broskev28 komentáře u knih

Další životopisná kniha nakladatelství Metafora, a jako (téměř) všechny předešlé je to velmi příjemné setkání, pro mě spíše seznámení, s osobností J.B. Její původ, aktivity v době 2.světové války, osobní/rodinný život; vůbec jsem netušila, že se přátelila třeba s Fridou Kahlo, Grace Kelly nebo s M. Lutherem Kingem. Jak konzervativně a zpátečnicky působí ve srovnání s Francií (a Evropou) ta opěvovaná Amerika, země neomezených možností – evidentně jak pro koho. A co mě asi fascinovalo úplně nejvíc: její náhradní mateřství, respektive touha po velké rodině.
Podobně jako Diktátorova múza, kterou jsem četla nedávno, vás obohatí o nové poznatky a nabízí zajímavý úhel pohledu na známou, často konfliktní, případně konfliktně vnímanou osobnost.

„Někdo už dnes knihovnu považuje za přežitek, ale našemu hnutí to v jistém smyslu přišlo vhod. Síla tohoto prostoru, který nás sjednocuje, se podceňuje.“
Další z knih, ke kterým jsem se dostala úplnou náhodou – ta u mě už léta supluje čtenářskou výzvu, a i tentokrát zabodovala. Zajímavý příběh, který asi osloví spíše ženské čtenářky, ale rozhodně se týká nás všech: budoucnost lidstva, kterou bychom určitě nechtěli prožít. Navíc je tahle kniha napsaná a přeložená tak, že jsem měla problém ji odložit. Určitě doporučím i těm, kteří fantasy a dystopii nevyhledávají.

"Zůstala prázdnota, která naplnila dům a přikovala nás k zemi. Tížila nás u srdce, bolela nás z ní hlava.
Zůstal vztah kdysi tak plný naděje a očekávání, který teď visel na tom nejtenčím vlásku. Zdálo se, že se každou chvíli přetrhne.
Zůstala vina, která v domě nestydatě dřepěla jako starý pes páchnoucí nemocemi. Podrážela nám nohy. Nevzdávala se."

11 01.11.2024

Keltská kněžna má tady na databázi skvělé hodnocení, tak jsem nelenila a v Levných knihách jsem si ji koupila. Výsledkem nejsem až tak nadšená, ale to je asi můj problém: je to historická romantika a já prostě konverzaci z doby okolo roku 400 př. n. l. v romantickém provedení moc nedávám. I když musím uznat, že se tam konverzuje především neromanticky, tedy mezi námi chlapy. Nejeví se mi ani obálka, která neodpovídá Aislinině čelence zmiňované v textu, a naprosto nechápavě jsem sledovala vojenské plány keltské kněžny, když jí ani na mysl nepřišla ta jednodušší a podle mě nejpřirozenější varianta . . .
Takže čtení je to příjemné, nenáročné, odpočinkové. A to je něco, co našim romantickým čtenářkám určitě vadit nebude.

Dům vůní bylo velké překvapení – koupila jsem ho jako romantiku, která je velmi oblíbená u našich starších čtenářek, a byla jsem první čtenářkou. Mile mě překvapil nejprve překlad – bezchybný, čtivý, „uživatelsky“ velmi příjemný. Líbil se mi i příběh: ano, byl víceméně prvoplánový a poněkud feministický (což potvrzuje i doslov), ale proč ne. Jak romantiku nemusím, tohle se mi četlo báječně a povídání o parfémech a jejich sestavování mi připadalo téměř pohádkové. I kdyby to takhle nefungovalo, čtení to bylo parádní, včetně zajímavého doslovu.

21 29.10.2024

Dobré i po půl století. A já s překvapením zjišťuju, že si i po těch několika desítkách let pamatuju děj, postavy (ten nechutný Maurice Kemp Lore!) a lehkost, s níž se příběh posunuje kupředu. Překvapil mě snad jen překladatel – tady (edice smaragd) ještě nikoli Francisova dvorní překladatelka paní Moserová, ale mně neznámý Tomáš Korbař. Styl Dicka Francise je natolik výrazný a „svěží“, že je čtivost zaručena; podmínkou je samozřejmě překladatelský profesionál, což evidentně pan Korbař, budiž mu země lehká, vrchovatě splňoval.

