broskev28 komentáře u knih
Další díl dokonalé série se nese ve stejném duchu – za minutu dvanáct, ne za pět minut. Obávám se, že v praxi to takhle nefunguje, ale proč ne, detektivní čtení je to zajímavé. Trochu mě znejistila postava Bradleyho, která se tam podruhé objeví téměř až po stu stranách, naopak Selina Vega rozhodně nejistě nevypadala . . .
„No ne že bych to moh svěřit bývalýmu modelovi na vodu po holení, že jo. Moh byste si zlomit nehet. A navíc je vám s tím přízvukem dost těžko rozumět. Moh byste Dimitriho vobvinit z vraždy Kennedyho a nikdy by neměl šajnu, co to povídáte. Můj názor na vaši vosobu tady jde stranou, pane, tým táhne za jeden provaz. Teď jste ve Skotsku. Takhle to tady chodí.“
Možná to není veledílo, ale určitě je to čtivá a občas velmi překvapivá kniha, mimo jiné plná detailů na téma herecké povolání. Stránky a obecně dialogy provedené ve stylu filmového/divadelního scénáře byly zajímavé, občas mě dokázaly šokovat či rozesmát i jednotlivé krátké epizodky. Věřím tomu, že detektivní čtenáři v naší knihovně nebudou zklamáni.
Ale upřímně: ze všeho nejvíc mě zarazila váha téhle knihy – do vlaku na cesty jsem si ji raději nebrala, je to fakt těžký kus!
„Mívám fantazie o sexuální dominanci. Ale zrovna tak sním o světovém míru, poměru se supermodelkou a dráze profesionálního muzikanta. Uznávám svoje povinnosti ke společnosti, což znamená, že stejně jako všichni ostatní musím svoje touhy usměrňovat. Dobré submisivky se těžko hledají, zvlášť když je člověk stará tlustá lesba. Ale moji heterokamarádi to nemají o moc lehčí.“
Dokonalé stopy – první díl série, kterou jsem začala tím druhým. Takže chci zjistit, kde se vzal Luc Callanach, proč se vrací z Francie do Skotska, kdo je Ava? Opět tady vystupuje dost brutální (i když občas dost primitivní) padouch, beru, ale co mi vadí mnohem více je, že opět se vše vyřeší za minutu dvanáct, jako v americkém filmu (plachta přes hlavu reverendky a nápřah, když v tom se ozvalo . . .), tak tohle mi fakt nesedne.
Takže já tam mouchy vidím, v téhle knize jsou navíc i častější omyly a překlepy, ale uznávám, že je to čtivě napsané, takže čtenáři jsou zaručeni.
Oflajňák má téma, které je třeskutě aktuální, a hodnocení, které mi nedalo šanci nekoupit ho do naší knihovny. Pravda, po přečtení tolik nadšená nejsem.
Začnu drobností, chybami – není jich mnoho, ale možná jde o překlad ze slovenštiny (soudím podle toho, že knihu nabízí jedině Martinus), a shodu podmětu s přísudkem v čase minulém zkrátka korektor dostatečně nepohlídal, škoda. Že Pětka mluví a je vlastně jediným stálým přítelem Péti, to mi po chvilce připadalo úplně normální, v pohodě a vlastně jsem tenhle nápad ocenila.
O poznání hůře jsem rozdýchávala, že osmiletý kluk zůstává o prázdninách doma sám, zvlášť když občas rodiče pracují dlouho do večera. Určitě souhlasím, že by se děti měly osamostatňovat co nejdříve, ale všichni víme, že tenhle argument by byl naprosto irelevantní v případě, že by se Péťovi v době nepřítomnosti rodičů něco vážného stalo, takže tohle fakt neberu, ani v knižním příběhu (asi profesní deformace).
A teď to nejdůležitější: motivace – tedy získání žetonu a důvod, proč ho Péťa nutně musí mít – mi naopak připadala trošku naivní, tak na úrovni Ježíška, možná ani ten osmileťák by to nebral. Ale kdo ví, třeba se pletu?
