broskev28 komentáře u knih
Tichá pošta nezklamala – zpočátku mi chyběly ty vtípky, ale jakmile se objevil Marcel a jeho partička, frekvence narážek na BB se úměrně zvýšila. A nezklamal ani kolega Chroust s laktační psychózou, příjemně překvapil hromotluk – tělocvikář (a potvrdil mi to, co říkám po zkušenostech se svým autistickým synem odedávna: klasické pohádky jsou mordy a horory), takže já jsem byla spokojená. Snad totéž řeknou i naše čtenářky.
„Jung jednou řekl, že samota je návyková,“ prohlásil a mezi rty převaloval stéblo ostřice. „Jednou si uvědomíš, kolik je v ní míru, a nechceš už zápasit s lidma.“
Hra o dědictví je zvláštní kniha a není to kniha pro mě, to si musím přiznat. Hlavním tématem jsou totiž záhady, hádanky, tajné schránky, tajné chodby – jako by mezilidské vztahy samy o sobě nebyly tou největší a nikdy nevyřešenou záhadou. Musíte hledat souvislosti, všímat si náznaků, domýšlet úvahy jen letmo nahozené. Miliardář, který se nudil, a přitom byl velmi inteligentní hračička?
Největší hádankou a překvapením je ovšem – aspoň pro mě - hlavní hrdinka Avery Kylie Grambsová. A doporučuju přečíst, určitě se nebudete nudit, navíc většina tajemství a hádanek stále čeká na rozluštění, takže pokračování příště.
P.S. Skvělý je komentář LexiS - kamarádka Max (i Veronika Volhejnová, záruka překladatelské kvality) vymyslela báječný zašifrovaný jazyk!
„Když ano je ne a jednou je nikdy, tak jaký je počet stran trojúhelníku?“
„Evoluce umí být neuvěřitelně efektivní, pokud jí dáte pár miliard let času.“
Spasitel je knihou, kterou jsem rozhodně neměla v plánu číst. Nečetla jsem ani Marťana, viděla jsem jen filmovou verzi, která mě nadchla (už proto, že zbožňuju Matta Damona). Jenže potom jsem se účastnila knihovnického semináře s paní Klárou Smolíkovou a ta se zhrozila: „Nikdo z vás, milé knihovnice, nečetl Spasitele? No já jsem upřímně zděšená!“
Tak jsem se rozhodla to napravit a zpětně paní Smolíkové moc děkuju. Pravda, ty technické finesy mě opět míjely, a já jsem jen fascinovaně přihlížela, ale jinak to bylo zase skvělé.
Co mě asi dostalo úplně nejvíc byla ta celosvětová spolupráce: dnes, kdy to vypadá, jako by cílem všech vlád bylo vyvolávat konflikty každého s každým, poukazovat, ne, pranýřovat a následně pokud možno i trestat třeba jen názorové odlišnosti (kde máte tu pluralitu?), tak tady se pod hrozbou vnějšího nebezpečí všichni semkli a makali. Každý jinak, ale pod taktovkou osvíceného diktátora (Strattová) to prostě fungovalo.
A když už jsem si myslela, že mám jasno a do konce zbývalo pár desítek stránek, najednou bylo všechno jinak! Paráda a moc doporučuju!
P.S. Moc děkuju za všechny komentáře, nejen za ty pochvalné, ale především za kritické - třeba R47 mě nahlodal, podobně jako Smolař nebo MMM999, vždyť i mě okamžitě zarazilo "národnostní" složení posádky. Ovšem nejvíc souhlasím s komentářem TomHr, to zásadní prostě my jako lidstvo nedáme, smůla. Takže kritické výhrady jsou určitě namístě, a proto za svůj beru především komentář panPatejdl: pohádka o vesmírném pavoukovi pro naivní děti, ale povedla se.
Mám ráda knihy Markéty Pilátové - jak ty dospělácké, tak ty dětské.
Mou favoritkou je Kiko a princezna z tundry - jednak jsem lokální patriotka a navíc mám pro Kiko slabost. Takže veverka z Vamberka a Žanetka ze Žamberka se mi sice líbily, ale moje srdcovky to nebudou. I když teď mě napadá, že přinejmenším na "pampeliškový kulich" na veverčině ocásku asi hned tak nezapomenu . . .
