buccaneerka komentáře u knih
Stejně jako všechna Kafkova díla je i Proměna neobvyklá. Krátká próza líčí život člověka, který se jednoho dne probudí jako hmyz. Proč? To se čtenář nedozví. Jak se to stalo? To neví ani hrdina sám. Jak žít dál? Tuto otázku si klade nejen hlavní postava, ale především jeho rodina. V Proměně je zřetelný Kafkův styl - hrdina je naprosto bezmocný proti okolnostem, které ho potkaly, žije sám, přestože má kolem sebe lidi. Vlastní rodina se ho stále více a více straní...tak nějak se zřejmě cítil sám autor...
Asi Kafku příliš nemusím...
Ota Pavel líčí své dětství, ukazuje chod rodině před protektorátem a nejvíce se zaměřuje na svého tatínka. Tatínek je člověk neobyčejně přátelský, ale mírně naivní. Vždy přijde s nápadem, jak vydělat "majlant", ale maminka už ví, jak vše dopadne. Když se rozhodne prodat králíky, nařídí mamince všechno jídlo vyházet. Králíky však neprodá, domů se vrací bez králíků i bez peněz a s výčitkami, že rodina nebude mít jeho vinou co jíst. Díky mamince však doma zůstalo všechno tak, jak bylo. Tatínkovi se ulevilo, ale cesta domů pěšky ho natolik zmohla, že maminka musela zavolat samitku. Ještě když ho vedli do sanitky, pro něco se vrátil. Ne pro tranzistor, jako ostatní, ale pro cedulku na branku: "Přijdu hned." Ale už nikdy nepřišel...
Ty závěrečné věty mě prostě dostaly a zůstávají i po letech...
Válka s mloky je asi z toho, co jsem od Čapka četla, pro čtenáře nejnáročnější. Je to dost obsáhlá kniha, ale nutno říct, že styl psaní je ojedinělý. Zajímavé jsou vložené pseudonovinové zprávy.
Asi ne pro každého je tato kniha stravitelná, ale kdo má možnost, doporučuju divadelní představení v Ostravě. :)
Jakožto milovník všech historických románů cením tuto knihu velmi vysoko. Je napsána živě, čtivě (až na pár detailů, kde jsem se cítila zpomalovaná), ale největší "wow" je závěr. Miluju, když dočtu knihu, zavřu ji a zůstanu jakoby s otevřenou pusou s pocitem "to bylo úžasné". Závěr této knihy přesně tento pocit vyvolal a trvá i po letech.
Zařazení do křesťanské literatury je dost zavádějící, i když v dnešní době běžné. Upřímný křesťan, věřící Bibli, bude zhrozen. Popisovat křesťanského Boha Otce jako tlustou srdečnou černošku nemá s křesťanstvím nic společného.
Přestože jsem knihu před svým obrácením zhltla jedním dechem a doporučila ostatním, nyní hodnotím jako velkou slátaninu, kterou nevidím jako prospěšnou číst.
Poezie, která je svižná, často vtipná, pro děti na 1. i 2. stupni snadno stravitelná. Jen kdo zná písničky, nutí ho to zpívat si během čtení. :-)
Knihu jsem četla na doporučení kamarádky, která z ní byla nadšená. Nápad o Poťouchovi se mi líbil, ale na tak krátkou knížku mi přišel děj až příliš překombinovaný - mnoho postav, akcí, rozkmotřidel... Výsledek je, že mě kniha příliš nenadchla. Navíc asi ilustrace Markéty Vydrové nejsou můj vkus, ale to se samozřejmě u každého může lišit a knížka může někoho zcela nadchnout. Já osobně bych ji jako vysvětlení špatných vlastností u dětí nepoužila.
Knížku jsem si půjčila na doporučení knihovnice, když jsem hledala něco dobrodružného pro chlapce z mé třídy. Musím říct, že obálka mě nenadchla a popis taky moc ne, ale pustila jsem se do čtení a kniha mě chytla. V době dnešních sci-fi a fantasy jsem ráda, že čtu něco aspoň trochu "reálného", i když souhlasím, že těch únosů je na jednoho 15letého kluka až moc. Ale kniha mě bavila, je čtivá, hrozně rychle plyne, takže čtu tempem díl na den. Tuto sérii svým žákům určitě doporučím, protože si myslím, že jde o kvalitní zpracování netradičního nápadu.
Zase jeden z "bestsellerů", tentokrát norský. Pokud je v Norsku tak ojedinělá, pak chápu. U nás se mi zdá průměrná. Pro mě patří k těm typům Deník malé blondýnky. Neoblíbený outsider, něčím výjimečný, krávy, které mají v životě všechno kromě rozumu, soutěž, účast, vítězství, happyend.
