broskev28 komentáře u knih

Souhlasím s Knihomurou - všechno je povedené: příběh, ilustrace, slovní zásoba, skvělé je i vysvětlení, jak se správně čte slovo OPTIKA, jen písmena, případně i řádkování by mělo být větší. Pro mě je v tomto směru naprostá jednička knížka Co musejí morčata. Ale to by tisk a výrobu obecně samozřejmě podražilo, škoda . . .
Jinak ale moc krásná Knížka pro prvňáčka, děkujeme paní Pospíšilové za všechny naše malé čtenáře!

12 21.06.2024

První kniha nové série, spolupráce spisovatele a scénáristy, a výsledek velmi čitelný, pardon, čtivý.
Příjemné detektivní pátrání, postavy povětšinou sympatické - hlavně oba vyšetřovatelé - a rodinné vztahy rozvedeného Vinstona s jedním V tak mile lidské. On sám by možná v dnešní PPP získal diagnózu PAS, ale ani to by mu určitě nebránilo v tom být dobrý kriminalista.
Takže můj jediný povzdech se týká stejnopohlavních manželství: my (rozuměj čeští čtenáři) si někdy stěžujeme, že se tato čtyřprocentní (?) menšina musí objevit v každé knize včetně středověké detektivky třeba. Je dobré vědět, že ve Švédsku už jsou dál.

24 20.06.2024

Druhý díl středověké detektivní série irské autorky určitě nezklamal. Kauza v klášteře bílých mnichů je rozhodně zajímavá a Barlingova závěrečná zpověď je velmi osobní, i když ne tak překvapivá. Ovšem obecně je to velmi svižné čtení, a jako třešinku na dortíku vnímám taky skvělou redakční práci: výborný a čtivý překlad a absenci nejen gramatických, ale i běžných tiskových chyb. Anebo jsem příběh tak hltala?

20 19.06.2024

Mezi dvěma světy bylo zajímavé, malounko strašidelné a napínavé čtení o jedné staré historii, o novinářské aktivitě zkoumající paranormální jevy a o vztazích v jedné mladé rodině. Taková průměrná kniha, která nijak výrazně nevybočuje, ale určitě se příjemně čte. Mně osobně se nejvíce líbilo, jak hlavní hrdinka zapomněla prožívat a denně sledovat své těhotenství, jednoduše se nestihla obávat o budoucnost svého miminka, tak byla pohlcena pátráním - možná recept pro všechny úzkostlivé těhulky?

První díl historické detektivní série, která mě velmi mile překvapila. Dějištěm je Anglie konce 12.století, země, která byla rozvrácená občanskou válkou a v níž se král Jindřich II. snaží zavést nový právní systém. Putovní soudci, kteří cestovali zemí a projednávali obvinění v jednotlivých hrabstvích, byli právě jedním způsobem výkonu královské spravedlnosti.
Irská autorka vytvořila zajímavou ústřední dvojici vyšetřovatelů – Aelred Barling, úředník královské justice, a Hugo Stanton, soudní posel. Oba pánové si z minulosti nesou nějakou nepříjemnou vzpomínku a ani jeden z nich nijak netouží po funkci putovního soudce (Stanton mimo jiné i proto, že není vzdělán v oboru a nepatří mezi výše postavené úředníky), a přesto se tak stane a oni jsou přinuceni spolu odcestovat do vesnice Claresham, aby na příkaz soudního královského dvora vyšetřovali vraždu.
První příběh série je takovým pozváním – tajemství obou vyšetřovatelů zůstává i nadále neobjasněné, na rozdíl od clareshamských vražd. Já určitě tohle pozvání přijímám a těším se na další díly!

21 17.06.2024

Tajemství obsidiánu jsem si vybrala k četbě poté, co mě nadchly dvě romantické knihy této autorky - Léto s frajerem a Náhodou. Zajímalo mě, jak se popasuje s poněkud jiným typem příběhu, v němž figurují démoni a důležitou roli hraje magie. Teď už vím, že nezávazná romantika je v podání P.M. určitě přesvědčivější a čtivější, alespoň pro mě.
Ans (?) studuje v Praze školu, jejíž účastníky jsou potomci z cizo- i tuzemských lépe situovaných rodin. Je osiřelým jedináčkem, žije ve společné domácnosti se staříkem (dědečkem?) a Monou (hospodyní?). Ač se blíží její osmnáctiny, má přísný režim: povinný návrat domů před setměním, příprava bylinných směsí a léčiv, pravidelný trénink bojového umění. Je majitelkou a navzdory věku řidičkou berušky, za kterou by se nemusel stydět americký senátor.
A tady je asi pro mě ten hlavní „kámen úrazu“, ta nevěrohodnost chování a konání mnoha postav, počínaje právě hlavní hrdinkou a konče třeba Monou a její neteří. Občas se objeví nelogičnosti, které neodpovídají době ani místu (od naprostého detailu typu kdo dnes hledá informace nejprve v knihovně a potom na internetu, zvlášť v tomto věku? až po „princ i přes skleněné víko rakve poznal, že Sněhurka je krásná a má dobrou povahu“ – prostě láska na první pohled).
Jenže já rozhodně nejsem cílovka, takže proč ne - když to nevadí těm, jimž je kniha určena, nemám námitek. Autorka má na tohle vše výsostné právo, je to její příběh a ona ho vypráví. Já zatím nejsem nijak nadšená, ale vzhledem k hodnocení dalších dílů doufám, že s Kouzlem obsidiánu si spravím chuť . . .

