broskev28 komentáře u knih
„Všichni máme v sobě kapitoly, který nechceme číst nahlas.“
Schovávaná mě mile překvapila – čekala jsem červenou knihovnu a nezávazné tlachání, ale příběh měl šmrnc a spád, občas se blýskla perla, pro mě třeba téma tetování. Líbily se mi i vedlejší postavy – babička Sidonie, kolega Chroust, Patrik i Maru, a skvělý byl Číča a jeho sen: Černobyl s mluvícím Iljičem, fakt dost dobrý! Takže já jsem se velmi dobře bavila a našim čtenářkám určitě doporučím.
"Jsou lidi, který za celý svůj život s vlastní duší nepromluví, a pak jsou lidi, kteří s ní mluví skoro pořád. A jelikož duše říká věci, se kterými se mozek často nedokáže vyrovnat, někteří z nich to řeší právě tetováním. Prostě si nechají na tělo namalovat to, co jim našeptává duše, a mají klid. Duše se vykecá a mozek není zatíženej."
Časodějové mě v době, kdy u nás vyšel 1.díl, zcela minuli – v té době totiž do naší knihovny teenageři nestrčili dobrovolně ani nos, natož aby si přišli něco vypůjčit! Naštěstí „čas oponou trhnul“ a šesťáci, sedmáci, dokonce i deváťáci knihovnu přestali ignorovat a nejenže do ní alespoň občas zavítají, ale také projeví svá přání – co by v ní rádi našli. A jelikož fantasy příběhy jsou stále v kurzu, snažíme se je nabízet i my. V Albatrosu byla v povánočních slevách k dostání Časodějná kniha a díky ní jsem objevila celou sérii.
Pravda, první díl mě zpočátku nijak nenadchl a jen pomalu jsem se pročítala životními osudy Vasilisy, Feše a Nika. Ale musím poctivě přiznat, že postupně mě příběh vtahoval a já jsem se těšila na každou další kapitolu. Tak teď jen doufám, že stejnou výdrž a stejný zápal pro četbu téhle zajímavé knihy budou mít i naši náctiletí . . .
„Tvoje jehla je mocný stroj, vytříbený časodějný mechanismus. Proplétá pravděpodobnost minulosti a budoucnosti, přičemž využívá tvoji představivost a uskutečňuje ji v přítomnosti.“
Zvláštní příběh z dnešní doby, dnešní vesnice. Pozdní třicátnice, které nevyšel vztah a nevydrželo zaměstnání, se vrací do rodné vesnice. A jelikož je autorkou několika knih, napadne ji napsat knihu o strašidelném, možná spíše tajemném a neštěstí přitahujícím domě, jemuž se ve vesnici říká Havířovina.
Jak (jinak) vidíme své rodiče, bývalé spolužáky či sousedy (téměř) ve čtyřiceti, po delším odstupu, který jsme trávili ve „velkém“ světě? Co se změnilo, jak jsme se změnili my i oni? Platí ještě naše dětské jistoty a přesvědčení?
Nic světoborného a státotvorného, ale přesto – anebo právě proto – velmi příjemné a zajímavé, občas i malounko strašidelné čtení.
S knížkami z Baobabu už jsem opatrná, ne vždy mi sednou. Tuhle jsme do knihovny koupili víceméně náhodou a byl to výborný nákup!
Tahle knížka je totiž dokonalá a skvělá po všech stránkách - obrazový doprovod (možná spíše podklad), technické finesy, veršovaný příběh a skvělá "hlavní myšlenka"! Teď jen která je vlastně ta hlavní? Ale to je zouplna jedno, skvělé jsou všechny a já moc děkuju všem, kteří se na knize podíleli! A všem, kdo ji ještě neviděli a nečetli, doporučuju!!!
