broskev28 komentáře u knih

O knize Deník Dory Greyové už jsem slyšela z mnoha stran samou chválu, ale úmyslně jsem se vyhýbala jakýmkoli informacím ohledně obsahu a námětu. Proto jsem byla opravdu překvapená, když jsem zjistila, jaký příběh se tady odehrává.
A podobně jako mnozí další ve svých komentářích, i já smekám před skvělým výkonem autorky, kterou jsem doposud vůbec neznala. Četla jsem výbornou, zajímavou a čtivou knihu, která má velkou šanci oslovit mladé čtenáře a přivést je k pozná(vá)ní naší ne tak dávné historie. Hodlám ji nabídnout čtenářce-šesťačce, kterou nadchla série M. Gleitzmana.

18 30.05.2024

Náhodou je romantická náladovka se vším všudy. Jediné, co asi překvapí, je umístění příběhu české autorky do kanadského Toronta, ale vzhledem k tomu, že hlavním mužským hrdinou je univerzitní sportovec a basketbalista a jeho protějškem vévodkyně s nejméně sedmi jmény, je jasné, že české prostředí by nebylo možné. Jinak má kniha vše, co by nemělo chybět v romantické oddechovce, včetně mladšího sourozence (Mia), psího mazlíčka (Bax), knížek, knihoven (včetně knihovnice), literárních odkazů a psaní příběhů.
Kniha je zařazena do kategorie literatura pro mládež (koneckonců i nakladatelství o něčem vypovídá), na rozdíl třeba od knihy Rty s příchutí vína, kterou jsem četla nedávno. Ale zatímco Rty A. Novotného mě vůbec nezaujaly a knihu jsem nedočetla, tady – i při všech očekávaných stavebních kamenech tohoto sladšího žánru – jsem vytrvala do konce a ani jsem se nemusela nijak přemáhat.

„Takže od Leopolda se dej doprava, u bysty pratety Elizabeth se dej znovu doprava, z okna bys měl vidět zimní zahradu, po schodech dolů, projdi celou chodbou až dozadu, zahni doleva, po schodech dolů . . .“

Pěkný opičinec mě zklamal.
Autorka vymýšlí další a další zvířecí příběhy, pravděpodobně ve snaze, aby nemusela rozjetou – a zřejmě i vydělávající – sérii zakončit, ale tenhle díl se jí, alespoň podle mého soudu, moc nepovedl. Příběh malpy kapucínské má samozřejmě výchovný a morální apel, jenže tentokrát mi to celé připadalo tak nějak chtěné.
Ale hlavně: o Paulovi a jeho tajemství, o Madlence ani o Baltazarovi se nic zásadního nedozvíme, takže na další díl máme – respektive autorky mají – zaděláno. Já osobně se po něm ale pídit nebudu. Vzhledem k tomu, že se mi dlouhodobě nedaří nadchnout pro tuhle sérii naše mladší čtenářky, nebude to zřejmě nikomu vadit.

Mostní království mě lákalo i nelákalo.
Hodnocení tady na databázi výborné, ale já nerada začínám číst první díl série, aniž bych věděla, kdy se dočkám těch dalších. Jenže už jsem před nedávnem něco podobného riskla se Čtvrtým křídlem, tak jsem si to zopákla. A jsem na tom zase stejně: i Princezna klamu má své nesporné kouzlo, podobně jako všechna zmiňovaná království, ale především Ithicana - ten most bych fakt chtěla vidět!
Hned první kapitola mě lapila a já jsem nevěřícně sledovala osud jedenácti nevlastních sester, přičemž mi neustále naskakovaly otázky, na které nikdo neodpovídal. A tak jsem pokračovala v četbě, mimo jiné i proto, abych si potvrdila, co sice bylo od začátku jasné, ale autorka to podává velmi sympaticky, uvěřitelně a hlavně čtivě, paráda!

