broskev28 komentáře u knih

Po Nevěstě z kláštera to byl opravdu šok. Zatímco tamto byl výborný příběh, který navzdory žánru překvapil svou čtivostí a reálností, přidanou a nečekanou historickou hodnotou, tak tohle bylo odnikud nikam, dokonce ani Rufus neměl šanci s tím něco udělat. Jako by tuhle knihu psala jiná osoba.
Pro mě velké zklamání, ale jsem zvědavá na naše čtenářky . . .

Erotické příběhy jsem rovněž pořídila na základě zdejších komentářů, ale tady jsem byla maloučko zklamaná – čekala jsem něco jiného, i když vlastně nechápu proč. V zásadě je to určitě povedené čtení, ale mně moc nesedlo. Obecně mám problém s tím, když hrdinové knih po přestěhování do jiné země i nadále setrvávají u stejného jídelníčku a stejných zvyklostí. Nedovedu si představit, že bych po letech života v Mexiku nebo třeba právě v Indii trvala na obědu ve stylu vepřo knedlo zelo, nebo na štrůdlu či sachr dortu ke kávě. A to bych při věkovém porovnání s většinou dam ve čtenářském kroužku mohla být jejich máti . . .
Ale to je můj problém, možná moje kuchařská a obecně jídelní neukotvenost středoevropanky? (O evropské náboženské příslušnosti snad raději pomlčím.) Prostě já si knihu, v níž se i ve (staré dobré?) Anglii denně konzumuje dál, ačár, džálebí a čápátí, na trhu se kupuje rótí a od čtenářů se předpokládá, že je tahle součást jídelníčku buď nezajímá, a nebo ji znají jako své boty a tudíž překlad netřeba, prostě takovou knihu si nedokážu správně užít. Kupodivu lechtivé části knihy nejsou servírovány v paňdžábštině, takže lilek je lilek, cuketa je cuketa . . .
P.S. Čtenářky v naší knihovně ovšem mým „indickým komplexem“ netrpí a knihu mi většinou vracejí s potutelným úsměvem a se slovy: „To bylo dobrý!“ Jestli to nebude i tím, že většina z nich jsou také vdovy?

Kniha, která vyvolala velký ohlas v době svého vzniku – už jen těch pár vět na zadní straně přebalu vás určitě navnadí! Jelikož jsem celkem nedávno četla Spasitele, tak trochu jsem pořád srovnávala situaci (výkony, schopnosti) Jules a Rylanda, i když každý z nich byl vlastně v jiné situaci. A ačkoli u mě Spasitel vede, Silo určitě doporučím. Čtivý postapo příběh, který možná není až tak překvapivý, ale určitě je zajímavý, dobře napsaný a stojí za přečtení.

„A Lukas by jim řekl, aby na sebe byli hodní, že jich zůstalo jen málo a že všechny knihy a všechny hvězdy ve vesmíru ztrácejí smysl, když je nemá kdo číst, když na ně nikdo nehledí dírami v mracích.“

26 18.08.2024

Netopýři na talíři mi moc nesedli. Razítky počínaje přes samotný způsob krádeží (Ze zamknutých obchodů – květinářství, cyklistické potřeby, to jako s paklíčem? Nenechte se vysmát!), neuvěřitelného pachatele (Tak ona to vlastně byla pohádka!) a konče napravením všech hříšníků v časově poněkud rozbředlém horizontu. Nejsem vůbec přízemní člověk a s logikou jsem často velmi na štíru, ale tohle bylo moc i na mě.
Pokud vše výše uvedené malí čtenáři v naší knihovně spolknou bez námitek, pak odvolávám, co jsem odvolal. Ale pro mne jsou mnohem stravitelnější a inspirativnější třeba pohádkové (ve smyslu nereálné) dětské knížky paní Pilátové o holčičce Kiko.

Jeřábí žena je zvláštní kniha, nečetla jsem mnoho takových.
Děkuju autorovi za vysvětlení námětu, protože jako pohádka je to opravdu zajímavý příběh a já ho jinak vnímám a posuzuju. Určitě skvělé jsou tady postavy – vedle Kumiko především George, samozřejmě Amanda, a určitě taky Mehmet. Nádherný je ten obrazový doprovod, i když je to asi jen nesmělý náznak kompozic, které vytvořili Kumiko a George . . .