Teď jsem zvědavá, co mi na knížku řeknou naši malí čtenáři, to je vždycky to nejdůležitější, kam se hrabou moje dospělácké připomínky!
Knížka zajímavá jak po obsahové, tak po grafické stránce. Příběh školačky Míny určitě malošky zaujme, ovšem já bych měla výhrady: nepříjemná a trestající paní učitelka mi připadá tak nějak „genderově“ typizovaná, takže za mě nee (ale pracuju ve škole, takže beru námitku podjatosti). A překvapil mě výlet – proč Mína zůstala v Řevnicích na nástupišti sama? Kde byli ostatní školáci s paní učitelkou? Naopak skvělá byla kapitolka Zubař, ta se mi moc líbila. A vůbec ilustrace, tedy asi spíš obrazový doprovod, to je něco!
Zuřím a vztekám se, protože po dočtení téhle knihy jsem zjistila, že všechny tři další díly téhle série jsou k dispozici pouze ve slovenštině. Nakladatelství Argo má u mě velké tučné mínus, protože mně se Osudný polibek četl skvěle a vůbec jsem nepochybovala, že se pustím i do dalších dílů. Tohle je podraz na nás čtenáře, já sice slovenštinu celkem zvládám, ale nemám možnost se dostat ke slovenským knihám, takže pro mě série skončila.
Anebo mám jiný nápad: pojďme písemně a mailově „bombardovat“ nakladatelství Argo, ať pokračuje ve vydávání série. Kdysi se nám čtenářům něco podobného povedlo se sérií Tetování krví u nakladatelství Fragment – pravda, tam šlo jen o vydání posledního dílu, kdežto tady chybí tři knihy, ale i tak bych to nevzdávala.
Případně řízená pomlouvačná kampaň: fuj Argo, hanba!!! Fakt jsem naštvaná.
Blbá Vendula, kniha, která dostala cenu Magnesia litera, mě velmi lákala. Tak jsem si ji vypůjčila a přiznám se, že jsem ji zhltla na posezení. A teď stále ještě trávím a přemítám, co na ni asi řeknou ti, jimž je určena . . .
Asi jediný způsob, jak to zjistit, je nabídnout jim ji, tedy pořídit ji do knihovny. I kdyby si ji nakonec přečetli jen učitelé – nebo rodiče, splnila by svůj účel. Za sebe bych doporučovala buď společnou četbu (možná spíš ve skupince vrstevníků než ve dvojici rodič – dítě), nebo knihu prostě dítko nechat přečíst a poté si o ní popovídat.
Možná to bude znít směšně, ale já jsem si při četbě vzpomněla na knížku pro malošky od Daniely Krolupperové Adélka a zlobidýlko; jistá asociace se tady opravdu nabízí.
Na Poslední slovo jsem byla velmi zvědavá, předešlý Most sebevrahů mi totiž moc nesedl. Po dočtení musím přiznat, že i tady byly momenty, kdy jsem nesouhlasně vrtěla hlavou, ale vzhledem k sympatickému námětu a především vzhledem k první žlutě vytištěné větě na zadní straně obálky si své námitky nechávám pro sebe . . .
Líbí se mi, jak autor nepokrytě pracuje s námi čtenáři, resp. s naším názorem i s našimi pochybnostmi. Soudím, že absolvoval několikero čtenářských večerů/odpolední a vyzbrojen dotazy a pochybnostmi posluchačů sedl a napsal tuhle knihu. Kdybych se já po jejím dočtení chystala na autorské čtení s Taylorem Adamsem, má zásadní výhrada by směřovala k neuvěřitelné výdrži hlavní postavy. Ale to nic nemění na tom, že našim obdivovatelkám tohoto autora jeho nejnovější knihu určitě doporučím!