Ozvěny run jsem přečetla jaksi omylem; nevím proč jsem usoudila, že jde o historický příběh z vikinských dob. Dostala jsem poněkud narůžovělý odvar - kombinaci dnešního archeologického bádání (obsazeného postavami, jejichž vývoj je nasnadě) se snovými vstupy do minulosti, která byla vyretušovaná do pastelových barev a idylické nevinnosti. Ale proč ne, četlo se to příjemně, navíc představa měkosrdcatého vikinga je lákavá . . .
Tři jablka spadlá z nebe mi dala zabrat. Zatímco Čtyři ženy a jeden pohřeb jsem přečetla jedním dechem, tady mě zhruba v půlce přepadla čtenářská krizka a já si s ní nevěděla rady. Rozečetla jsem pět knih, ale fakticky jsem nečetla žádnou, a pořád jsem pošilhávala po krásném malovaném „jablečném“ obalu a nevěřila jsem, že bychom se mohli takhle rozloučit. Už proto ne, že jsem měla za sebou kapitoly, v nichž Anatolie vedla a zvelebovala maranskou knihovnu!
Naštěstí se zhruba po dvou týdnech tahle patová situace zlomila a já jsem po večerech zase louskala sáhodlouhá souvětí s mnoha fascinujícími jmény (Jasaman, Ovanes, Magtachine, Voska, Šušanik, Mukuč Nemecanc a mnoho dalších) a s neuvěřitelnými příběhy. Sledovala jsem poněkud nechápavě názvy tří oddílů knihy, abych s doslovem konečně prozřela. A abych pochopila, že Narine Abgarjanová je spisovatelkou od pánaboha, ovšem bez Kateřiny Šímové bychom si my cizozemci její nadání nemohli vychutnat, takže velké poděkování.
„Jednou za dva tři roky Valinka vyprala vlněné přikrývky a znovu vyšívala slunce v jejich středu, na památku matky, sestry, bratrů a dětí, kteří odešli jako když písek proteče mezi prsty, do nebytí, na druhý konec vesmíru, který je před smrtelníky uzavřen na sedm velkých pečetí, každá pečeť je velká jako ouško jehly a těžká jako celá hora – není vidět, aby se dala otevřít, a nejde ji odsunout, aby se dalo projít.“
Mrož v posteli určitě neobstojí ve srovnání s otravnými králíky, ale nápad není špatný a ilustrace jsou výborné. Netuším, jak autorka přišla právě na mrože – snad kvůli velikosti? Nebo je (taky) všežravec? Případně podle rýmu - viz komentář Lucienka220? Nevím, ale přiznám se bez mučení, že mně se nejvíce líbily dva „reklamní bilboardy“ na předsádkách . . .
Pro mě první kniha tohoto autora a určitě nebyla špatná, ale čtení pro mě bylo docela náročné. Obvykle nemám problém zapamatovat si jména postav, zvlášť v mateřštině, ale poté, co každá kapitola uváděla na scénu další postavu, jsem lehce znejistěla. Kdybych každý den četla jen jednu kapitolu, což obvykle dělávám, asi bych knihu odložila. Naštěstí byl deštivý víkend, takže jsem mohla na jeden zátah přečíst kapitol nejméně deset, a to už bylo podstatně srozumitelnější.
Souhlasím především s komentáři spencer (jistá podobnost s Křiváky či Jeden z nás lže) a eva3992, a tak (nejen) našim YA čtenářům doporučím – o tuzemské příběhy tohoto typu je u nás v knihovně velký zájem i mezi dospěláky. A jsem zvědavá na další knihy, které jsme koupili do knihovny – Šepot v bouři, nebo Rty s příchutí vína.
Posmrtný život jsem zakoupila na základě zdejších komentářů a zprvu jsem byla trošku zklamaná – příběh se rozjížděl na můj vkus pomalu a tak nějak nanicovatě. Ale jakmile se Skružem stal Ethan, „život“ Holly nabral na obrátkách. Hollyini spolupracovníci občas byli pro mě záhadou, ale postupně jsem se začala orientovat. Ovšem pořád mi chybí to zásadní: přečíst Dickensovu Vánoční koledu!