„Vysvětlit ne. Příběhy nevysvětlují. Vypadají že ano, ale ve skutečnosti nám dávají jen začátek. Příběh nikdy nekončí na konci. Vždycky existuje něco potom. A i uvnitř toho příběhu, když řekneme, že tahle verze je ta pravá, otvíráme tím prostor dalším verzím, které existují paralelně. Ne, příběh není vysvětlení, je to síť, kterou proplouvá pravda. Část jí zachytí, ale ne všechnu, nikdy ne všechnu, jen tolik, abychom zvládli neobyčejnost, aby nás nezabila.“

13 16.08.2024

Další z řady thrillerů, který jsem přečetla a kupodivu jsem nebyla zklamána. Příběh, který plyne velmi rychle (v realitě několik hodin) a čtenář ho pravděpodobně zhltne podobnou rychlostí. Zprvu jsem byla lehce zahlcena jmény postav, které si postupně získávaly mé sympatie či naopak antipatie. Jako tomu v thrillerech často bývá, nic není takové, jak se jeví na první pohled, a Jade i Beatrix si vysloužily můj obdiv.

„Moje srdce sevře ledová pěst a rozdrtí ho. Tohle Beatrix dělá vždycky – chová se dospěle jako by jí bylo alespoň dvakrát tolik, a přebírá zodpovědnost za věci, za které by malá holčička přebírat zodpovědnost neměla. Neoblomná perfekcionistka nesoucí na ramenou tíhu celého světa. Vidí, že se trápím, a chce utěšit ona mě.“

17 14.08.2024

Ohař a liška je fantasy s krásnou obálkou, ale s nepřekvapivou zápletkou. Padouch král Destin, milí a ohleduplní ohařští strýčkové, odporná a vpravdě dechberoucí smrtelná droga aneb cui bono? Zásadní padoušská rozhodnutí se odehrávají na chodbě, jak jinak by bylo možno je vyslechnout. Takže pro mě je to taková snadno předvídatelná, příjemně podaná a čtivá pohádka, u níž se nedoporučuje moc přemýšlet. Ale kolik takových knih známe a jsou žádané a čtené, takže proti gustu žádný dišputát, navíc rozhodně není určena mně, tedy starší generaci. Uvidíme, jak uspěje u náctiletých čtenářů v naší knihovně; jsem si jistá, že lépe než v mých očích, a tak to má být.

„Dumala jsem nad tím, že stovky a tisíce slov znamenají stovky a tisíce věcí, což mě vedlo k přesvědčení, že přestože se budu celý život vzdělávat a poznávat je, na jeho sklonku nebudu vědět skoro nic. Ale předpokládala jsem, že moje „skoro nic“ se bude lišit od míry nevědění ostatních lidí, a mezi námi – věřila jsem, že budeme vědět víc než skoro nic. A pak samozřejmě přijde smrt a všechno, co jsme během života zjistili, bude pohřbeno spolu s námi. Což mi připadalo jako strašné plýtvání. Neměli by nás napřed obrátit vzhůru nohama a všechny naše znalosti z nás vytřepat, jako když vytřásáte mince z prasátka?“
Kniha, kterou jsem si netroufla koupit do knihovny, ale chtěla jsem si ji přečíst. A jsem ráda, že jsem se k ní dostala, některé postřehy a úvahy v ní zaznamenané jsou totiž skvělé. (Naprosto úchvatná je taky obálka, ale jen přebal – pod ním už plastičnost mizí.)
Příběh sesterských dvojčat, která mají různé datum narození a různou povahu a založení. Julia je ta hodná a poslušná – dítě, které je snem každého rodiče. Augusta je ta divná – miluje svoji sestru, dále slova a jazyky, čte slovníky a nemá v úmyslu žít tak, aby s ní byli ostatní spokojeni. A k tomu Parfait a jeho domovina, jeho rodina a Victor. Propojení s dívčím světem se nabízí, jen jsem netušila, jak moc osudové bude pro jednu z nich . . .
Umně spletený příběh, který jsem četla poměrně dlouho, a určitě si ho budu i dlouho pamatovat. B jako brexit. Nebo Burundi.
P.S. Ačkoli uplynuly pouhé dva roky od vydání, nejsem si vědoma, že bych zachytila nějakou masivní reklamní akci, jak tady mnozí zmiňují, ale kdoví: v naší p . . . . i, kde už ani lišky nedávají dobrou noc, asi není divu . . .