P.S. Ale pozor - ten najdete až v pokračování příběhu o veverce z Vamberka, v dílu nazvaném Na sněhu.
Kniha mi byla doporučena a já jsem se zprvu trochu ošklíbala – nečetla se mi nijak skvěle a téma mi přišlo takové „hrající na city“. Ale postupně jsem se s Joelem, Frankem, Liamem, Unou, Angelicou, Mocným Jimem, ale taky s S Evou, Lily, Chrisem spřátelila. I mně připadal zprvu Hilltop jako vězení, ale možná to bylo dáno právě zamračenou optikou Joela. A skvělé překvápko mi přichystala Nosorožka!
„Ale nejsi srab,“ zachrčel Joel v slzách. „Nejsi žádnej srab, Franku Adamsi. Jsi jeden z nejmilejších lidí, co jsem kdy potkal, a nenechám tě takhle o sobě mluvit. Nenechám tě říkat takový věci o mým kamarádovi.“
Nebylo to špatné čtení, jako prvotina určitě povedené a čtivé – příběh dcery, která se nedokáže odpoutat od matky, ženy, která si láskyplné oslovení „mami“ vůbec nezasluhuje. Je známou skutečností, že vztahy dcer a matek bývají komplikovanější, podobně jako vztahy synů a otců (mluvím o normální, tedy více či méně milující a fungující rodině). Pokud se navíc rodina rozpadne a obě (ženy) zůstanou odkázány jedna na druhou, situace se ještě vyostří.
Z vlastní zkušenosti znám několik podobně toxických vztahů dcer a matek, takže vůbec nezpochybňuju vylíčení této dvojice v knize M. Huškové. Téma je celkem náročné a nijak povzbudivé, nenabízí žádný únik z reality, natož šťastné konce. Přesto – anebo právě proto – knihu hodnotím vysoko, život totiž pro mnohé z nás většinou není procházka růžovým sadem.
Udělala jsem chybu je mou druhou knihou Pauly Daly a opět jsem ji přečetla se zájmem. Téma určitě ne nové, ale dobře a čtivě podané, takže já jsem se výborně bavila a knihu jsem slupla na posezení. Takový uvěřitelný skorothriller - rodinná situace hlavní hrdinky je zcela reálná, její exmanžel je nepoužitelný a ona nevidí východisko. Jako bonus jsou zde odborné poznámky fyzioterapeutky, kterou – jak jsem pochopila – autorka skutečně je, zřejmě se této profesi aktivně věnovala. Takže já určitě doporučuju.
Další velmi povedená kniha Jodi Picoultové, jakási covidová reflexe zpracovaná Paní Spisovatelkou, a já jsem nadšená. Kniha se zdaleka neomezuje jen na covidové téma, obecně se zamýšlí nad naší lidskou existencí – nakolik prožíváme své životy podle svých představ, nakolik dokážeme být spokojení s tím, co máme, co děláme, jak žijeme:
„Zaneprázdněnost je jen eufemismus pro to, že se tolik soustředíte na to, co nemáte, že si ani nevšimnete, co máte. Je to obranný mechanismus. Protože když se přestanete snažit – když se zastavíte – začnete přemýšlet, proč jste si vůbec mysleli, že to všechno chcete.“
Takže já určitě doporučím – po autistické Nejsem jako vy je to pro mě další skvělá kniha téhle autorky a jsem moc ráda, že jsem se k ní dostala.
„Evoluce je kompromis. Když lidé dospěli k používání řeči, protáhlo se nám hrdlo, aby se tam vešel jazyk uzpůsobený pro mluvení, a s tím přišla i rizika. Potrava musela cestovat dál, aby se dostala do jícnu, ale vyhnula se přitom hrtanu. Takže na rozdíl od zvířat můžeme zpívat, mluvit a křičet, ale na rozdíl od zvířat se taky můžeme udusit, pokud se nám potrava dostane do špatného potrubí. Nemůžeš se pohnout kupředu, aniž bys něco ztratila.“
Provařená je mou třetí knihou této autorky a přiznám se, že v počátcích jsem ji chtěla odložit. Kamiliny osudy mě velmi odrazovaly a ani Sylvie mě nijak nenadchla. Ale jela jsem vlakem, tak jsem pokračovala, a dobře jsem udělala, protože pokračování už se mi zamlouvalo více. Pravda, náhod je tam na můj vkus až příliš mnoho, ale to je autorská licence. Takže já našim čtenářkám určitě nabídnu a jsem zvědavá na jejich přijetí - po milých a nenáročných knihách například Julie Caplinové to možná pro některé bude obtížněji stravitelné, ale styl S.V. je čtivý a svižný, bonus je také tuzemské prostředí.
