broskev28 komentáře u knih

Oslovi jsou zvláštní kniha – řekla bych, že spíš pro dospěláky. Nepochybuju o tom, že dětem se může taky líbit, ilustrace jsou parádní, ale ono ponaučení . . .
Ideální dárek ke zlaté/stříbrné/bronzové svatbě, zvláště pokud znáte moudra Jaroslava Skály alias moudrého filosofa Papulipida: „Po patnácti letech společného soužití vám nevadí jaký ten druhý je, ale že vůbec je!“

6 19.11.2024

Znám Ipsíka Anety Holasové, ale o Kůrovcích slyším odevšad samou chválu, tak jsem nelenila a knihu zakoupila. Nyní se směle mohu připojit k ostatním a potvrdit, že kniha je opravdu unikátní. Jednak obrazovým materiálem – krásné, naprosto fascinující a detailní fotografie těchhle miniaturních hmyzíků, občas proložené pohledem na les v různých světadílech. K tomu si přidejte množství zajímavých detailů ze života hmyzu – když jsem předčítala manželovi o partenogenetických podvodnicích a o striktním postoji samečků, tedy o odmítání nabízeného aktu, byl velmi pobaven . . .
Závěrečné představení odborného fóra (hrdinové kůrovcologie) je – podobně jako celá kniha – pojato velmi odlehčeně, troufnu si říct lidsky. Pro mě tak Kůrovci představují naprosto ojedinělou odbornou, a přitom i mně laikovi srozumitelnou publikaci plnou neuvěřitelných informací. Doporučuju, a to tak, že velmi!
P.S. A moc děkuju za všechny zdejší komentáře, jsou velmi trefné; nevěřte těm z televize, najmě české . . .

11 17.11.2024

Ursulu Poznanski, respektive její knihy čtu ráda, a tak jsem i tady vyměkla a četla jsem nejprve 2.díl. I tady mi znalost úvodního příběhu chyběla, ale hlavní hrdinka se k tomu často vracela, takže jsem se zhruba orientovala. Každopádně detektivní pátrání vídeňské květinářky se mi líbilo a určitě ho doporučím, i když nejvyšší hodnocení si nechám pro jiné knihy.

11 14.11.2024

Jediná kniha Pauly Brackston, kterou jsem doposud přečetla, Krámek se starožitnostmi, mě nijak neuchvátila. Ale zkusila jsem tuhle a spravila jsem si chuť. Další příběh s dlouhověkou postavou, která prochází lidskými dějinami a přibližuje nám jak období honu na čarodějnice, tak třeba příšernou první světovou válku. Přiznám se, že právě u té druhé jsem občas utírala slzy – popisy bojišť i utrpení řadových vojáků byly opravdu velmi realistické, a já jsem si díky dokonalému vystižení prostředí uvědomovala spoustu – často odpudivých – detailů . . .
Vlastní příběh nebyl špatný, ale ten mě tolik nezaujal, to spíše svět bylinek a rostlinných kouzel: cesmíny kolem domu a zahrady?

„Na štěstí bych se nespoléhal, sestro. Kdyby záleželo na štěstí, nemuseli bychom tu být. Věřte jen ve své schopnosti. To je moje rada.“

Po dlouhé době zase kniha Roy Jacobsena a opět mě uhranula a přikovala k četbě, dokud jsem nedošla na konec, a to přesto, že se jedná o poslední díl série. Protože odkazů na předcházející, především válečná léta, jsou tam ale spousty, určitě bych si chtěla tuhle sérii přečíst celou. Nejdřív si ji ale musím sehnat, naše nejbližší okresní knihovna ji nemá.