22 28.10.2024

„Nic neláká tolik jako to, o čem si člověk myslí, že nemůže mít.“
Druhá kniha autorky a já jsem byla velmi zvědavá na první větu; v Kodaňské písni jsem ji obdivovala. Tady to bylo s první větou slabší a podobný dojem mám z celé téhle knihy. Ano, je v ní spousta skvělých postav, příběhů a myšlenek, a určitě patří ke knihám, které budu našim čtenářům doporučovat, ale mě osobně oslovila autorčina prvotina více. Možná je „druhotina“ slabší, ale pořád patří k nadprůměrným knihám, které stojí za to číst. Já jsem tady našla několik skvělých momentů, které si asi budu ještě dlouho pamatovat, namátkou třeba kajuta! A již podruhé nacházím v knize cizí slovo, které jsem nikdy předtím neslyšela: hipopotomonstroseskvipedaliofobie.

„Postupně pochopím, že příští týden je příjemně nezodpovědný čas, který se dá podle chuti používat celý život. Příští týden zhubnu dvacet kilo nebo vyhraju v loterii. Příští týden přestanu pít nebo potkám svého vyvoleného. Člověk je asi jediný tvor na světě, který operuje s tím, že nějaký příští týden vůbec nastane. Občas je příští týden to jediné, k čemu se můžeme upínat.“

14 25.10.2024

Thriller, jehož umístění do Japonska mě překvapilo. Neznám japonskou realitu a tyhle praktiky bych asi spíš chápala třeba v Číně. Ale když pominu geografické zasazení, tak příběh jako takový je sice čtivý, jen místy málo věrohodný. Nelituju času stráveného nad knihou, ale mě více než praktiky jakuzy zaujaly rodinné vztahy protagonistů, případně úvahy o filmové produkci.

„Protože když se na podobný scénář připravuješ tolik let a pak se skutečně stane, už tě nedokáže překvapit. Jenom tě utvrdí v tom, co sis celou dobu myslel. Že za každou cenu bojovat se zlem nemá smysl, když mu stačí tak málo, aby zvítězilo.“

Únos ve vlaku je druhým dílem vlakové série a mě velmi překvapilo, že tuto sérii vyhledávají i dospěláci. V naší knihovně to byly především starší dámy, které nemusí detektivky ani thrillery, ale dobře napsané dobrodružné knihy pro náctileté je dokážou zaujmout a oslovit.
A já se k nim přidávám, i tohle pokračování se mi líbilo a zaujalo mě – příběh svižně uháněl kupředu, kouzelnické sourozenecké duo Hadley a Madison mu dodává opravdové kouzlo, Halovy kresby opět velmi povedené. Takže já doporučím a jen je mi líto, že jsem si nestihla přečíst i ty další dva díly, které jsme sice v knihovně měli, ale po zářijové povodni už nemáme ani knihy, ani knihovnu . . .

„Přátelství je dar, který ti cestování nabízí. Loučení cena, kterou za něj platíš.“

11 21.10.2024

Isabel Allende je autorka, která mě vždy znovu a znovu překvapí. Její hrdinové jsou světoběžníci, kosmopolité, ale Chile z jejích románů vždy vychází jako země, v níž stojí za to prožít život. Vidí chyby a nedostatky obyvatel i politického systému, a přesto svou vlast dokáže popsat způsobem, při němž se – alespoň mně – tají dech a je mi moc líto, že se tam nikdy nepodívám.
První díl téhle volné série jsem nečetla, ale všechny postavy, jimiž je zalidněn právě ten druhý díl, mě oslovily. Některé hrůzně a neuvěřitelně: co to muselo být za ženu, tahle A Tou, když provozovala svoji živnost takovým způsobem? Rodiče nádherné Lynn, Eliza a Tao Čchien, jaký úžasný život spolu dokázali prožít v San Franciscu, navzdory všeobecnému pohrdání žlutou rasou! Nívea a její skvělá vychovatelka, jeptiška Maria Escapulariová, po ní pak Aurora a její soukromá emancipovaná učitelka, Matilde Pinedová. A samozřejmě tetička Paulina a její synové Severo a Mattías, majordomus a manžel Williams, fotograf Juan Ribero a mnoho dalších postav, namátkou jen slitovná tchyně Eliza . . .
Krásné, i když náročné čtení: hustý text, malá písmena, přímé řeči jako šafránu, ale stojí to za to, takže určitě doporučuju!

