků byly opravdu velmi realistické, a já jsem si díky dokonalému vystižení prostředí uvědomovala spoustu – často odpudivých – detailů . . .
Vlastní příběh nebyl špatný, ale ten mě tolik nezaujal, to spíše svět bylinek a rostlinných kouzel: cesmíny kolem domu a zahrady?

„Na štěstí bych se nespoléhal, sestro. Kdyby záleželo na štěstí, nemuseli bychom tu být. Věřte jen ve své schopnosti. To je moje rada.“

Po dlouhé době zase kniha Roy Jacobsena a opět mě uhranula a přikovala k četbě, dokud jsem nedošla na konec, a to přesto, že se jedná o poslední díl série. Protože odkazů na předcházející, především válečná léta, jsou tam ale spousty, určitě bych si chtěla tuhle sérii přečíst celou. Nejdřív si ji ale musím sehnat, naše nejbližší okresní knihovna ji nemá.

„Během posledních let začala Ingrid toužit po dopisech, je to dost zvláštní, ale když nedostane dopis, všední den získá jakýsi bolavý podtón, to musí být věkem, napadne ji, nebo je to její další slabost. Což znamená, že pomaloučku polehoučku pochopila podstatu dopisů, svobodu moct si na papíře promluvit s kým chcete, čili nemuset se dotyčnému dívat do tváře a nechat se ovlivňovat mimikou, úsměvy nebo mračením, v psaní dopisů je přímost, která neexistuje za všedního dne, pak ale přicházejí krátké a mírně prolhané dopisy z Lofot o dobrém počasí a velkých úlovcích, povinná útěch pro ty, kdo na ně čekají doma a chtějí o nich všechno vědět, ale popravdě řečeno všechno ani vědět nechtějí.“

„Mysl a tělo nejsou dvě různé věci – jsou jedno. Destinací každé nervové dráhy je synaptické spojení se svalovými vlákny. Myšlení vede k akci skrze svazky axonů končící v nástrojích, jež vytvářejí romány, továrny, katedrály a jaderné bomby.“
Hora v moři je zase jedna z knih, které mě „dostaly“: vůbec jsem nevěděla, do čeho jdu, a výsledek byl ohromující. Krásně napsaný vícevrstevný příběh, jehož nitky, které mi zprvu vůbec nedávaly smysl, se postupně splétají, až se před námi objeví výsledný obraz. Úžasné myšlenky, které většinou předznamenávají každou kapitolu – citace z vědeckých prací jednotlivých protagonistů, tedy spíše protagonistek.
Role AI v téhle knize mě velmi šokovala, i když jsem si uvědomovala, že to má svou logiku, ale stejně! Prostě kniha, která vás donutí přemýšlet mimo jiné o tom, zda se ubíráme správným směrem . . .

„Někdo tvrdil, že lidi ve skutečnosti nechtěj randit s jinýma lidma. Doopravdy nechtěj rovnocenný partnerství – vztah dvou lidí se vším všudy, chápeš? Dvou lidí s požadavkama a tužbama a neshodama o všem možným. Chtěj bejt úplný sami o sobě, mít vztah pod palcem – a proto chtěj, aby ten druhej byl člověk jenom tak napůl. Aby jim rozuměl, chápeš, a přitom neměl vlastní požadavky. Aby taky vypadal úplně, se všema zvláštnůstkama, vlastníma názorama a historkama o světě – ale ne takovým tím protivným způsobem. Způsobem, kterej by po nich žádal, aby se změnili. Takže před šesti sedmi rokama jedna korporace, specializovaná na AI, začala tyhle věci chrlit ve velkým. Stačí vyplnit na terminálu dlouhatánskej dotazník, zahrát si fůru různejch simulací a hádanek a pak ti jednu takovou personu vyroběj na míru.“

16 07.11.2024

Fenomén Kohout mě provází už desítky let. Ve svém prvním „nakladatelském“ zaměstnání, chvíli po sametové revoluci, jsem objevila Indiánský běh, a tím i nový svět. Svět lidí, které socialistický režim – řečeno dnešními slovy – úmyslně a cíleně diskriminoval, možná spíše deklasoval. Díky úžasnému vypravěčskému umění Terezy Kohoutové jsem se začala pídit po podrobnostech téhle zajímavé indiánské rodiny.
Následovala kniha Kde je zakopán pes a já jsem pochopila, proč si autor vysloužil renomé Pana spisovatele, i když možná jeho lidské/otcovské kvality jsou sporné. Potom se ke mně dostala autobiografie Vlasty Chramostové, a já jsem objevila třetí možnost, jak lze nahlížet na Pavla Kohouta. Mezitím jsem přečetla Nápady svaté Kláry, Bílou knihu, Hodinu tance a lásky, Katyni a taky Hvězdnou hodinu vrahů, a můj obdiv k autorovi stále rostl.
Při četbě Kosatíkovy knihy mě často napadalo srovnání s Novákovou monografií Kundery: obě knihy jsou doslova nabité fakty; jen vyhledat je, chronologicky a s patřičným komentářem je poskládat do smysluplného textu muselo dát spoustu práce a zabrat mnoho času. Navíc oba „objekty monografií“ měly podobné rodinné zázemí i podobný literární vývoj. Z mého porovnávání obou knih vyšel lépe autor Kohoutovy monografie: připadá mi, že dokáže být nestrannější nežli pan Novák, že dokáže Kohoutovi přiznat body, navzdory mnoha kritickým výhradám, dokáže a hlavně se snaží ho lidsky chápat.
Takže určitě doporučuju, ale zřejmě spíše fajnšmekrům. A jedním dechem se zařazuju mezi ně: na to, jak hutná a v podstatě faktografická je to kniha, hltala jsem ji mnohem více než nějaký thriller a nedokázala jsem ji odložit. Za mě výborně napsaný životní příběh, který navíc ještě neskončil . . .
P.S. Moji rodiče jsou Kohoutovi vrstevníci a tak jsem již v útlém věku slýchala ono revoluční dvojverší „jednou rukou verše píšu, v druhé držím revolver“, aniž jsem ovšem tušila, kdo je autorem.

13 05.11.2024