„Dva z nás opustili svět.
Právě teď.
Jako když luskneš prsty.
Kéž bychom odcházeli v páru!
Jako když zvířata opouštěla archu.
Po dvou, hurá!
Ruku v ruce.
Bylo by to mnohem méně děsivé.“

Další kniha, k níž mě navigovaly zdejší komentáře. Zajímavé vyprávění – o místě, které je pro většinu z nás velmi exotické („na konci světa doleva,“ říkávala Kalmannova máma), od člověka, s nímž bychom si asi v reálném životě moc nepopovídali. Skvělé byly ty pasáže, ve kterých Kalmann líčí své soužití s dědečkem, se svým mentorem, jak ho sám nazývá.
Velký podíl na příjemné četbě má určitě i velmi sympatický překlad a naprosté minimum tiskových chyb, takže jsem se mohla soustředit na neuvěřitelná islandská jména; vysvětlen je tady i systém islandských příjmení a dozvíme se, že stejně jako čeština, islandština nemá (resp. nepoužívá) písmeno Q! Moc se mi líbilo, jak hlavnímu hrdinovi říkala mamka, když ho chtěla ukonejšit: „Kalli minn“.
P.S. A četla jsem papírovou knihu - audiokniha mi tam naskočila, aniž bych se o to prosila, ale já si s technikou nerozumím, takže chyba bude spíš ve mně.

„Možná toho moc věděla,“ přemítala Elínborg.
„Ne,“ prohlásil jsem. „Hodně mluvila.“
„To je prašť jako uhoď,“ ohradila se Elínborg.
„To není prašť jako uhoď,“ namítl jsem.
„Málo mluv a hodně slyš, řečmi se moc nepoctíš,“ zadeklamoval Sigfús od mrazáku.
„Mluviti stříbro, mlčeti zlato,“ přidala se Yrsa.
„Plané řeči, hluché uši,“ zamumlala máma.

28 10.08.2024

Ale jo, pro náctileté v naší knihovně by to mohlo fungovat.
Určitě už jsem četla propracovanější a pro mě zajímavější YA fantasy (asi určené spíše starším čtenářům, napadá mě série Smrtka nebo Černá čarodějka), ale tohle je čtivé a objeví se tu nejen láska na druhý pohled, ale taky nefalšované holčenčí přátelství. Bezesporu nejzajímavější postavou je soucitný démon a hlavně je nutné pokračování, protože kde se vzala tu se vzala magii odolávající Scrivenerová?

„Co když smyslem života na zemi není věčný pokrok k nějakému blíže neurčenému cíli – jako vývoji a výrobě čím dál lepších technologií, rozvoj čím dál složitějších a nesrozumitelnějších kulturních forem? Co když tyto věci jen přirozeně přicházejí a odcházejí, jako příliv a odliv, zatímco smysl života zůstává stále stejný – žít a být s jinými lidmi?“
Moje druhá kniha S.R.. dopadla určitě lépe nežli Normální lidi, ty jsem nezvládla dočíst, prostě mi ta konverzace hlavních hrdinů nic neříkala.
Tahle kniha se mi četla lépe, navzdory chybějícím uvozovkám, a připadala mi trochu reálnější. A ačkoli jsem velmi často ani Eileen, ani Alici – o pánských hrdinech se snad ani nezmiňuju – nechápala, tak mě jejich životní peripetie zajímaly. Rodinné nesrovnalosti především Eileeniny rodiny (konkrétně svatebčanka Lola) byly občas k popukání, ale občas i k pláči. Postava, které jsem nejméně rozuměla, byl Felix, ale o to víc mě jeho vývoj zajímal a překvapoval. Poslední dvě kapitoly mě posadily na zadek, ale proč ne.
Takže výsledný dojem neurazí - nenadchne; možná jsem už věkem příliš vzdálená všem postavám, takže občas mám pocit, že (se v tom) bezobsažně plácají. Ovšem nemohu nezmínit naprosto skvělý poslední dlouhatánský odstavec kapitoly 25, velká poklona také paní překladatelce! Jako by do knihy vůbec nepatřil, ale mně fakt učaroval, paráda.