„Během posledních let začala Ingrid toužit po dopisech, je to dost zvláštní, ale když nedostane dopis, všední den získá jakýsi bolavý podtón, to musí být věkem, napadne ji, nebo je to její další slabost. Což znamená, že pomaloučku polehoučku pochopila podstatu dopisů, svobodu moct si na papíře promluvit s kým chcete, čili nemuset se dotyčnému dívat do tváře a nechat se ovlivňovat mimikou, úsměvy nebo mračením, v psaní dopisů je přímost, která neexistuje za všedního dne, pak ale přicházejí krátké a mírně prolhané dopisy z Lofot o dobrém počasí a velkých úlovcích, povinná útěch pro ty, kdo na ně čekají doma a chtějí o nich všechno vědět, ale popravdě řečeno všechno ani vědět nechtějí.“

„Mysl a tělo nejsou dvě různé věci – jsou jedno. Destinací každé nervové dráhy je synaptické spojení se svalovými vlákny. Myšlení vede k akci skrze svazky axonů končící v nástrojích, jež vytvářejí romány, továrny, katedrály a jaderné bomby.“
Hora v moři je zase jedna z knih, které mě „dostaly“: vůbec jsem nevěděla, do čeho jdu, a výsledek byl ohromující. Krásně napsaný vícevrstevný příběh, jehož nitky, které mi zprvu vůbec nedávaly smysl, se postupně splétají, až se před námi objeví výsledný obraz. Úžasné myšlenky, které většinou předznamenávají každou kapitolu – citace z vědeckých prací jednotlivých protagonistů, tedy spíše protagonistek.
Role AI v téhle knize mě velmi šokovala, i když jsem si uvědomovala, že to má svou logiku, ale stejně! Prostě kniha, která vás donutí přemýšlet mimo jiné o tom, zda se ubíráme správným směrem . . .

„Někdo tvrdil, že lidi ve skutečnosti nechtěj randit s jinýma lidma. Doopravdy nechtěj rovnocenný partnerství – vztah dvou lidí se vším všudy, chápeš? Dvou lidí s požadavkama a tužbama a neshodama o všem možným. Chtěj bejt úplný sami o sobě, mít vztah pod palcem – a proto chtěj, aby ten druhej byl člověk jenom tak napůl. Aby jim rozuměl, chápeš, a přitom neměl vlastní požadavky. Aby taky vypadal úplně, se všema zvláštnůstkama, vlastníma názorama a historkama o světě – ale ne takovým tím protivným způsobem. Způsobem, kterej by po nich žádal, aby se změnili. Takže před šesti sedmi rokama jedna korporace, specializovaná na AI, začala tyhle věci chrlit ve velkým. Stačí vyplnit na terminálu dlouhatánskej dotazník, zahrát si fůru různejch simulací a hádanek a pak ti jednu takovou personu vyroběj na míru.“

15 07.11.2024

Fenomén Kohout mě provází už desítky let. Ve svém prvním „nakladatelském“ zaměstnání, chvíli po sametové revoluci, jsem objevila Indiánský běh, a tím i nový svět. Svět lidí, které socialistický režim – řečeno dnešními slovy – úmyslně a cíleně diskriminoval, možná spíše deklasoval. Díky úžasnému vypravěčskému umění Terezy Kohoutové jsem se začala pídit po podrobnostech téhle zajímavé indiánské rodiny.
Následovala kniha Kde je zakopán pes a já jsem pochopila, proč si autor vysloužil renomé Pana spisovatele, i když možná jeho lidské/otcovské kvality jsou sporné. Potom se ke mně dostala autobiografie Vlasty Chramostové, a já jsem objevila třetí možnost, jak lze nahlížet na Pavla Kohouta. Mezitím jsem přečetla Nápady svaté Kláry, Bílou knihu, Hodinu tance a lásky, Katyni a taky Hvězdnou hodinu vrahů, a můj obdiv k autorovi stále rostl.
Při četbě Kosatíkovy knihy mě často napadalo srovnání s Novákovou monografií Kundery: obě knihy jsou doslova nabité fakty; jen vyhledat je, chronologicky a s patřičným komentářem je poskládat do smysluplného textu muselo dát spoustu práce a zabrat mnoho času. Navíc oba „objekty monografií“ měly podobné rodinné zázemí i podobný literární vývoj. Z mého porovnávání obou knih vyšel lépe autor Kohoutovy monografie: připadá mi, že dokáže být nestrannější nežli pan Novák, že dokáže Kohoutovi přiznat body, navzdory mnoha kritickým výhradám, dokáže a hlavně se snaží ho lidsky chápat.
Takže určitě doporučuju, ale zřejmě spíše fajnšmekrům. A jedním dechem se zařazuju mezi ně: na to, jak hutná a v podstatě faktografická je to kniha, hltala jsem ji mnohem více než nějaký thriller a nedokázala jsem ji odložit. Za mě výborně napsaný životní příběh, který navíc ještě neskončil . . .
P.S. Moji rodiče jsou Kohoutovi vrstevníci a tak jsem již v útlém věku slýchala ono revoluční dvojverší „jednou rukou verše píšu, v druhé držím revolver“, aniž jsem ovšem tušila, kdo je autorem.