Velmi nápadité, fantazii se meze nekladou.
Textu maloučko, obrázků mnoho, jednoduchých, ale parádních. A mě nejvíc potěšilo, jak si s textem vyhrál překladatel Petr Holý: boží jsou Jablčané a naprosto nejvíce mě uchvátila dvoustrana jablečných příbuzných a kamarádů! Navíc vložený "pracovní list" je velkou přidanou hodnotou, vřele doporučuju!
P.S. Zřejmě právě tahle knížka byla inspirací pro 38.číslo časopisu Raketa, které je taky velmi povedené.
Kniha, jejíž četba mi snad nejvíce ubíhala: ani jsem se nenadála a byla jsem v polovině. A druhá věc: ano, jsou to věci, které už jsou dnes notoricky známé, ale autor – mladý muž v roce 1938 – je popisuje jako přímý účastník, s úžasem, který je adekvátní tehdejší době. Jak je vůbec možné, že padly všechny jistoty civilizovaného světa? Jak má reagovat ten, koho se to týká, jak tohle vůbec může pobrat a pochopit? A do třetice přidám to, co je pro mě – člověka dnešní doby - naprosto nejhorší a nejméně pochopitelné: z doslovu je patrné, že po křišťálové noci se velmoci od židovského problému zcela distancovaly a emigraci židovského obyvatelstva utlumily na minimum!
A to už ani nemluvím o Dunera boys – ostudné kapitole (kolikáté už?) britských dějin, která se týká už „jen“ autorova života a je zmíněna pouze v doslovu . . .
Fosilie je pro mě objev – neznám autora a neznám ani jinou „současnou“ knihu, která by mě tak silně oslovila. A to nejen tématem, ale povětšinou i způsobem vyjadřování, namátkou: „Vedle jablek, hrušek, banánů a hroznů je v ovocném salátu taky všechno, co je s tímhle světem blbě.“
Jsem generace Juliina otce, ale úplně někde jinde – já sama jsem prošla velkým vystřízlivěním. Mně ovšem při této deziluzi silně nahrával fakt, že jsem byla nucena zůstat doma s malým, velmi rigidním, i když velmi inteligentním autistou, to potom vidíte systém a hlavně (svůj) život trochu jinak. Minimálně máte dost času o něm přemýšlet a zvažovat všechna možná pro a proti . . .
Takže za mě obrovská poklona a poděkování za skvělý generační dialog, byť – jako mnozí ve svých komentářích – nechápu ten (postapo) dovětek v podobě rozhovoru babičky a vnučky.
„Opona už je pryč skoro tak dlouho, jak dlouho Evropu rozdělovala, a stejně je pořád patrná z map, ani v nich nemusí být zakreslené hranice států. Rychlost vlaků. Příjmy podle okresů. Doba dožití podle krajů. Otázku, kdy v tom všem Východ dožene Západ, postupně vystřídala otázka, jak se vyrovnat s tím, že se to nikdy nestane.“
Po dlouhé době zase další kniha proslulé autorky a musím přiznat, že se mi četla skvěle. Sladká romantika se vším, co k tomu patří – pokud takové knihy vyhledáváte a máte rádi, budete nadšeni. Zkusím nabídnout obdivovatelkám knih Julie Caplinové, snad nebude vadit nižší věková kategorie. Mě osobně ale nadchlo tohle:
„Vidět na vlastní oči moře mi připadalo skoro tak důležité jako mít jídlo a střechu nad hlavou. Možná by měla existovat nějaká charita založená jen kvůli tomu, aby umožnila lidem dojet až k moři. Mělo by to patřit mezi základní lidská práva. Mezi nezbytnosti, bez nichž se nedá existovat. Ten pohled na valící se vlny vydal za léta terapie.“
První díl „vlakové“ série čekal dlouho v naší knihovně na prvního čtenáře. Naštěstí máme jarní prázdniny, takže spousta času na čtení (tím spíš, že i v našich kopcích už je opravdu jaro a po sněhu ani památky). A tak jsem Halův příběh (ač doposud nechápu, proč se Harrisonovi říká Hal) zhltla na posezení a teď už jen přemýšlím, jak k němu přilákat čtenáře, protože to opravdu stojí za to!
