bukiet komentáře u knih

Pod dojmem z úspěšného televizního seriálu jsem někdy v jedenácti letech sáhnul v knihovně po Flaubertově nedokončeném románu v odeonském vydání z roku 1974. A byl jsem překvapen, protože kniha byla úplně jiná než televizní zábava pana Dietla. Hlubší, komplikovanější a přesto humorná. Nikoliv legrační. Legrace byla v televizi, v knize byl humor. A satira. A já toho z textu v jedenácti letech zcela jistě mnoho nepobral, mnoho mne minulo a čekalo, až se ke knize vrátím. Což jsem díky audioverzi s pány Táborským a Koptou mohl po letech splnit. A kniha se mi líbila, už mi nepřipadala tak těžká jako kdysi a na seriál jsem při poslechu vzpomenul jen výjimečně. Jak také chcete srovnávat originální společenskou satiru a odvozenou televizní komedii?

První spisovatelské období R.A. Heinleina se dá popsat jako střídavá tvorba pro mládež a pro dospělé. Toto období končí roku 1959, kdy autor vydal svůj mládežnický román Hvězdná pěchota, se kterým ovšem narazil u kritiky, která jej nařkla z přemrštěné adorace militarismu. Rozzlobený Heinlein se zařekl, že už nikdy pro mládež nic psát nebude a tohoto předsevzetí se nadále držel. Jeho dalším románem, kterým zároveň otevřel své střední a vrcholné období tvorby, se stal podivný román o lidském, a přesto mimozemském, návštěvníkovi z Marsu, který svou prostotou a neschopností lhát mátl nejen své románové lidské příznivce i nepřátelé, ale mátl a dodnes mate skutečné čtenáře. Není náhodou, že pasáže o sexualitě, tak odlišně popisované, než kázala tehdejší oficiální realita, se zalíbily ve vznikajícím hnutí hippies, které knihu vzalo za svůj text, takže se jistý čas o Cizinci v cizí zemi mluvilo jako o “bibli hippies”. Dnešního čtenáře možná překvapí, že tento sci-fi román zas tak vědeckofantastický není. Jako u většiny kvalitních SF románů z první poloviny 20. století jde autorovi o vyjádření názoru na současnou společnost. Původní, nezkrácenou, verzi načetl naprosto famózně Luboš Ondráček.

Tak nevím, je tato kniha horší, nebo stejně špatná jako Tady byla Britt-Marie? Nezajímavé prostředí kopané je nahrazeno nezajímavým prostředím hokeje. Sportovní průmysl mne opravdu nezajímá. A jasně, ta kniha je přece o mezilidských vztazích. Jenže aby to byla dobrá kniha nesměla by vyznívat jako woke příručka a jednání postav by muselo být uvěřitelné. První půlka knihy, kde by měly být odhaleny charaktery hlavních aktérů je neskutečně zdlouhavá a ve výsledku mne nedonutila se zajímat ani o osud Mayi, ani Kevina. Druhá půlka je o něco zábavnější, ale působí prvoplánově. Chápu, o co autorovi šlo, ale pro mne mohl být problém maloměsta, s jeho nadšením pro jeden konkrétní sport a kolektivní slepotou před násilím, napsán zajímavěji. Interpretace Pavla Soukupa samozřejmě neměla chybu.

7 05.11.2021

První část ze sedmidílné série o tajemném malém velkém lese, která vznikla na základě stejnojmenné autorovy novely a jež sice patří do žánru fantasy, ale rozhodně nečekejte nic epického ve stylu Tolkiena, krvavě dobrodružného jako u Howarda, ani nic humorného jako u Pratchetta. Tohle je jiná fantasy. Má mnohem blíže k Jungovu kolektivnímu nevědomí a úloze archetypů a pokud znáte Frazerovu Zlatou ratolest, nemůže se vám kniha nelíbit. Příběh Ryhopského lesa rozvíjejí další knihy, které jsou také vydařené, jen už se u nich neopakuje to prvotní kouzlo, jaké jsem cítil z povídky, která kdysi vyšla v české edici The Magazine of Fantasy and Science Fiction.

7 12.08.2021

Kniha motivicky navazuje na předešlý román Nespavost, protože v obou dílech King využívá ozvuk antické mytologie. V Nespavosti to byly sudičky a v Rose Madder zase mýtus o Minotaurovi. Pokud se budeme věnovat hlavnímu motivu v reálné části románu, pak je to dovršení myšlenek, které začal King promýšlet už v románu To, kde téma domácího násilí je užito jako popisný motiv pro vykreslení jedné z hlavních postav. V Nespavosti je domácí násilí na ženách určujícím momentem, který otevírá celou zápletku románu a v románu Rose Madder je to téma hlavní. Pro spoustu čtenářů je román rozporuplný s ohledem na téma obrazu a světa v něm a raději by měli čistý román o domácím násilí bez prvků fantastiky, ale je otázkou, zda by to byl román, který očekáváme od Kinga. Pro naši cestu Velkým cyklem Temné věže by pak neexistence obrazu a jeho světa znamenala vyškrtnutí tohoto románu z cyklu samotného. Neboť Rosie se prostřednictvím obrazu s tajemnou Rose Madder nepochybně přenáší do Rolandova Středosvěta, o čemž svědčí mimo jiné zmínka o městě Lud. A není náhodou sama Rosie dvojencem Rose Madder, čímž se dostáváme k tématu z románu Talisman? Pozorný čtenář si také zajisté všimne zmínek o Ka. Za pozornost také stojí proměna jedné z postav v jakousi pavoučí stvůru, což nám asi odhaluje, z čeho má sám autor strach, neboť pavoučí podobu na sebe bere To a také Karmínový král. King evidentně pavoučky nemusí.
Cesta k Temné věži:
1. Temná věž I: Pistolník
2. Přemístění – povídka (Temné vize)
3. Dračí oči
4. Temná věž II: Tři vyvolení
5. Svědectví
6. Talisman
7. Temná věž III: Pustiny
8. Nezbytné věci
9. Temná věž IV: Čaroděj a sklo
10. Prokletí Jeruzalémské – povídka (Noční směna)
11. Prokletí Salemu
12. Na dobrou noc – povídka (Noční směna)
13. Mlha – povídka (Mlha)
14. To
15. Nespavost
16. Rose Madder
17. Beznaděj a Strážci zákona