13 08.08.2024

Nedávno přečtená Scholomancie mě utvrdila v přesvědčení, že Naomi Novik je autorka nadaná neskutečnou fantazií a hlavně schopností ji ztvárnit v poutavém příběhu. Ve stínu Hvozdu se mi paradoxně líbila doposud nejméně, ale přesto mě už v téhle knize zaujaly prvky, které evidentně pocházejí z nějakých lidových pověstí, možná dokonce z pohádek?
V zajetí zimy obsahuje těchto „lidových“ motivů ještě mnohem více, a tady mi to vysloveně sedne. Konečně se dozvídám, kde mají pravděpodobně tyto zajímavé postavy a příběhy svou kolébku: na Litvě. A souhlasím: všechny tři ženské hrdinky jsou obdivuhodné, ovšem ani panova Mandelštamová se nemá za co stydět (obecně jsou tady trefně zachycené antisemitské postoje, tak často historicky doložené právě v oněch zeměpisných šířkách).
P.S. A ještě poznámka: první, co mě na této knize zaujalo, bylo slovo krupnik. Když jsem se s ním poprvé setkala v knize Vetešník, pobavilo mě. Ovšem tady zdaleka tak humorně nevyznívá . . .

„Protože o tom ten příběh doopravdy je: jak se vyhnout placení svých dluhů. Takhle se sice nevypráví, ale já to vím. Abyste rozuměli, můj otec byl lichvář.“

21 06.08.2024

Kate Quinn je pro mě autorka válečných příběhů, takže renesanční Itálie v jejím podání mi prostě nesedla. Ano, postavy velmi zajímavé – Carmelina, Leonello, paní Gulia taky nemá chybu, původ Borgii ve Španělsku byl pro mě překvapením, ale prostě pro mě to nebyla Kate Quinn. Paradoxně nejvíc se mi líbily kuchyňské postřehy: vůně, popis surovin, recepty, chod velké kuchyně – a to jsem mizerná kuchařka a pobyt v kuchyni považuju za ztrátu času!

„Nic není takhle jednoznačné a konečné. Z jeptišek se stávají děvky, z děvek manželky a z manželek jeptišky. A některé v sobě mají obě a jiné všechny tři. Ať už jsme čímkoli, nějak se protlučeme.“

Dvě sestry jsem louskala dlouho a pracně, ale stálo to za to. Velmi detailní a komplexní pohled na somálské imigranty v Norsku, na jejich pocity, názory, stesky, ztráty a zisky. Možnosti vzdělá(vá)ní, zaměstnání. Přiznám se, že mi příběh obou sester připadá jako ta lepší možnost: pokud je pro ně islám a příslušnost ke komunitě tak zásadní, a pokud se chtějí radikalizovat, ať tak učiní mimo území (původně) hostitelské země. Tady je navíc jasně patrná vyšinutost (?) „domorodého“ norského obyvatelstva: asi žádný islamista nezpůsobil Norsku tolik ztrát jako jeho vlastní pomýlený občan Breivik.
Moc by mě zajímalo, jak nakonec dopadly obě sestry a jejich rodiny.

„Bolesti hlavy. Myšlenky beze smyslu. Vyprahlá ústa. Ochablé tělo. Ramadán si žádal vlastní rytmus. Měsíc měl člověk cítit bolest chudých. Měsíc měl cítit čiré utrpení. Měsíc se měl víc přibližovat Bohu.“

15 04.08.2024

Podepisuju komentář Orange8knihomol: taky jsem zprvu zírala na ty „zatrolené“ neuvěřitelnosti, ale posléze si mě Suzy, Wilmot, Ursel a další získali, zatímco Frederick mě čím dál víc štval. A současně smekám před devítiletou dcerou marketa3815 – tahle kniha rozhodně není napsaná ve stylu malého poseroutky, obrázků je naprosté minimum a více než 350 stran souvislého textu zvládne jen opravdový čtenář, klobouk dolů a velká poklona!

12 03.08.2024

Každé Vánoce se snažíme představit dětem, ale někdy i dospělým, v naší knihovně knihu s vánoční tematikou. Loni to bylo Vánoční prasátko, letos se chystáme na nejnovější knížku zkušené dětské autorky Z. Pospíšilové.
Pro šikovného školáka možná první čtení, ale pro většinu dětí spíše druhé či třetí – stále platí velká písmena, širší řádkování a hojnost obrázků, ty se opravdu povedly. Kouzelné Vánoce u Mráčků, se Samem a Dorkou, určitě malé čtenáře potěší minimálně stejně jako mě. Já bych sice skřítka pojmenovala Jedlíček a možná bych mu malounko poradila ohledně stravovacího kouzlení, ale rozhodně bych neměnila krásné doprovodné ilustrace.
Úplně vidím, jak tuhle knížku vybalí nějaký malý čtenář z vánočního papíru a hned na Štědrý večer, nejpozději na Boží hod se spolu s rodiči a sourozenci začtou a ponoří do příběhu vánočního skřítka a jeho kamarádů . . .