Ke knize mě přivedl rozhovor s autorem na rádiu Universum. Po přečtení musím říct, že „mluvené slovo“ mi dalo více, tak nějak mě víc oslovilo. Na knize naopak oceňuju všechny odkazy a citace, a taky snahu rozlišovat neziskové organizace a „neziskovky“. Nestačila jsem zírat, jak autor přesvědčivě odhaluje a dokazuje, že si řežeme větev sami pod sebou, a v tomto případě je mi celkem fuk, jestli se tak děje v duchu neomarxismu či nějakého jiného -ismu, výsledek je pořád stejně děsivý a alarmující. Metoda strategické litigace mě děsí, zevrubný popis šátkové kauzy mě šokoval: na letišti bez dokladů, azyl po třech dnech, ztráta tří dokladů během čtyř let a po soudní výhře konec studia?!?
A velmi mě překvapilo, jak nesnadné je dostat se k téhle knize. Běžné knihovny ji nevedou a nenabízejí ji ani běžná knihkupectví a e-shopy. Přitom třeba kritická kniha T. Břicháčka Zelený úděl je (nebo byla) podle heuréky dostupná v deseti obchodech a vzhledem k rozebrání už je naplánován dotisk. Sama sebe přesvědčuju, že to určitě není záměr ani konspirace . . .
P.S. Když jsem v rejstříku hledala Istanbulskou dohodu, tak tenhle odkaz tam sice je, ale chybí číslo stránky – 119.
Hrob mé sestry je prvním dílem série, a vzhledem k vysokému hodnocení tady na databázi jsem se do ní pustila. Svižný děj, příjemný překlad, pečlivá redakční práce – to vše spolu s zajímavým a netypickým kriminálním případem činí z knihy velmi čtivou záležitost. Určitě bych našla nějaké mouchy, možná spíše mušky, ale nechám si je pro sebe a jsem opravdu zvědavá na další kariéru Tracy Crosswhiteové.
„Ale obviňuješ se z něčeho, co jsi neudělala. Náš manželskej slib porušila má žena a za Sářinu smrt je zodpovědnej ten, kdo ji zabil. A ne ty.“
Podivná doba je fakticky podivná kniha, ale určitě stojí za přečtení.
Postavy jsou skvělé – nejen Hana, ale především Grace a Stella jsou báječné, Simon, jakkoli nepatří do redakce; Ox a Reggie a samozřejmě „pan šéf“. Prostě šílená parta hic, ale právě ta má tu jedinečnou šanci. Skvělé jsou ukázky z obskurního týdeníku, mě pobavila i připomínka filmu Dobrý Will Hunting a vtípky ohledně Matta Damona; překvapil epilog i přídavek zdarma.
Určitě to není čtení pro každého, tak snad tuhle knížku nepřehlédnou právě ti, jimž je určena.
SJEZD JASNOVIDCŮ ZRUŠEN KVŮLI PŘEDVÍDANÝM OKOLNOSTEM
Patnáctý ročník sjezdu portugalských senzibilů byl zrušen z důvodu, který organizátoři označili za „předvídané okolnosti“. V tiskové zprávě uvedli, že akce se příští týden neuskuteční, protože „kdyby k tomu došlo, stalo by se něco hrozného. Nemůžeme uvést žádné další podrobnosti, protože by to bohužel způsobilo něco ještě horšího.“
Organizátoři dále objasňují, že zrušení akce nemá vůbec nic společného s velmi nízkým prodejem vstupenek.
Od téhle knihy jsem nečekala vůbec nic, o to větší a příjemnější bylo mé překvapení. Děkuju především za komentáře Litocha, Noeni, Knihoholka, knihomolkajanca a Ellinek, díky nimž jsem knize dala šanci.
Někdy čtu v recenzích, jak dialogy mezi hlavními postavami jiskří, ale teprve tady mi došlo, jak to vypadá, když se tohle autorovi - a v tomto případě zřejmě i překladatelce – opravdu povede. Úžasný slovní pingpong, někdy možná spíš tenis, paráda a čirá radost a požitek z četby. Navíc jsem se tady poprvé setkala s konstatováním, že při ranní konverzaci následující bezprostředně po společně strávené noci je dobré osvěžit svůj dech alespoň mentolkou. Já vím, je to drobnost, ale může být velmi (ne)příjemná . . .