Skryté obrázky jsou další z mnoha knih, k jejichž nákupu jsem se odhodlala na základě zdejších komentářů. A dobře jsem udělala: zajímavý duchařský příběh se sympatickými postavami a s neuvěřitelným rozuzlením. Ovšem pro mne byla třešinkou na dortíku zahrada Adrianova otce a trubač: oranžový dopravní kužel, paráda. Našim čtenářkám určitě doporučím!
Sofie a Agáta, dvojice, která se z Gavaldonu dostala do „labutí“ školy Dobra a Zla. Zatímco Agáta o tuto výsadu vůbec nestála, Sofie byla odhodlaná pro to udělat vše. Jaké ovšem bylo její překvapení, když se ve škole konečně ocitla . . .
Pro mě povedený, dobře napsaný a zajímavě přeložený příběh, ve kterém figuruje Školník, Castor a Pollux, Navěci a Nikdyvíci. Předměty a obecně školní disciplíny jsou občas velmi úsměvné, skvělé byly třeba obědy se Sofií – já jsem se báječně bavila. Příběh nepostrádá napětí a akci, takže já určitě našim YA čtenářkám doporučím!
„Jen když zničíte svůj sebeobraz, můžete přijmout toho, kým opravdu jste! Ošklivost znamená, že se spoléháte na inteligenci, že věříte své duši. Ošklivost je svoboda.“
Na to, jak vysoké hodnocení mají Ještěrky tady na databázi, jsem byla trošičku zklamaná. Ale naštěstí nejsem cílovka, mně totiž asi nejvíc nesedla ta situace s Agnesiným bráškou, resp. s jeho rodiči. I my jsme vychovávali syna s Aspergerovým syndromem a i bez diagnózy (tu jsme dostali taky až hodně pozdě, po nástupu do školy) nám bylo jasné, že něco zásadně není v pořádku, takže bych nikdy nepřehrála péči o něj na staršího sourozence. Tohle je ale osobní pocit, který určitě nebude hrát roli v dětském přijetí příběhu Agnes, Kláry, Kiki, Tomáše, Michala, Vojty a dalších hrdinů. A tak jsem zvědavá, co na knihu řeknou naše mladší čtenářky, které neomylně odhalí a po přečtení kriticky zhodnotí každou novou knížku v jejich věkové kategorii . . .
A já si určitě přečtu i Emin vánoční deník, který jsme si koupili "k Vánocům".
Tahle knížka - ačkoli ji máme v knihovně - by mě minula velkým obloukem, ale úplnou náhodou jsem si přečetla recenzi bajub, a ta mě správně navnadila: doporučuju vám udělat totéž!
A potom už jsem jen četla a žasla, jak krásný, moudrý a přitom uvěřitelný příběh autorka vykouzlila z něčeho tak profláknutého jako je chaloupka na muřích nožkách. Zapomeňte na „chaloupko, ke mně čelem a k Ivanovi zády!“, tohle je úplně jiná pohádka, a určitě stojí za přečtení!
Hory zpívají dokumentují na životních osudech jedné široké rodiny složitou vietnamskou historii 20.století. Snad ve všech částech světa probíhal konflikt mezi kapitalistickou a socialistickou ideologií krvavě a nesmiřitelně, ovšem v zemích mimo Evropu byl mnohem urputnější a docházelo k větším ztrátám na životech; život jednotlivce nic neznamenal a vzhledem k životnímu stylu a k technické vyspělosti té které země bylo snazší krvavý „třídní boj“ utajit. Ve státech jihovýchodní Asie se navíc často rozhořely válečné konflikty – Vietnam a Korea jsou typickými příklady rozdělených válčících zemí.
Vylíčit tuhle krutou a nesmyslnou dobu v románu není jednoduché a většinou, zvlášť pokud je vyprávění lineární a styl veskrze popisný, utrpí i čtivost knihy – čtenář dostává „pouhý“ výčet událostí, kterým se může postupně cítit zahlcen, tím spíš, že literární forma je jednoduchá a nenáročná.