„Já nedoufám v utopii, Laro. Jen v něco lepšího. Je načase, aby nám naši nepřátelé přestali diktovat, jak máme žít. Měli bychom začít žít pro své milované. A pro sebe.“

16 27.05.2024

Kája a Oliva byly náhodnou koupí – knížka, která není nejnovější (2014), ale mohla by nalákat začínající čtenáře, protože je útlounká a má osvědčené téma: holčičí kamarádství.
Tak jsem se do ní nejprve pustila sama a ještě teď jsem nadšená. Autorce se skvěle podařilo popsat onu nechuť kamarádit se „na povel“, podle přání rodičů. A další zásah: jak často zjistíme i my dospěláci, že ta dotyčná osoba je ve skutečnosti úplně jiná, než jak ji vidíme my? Tleskám, protože i já jsem tento kraťoučký příběh přečetla s chutí a úsměvem na rtech. A hned vzápětí jsem do naší knihovny objednala další tři díly!

„Nic jako nečestný boj neexistuje, když člověk vyhraje.“
I třetí díl byl skvělý – nikdy by mě nenapadlo, jak to autorka zaonačí, kam až se dostaneme a jaké postavy se objeví na scéně, takže já uznale tleskám. Samotný konec už je trošku z říše scifi, ale ráda bych věřila, že by se to mohlo stát, každopádně napsané je to výborně, celá trilogie je čtivá a já ji mohu jen doporučit.

„Tomu se říká zlomyslnost, víš? Neboli schadenfreude, Avery. Ačkoli popravdě řečeno, mohli si ti Němci taky vymyslet slovo, které by přesněji zachycovalo emoci malicherného uspokojení nad tím, že i nejarogantnější hajzlové na světě mají tu a tam nějaký ten pocit.“

Další krásný příběh pro malošky - ale nejen pro ně. Vždyť i my dospěláci vstaneme často levou nohou a hned od rána máme pocit, že nemá cenu se snažit, protože všechno "jde do kytek". A tady se dozvíme (kdyby nás to náhodou nenapadlo), že to vlastně může dopadnout úplně jinak!

15 23.05.2024

S komentáři TaLu velmi často souzním - tímto děkuju a těším se na další - takže když jsem na tuhle knížečku narazila, nezaváhala jsem.
Kraťoučký a milý příběh o psí slečně, která (ne)skončila v útulku, se mi líbí. Každá dvoustrana nabízí jednoduchý, příjemným fontem a v rozumné velikosti provedený komentář, který doplní neméně jednoduchý, ale povedený obrázek. Pro nejmenší čtenáře ideální rozsah i formát, takže ji zkusím nabízet našim prvňáčkům, kteří právě nyní začínají objevovat kouzlo dětských knížek . . .

Pokračování Hry o dědictví mi dalo zabrat – první díl jsem četla už před delší dobou, takže jsem se pracně shledávala se všemi Hawthorny i jejich personálem. Ale na to nejdůležitější - tedy proč miliardář se spoustou nadějných potomků odkázal vše zcela neznámé mladé ženě se slovy „omlouvám se“ – jsem nezapomněla, takže jsem se zájmem sledovala pátrání (téměř) celé rodiny. Vztahy postupně krystalizují, objevují se nové postavy a místo aby se situace vyjasňovala, mám pocit, že se spíše komplikuje. Nic není takové, jak se na první pohled jeví, Dědičko, jak by řekl Jameson.
Takže výborné a já spěchám na poslední díl!

„Snažila jsem se přestat plakat, protože Libby měla pravdu. Máma byla úžasná. A jestli mi lhala nebo si spoustu věcí nechávala pro sebe – možná musela.“

19 21.05.2024

„Na všechno, co jsme ztratili. A na to, co nám zůstává.“
Zaujalo mě hodnocení Jodi Picoultové na přebalu – asi nechtěla zarmoutit. Anebo to myslela vážně: každý můžeme mít jinou představu o tom, co je pro nás naprostá lahůdka.
Moje třetí kniha od Katherine Center a opět nezklamala. Věděla jsem, že bude sladká – koneckonců právě proto jsem si ji vybrala, a našla jsem nejen ten oblíbený popelkovský příběh, ale taky spoustu humorných dialogů a situací, zajímavé „motivační“ úvahy a nečekaně taky sladkost, která se týkala rodinného soužití. Takže za mě veliká spokojenost s milou oddechovkou, která dokáže pohladit i povzbudit.

