btw-destiny komentáře u knih
Když za vlast nasazujete život ve válce a po návratu domů stejně můžete vejít do obchodu jen zadním vchodem.
Na rozdíl od některých jiných fanoušků Agathy já mám Sophii Hannah ráda a jsem vděčná, že Poirot díky ní žije dál a že se mohl podívat třeba i na Ledňáčkův vrch, který je pro vraždy jako dělaný. Tento díl mě ale přece jenom trochu zklamal - rozuzlení nijak zvlášť zajímavé, finále uspěchané, některé odbočky nedodělané a potenciál nevyčerpán. Ještěže to aspoň trochu vylepšila návštěva u tety Hester. Stejně budu ale nedočkavě vyhlížet další případ. :)
Nejproblematičtější a při čtení vlastně vyloženě rušivý mi připadal ten úkrok k prvkům magického realismu v podobě zhmotnění metaforické podzemní železnice, která se v příběhu vždycky zjeví tak trochu jako deus ex machina a posouvá Coru a spolu s ní děj po nekonečných podzemních kolejích dál do dalšího státu a k dalším hrůzným zážitkům. Vždyť to téma je samo o sobě tak silné a "neskutečné", že tato berlička (nebo možná snaha uchopit známé téma nějak netradičně?) knize spíš škodí.
Rodney měl jen přesně takovou ženu, jakou si zasloužil. ;) Mohl to vyčítat jen sám sobě.
Je to strhující. Nemilosrdně to s vámi mrští doprostřed šíleného víru zdivočelých těl, kterým se bezmocně proplétáte ve snaze najít cestu ven dřív, než to celé strašně špatně skončí. Semele vás to a na konci úplně vycucané vyplivne, sbíráte se ze země a nechápete, co se to stalo, a éterické baletky v bílém u tyče dál synchronně švihají nohama jakoby nic.
Trochu mi vadilo snad jen to, že slečna Marplová není víc v centru dění... Ale naštěstí případ i tak zvládla vyřešit, uf! :)))
Své vztahy s chlapci a později s chlapy a pak taky s mámou, která jako jediná konstanta zůstává, tu velmi povrchně popisuje fádní a nesympatická holka, kterou si s jejími přibývajícími roky postupně předávají tři autorky, ale žádná z nich bohužel neudělá nic pro to, aby byl příběh jejich kolektivní hrdinky nečím zajímavý, takže je úplně jedno, že jsou tři. Poslední část je výrazně slabší, nejspíš ale hlavně doplácí na to, že pohřbívá naději, že z té holky, co měla na začátku všechno před sebou (a o které se ještě nevědělo, že bude tak nudná), vypadne nějaká pointa. Ta ale, budu-li parafrázovat slova hlavní hrdinky, přijde snad až po přechodu, na což se v knížce teda na druhou stranu naštěstí nečeká. Úryvky z písní tam byly pro mě úplně navíc, žádnou přidanou hodnotu příběhu ani náladě nedodaly.
Knížku jsem začala číst hlavně s ohledem na nakladatelství, které ji vydalo, ale doporučit ji nemůžu.
Vypadá to prostě jako další dětská knížka, ale ve skutečnosti je to geniální návod na to, jak na každé situaci najít něco pozitivního. A protože vám tohle poselství autorka předává prostřednictvím osiřelé, a přesto nekonečně šťastné malé holčičky, těžko ji můžete poslat do háje a nezbývá vám než se nad tím doopravdy zamyslet. :)