Dítě z trosek nabízí již tradičně neradostný pohled na situaci poválečného Německa; konec války pro civilní německé obyvatelstvo rozhodně neznamenal konec strádání a umírání. Jako bonus se tady objeví rodinné tajemství i zajímavý příběh osvojení - naše kořeny jsou určitě důležité, ale nejsou zdaleka tím jediným, co určuje charakter každého z nás.
Autorka, která je (prý) oceňována za své krimi romány, nám i v téhle knize nabízí doslova detektivní pátrání, o to náročnější, že se vrací nejen do doby před téměř padesáti lety, ale aby to nebylo tak jednoduché, také do doby, v níž bylo pro spoustu lidí zcela nezbytné, aby dokumentace jejich dosavadních životů buď zcela zmizela ze světa, anebo se aspoň zásadně pozměnila . . .
Není to nijak ohromující příběh, ale rozhodně stojí za přečtení.

13 13.06.2024

Leo Berlin jsem vyhledala na základě podobnosti se sérií Volkera Kutschera: tatáž doba v Německu, detektivní ladění a navíc Susanne Goga byla první v pořadí, takže sem s ní, tedy lépe s první knihou její série!
Po přečtení konstatuju, že to vůbec není špatné čtení. Autorka věnuje méně místa popisu města samotného, jeho institucí a vlastně i politické a společenské situaci, v níž se tehdy Německo nacházelo. Identický je v obou sériích snad jen kriminální rada Gennat zvaný Budha a jeho dortíky všeho druhu.
Takže ano – je to jiné než Mokrá ryba (ač se tady tento výraz objeví hned několikrát), hlavní hrdina řeší zcela jiné životní zádrhele nežli Gereon Rath, koneckonců u otce rodiny je to pochopitelné, ale výsledkem je i tady příjemně ubíhající a čtivá detektivka. Komisař Wechsler je velmi sympatický a rozvážný muž, navíc se tady objeví i knihovna a (sličná a chytrá) knihovnice, takže já tleskám. Pro čtenáře, který si nelibuje v detailním popisu nezáviděníhodné situace Německa mezi dvěma světovými válkami, bude tato kniha určitě stravitelnější, už jen díky svému rozsahu.

14 12.06.2024

„Na konci kariéry člověk hledá smysl, na začátku cíl.“
Nesdílím všeobecné nadšení většiny čtenářské obce pro F. Backmana – nechápu proč, ale prostě to tak mám, přestože každá jeho kniha, kterou jsem doposud přečetla, mě velmi oslovila. Ale do každé další se musím doslova nutit, totéž se mi stalo i s Úzkostmi. Jenže stačilo, abych přečetla první stránku knihy, a už nebylo úniku.
Takže nekomentuju, jen doporučuju: zkuste ji otevřít a začíst se do prvních stránek.

Když se jí někdo zeptal, co by si o tom pomyslel Bůh, odpovídala vždycky: „Na všem se s ním asi neshodnu, ale podle mě ví, že dělám, co můžu. A taky ví, že možná pracuju pro něj, ale sloužím lidem.“

34 11.06.2024

Knížku jsem si vypůjčila kvůli zvláštnímu názvu a kvůli zajímavému obrázku na titulu. A teď sama sebe moc chválím, že jsem to udělala - bylo by mi líto, kdybych se s tímto úžasným příběhem minula.
Nevím, v čem je jeho kouzlo, ale já jsem byla lapena hned od první kapitoly. Toníkovo vyprávění je nezvykle upřímné, přemýšlivé a přitom napínavé a já jsem si při něm vzpomínala na své dětství, na svoje babičky a dědečky. Oceňovala jsem, že autorka děti nešetří, ale v tom dobrém smyslu slova - vždyť většina z nás se se smrtí svých blízkých potkává poprvé právě v dětství. Přitom nemoc a poté i smrt babičky Lindy a její cesta do nebe, to bylo úžasné čtení.
Ale nejen tohle, třeba i fakt, že jedny prarodiče mám raději než ty druhé, a proč. Že i dospělí - a právě dospělí - se mezi sebou hádají, vyčítají si, mohou se z důvodů rozdílnosti povah a názorů rozejít. Že každý máme určitou povahu a někdy je zřejmé, že jsme ji zdědili právě po rodičích. Že necitlivá paní učitelka může být pro dítě velkým trápením, ačkoli ona si to vůbec neuvědomuje a rodičům to nepřipadá důležité.
Jistě, to všechno jsou situace, o kterých se mluví v mnoha dětských knihách, takže nic nového, že. Ale pro mě je to nové, a to právě kvůli netypickému způsobu vyprávění příběhu; velký podíl na výsledném dokonalém vyznění má zcela určitě i paní překladatelka Lucie Přádová, velké poděkování.
Kdybych měla malé děti, určitě bych jim tuhle knížku přečetla. Ale jelikož už jsou moji potomci dospělí, pořídíme si ji aspoň do knihovny a já ji budu rodičům velmi ráda a ochotně nabízet.