Příběh samotný není asi nijak výjimečný, ale jeho postavy se mi moc líbily – nejen Evvie a Dean, ale taky Andy a Monica, Lily a Rose, velmi zajímavá byla doktorka Jane Talcová a její analogie s kleštěmi. A samozřejmě Webster!
„Když se poznali, říkala si, že poslouchá jako terapeut, ale teď jí připadalo, že poslouchá spíš jako novinář. Se vším, co řekla, zacházel, jako by to končilo středníkem.“
Nebylo to špatné čtení, naopak, ale mnohem víc nežli vlastní příběh mě zaujalo vylíčení doby a místa, a vlastně všech zúčastněných postav. Vzpomínky na dobu před třinácti lety, tedy na konec dětství a začátek dospělosti byly úžasné – zřejmě každý z nás prožil více či méně idylické dětství, pravděpodobně bez té první lásky, ale málokdo z nás by ho dokázal takto poutavě popsat. Prostředí Barry´s Bay a přilehlého jezera mi učarovalo a oslovilo mě úplně nejvíc – jako dítě jsem každoročně absolvovala podobné „vodní“ prázdniny a dodnes na ně nostalgicky vzpomínám . . .
Detektivka pro mladý mě zaujala, takže jsem neváhala a přečetla graficky příjemně provedený sešitový formát detektivky, v níž se vrchní komisař jmenuje Kokot, jeho asistent Brummla, komentář k vraždě tvoří upravená báseň Christiana Morgensterna a kromě tulipánů tady důležitou roli hraje také trojka, tedy číslice tři. Detektivní kancelář Laura a Leon není žádné veledílo, ale právě jako inzerovaná detektivka pro mladý by se tohle čtení mohlo líbit.
I poslední doposud vydaný díl série se mi četl výborně, ačkoli tady jsem měla jasno velmi brzy, na rozdíl od kriminalistů. Ale pro nás čtenáře byly významnou nápovědou zápisky Adriana L., které policie neměla k dispozici. A tak jsem pak už jen čekala, jakým způsobem se ta zásadní informace dostane i k těm nejpovolanějším. Já osobně mám ovšem mírné pochybnosti o posledním slovu, které z Jettiných úst slyšel Adrian – tipovala bych, že umírající sdělovala něco úplně jiného. A taky se autorce, nebo překladateli, povedlo nás lehce mást – povětšinou se v knize objeví soterek, ale také sotorek, přičemž podle informací na internetu je možný obojí termín
Každopádně i tohle byl zajímavý příběh z Berlína roku 1923, z doby, která byla pro Německo opravdu hrůzostrašná. Člověk tak nějak chápe, že běžným Němcům byla Hitlerova protižidovská a protikomunistická politika v následujících letech celkem šumák, pokud si mohli vydělat peníze, za které se dalo žít, nikoli živořit anebo přímo umírat hladem a zimou. A když si konečně uvědomili, že hospodářský růst jejich země je vlastně odrazový můstek pro další válku, asi už bylo pozdě . . .
Mladá dáma je snad v této kategorii mou první knihou, v níž tak nějak chybí ústřední dvojice, natož třeba trojice (většinou hrdinka + dva osudoví muži). Vlastně ano, dvojice by tu byla, ale zcela nečekaná. Prostě ten – možná spíše ta – kdo hledá milostné souznění, je na špatné adrese. Ale to vůbec neznamená, že tahle kniha je špatná, je jen jiná, v záplavě dračích i jiných knih pro tuto věkovou kategorii zcela netypická.