Hal a jeho strýc Nat, novinář a současně autor několika knih o vlacích, mají tu čest absolvovat poslední jízdu vlakem zvaným Skotský sokol – parním vlakem, který dosloužil a jeho poslední jízda, při níž poveze i členy královské rodiny, kteří nastoupí v Balmoralu, je jakýmsi rozloučením a oslavou. Jenže někdo z pasažérů je zloděj, a ne jen tak ledajaký zloděj – ukradne totiž nevídaný diamant samotné britské princezně! Hal, ačkoli je oficiálně jediné dítě ve vlaku, se seznámí a spřátelí s Lenny, černou pasažérkou a dcerou strojvedoucího Mohanjita, a spolu vypátrají Straku.
Tohle je stručný děj, ale příběh samotný je mnohem košatější a hlavně doprovázený spoustou krásných černobílých ilustrací. Já, ač dospělák, jsem závěrečné kapitoly doslova hltala, takže určitě našim šikovným čtenářům doporučím!
„Vynikající. Zkus tedy začít se mnou. Ta představa, že bych mohl být považován za mezinárodního zloděje šperků, mě opravdu fascinuje.“
Rozpůlený dům jsem původně vůbec nechtěla číst, tak nějak už mám dost těch truchlivých česko-německých osudů. Ale jelikož jsem momentálně neměla po ruce nic zajímavějšího, pustila jsem se do něj a jsem nadšená.
Nejprve musím vychválit ty skvělé fotky, které příběh v tom kterém historickém období doprovázejí, nádhera! A samozřejmě a především popis tehdejšího a až do vzniku ČSR víceméně nekonfliktního soužití Čechů a Němců v oblasti Krkonoš; je až legrační, jak mnohdy jméno vůbec nenapovídalo, nakolik se jeho nositel cítí být Čechem či Němcem (a už vůbec ne, nakolik je „jen“ slušným člověkem).
Výborné čtení – místy smutné, ale velmi zajímavé a lidsky přitažlivé, pochopitelné a srozumitelné. Navzdory chybějící dataci kapitol – časově uvozené jsou jen hlavní oddíly knihy – se příběh četl snadno; bylo na nás čtenářích domyslet si aspoň zhruba, v jakém roce a po jaké události se děj té které kapitoly odehrává.
Jsem ráda, že jsem v téhle době nemusela žít.
Lituju všechny, kteří neměli na výběr, a prožili vše, co s ní souviselo.
A obdivuju ty, kteří – ač sami nejsou pamětníci – o ní dokážou takhle psát.
Zimní včely jsou asi další knihou, k níž bych se nedostala, nebýt databáze a jejích čtenářů. Úžasný příběh, jehož hlavní hrdina se zvláštním jménem Egidius Arimond je náruživý včelař, ale také někdejší profesor na gymnáziu, který díky svým znalostem latiny a řečtiny pátrá v knihovně malého belgického městečka po dávném předkovi, mnichovi vyhoštěném ze zdejšího kláštera.
Doba, v níž se tohle děje, je ovšem pro příběh zásadní – první deníkový zápis je datován v lednu 1944. A my se postupně dozvídáme, proč Egidius už není profesorem, jak se životem protlouká nyní, čím se i on snaží podílet na porážce hitlerovského Německa.
Výborně napsané a výborně přeložené, Egidiovy deníkové zápisy jsou zvláštně uklidňující, hladivé a vůbec ne nudné, ačkoli se z velké části týkají péče o jeho včelstva. Úžasná kniha, kterou jsem si okamžitě běžela koupit . . .