17 10.06.2024

"Máte tady horory?" je nejčastější dotaz malých čtenářů v knihovně.
Ano, máme, a tohle je jeden z nich. Upíří storky - prokletí upírů: „první díl neskonale zábavného trháku o upírech“. Možná je formulace neskonale zábavný přehnaná, ale to nic nemění na tom, že upíří storky se čtou skvěle: výborné postavičky jako Vlady a Junior, Vampi a Múzák; zajímavé a nebezpečné putování a hledání Vladova tatínka. Ilustrací je pomálu, ale jsou také povedené, takže ta hlavní podmínka – nutná, nikoli postačující, ovšem v dnešní době velmi aktuální – zní: pouze pro čtenáře, kteří při pohledu na 222 stran poměrně hustého textu nemají závratě . . .

16 09.06.2024

Adresu naděje jsem četla až jako druhou knihu této autorky a musím přiznat, že Modrá se mi líbila více. Ale to neznamená, že by Adresa byla slabší, případně špatná, je jen jiná, zvláštní, neuvěřitelná. Co všechno zvládne lidská bytost „přežít“ a unést, co jí v tom může pomoci, jak čas opravdu léčí. Vzpomněla jsem si třeba na naši Veroniku Hurdovou, ta to měla ještě těžší a v jak úžasné věci – minimálně knihy – dokázala své životní osudy přetavit!
Úplně nejvíc ale oceňuju, jakou roli tady hraje příroda, zahrada, zeleň; světlo a tma, počasí, roční období. A samozřejmě chlupatý a svérázný zvířecí spolubydlící!

Přečetla jsem povinně, neboť to byl můj nákup pro knihovnu, ale žádné velké nadšení se nekonalo. Romantická oddechovka, shodou okolností se odehrávající v knihkupectví. "Kdokoli může dělat cokoli, zvláště naše Betty" - tahle hláška by se sem docela hodila, protože chemie a BC Beauty se evidentně vůbec nevylučuje s prací v knihkupectví (já bych mohla vyprávět).
Postavy, snad až na kocoura Tennysona, mi k srdci nepřirostly, ale radost mi udělala Martinique, když konečně poslala do háje svou sestru. A jestli Sara opravdu udělala, co si myslím, tak ani matka Tereza by nebyla dostatečnou "záplatou". Ale v zásadě ano, je to čitelné a hlavně je to o knihách a lidech kolem nich, proto všechny takové příběhy beru na milost a odpouštím jim tu prvoplánovost i tu sladkou omáčku kolem.

Já jsem se dobře bavila. Vůbec mě nerušily promluvy a vsuvky autorky, spíš naopak, obecně se mi líbil způsob vyprávění. Všechny postavy byly zajímavé, sympatické (snad až na Jeronýma) a překvapovaly mě, jen je mi líto, že jsem se nedozvěděla, jestli doktor Horák zachránil hromotluka a jeho Klem.
Ale hlavně mi připadal skvělý ten samotný nápad knihy, kterou posypal hvězdný prach – i když já jako knihovnice bych asi mohla „zavřít krám“ . . .

„Obě dámy četly. Tomu se nevyhnete, když si něco začnete s nakladatelem."

23 05.06.2024

Chtěla jsem do knihovny objednat už dříve, ale obávala jsem se příliš lehké a oddechové četby. Podle hodnocení tady na databázi jsem se nakonec rozhoupala a po přečtení moc děkuju za „pošťouchnutí“ k nákupu. Bavila jsem se skvěle a navíc jsem se poučila také o tehdejších oxfordských studijních poměrech a o anglickém hnutí sufražetek. Zajímavý byl pro mě především autorčin doslov, z něhož plyne, že nejsilnějším odpůrcem volebního práva žen byla sama královna Viktorie!
Takže za mě výborné sladké čtení s historickými vsuvkami na téma ženské emancipace. Jen ten název mi nesedí; slovenská verze tady na webu mi připadá povedenější.