Hlavní hrdinka Elodie totiž na zamilovanost a na lásku nemá čas, není jí dopřán a hlavně není „v obraze“, nikdo jí neposkytl ty správné a potřebné informace. Takže když je hozena do vody (obrazně a posléze i fakticky), učí se plavat takříkajíc za pochodu. A právě v tomhle je knížka skvělá: použij, co ses doposud naučila a co v tobě je, protože druhou šanci nedostaneš. Kruté, ale v zásadě je to asi ten hlavní přírodní zákon, který už jsme my lidé dokázali obejít. Pod záminkou rovnosti šancí a spravedlivého přístupu vychováváme už od dětství naše potomky v pomyslném skleníku; nejenže jim - zcela logicky – nejde o život, ale my (rodiče, učitelé, vychovatelé) jim už předem odstraňujeme z cesty každou možnou překážku, každou možnou příčinu stresu a nepohody . . .
Pokud jde o dračí jazyk: smekám nejen před jeho autorkou, ale hlavně před samotnou Elodií! Ani s aurejským pivem, které každému uživateli zaručuje pronikavě jasnou paměť, bych tohle nedávala, a to si myslím, že o gramatice, syntaxi, lexikologii, případně etymologii jsem něco slyšela.
Smrt v modré byla zapeklitějším případem, ne vše bylo polopatě vysvětleno a dořešeno, i když z náznaků si čtenář může vyvodit závěry sám. Vyšetřování mě bavilo, von Malchov samozřejmě odporný jako vždy, Clařino dosavadní tajnůstkářství docela chápu – není se čím chlubit. Ale trochu mě iritoval ten sinusoidní průběh Leova vztahu s Clarou, který, jak jsem zjistila v dalším díle, ještě zesílí. Ovšem nade vším se jako černý mrak vznáší ta šílená bezútěšnost poválečné situace v Německu . . .
Pátá cesta k pádu je oddechovka, pro mě první kniha této autorky a hned čtvrtý díl série. Ale zjistila jsem, že každá kniha má jiného protagonistu, takže mi to vůbec nevadilo. Reese a Ben jsou skvělá dvojka, otčíma jako je Jack i nevlastního bráchu jako Mason bych klidně brala. Pomerančový a mandarinkový sad jsem nikdy neviděla, ale musí to být nádhera, zvlášť když kvete. A docela ráda bych tam pracovala . . .
„Tohle je přesně to, čím si nikdy nechci projít. Když se vyhnete závazkům vyžadujícím podpisy, vzácné kovy a smíchání DNA, vyhnete se civilním ztrátám.“
Knížka mě nadchla, jako ostatně všechny knihy této autorky - výtvarnice. Spojení neuvěřitelně krásných barevných kompozic se slovním doprovodem, který je originální, uměřený a tak nějak zvláštně pokorný, jakkoli to asi zní divně, mi učarovalo.
Abych se zase zpátky snesla na zem, vzala jsem si do ruky podobnou knížku: Kytice, kytky, kytičky Jiřiny Kaplické. Verše "dodali" renomovaní básníci, ilustrace Jiřiny Kaplické připomínají herbář - jsou nádherné, botanicky přesné, ale . . .
Takže jsem moc ráda, že mohu čtenářům v naší knihovně nabídnout obě tyhle povedené knížky - vyberte si sami, podle svého vkusu, nálady, básnického a výtvarného apetitu!
Poslední u nás vydaný díl této série určitě nepokazil autorčino renomé - alespoň v mých očích. Opět dostáváme čtivý vražedný příběh, umně zakomponovaný do anglických středověkých dějin, tentokráte přímo z „místa činu“ – rozuměj z místa zločinu, který otřásl tehdejším královstvím a jehož oběť byla ještě za života královského vraha (?), pouhé čtyři roky poté, svatořečena. Komu se zdá, že blábolím, má pravdu - zkratky tady nefungují, takže doporučuju přečíst!
„Napadlo vás někdy, Barlingu, že bez ohledu na to, kolik času člověk něčemu věnuje, nemusí vždy dosáhnout toho, co se od něj očekává?“