Takže já jsem sice získala spoustu informací o Vietnamu té doby, ale jinak mě kniha příliš neoslovila. Lisa See a její příběhy z čínských čajovníkových plantáží (Čajová dívka) nebo z korejských sopečných ostrovů (Ostrov žen moře) mě i čtenářky v naší knihovně opravdu nadchly, tak jsem zvědavá, nakolik je zaujme tento vietnamský příběh.
Poslední u nás vydaná kniha V. Perrinové – ve skutečnosti její prvotina – mě opravdu překvapila. Nejprve názvem, dokud jsem nezačala číst, vůbec jsem ho nechápala. Poté hortenzií na obálce, a konečně hlavní hrdinkou, jejím zaměstnáním a jejím příběhem. Kniha mě nadchla, takže jsem autorce odpustila i nelichotivou poznámku na téma českých (a německých) detektivek. A jsem moc ráda, že máme v knihovně všechny tři její knihy.
Dočteno a jsem velmi spokojená, i když souhlasím s komentářem ísačop - otce Connora sfoukla autorka jakoby mimochodem. Zato na tom ostatním si dala záležet - Madison se stále více ukazuje jako správná žena na správném místě, paráda, a Nate doslova překonal sám sebe. Tak teď už jen netrpělivě vyhlížím další díl . . .
Vesnice mi připadá z celé trilogie nejpovedenější, ale pro mě tak nějak nejméně uvěřitelná, pokud jde o pachatele a jeho motiv. Rozhodně je čtivá a vychází z českého prostředí, takže jsem přesvědčená, že v naší knihovně určitě nezůstane dlouho ležet bez povšimnutí . . .
Druhý díl série rozhodně nezaostává za tím úvodním – v této knize se rozplétá příběh samotné Madison, a dozvíme se, že se s ní život nemazlil. Naštěstí je tu Nate a Brody, parťáci k nezaplacení. Dvě linky, které se na konci knihy protnou, jen umocňují čtivost, takže já našim detektivkářům Volání o pomoc určitě nabídnu. A už teď jsem zvědavá, co se ve třetí knize dozvíme o Nateovi a jeho konfliktu se zákonem, který ovšem ani v jedné knize nepůsobí spolehlivým dojmem: „spravedlnost“ nejenže je slepá, jak bývá často zpodobňována, ale dokonce zločinu napomáhá – vykonávají ji totiž jen lidé se všemi jejich chybami . . .
„Rozhodnutí druhých je někdy těžké pochopit. To, co si my neumíme vysvětlit, jim dává naprostý smysl.“
I Fotbalový nervák je příjemně krátké a nenáročné čtení – třeba pro malé fotbalisty, kteří neradi čtou. Mít v mužstvu bratrance Javu by mohlo být skvělé, soudím já, a to vůbec nejsem fanoušek fotbalu!
Kyselé třešně mě šokovaly od prvních stránek – přesný přepis z kroniky obce Lověšice téměř do písmene kopíruje vše podstatné, co mi po celý můj život vyprávěl můj táta. Jeho vesnice se sice jmenovala jinak, ale okupace a germanizace, včetně školní výuky, probíhala totožně. Následný pohled na poslední válečná léta na Přerovsku zalidněný mnoha zajímavými postavami byl opravdu čtivý a pochopitelný, na rozdíl od fungování německého protektorátu. Jaro 1945 přineslo neuvěřitelnou gradaci a následnou snahu o odplatu všemu německému, ovšem 19.červen ukázal, že nelze dát rovnítko mezi slova špatné, zlé, kruté a slovo německé . . .
Postavy knihy byly pro mě jako živé – jak ty, kterým jsem nemohla přijít na jméno (Hedvika, Gustav), tak ty, kterým jsem přála v životě vše dobré (Arnoštka, Evženka, Alfons, Lota, Petr, Zitta). Způsob psaní mi velmi vyhovoval, takže určitě vyhledám další knihy paní Chalupové.