11 05.11.2024

Další životopisná kniha nakladatelství Metafora, a jako (téměř) všechny předešlé je to velmi příjemné setkání, pro mě spíše seznámení, s osobností J.B. Její původ, aktivity v době 2.světové války, osobní/rodinný život; vůbec jsem netušila, že se přátelila třeba s Fridou Kahlo, Grace Kelly nebo s M. Lutherem Kingem. Jak konzervativně a zpátečnicky působí ve srovnání s Francií (a Evropou) ta opěvovaná Amerika, země neomezených možností – evidentně jak pro koho. A co mě asi fascinovalo úplně nejvíc: její náhradní mateřství, respektive touha po velké rodině.
Podobně jako Diktátorova múza, kterou jsem četla nedávno, vás obohatí o nové poznatky a nabízí zajímavý úhel pohledu na známou, často konfliktní, případně konfliktně vnímanou osobnost.

„Někdo už dnes knihovnu považuje za přežitek, ale našemu hnutí to v jistém smyslu přišlo vhod. Síla tohoto prostoru, který nás sjednocuje, se podceňuje.“
Další z knih, ke kterým jsem se dostala úplnou náhodou – ta u mě už léta supluje čtenářskou výzvu, a i tentokrát zabodovala. Zajímavý příběh, který asi osloví spíše ženské čtenářky, ale rozhodně se týká nás všech: budoucnost lidstva, kterou bychom určitě nechtěli prožít. Navíc je tahle kniha napsaná a přeložená tak, že jsem měla problém ji odložit. Určitě doporučím i těm, kteří fantasy a dystopii nevyhledávají.

"Zůstala prázdnota, která naplnila dům a přikovala nás k zemi. Tížila nás u srdce, bolela nás z ní hlava.
Zůstal vztah kdysi tak plný naděje a očekávání, který teď visel na tom nejtenčím vlásku. Zdálo se, že se každou chvíli přetrhne.
Zůstala vina, která v domě nestydatě dřepěla jako starý pes páchnoucí nemocemi. Podrážela nám nohy. Nevzdávala se."

10 01.11.2024

Keltská kněžna má tady na databázi skvělé hodnocení, tak jsem nelenila a v Levných knihách jsem si ji koupila. Výsledkem nejsem až tak nadšená, ale to je asi můj problém: je to historická romantika a já prostě konverzaci z doby okolo roku 400 př. n. l. v romantickém provedení moc nedávám. I když musím uznat, že se tam konverzuje především neromanticky, tedy mezi námi chlapy. Nejeví se mi ani obálka, která neodpovídá Aislinině čelence zmiňované v textu, a naprosto nechápavě jsem sledovala vojenské plány keltské kněžny, když jí ani na mysl nepřišla ta jednodušší a podle mě nejpřirozenější varianta . . .
Takže čtení je to příjemné, nenáročné, odpočinkové. A to je něco, co našim romantickým čtenářkám určitě vadit nebude.