Knížka, o které jsem nevěděla vůbec nic, a teď jsem moc ráda, že mě k ní zdejší komentáře nasměrovaly. Po M. Leky, D. Hansen, E. Arenzovi a N. Scheuerovi další skvělá německá spisovatelská „naděje“, abych se vyhnula nyní již přežitému (!?!) rozlišování autor/autorka.
Eva je velmi zajímavá - a jak tady někdo již napsal, zřejmě i velmi dobře přeložená - kniha, která dává do souvislostí věci zdánlivě nesouvisející. Usilujeme o nápravu ve věci klimatu a činíme to tak vehementně, že ti, pro něž chceme klima stabilizovat, na to asi nejvíc doplatí. Současně jedním dechem tvrdíme, že pokles porodnosti je alarmující a že bychom měli mít více dětí.
Jedna z protagonistek této knihy, učitelka a ekologická aktivistka Eva Lohausová, si troufne veřejně upozornit na skutečnost, že tyhle dvě snahy jdou proti sobě. A rozvíjí se velmi neobvyklý příběh čtyř žen . . .

„Milovala ty chvíle naprostého soustředění, práci v době, kdy všichni ostatní spí. Cítila se stejně, jako když po nocích opravovala žákům eseje. I teď, při psaní, dodržovala zásadu, že chyby je třeba nejen označit, ale především vysvětlit, jak se jich v budoucnu vyvarovat.“

18 01.08.2024

Pokračování série s Tracy Crosswhiteovou. Případ své sestry konečně uzavřela a teď ji čeká zásadní střet s jejím šéfem, misogynem a ctižádostivým detektivem, který (zřejmě) neváhá přizpůsobovat/upravovat vyšetřování ve prospěch žádoucích výsledků. A to vše v rámci vyšetřování sériových vražd tanečnic/uchazeček v Seattlu. Opět jde o napínavé čtivo, které našim detektivním nadšencům určitě doporučím. A jsem zvědavá na další díl!

16 30.07.2024

S touhle knihou jsem to měla podobně jako s Vévodou z Mongomery: přece nebudu kupovat do knihovny – podotýkám za nemalé peníze - takovouhle červenou jednohubku! Ale protože naše romantické čtenářky jsou vděčné za každou alespoň průměrnou knihu z tohoto žánru (naposledy to byly knihy Ian a Matt autorky Lauren Layne), nechala jsem se zdejšími komentáři přesvědčit. A teď mohu zodpovědně prohlásit, že jsme svěřené peníze investovali dobře.
Na 340 stranách autorka rozvíjí jednoduchý, ale velmi dobře napsaný příběh, plný zajímavých a ne zcela typických (viktoriánských?) postav a především vtipných a svižných dialogů. Já jsem se báječně bavila, a jsem přesvědčená, že stejnou odezvu získám od našich romantických čtenářek. Já se navíc díky komentáři kacenka6144 určitě chystám i na knížku Pro sebe jako stvoření, která už delší dobu leží v naší knihovně víceméně nepovšimnuta . . .

„To je směšné. Společenská sezóna trvá jen několik týdnů a oni čekají, že za tu dobu najdeš toho pravého, stihnete fázi dvoření, stihnete se zasnoubit a pokud možno se rovnou i vzít! Vždyť za tak krátkou dobu by nestihl dozrát ani sýr.“

18 28.07.2024

Ultima první mi ležela na stole několik měsíců, až jsem se rozhodla, že na delší cestu vlakem ji konečně musím vzít. A přiznám se, že po několika prvních kapitolách jsem svého rozhodnutí litovala – tak nějak nemastné neslané, prostě jsem se nemohla začíst a všechny dějové peripetie mi připadaly takové tuctové.
Abych pravdu řekla, netuším, kdy a kde se to zlomilo – pravděpodobně s Karou a jejím následnickým problémem, ale jedno je jisté: potom jsem příběh hltala až do poslední stránky, a podobně jako v první části jsem si uvědomovala, jak zajímavé postavy autorka stvořila: nautiti, teromanti, dairnové, bardálové, ale především vobíci!
Ovšem Šupito taky neměl chybu, paráda!

„Širší a zavalitější hlavu následovalo dlouhé tělo. Nikdy v životě jsem veselého nautita neviděla. Dokonce jsem o něm ani neslyšela a vlastně jsem si ho ani nedovedla představit. Ale přednostka této líhně, Grendwallif, veselá byla.“

10 26.07.2024