„Moje vzdělávání bylo dost nahodilé, dokud do mého života nevstoupila výjimeční chilská učitelka, slečna Matilde Pinedová, která mě naučila téměř všem důležitým věcem, které znám, kromě zdravého selského rozumu, jejž sama postrádala. Byla to vášnivá idealistka, psala filozofické básně, které nikdy nemohla publikovat, trpěla neukojitelným hladem po poznání a byla nesmlouvavá vůči slabostem ostatních, což bývá příliš inteligentním lidem vlastní. Nestrpěla lenost a věta „já nemůžu“ se v její přítomnosti nesměla vyslovit. Babička ji najala, protože o sobě prohlašovala, že je agnostička, socialistka a stoupenkyně feministického hnutí, což byly tři důvody, jež bohatě stačily k tomu, aby ji nezaměstnali v žádném školním ústavu. „Uvidíme, jestli trochu narušíte zpátečnické svatouškovství téhle patriarchální rodiny,“ řekla jí Paulina del Valle při jejich prvním rozhovoru, se souhlasem Frederika Williamse a Severa del Valle, kteří jako jediní vytušili talent slečny Pinedové, zatímco ostatní tvrdili, že tato žena jen podpoří všechny ty ohavnosti, co ve mně klíčí.“

14 18.10.2024

Když jsem zjistila, že existuje románová kniha o Leni R., neváhala jsem. Jméno této německé režisérky už jsem slyšela mnohokrát, ale žádné podrobné informace jsem nikdy nedohledávala, natož abych o ní četla román. Takže jsem velmi ráda, že jsem se s její osobou blíže seznámila, tím spíš, že základní údaje v románu se shodují s jejím oficiálním životopisem. Překvapily mě zmínky o Marlene D., nějak mě nenapadlo dát si tyhle dvě dámy do souvislostí, přestože žily ve stejné době a pohybovaly se ve stejném prostředí, takže je logické, že se znaly. Obecně velmi zajímavé byly určitě i její poválečné osudy, její neuvěřitelná vitalita a houževnatost, ovšem tohle už si musíte vyhledat sami. Příběh samotný mě zas až tolik neuhranul, takže nehodnotím příliš vysoko, přesto bych ji našim čtenářům doporučila.

13 16.10.2024

Lustr pro papeže je hrozná kniha.
Napsaná je dobře, o tom žádná, ale téma je příšerné. Jde o dobu, ve které jsem prožívala své dětství a posléze své mládí a dobře si pamatuju, jak jsme se spolužáky na gymplu řešili, jestli se někdy zbavíme železné opony, jestli od nás někdy odejdou ruská vojska, jestli je vůbec reálné, aby se kolos typu SSSR rozpadl a „povolil otěže“ svým satelitům. Ale nikdy mě nenapadlo, že v naší republice se ještě dlouhou dobu po odeznění pražského jara dějí hrůzy velmi podobné ruským gulagům: výkon (marginálního) trestu pod dohledem nikým neomezovaných sadistických psychopatů.
Uvození každé kapitoly několika známými a do časové posloupnosti zasazenými informacemi mě často omráčilo – třeba ty filmy! Jak já miluju Marečka a tady si (zima 1978) přečtu „Mareček už dva roky podává pero“; jenže v Minkovicích se jede stále ve stejném režimu. Běhal mi mráz po zádech, jak dokonale jsme byli izolovaní, my, slušní a rozumní občané . . .

„Přemýšlím, že jsem nikdy nechápal, jak bylo možné, že lidé mlčeli, když se k moci dral Hitler a pak u nás Gottwald. Jak mlčeli, když přijeli v osmašedesátém tanky, a pak jim to vydrželo ještě dalších dvacet let. A dnes, když opět mlčí, tomu už bohužel rozumím a je mi do breku z toho, že se nikdy nepoučí.“

30 14.10.2024

Na Víly a kouzelný dort jsem se, po přečtení zdejších komentářů, moc těšila. Ale buď jsem čekala něco jiného, nebo se mi kniha zkrátka nedostala do rukou v ten správný čas, prostě jsem se s ní docela trápila. Penni mi místy brnkala na nervy a jen opravdu kouzelné ilustrace mi bránily knihu nedočtenou odložit.
Ale vytrvala jsem a zpětně soudím, že to asi bylo mnou. Zmizodort byl totiž velmi netradiční nápad, podobně jako recept babičky Henrietty; Zlatko provokoval prostě tím, jak byl dokonalý; holčenčí trio zase nebylo tak soudržné, no a slečna Dahlia a její knihy; nakonec jsem se dobře bavila.

„Mám knihy pro všechny případy. V každé z nich je spousta informací. Jen pořádek mi tu chybí.“ popotahovala slečna Dahlia.