„Rád bych v tento krásný večer a před tolika přáteli poděkoval všem bohům a bohyním, ve které věříte. Za požehnání, kterých se nám dostalo, za naši krásnou zemi i za naše těžkosti. Ať si i nadále pomáháme, tolerujeme se a odpouštíme si. Amen.“

27 19.05.2024

V skrytu duše jsem toužila po dalším příběhu, jehož protagonisty budou Madison a Nate, ale brala jsem to jen jako zbožné přání. Jakmile jsem zjistila, že to je realita, neváhala jsem utratit v nejbližším knihkupectví nehorázných 447 Kč (a to máme nulovou DPH na knihy!!!) a během jediného dne jsem knihu „sfoukla“; doporučuju přidat výraznou nálepku "návykové".
Pořád ještě máme co zjišťovat, ovšem Nateova dávno zmizelá přítelkyně i nedávno zesnulý Rex zůstanou záhadou i nadále. V tomto dílu sledujeme pátrání, které Nate zahájil na základě Vinceho žádosti, pátrání po jeho manželce a vnukovi, kteří zmizeli před pěti lety.
I další díl téhle série mohu s klidným svědomím doporučit – je čtivý, srozumitelný a možná i reálný, bohužel . . .

22 16.05.2024

Já se přidávám k negativním hodnocením, škoda.
Pravda, rozhodně nejsem cílovka, ale zase čtu dětské knihy často a ráda a už mnohokrát jsem se přistihla, že se někdy nechám strhnout a zaujmout snáz než malí čtenáři. Jenže tady se mi příběh táhnul, jména měst, lidí i zvířat se mi špatně četla i pamatovala, některé věci mi připadaly nelogické (dalekohled a jeho tajemství) a obecně jsem se nemohla dočkat, až knihu konečně dočtu a odložím.
Možná je to tím, že jsem před nedávnem četla Nessův Chaos, jehož hlavní hrdina je sice stejného věku, ale jeho životní osudy jsou mnohem dramatičtější a "sofistikovanější"; totéž lze říci i o autorově stylu. Ale nadchl mě taky třeba Konyvran, a ten je podobného stáří knihy a věku hrdiny - zajímavý a dobře napsaný příběh.
Jenže ten jsem v Elyonově zemi nenašla, ačkoli jsem (byla) holka a měla bych mít k holčičí hrdince blíž, škoda.

Moje první knížka této gruzínské autorky a byl to „těžký kus“.
Rozsah knihy, množství postav (a jejich vzájemných vazeb) i dějů, neustálé vojenské konflikty. Znalost gruzínské historie mi zcela chybí – pro mě začíná a končí vystoupením ze SSSR, jména jako E. Ševarnadze či Z. Gamsachurdia jsem sice slyšela, ale nic bližšího o nich a jejich době nevím. Když jsem četla dvacet stránek denně, začala jsem se ztrácet, takže jsem využila květnového svátečního volna a zvládla jsem zbylou část knihy na jeden zátah.
Ani po dočtení ji však neřadím mezi ty, které bych nechtěla minout. Překladatelka a současně spisovatelka Viktorie Hanišová udělala vše pro hladký průběh četby, smekám, ale já jsem se s knihou prostě potýkala a ne že bychom si „potykaly“.
Každopádně popis gruzínské – převážně mužské – mentality mě docela překvapil, tak nějak se mi vybavovala italská společnost (hlas otce s.36), otázky cti, včetně mafiánských praktik. Dinina životní cesta ve světle řečeného byla obdivuhodná, celá dívčí čtveřice byla velmi nesourodá a přitom soudržná, alespoň do určité doby. Mě ale asi nejvíce oslovily popisy Dininých fotografií, ty bych si opravdu ráda prohlédla; vlastní příběh, resp. osudy jednotlivých protagonistů mě často míjely.
Paradoxně nejvíce mi utkvěly postavičky obou babiček – první babuda Eter, zapálená germanistka, a druhá Oliko, urputná frankofilka, závislé jedna na druhé a na svých věčných jazykových i politických rozmíškách. Kapitola Dvůr a obecně dětství a společné soužití obyvatel jednoho domu ve Viničné ulici byly úchvatné . . .