"Třeba je na tom kus pravdy, nějaké to pole, pěkná zahrada za domem, nahoře na svahu kousek lesa, kde pramení potok, který mi zurčí u domu. Možná bych byl opravdu raději bylinářem nebo kořenářem stejně jako dobrovolný žebrák v Zarathustrovi. I já miluji med, drtím zrní, opovrhuji masem. Ve věčném koloběhu ročních období a opakování téhož jako základní podmínky života bych dovedl přijmout svůj osud."
Jak mě Ještěrky moc nechytily, tak Bertu jsem slupla na posezení a teď mlsně vyhlížím přídavek!
Výborně napsané, čtivé, reálné. Mám sice o dost staršího brášku, ale úplně jsem si vybavovala ty okamžiky, kdy bych ho nejraději zadupala pod zem, jak byl příšerně nesnesitelný. Takže já budu určitě malým čtenářům doporučovat - třeba se v tom taky najdou!
"No bezvadný! Nestačí, že tady trávím prázdniny z donucení, ještě budu hlídačka špuntů!"
Tak tohle byla pecka! Už v první kapitolce se objevilo muchito, piňa kláda a třesk'n'plesk a já byla lapena; skvěle napsané a skvěle přeložené, paráda! Vůbec netuším, jak tohle poberou mladší čtenáři, ale jestli to nepoberou, jsem rozhodnuta nabízet tuhle knihu i dospělákům – a možná právě jim. Vyzkoušejte sami a budete překvapeni!
Na dlouhé povídání by možná byl i komentář o téhle zvláštní knížce – nikdy jsem podobnou nečetla. Ale ve svém věku už jsem spoustu podobných situací zažila, případně jsem o nich slyšela od svých blízkých. Překvapivě a na rozdíl od většiny současných knih zde není hlavní zájem upřen na vztahy partnerské, ale na témata ryze ženská – sesterství, přátelství, těhotenství a obecně touha po dítěti, ale také na eventualitu být matkou postiženého dítěte a dozvědět se o tom ještě před porodem, díky nynějším možnostem medicíny . . .
Žádné oddychové, snadné čtení, ale soudím, že pro některé oslovené by mohlo zafungovat i jako terapeutická záležitost. A pro nás ostatní je to minimálně zajímavá mozaika lidských osudů. Jen škoda těch občasných rušivých chyb, většinou prohřešků proti české gramatice.
„Jsme prý nová generace, privilegovaná, a proto budeme první, kterým se dostane výhod moderního vzdělávacího programu, v němž se budeme učit věci, se kterými se ti před námi neměli možnost setkat.“
Nebe v kleci mě šokovalo – i já jsem jako první viděla Králíčka a moc se mi líbil; příběh malého kluka, jehož nejlepším imaginárním kamarádem a vzorem byl Hitler, příběh filmově usazený v kulisách českého Žatce a s výbornými hereckými výkony mě nadchl.
Jaké bylo mé překvapení, když jsem pročítala Nebe v kleci a zjistila jsem, že autoři filmu vlastně použili jen nepatrný zlomek této knihy! A udělali dobře, protože kniha Nebe v kleci má vlastně úplně jiné vyznění – zdaleka ne tak milé, lidské a optimistické. Ale jak jsem už dříve někde četla, je dobré (to) vědět.
Proto jsem ráda, že jsem se k ní dostala. Po jejím přečtení mě napadají mnohé otázky, které bych si dříve vůbec nepoložila. A určitě bych ji nechtěla vidět zfilmovanou . . .
„Prostě to, co se člověk naučí jako děcko ve škole, to v něm zanechá solidní základ, a ten se nedá jen tak vyměnit za něco jiného, jedině z něj může člověk dál růst. Lidská víra v průběhu života nabývá podobu letokruhů, každý rok se zhmotňuje v nové vrstvě toho, o čem jsme postupně přemýšleli, pochybovali a čemu věřili. Příroda se nestará o to, zda si uložené úvahy nějak protiřečí, jen je lepí jednu na druhou a tvoří kmen osobnosti: pevnou ucelenou připomínku naší protichůdné minulosti.“