Prvotina Eliho Beneše je strhující. Navzdory spoustě přečtených knih s válečnou tematikou mě každá další dobře a věrohodně napsaná zasáhne a otřese mými „jistotami“. Tahle ovšem měla těžkou konkurenci – ve stejné době se ke mně dostal i Lustr pro papeže, a to byla snad ještě větší darda.
Každopádně Nepatrná zráta je kniha, kterou bych nechtěla minout. Fungování poválečného Československa; nikdy mě nenapadlo uvažovat o kategorii německých židů ve smyslu odsunu, to je přece absurdní. (Jenže v poválečném Československu těch absurdit bylo mnohem víc.) Hudba v rádiu – opravdu už tehdy byla tak povinně jednotvárná? Tiskoviny a jejich jednotící linie; začalo to takhle brzy? Kam zmizely ty tisíce odevzdaných předmětů v rámci židovské obce? Prostě kromě samotného příběhu se mi vnucovala spousta otázek, které jsem si doposud nikdy nepoložila . . .

„Pánbů není jeden, říkala Erna, Pánbů je nejspíš dvojice. A dost rozhádaná, většinou to pak odnesou děti.“

19 09.10.2024

Knížku Co zavinil Kolumbus máme v naší školní knihovně už několik let, ale já jsem se k ní dostala až po povodních – knihy školní knihovny nám totiž, naštěstí, neuplavaly. Takže v rámci čtenářské dílny se 4. a 5.třídou jsem si já četla právě Kolumba.
A byla jsem velmi překvapená, protože knížka se mi líbila. Ano, základní schéma bylo předem dané, Lacínek ze skupiny tzv. nepřizpůsobivých byl podán velmi sympaticky, ale především mi učarovala rodina obou brášků. Tatínek oponující mamince, cesta vlakem a znalost všech zastávek na trase Praha - Rakovník, prarodiče a samozřejmě kocour (!?!) Kolumbus, za mě dobrý.
A pokud jde o ilustrace, ty mi naopak velice vyhovovaly – vždy na konci kapitoly tvořily ty útržkovité obrázky jakési resumé toho, co se právě odehrálo, a já jsem si je s chutí procházela a připomínala jsem si pokračování příběhu.
P.S. Objasnění Kolumbova jména mi nechybí, znáte Řadu nešťastných příhod Lemonyho Snicketta? Tam se objeví spousta slavných jmen, bez nejmenšího odkazu: sourozenci Baudelairovi, pan Poe, soudkyně Straussová. Jednou si možná malý čtenář uvědomí, že příjmení Poe už někdy někde slyšel . . .

16 07.10.2024

Škola po povodni neobyvatelná, naše děti rozstrkané po volných kapacitách po okolí a výuka se moc nedaří. Napadlo mě zpříjemnit si ji pravidelnou četbou na pokračování, nejlépe nějakou dobrodružnou, aby se posluchači na pokračování těšili a sami se ho dožadovali.
Jelikož nám knihovna v podstatě uplavala, probírala jsem svoji knihovnu a narazila jsem na Mrkev. Četla jsem ji kdysi dávno našemu nejmladšímu synovi a pamatuju si, že se nám oběma moc líbily básničky na úvod každé kapitolky i hádanky v jejich závěru. A taky netradiční tři konce; můj syn si samozřejmě přečetl všechny tři, na rozdíl ode mne.
Tak jsem ji otevřela a začetla se do prvních vět: „Čas tluče na buben a nikdo neví proč. Když skončí povodeň, začíná povonoč.“
A pochopila jsem, že jsem nemohla vybrat lépe. Děkuju, pane Stančíku.

21 04.10.2024

Kniha mě zase po delší době vrátila k poslechu Red Hot Chili Peppers, takže už jen za to jsem jí vděčná. Ale obecně musím přiznat, že tohle těžké téma uchopila nizozemská autorka velmi netradičně a mně se její přístup moc líbil. Pravda, s tímhle mám odjakživa problém – nikdy jsem nedokázala pochopit, proč šikanované děti nebo týrané ženy prostě nejdou za svými nejbližšími a nesvěří se, nepožádají o pomoc. Ale asi to vypadá jinak očima člověka, který do toho „spadne“; my z venku to vidíme jednoduše.
Já sama jsem se během dlouhých let svých studií nikdy se šikanou nepotkala, ale mám hned několik dospělých přátel, kteří tuhle zkušenost udělali, takže jim určitě knihu doporučím, ráda bych znala jejich názor.
Každopádně za mě velká poklona autorce, Vincentovi i Jas!
P.S. Jen si nejsem jistá, co bych jako rodič řekla „placené starší ségře“. Chtělo to čas, ostrý řez nebyl žádoucí? Zajímal by mě názor nějakého dětského psychologa.