Dům vůní bylo velké překvapení – koupila jsem ho jako romantiku, která je velmi oblíbená u našich starších čtenářek, a byla jsem první čtenářkou. Mile mě překvapil nejprve překlad – bezchybný, čtivý, „uživatelsky“ velmi příjemný. Líbil se mi i příběh: ano, byl víceméně prvoplánový a poněkud feministický (což potvrzuje i doslov), ale proč ne. Jak romantiku nemusím, tohle se mi četlo báječně a povídání o parfémech a jejich sestavování mi připadalo téměř pohádkové. I kdyby to takhle nefungovalo, čtení to bylo parádní, včetně zajímavého doslovu.

20 29.10.2024

Dobré i po půl století. A já s překvapením zjišťuju, že si i po těch několika desítkách let pamatuju děj, postavy (ten nechutný Maurice Kemp Lore!) a lehkost, s níž se příběh posunuje kupředu. Překvapil mě snad jen překladatel – tady (edice smaragd) ještě nikoli Francisova dvorní překladatelka paní Moserová, ale mně neznámý Tomáš Korbař. Styl Dicka Francise je natolik výrazný a „svěží“, že je čtivost zaručena; podmínkou je samozřejmě překladatelský profesionál, což evidentně pan Korbař, budiž mu země lehká, vrchovatě splňoval.

21 28.10.2024

„Nic neláká tolik jako to, o čem si člověk myslí, že nemůže mít.“
Druhá kniha autorky a já jsem byla velmi zvědavá na první větu; v Kodaňské písni jsem ji obdivovala. Tady to bylo s první větou slabší a podobný dojem mám z celé téhle knihy. Ano, je v ní spousta skvělých postav, příběhů a myšlenek, a určitě patří ke knihám, které budu našim čtenářům doporučovat, ale mě osobně oslovila autorčina prvotina více. Možná je „druhotina“ slabší, ale pořád patří k nadprůměrným knihám, které stojí za to číst. Já jsem tady našla několik skvělých momentů, které si asi budu ještě dlouho pamatovat, namátkou třeba kajuta! A již podruhé nacházím v knize cizí slovo, které jsem nikdy předtím neslyšela: hipopotomonstroseskvipedaliofobie.

„Postupně pochopím, že příští týden je příjemně nezodpovědný čas, který se dá podle chuti používat celý život. Příští týden zhubnu dvacet kilo nebo vyhraju v loterii. Příští týden přestanu pít nebo potkám svého vyvoleného. Člověk je asi jediný tvor na světě, který operuje s tím, že nějaký příští týden vůbec nastane. Občas je příští týden to jediné, k čemu se můžeme upínat.“

14 25.10.2024

Thriller, jehož umístění do Japonska mě překvapilo. Neznám japonskou realitu a tyhle praktiky bych asi spíš chápala třeba v Číně. Ale když pominu geografické zasazení, tak příběh jako takový je sice čtivý, jen místy málo věrohodný. Nelituju času stráveného nad knihou, ale mě více než praktiky jakuzy zaujaly rodinné vztahy protagonistů, případně úvahy o filmové produkci.

„Protože když se na podobný scénář připravuješ tolik let a pak se skutečně stane, už tě nedokáže překvapit. Jenom tě utvrdí v tom, co sis celou dobu myslel. Že za každou cenu bojovat se zlem nemá smysl, když mu stačí tak málo, aby zvítězilo.“

Únos ve vlaku je druhým dílem vlakové série a mě velmi překvapilo, že tuto sérii vyhledávají i dospěláci. V naší knihovně to byly především starší dámy, které nemusí detektivky ani thrillery, ale dobře napsané dobrodružné knihy pro náctileté je dokážou zaujmout a oslovit.
A já se k nim přidávám, i tohle pokračování se mi líbilo a zaujalo mě – příběh svižně uháněl kupředu, kouzelnické sourozenecké duo Hadley a Madison mu dodává opravdové kouzlo, Halovy kresby opět velmi povedené. Takže já doporučím a jen je mi líto, že jsem si nestihla přečíst i ty další dva díly, které jsme sice v knihovně měli, ale po zářijové povodni už nemáme ani knihy, ani knihovnu . . .