Nejsem však zastánce těchto knih. Myslím si, že vytvářejí falešný dojem, že každý outsider se může dostat na výsluní a všem vytřít zrak. Tento zázrak se však v realitě nekoná. Za mě průměrná kniha. Nebyla špatná, ale na to, jaký norský trhák to měl podle obálky být, se žádné "wow" nekonalo.
První kniha, kterou jsem zpaměti - snad už ve školce :)
Geniální. Miluju knihy s autisty v hlavních rolích. Toto je jedna z nich.
Myslím, že citace Floriánka, jak je uvedená níže, je všeříkající. Vždycky mě to úplně dostane... nejsou pestré, jen užitečné...ale jenom na to krásu světa neutáhnou.
Na knize se mi líbilo, že zahrnuje celou pestrou škálu přístupů k poruchám autistického spektra. Od těch, kdo v konečném důsledku považují autismus za dar, až po ty, kteří jsou přesvědčení, že jim autismus vzal dítě a tím i kus života.
A úžasné jsou podle mě autentické texty dětí, nejenom Floriánka.
Kniha mě bavila asi hlavně proto, že mám ráda Komenského. Věřím, že pro spoustu lidí bude nezáživná, nezajímavá, zdlouhavá.
Ale viděla jsem skvělé divadelní představení, kde hrál pouze jeden člověk, jednoduché kulisy a rekvizity - výborný zážitek. Škoda jen, že nevím, co to bylo za herce.
Ecův bestseller. Jistě zaslouženě. Perfektní historicko-detektivní román, který nadchne široké spektrum čtenářů. Každý den zemře nevysvětlitelnou smrtí jeden mnich. Mladý novic Adso se svým učitelem Vilémem jdou po stopách vraha, ale vždy je překvapí nová vražda. Nakonec je stopy dovedou až do klášterního labyrintu knihovny, která však skončí ... (kdo ví, ten ví...kdo neví, ten zjistí)
Po Proměně jsem se pustila do Procesu. Hlavní hrdina Josef K. nese autobiografické rysy Kafky, jakožto člověka uzavřeného do svého světa. Josef K. sice potkává další postavy a mluví s nimi, čtenář si však po celý čas čtení říká, že něco není v pořádku. Malé detaily v nás vzbuzují jistá podezření. Za co má být Josef K. odsouzen? Proč pro něj přišli v den jeho narozenin? Proč mu nikdo nechce k jeho případu nic říci? Stejně podivně, jako tento proces začal, taky tak podivně končí...
Jeden z klasických titulů zařazených do četby pro 2. stupeň ZŠ v Plevově překladu je knihou, ze které snad každý četl alespoň kousek. Robinsona sice každý zná, takže děj zřejmě nikoho nepřekvapí, ale přesto si myslím, že s odstupem času, po pár letech od ukončení povinné školní docházky, se člověk rád vrátí i k této knize.
Před skoro 10 lety jsem četla "100 listů Mistra Jana Husi" - napsané starou češtinou, ale i přesto ve mně zanechaly hluboký dojem. Autenticita Husových listů byla silná.
Těšila jsem se, když jsem zjistila, že vycházejí Husovy listy v moderní češtině, ale byla jsem dost zklamaná. Zaprvé jde o dost úzký výběr dopisů, zadruhé kvůli moderní češtině se ztratila to "něco", co mělo to starší vydání.
Na druhou stranu musím říct, že komentáře a vsuvky k historickým událostem a vztahům jsou v knize velmi prospěšné zejména pro ty, kdo nejsou v historii kovaní.
Krátký příběh, ale s pěknými ilustracemi a velmi dobře zvolenými zvuky, které úžasně dokreslují čtený text.
Oceňuji i zvýrazněná slova, která nejen pojmenovávají to, co uslyšíte, ale taky říkají, kdy zvuk zapnout, abyste stihli dočíst text současně se skončením zvuku.
O knize platí totéž o co "Krtek a tvary". Ne příliš šťastné spojení krtečka pro malé a Kratochvílových veršů pro starší.
Pokud prohlížíte knihu s dítětem a chcete mu číst verše, nic moc z nich mít nebude. Posuďte sami:
Myšku trápí příušnice.
"Chytla jsem je od zajíce,"
šeptá, když ji Krtek léčí.
"Má snad někdo uši větší?!"
A děti, které by si přečetly samy a pochopily, ty už krtečka číst nebudou.
Tady navíc ani nesedí název "Krtek má radost", když jednotlivé stránky nabízejí otázky: Koho se Krtek bojí? O koho se Krtek stará? Komu dal Krtek za vyučenou? Co Krtka zlobí? Koho Krtek poslouchá? - o radosti jsou tam 3 stránky, což není ani polovina.