22 04.06.2024

Zlatá vařečka je kniha, kterou jsem objevila víceméně omylem, protože reklamu neměla žádnou. Je to detektivka a navíc prvotina, takže nakladatelství Euromedia Group asi nepředpokládalo velký ohlas. Já navíc nesleduju ani žádné pořady na téma vaření a pečení, takže nemám s čím srovnávat, ale přesto (nebo právě proto) se mi kniha četla dobře.
Prostředí panství Grafton Manor je správně strašidelné, charaktery postav zajímavé a mnohdy napovídající (Gerald, Lottie, ale taky Melanie nebo Betsy), kapitoly přibližující život a motivy každého soutěžícího se podle mého názoru velmi povedly, takže já jsem spokojená, ačkoli řešení záhad(y) je podáno jen tak na okraj. Pro mě příjemná nenáročná oddechovka; jsem zvědavá na detektivní fajnšmekry v naší knihovně.

16 03.06.2024

Léto s frajerem je výborná, nijak rozvleklá a hlavně velmi čtivá knížka pro náctileté, která se autorce určitě povedla. Rozehrála tady hned několik témat, která určitě mohou trápit čerstvé středoškoláky, ať už jde o kvalitu a pevnost kamarádství, neúplné rodiny, starosti s mladšími sourozenci a samozřejmě obavy o vlastní studijní, pracovní a milostný život. Velmi trefné jsou pro mě postřehy na téma youtuberů a influencerů, ačkoli je poněkud netradičně pronáší velmi mladá hrdinka.
Prostředí letního tábora je zde dokonale využito, autorka vytvořila charakterově dobře odlišené, univerzální postavy, takže knížka se čte sama. Třeba taková Laura, s tou, resp. s osobou jí velmi podobnou, jsem kdysi také měla tu čest. Nepochybuju o tom, že především naše mladé čtenářky knihu ocení.

O knize Deník Dory Greyové už jsem slyšela z mnoha stran samou chválu, ale úmyslně jsem se vyhýbala jakýmkoli informacím ohledně obsahu a námětu. Proto jsem byla opravdu překvapená, když jsem zjistila, jaký příběh se tady odehrává.
A podobně jako mnozí další ve svých komentářích, i já smekám před skvělým výkonem autorky, kterou jsem doposud vůbec neznala. Četla jsem výbornou, zajímavou a čtivou knihu, která má velkou šanci oslovit mladé čtenáře a přivést je k pozná(vá)ní naší ne tak dávné historie. Hodlám ji nabídnout čtenářce-šesťačce, kterou nadchla série M. Gleitzmana.

18 30.05.2024

Náhodou je romantická náladovka se vším všudy. Jediné, co asi překvapí, je umístění příběhu české autorky do kanadského Toronta, ale vzhledem k tomu, že hlavním mužským hrdinou je univerzitní sportovec a basketbalista a jeho protějškem vévodkyně s nejméně sedmi jmény, je jasné, že české prostředí by nebylo možné. Jinak má kniha vše, co by nemělo chybět v romantické oddechovce, včetně mladšího sourozence (Mia), psího mazlíčka (Bax), knížek, knihoven (včetně knihovnice), literárních odkazů a psaní příběhů.
Kniha je zařazena do kategorie literatura pro mládež (koneckonců i nakladatelství o něčem vypovídá), na rozdíl třeba od knihy Rty s příchutí vína, kterou jsem četla nedávno. Ale zatímco Rty A. Novotného mě vůbec nezaujaly a knihu jsem nedočetla, tady – i při všech očekávaných stavebních kamenech tohoto sladšího žánru – jsem vytrvala do konce a ani jsem se nemusela nijak přemáhat.

„Takže od Leopolda se dej doprava, u bysty pratety Elizabeth se dej znovu doprava, z okna bys měl vidět zimní zahradu, po schodech dolů, projdi celou chodbou až dozadu, zahni doleva, po schodech dolů . . .“

Pěkný opičinec mě zklamal.
Autorka vymýšlí další a další zvířecí příběhy, pravděpodobně ve snaze, aby nemusela rozjetou – a zřejmě i vydělávající – sérii zakončit, ale tenhle díl se jí, alespoň podle mého soudu, moc nepovedl. Příběh malpy kapucínské má samozřejmě výchovný a morální apel, jenže tentokrát mi to celé připadalo tak nějak chtěné.
Ale hlavně: o Paulovi a jeho tajemství, o Madlence ani o Baltazarovi se nic zásadního nedozvíme, takže na další díl máme – respektive autorky mají – zaděláno. Já osobně se po něm ale pídit nebudu. Vzhledem k tomu, že se mi dlouhodobě nedaří nadchnout pro tuhle sérii naše mladší čtenářky, nebude to zřejmě nikomu vadit.