„Přátelství je dar, který ti cestování nabízí. Loučení cena, kterou za něj platíš.“

11 21.10.2024

Isabel Allende je autorka, která mě vždy znovu a znovu překvapí. Její hrdinové jsou světoběžníci, kosmopolité, ale Chile z jejích románů vždy vychází jako země, v níž stojí za to prožít život. Vidí chyby a nedostatky obyvatel i politického systému, a přesto svou vlast dokáže popsat způsobem, při němž se – alespoň mně – tají dech a je mi moc líto, že se tam nikdy nepodívám.
První díl téhle volné série jsem nečetla, ale všechny postavy, jimiž je zalidněn právě ten druhý díl, mě oslovily. Některé hrůzně a neuvěřitelně: co to muselo být za ženu, tahle A Tou, když provozovala svoji živnost takovým způsobem? Rodiče nádherné Lynn, Eliza a Tao Čchien, jaký úžasný život spolu dokázali prožít v San Franciscu, navzdory všeobecnému pohrdání žlutou rasou! Nívea a její skvělá vychovatelka, jeptiška Maria Escapulariová, po ní pak Aurora a její soukromá emancipovaná učitelka, Matilde Pinedová. A samozřejmě tetička Paulina a její synové Severo a Mattías, majordomus a manžel Williams, fotograf Juan Ribero a mnoho dalších postav, namátkou jen slitovná tchyně Eliza . . .
Krásné, i když náročné čtení: hustý text, malá písmena, přímé řeči jako šafránu, ale stojí to za to, takže určitě doporučuju!

„Moje vzdělávání bylo dost nahodilé, dokud do mého života nevstoupila výjimeční chilská učitelka, slečna Matilde Pinedová, která mě naučila téměř všem důležitým věcem, které znám, kromě zdravého selského rozumu, jejž sama postrádala. Byla to vášnivá idealistka, psala filozofické básně, které nikdy nemohla publikovat, trpěla neukojitelným hladem po poznání a byla nesmlouvavá vůči slabostem ostatních, což bývá příliš inteligentním lidem vlastní. Nestrpěla lenost a věta „já nemůžu“ se v její přítomnosti nesměla vyslovit. Babička ji najala, protože o sobě prohlašovala, že je agnostička, socialistka a stoupenkyně feministického hnutí, což byly tři důvody, jež bohatě stačily k tomu, aby ji nezaměstnali v žádném školním ústavu. „Uvidíme, jestli trochu narušíte zpátečnické svatouškovství téhle patriarchální rodiny,“ řekla jí Paulina del Valle při jejich prvním rozhovoru, se souhlasem Frederika Williamse a Severa del Valle, kteří jako jediní vytušili talent slečny Pinedové, zatímco ostatní tvrdili, že tato žena jen podpoří všechny ty ohavnosti, co ve mně klíčí.“

14 18.10.2024

Když jsem zjistila, že existuje románová kniha o Leni R., neváhala jsem. Jméno této německé režisérky už jsem slyšela mnohokrát, ale žádné podrobné informace jsem nikdy nedohledávala, natož abych o ní četla román. Takže jsem velmi ráda, že jsem se s její osobou blíže seznámila, tím spíš, že základní údaje v románu se shodují s jejím oficiálním životopisem. Překvapily mě zmínky o Marlene D., nějak mě nenapadlo dát si tyhle dvě dámy do souvislostí, přestože žily ve stejné době a pohybovaly se ve stejném prostředí, takže je logické, že se znaly. Obecně velmi zajímavé byly určitě i její poválečné osudy, její neuvěřitelná vitalita a houževnatost, ovšem tohle už si musíte vyhledat sami. Příběh samotný mě zas až tolik neuhranul, takže nehodnotím příliš vysoko, přesto bych ji našim čtenářům doporučila.