„Dinino zděšení pramenilo z dechberoucího poznatku, že děti mohou mít i špatnou matku, že láska ne vždy nabízí východisko, že něha nechrání před krutostí světa a že ženy pro jisté muže nejsou ničím víc než pouhým zbožím.“

„I na tak nádherném místě slibujícím tolik možností pořád opakujeme ty stejné chyby. To máme k ráji tak zažitý odpor, že si dáme pokaždé záležet, aby se proměnil v hromadu odpadků?“
Závěr trilogie mě zpočátku vůbec nenadchl. Neustálé soupeření léčitelky a prezidenta mě spíš odrazovalo, Viola chřadla a Todd vlastně přestával být sám sebou. Paradoxně jako nejzajímavější se postupně vylupovaly kapitoly Nebe: vnímání a označování světa sádráky mi nejprve šlo na nervy, ale postupně jsem se na něj tak nějak naladila.
V závěru starosta/prezident „nezklamal“, skvělý byl Ben a taky oba koňští kamarádi – samozřejmě nemám na mysli Julietinu radost! Samotný konec byl docela překvapivý, o tom žádná, ale soudím, že poslední díl nedosahoval kvality předešlých dvou. Přesto určitě doporučuju, rozuzlení je nezbytné.

„Lidi jsou ale tragický bytosti. Nemůžou udělat nic dobrýho, aby zároveň nebyli tak slabý, že to hned zpackají. Nemůžou postavit nic bez toho, že by to vzápětí zbourali.
Nejsou to Sádráci, co nás dohnalo k tomuto konci.
Jsme to my sami.“

15 12.05.2024

Mě až tolik nenadchla, ale naše knihožroutské děti naopak velice - potěšilo je především "disciplinované zapojení" všech přítomných dospěláků. Až když začaly uvažovat o dramatickém provedení, samy si doplnily svoje, akčnější a často i humornější scény.

Jako licoměrné a pokrytecké se jeví předznamenání téhle útlé knížečky – výňatek z Irské deklarace nezávislosti z roku 1916. Je neuvěřitelné, že tak hrůzné zločiny proti lidskosti mohla páchat křesťanská instituce pod záštitou státu po tak dlouhý čas.
Být Billem a poslouchat názory Eileen, asi bych začala pochybovat o své životní volbě. Vždyť právě Billův osud by byl zcela jiný, kdyby jeho matka nepotkala osobu vstřícnou a empatickou, kupodivu protestantku . . .
Četla jsem už povícero knih na toto téma, ale tahle mi připadá nejsilnější. Právě skutečnost, že zcela vynechává líčení neuvěřitelných životních osudů chovanek a zdánlivě nezaujatě popisuje „jen“ tiché přihlížení celé obce, ji povýšila na univerzální příběh; největší zlo pácháme tím, že bez protestu přihlížíme nepravostem.
A ten úžasný jazyk, ve spolupráci s paní překladatelkou, nádhera. Když první odstavec nově otevřené knihy vypadá následovně, mám pocit, že jsem v cukrárně na první dobrou vyhmátla tu největší delikatesu!

„V říjnu zežloutly stromy. Pak se hodiny přetočily o šedesát minut zpět a přišly listopadové větry – duly silně a očesaly stromy donaha. Ve městečku New Ross komíny plivaly kouř, jenž z nich padal v provazech táhnoucích se jako vlasy; rozplýval se a mizel na nábřeží a řeka Barrow, temná jako tmavý ležák, napuchla deštěm."