17 03.10.2024

Krásná pohádka pro dospělé – mimo jiné třeba o tom, jak jsou lidé nespravedliví a plní předsudků, dokud si na vlastní oči a a ještě lépe na vlastní kůži neověří, že je poměrně snadné odsuzovat skupinu (dav), ale že to nefunguje v případě jednotlivce (vyčleněného z toho davu), jednotlivce, který nám začne být sympatický.
Ostrov Marsyas je utopickou idylkou, ale to nic nemění na tom, že každý z nás by se tam rád podíval a mnozí z nás by tam i rádi zůstali a žili. Vyměnit šeď, uniformitu a a sterilitu života řádného občana v nejmenované zemi za překvapivé rajské dobrodružství, to je veliké lákadlo!
Takže já určitě doporučuju: vidíš něco, řekni něco!

„Já jsem jenom já. Nevím, jak být jiný než jsem. Takový jsem byl vždycky. Nejsem nic moc, ale s tím, co mám, dělám, co můžu.“

27 01.10.2024

Za mě dobrý, fakt!
Ano, romanťárna jako bič, ale s tím jsem do toho šla, kategorie této knihy je jasná a autorka se s ní netají. Tučné plus přidávají knihy, které hltá hlavní hrdinka – některé odkazy znám a opět mi zabylo smutno, že už je v knihovně nemáme, protože to jsou skvělé knihy.
Pokud se pokusíme naši odplavenou knihovnu znovu vybudovat, tak tuhle knížku bych do ní určitě ráda koupila – jsem přesvědčená, že by ji romantické duše ocenily.

„Ono bylo jedno, jestli to byl zazobaný sportovec nebo zpěvák. Měli na to peníze a aniž by řešili ekologii, etiku nebo jakýkoli dopad na sebe nebo planetu, chtěli to, protože to bylo drahý, lepší a a oni si to mohli dovolit. U svých klientů jsem na to byla zvyklá. Jasně, jsem modelka a nepocházím zrovna z chudých poměrů. Ale jsou peníze, co mám já nebo třeba naši, a pak jsou jejich peníze.“

První díl nové série mě opravdu bavil. Už jen jméno Stockholmáka, skvělé! Sympatická vyšetřovatelská dvojice v karavanu, kamarádi puberťáci a budoucnost v NASA, prostě už postavy mě zaujaly a překvapily. Samotné pátrání mi přišlo malounko nudné a vůbec jsem nechápala Cecilii, majetnické pocity některých matek jsou nad mé síly.
Takže určitě doporučuju a za sebe se těším na další díly; bohužel, ten druhý, který už naše (někdejší, dnes fakticky neexistující) knihovna zakoupila, nám spláchla voda . . .

Ke knize jsem se dostala díky doporučením Mravenčí chůvy, jinak bych ji asi vůbec nezaregistrovala. A kdybych ji nepotkala, asi by mě to zas tolik nemrzelo.
Nemyslím si, že je to špatná knížka, ale jsem přesvědčená, že doporučení 8+ se rozhodně nepovedlo. Já jsem, pravda, 60+, ale na rozdíl od malošků už toho mám za sebou docela dost, myslím především knižně, a přesto jsem tady plavala. Jediná veliká výhoda tohoto vyprávění je časová posloupnost, naštěstí.
Navzdory tomu, že jsem jména některých historických postav už někdy v životě slyšela, měla jsem v tom neustálém posedávání a převtělování postav se složitými čínskými jmény docela chaos. Nedovedu si představit, že by se v tom třeba desetileté dítko s naprostou neznalostí čínských jmen orientovalo lépe.
Nápad určitě není špatný – portálky mě velmi zaujaly a PC hra je vždycky lákadlo. Občas jsem v knize postřehla úvahy na téma až nedětské, třeba vysloveně kritické politické komentáře k fungování Ameriky i Číny, to mě překvapilo, podobně jako téma (neomezené) moci. Takže by mě moc zajímalo, jak se s knihou popasují dětští í čtenáři – ovšem doporučovat ji budu spíše žactvu 2.stupně.

„Jsou to taoisti. Celá jejich filozofie spočívá v tom, že by se život neměl brát tak vážně a že by se lidi prostě měli nechat nést vesmírem a nedělat si tolik starostí, protože jedině bezstarostný život zajistí člověku svobodu. O tom je celý tao. Cesta.“