13 16.10.2024

Lustr pro papeže je hrozná kniha.
Napsaná je dobře, o tom žádná, ale téma je příšerné. Jde o dobu, ve které jsem prožívala své dětství a posléze své mládí a dobře si pamatuju, jak jsme se spolužáky na gymplu řešili, jestli se někdy zbavíme železné opony, jestli od nás někdy odejdou ruská vojska, jestli je vůbec reálné, aby se kolos typu SSSR rozpadl a „povolil otěže“ svým satelitům. Ale nikdy mě nenapadlo, že v naší republice se ještě dlouhou dobu po odeznění pražského jara dějí hrůzy velmi podobné ruským gulagům: výkon (marginálního) trestu pod dohledem nikým neomezovaných sadistických psychopatů.
Uvození každé kapitoly několika známými a do časové posloupnosti zasazenými informacemi mě často omráčilo – třeba ty filmy! Jak já miluju Marečka a tady si (zima 1978) přečtu „Mareček už dva roky podává pero“; jenže v Minkovicích se jede stále ve stejném režimu. Běhal mi mráz po zádech, jak dokonale jsme byli izolovaní, my, slušní a rozumní občané . . .

„Přemýšlím, že jsem nikdy nechápal, jak bylo možné, že lidé mlčeli, když se k moci dral Hitler a pak u nás Gottwald. Jak mlčeli, když přijeli v osmašedesátém tanky, a pak jim to vydrželo ještě dalších dvacet let. A dnes, když opět mlčí, tomu už bohužel rozumím a je mi do breku z toho, že se nikdy nepoučí.“

29 14.10.2024

Na Víly a kouzelný dort jsem se, po přečtení zdejších komentářů, moc těšila. Ale buď jsem čekala něco jiného, nebo se mi kniha zkrátka nedostala do rukou v ten správný čas, prostě jsem se s ní docela trápila. Penni mi místy brnkala na nervy a jen opravdu kouzelné ilustrace mi bránily knihu nedočtenou odložit.
Ale vytrvala jsem a zpětně soudím, že to asi bylo mnou. Zmizodort byl totiž velmi netradiční nápad, podobně jako recept babičky Henrietty; Zlatko provokoval prostě tím, jak byl dokonalý; holčenčí trio zase nebylo tak soudržné, no a slečna Dahlia a její knihy; nakonec jsem se dobře bavila.

„Mám knihy pro všechny případy. V každé z nich je spousta informací. Jen pořádek mi tu chybí.“ popotahovala slečna Dahlia.

Prvotina Eliho Beneše je strhující. Navzdory spoustě přečtených knih s válečnou tematikou mě každá další dobře a věrohodně napsaná zasáhne a otřese s mými „jistotami“. Tahle ovšem měla těžkou konkurenci – ve stejné době se ke mně dostal i Lustr pro papeže, a to byla snad ještě větší darda.
Každopádně Nepatrná zráta je kniha, kterou bych nechtěla minout. Fungování poválečného Československa; nikdy mě nenapadlo uvažovat o kategorii německých židů ve smyslu odsunu, to je přece absurdní. (Jenže v poválečném Československu těch absurdit bylo mnohem víc.) Hudba v rádiu – opravdu už tehdy byla tak povinně jednotvárná? Tiskoviny a jejich jednotící linie; začalo to takhle brzy? Kam zmizely ty tisíce odevzdaných předmětů v rámci židovské obce? Prostě kromě samotného příběhu se mi vnucovala spousta otázek, které jsem si doposud nikdy nepoložila . . .

„Pánbů není jeden, říkala Erna, Pánbů je nejspíš dvojice. A dost rozhádaná, většinou to pak odnesou děti.“

18 09.10.2024