37 08.05.2024

Přeživší mě nijak neuchvátili, škoda.
Určitě zajímavé téma i lokace, jako bonus jakási souslednost časů, ale pro mě to bylo zdlouhavé a poměrně nezáživné, a to nejsem milovnice thrillerů ani akčních scén. Hlavní trojice je zvláštní, ale sympatická, tu beru a ta se mi jevila stále více, jak děj postupoval. Zato Verity mé sympatie s každou kapitolou ztrácela, nevěřícně jsem sledovala, co zase (ne)vymyslí. Naopak inspektorka P. mi byla s každou další přečtenou stránkou sympatičtější. K tomu mě děsně iritoval Geraldův přístup – ví ten chlap vůbec něco o zahradách? Nebo hledá poklad, případně ukrytou mrtvolu?
Jedno vím ale jistě: pokud někde opravdu existují Přeživší, spolu se severní a jižní jeskyní, moc ráda bych se tam podívala!

15 06.05.2024

Nechtělo se mi do ní, ale v momentě, kdy jsem ji otevřela a začala číst, propadla jsem stylu Pavla Šuby a snad poprvé v životě jsem zatoužila být v Bruntálu. Narodila jsem se kousek od něj, byla jsem tam stokrát, ale viděno očima Spisovatele to bylo jiné město. Vlastně ne jiné, stejné, ale viděné jinak.
Pokud jde o obsah, pak malinko ubírám nadšení - třeba kniha Obsluhoval jsem anglického krále mi připadla férovější: zabrala větší časový úsek, a proto zachytila ono německé A, po němž následovalo - neadekvátní a nespravedlivé, ale bohužel pochopitelné a po válce snadno proveditelné - české B. Přestože těm, kdož to odskákali, to už rozhodně k ničemu nebude, je dobré si uvědomit, že exekutiva obou zmiňovaných písmen byla nápadem a činem spodiny té které národnostní skupiny.
Pavel Šuba to každopádně ustál výborně a já jsem nadšená.

To turecký slovo bylo něco ve smyslu "jako byste byli jedním z těch lidí, které jsme nemohli proměnit v Čechoslováky!" Vtipný, co? Ovšem turečtina na to má jeden jedinej výraz na padesát písmen, jestli mi rozumíte.

18 04.05.2024

Na Botanikovu dceru jsem se moc těšila, ale zpočátku jsem byla zklamaná: než se děj trochu rozjede, působila na mě kniha příliš rozvláčně a zdlouhavě. Teprve když se Anna rozhoupala k nějaké aktivitě, příběh se stal čtivějším a zajímavějším. Ačkoli Anna žije v Austrálii, exotika na mě dýchla teprve z jihoamerických kapitol; naprosto skvělé jsou ovšem i ty britské. Ke konci se gradace vyprávění zrychluje, přičemž pomyslnou třešinkou na dortíku jsou poslední dvě věty knihy – tady můžu jen zatleskat!

16 02.05.2024

Temný ráj je pokračováním trilogie Chaos. První díl, Hlas nože, nás nenechal na pochybách, že veškerá snaha Violy a Todda se minula účinkem. A Temný ráj nás v tomhle každou stránkou utvrzuje. Manipulativní techniky starosty – pardon, prezidenta! - Prentisse jsou neuvěřitelné: jsem dospělák a bylo mi při čtení nevolno. Ne všechny postavy jsou a zůstávají černobílé; nikdy bych nevěřila, že mi bude líto Davyho . . .
Moc se mi líbí styl psaní – kapitoly Violy a kapitoly Todda, kraťoučké věty, otázky, pochyby, zbožná přání. Fakticky velmi povedené, včetně překladu Jana Kozáka a redakční práce. Jediné, s čím až tak nesouzním, je právě název druhé části trilogie, tak výrazně odlišný od originálu.

„Stane se to za naprostého ticha. Není to nic hlasitého, ani urputného či násilného nebo jakkoliv jinačího. Prostě jenom ztichne, ponoří se do určitého druhu ticha, o němž hned, jak ho uslyšíte, víte, že je nekonečné, do ticha, které ztlumí všechno kolem, které úplně vypne zvuk světa.“

15 01.05.2024