7 19.12.2018

Dračí oči jsem přečetl podruhé a musím říci, že se mi kniha líbila mnohem více, než kdysi. Možná je to tím, že mám více informací o celém Cyklu Temné věže, kam i tento příběh patří, možná je to proto, že už dávno si Kinga nespojuji jen s horory. Tato fantasy kdysi u čtenářů skoro propadla a Kinga vedla k napsání knihy o fanatické čtenářce a bezmocném autorovi - Misery. Z hlediska Velkého cyklu Temná věž je to třetí příběh, po Pistolníkovi a povídce Přemístění. Vracíme se do minulosti Středosvěta a poprvé sledujeme Randalla Flagga, alias Waltera Padicka, známého též jako Muž v černém, jak se snaží rozvrátit království Delain. V literární chronologii je to ale jeho čtvrté vystoupení, to první bylo v básni The Dark Man, druhé v románu Svědectví, třetí v Pistolníkovi a v této skoro pohádce se s ním setkáváme počtvrté, ale nejhlouběji v minulosti.
Cesta k Temné věži:
1. Temná věž I: Pistolník
2. Přemístění – povídka (Temné vize)
3. Dračí oči
4. Temná věž II: Tři vyvolení
...

Silný příběh, který musíte po dočtení pěknou chvíli rozdýchávat. Nutí klást si mnohdy i nepříjemné otázky a hledat na ně nijak jednoduché odpovědi. Čteno ušima ve vynikající společnosti Marka Ebena a Ivana Trojana.

7 20.03.2016

Vrcholné období Lovecraftovy tvorby začíná, dle mého, jeho nejlepším kusem, krátkým, ale hutným, románem V horách šílenství. Mýtus Cthulhu již zcela ovládl autorovu tvorbu, ale nemylme se, stále se vyvíjí. Právě v románu V horách šílenství, který je opět spíše skvělým a popisným cestopisem než nějakou akční jízdou, dochází k razantní změně, kdy fantasy je zcela nahrazeno vědeckou fantastikou. Tajemní a nepochopitelní „bohové“ se proměňují v tajemné a nepochopitelné emzáky. Autor se v další tvorbě snaží propojovat děje svých povídek a novel a zprvu jen lehce nahozenému mýtu dát nějaký řád. Bohužel předčasná smrt mu v tom zabránila. A tak je na dalších tvůrcích dát Mýtu Cthulhu nějaké pevné kontury. Faktem pak zůstává, že většina z nás má o Lovecraftovi trochu pomýlenou představu, která je způsobena skutečností, že se s „jeho“ mýtem setkáváme často až prostřednictvím jiných autorů a jiných médií. Lovecraft? To je ten s těma potvorama plnýma chapadel? Jo! Opravdu? Jasně, jsem to viděl ve filmu a hrál jsem videohru… A on ten Lovecraft je zatím podivný pán z Providence, který na akci moc nedal, strach vyvolával hutnou atmosférou na základě někdy až hnidopišských popisů a občas i projevil náznak humoru. Možná už je pro většinového čtenáře Lovecraft trochu zastaralý, stejně jako jeho vzorové E.A. Poe, R.W. Chambers, A. Machen či lord Dunsany a E.R. Burroughs, ale právě proto je skvělé, že jeho práce pořád žije v dílech jiných spisovatelů a tvůrců. Kde by bez Lovecrafta byl Mike Mignola se svým Hellboyem a Ú.P.V.O? A teď už končím a jdu si zahrát Fallout 4 a hledat na mapě všechny odkazy na H.P.Lovecrafta i E.A Poea.

6 17.01.2023

Tak kde začít? Nejprve ty plusy. Oba pánové načetli knihu mimořádně citlivě a za to jim sluší dík. Moc hezky se poslouchali. Je úžasné, že i v českém prostředí vznikla konečně jednoduchá gay story, která neřeší nemoci, sebevraždy a podobné tragédie teplého života. Myslím, že si mladí gayové zaslouží nějakou tu pěknou romanci. Podobně jako u Srdcerváčů mohu jen závistivě povzdechnout, jaká že je to škoda, že za mého mládí takové příběhy nebyly. A teď ty mínusy. Příběh, který se odehrává v českém prostředí, a v něm podivná internátní soukromá škola pro elitu, ve které nemají ani výchovného poradce. Oba chlapci asi nejsou, dle jejich příjmení, představiteli typických Čechů. To samozřejmě není problém, ale čouhá z toho úsměvná snaha po světovosti. Zatracená globalizace. Hlavní peripetie je přitažená za vlasy a její vyřešení zdlouhavě nepravděpodobné. Připojený epilog je velkým omylem, který by měl, vzhledem k existenci dalšího dílu v příštím vydání tiše zmizet. A samozřejmě, že si poslechnu i druhý díl. A budu se těšit, že někdy vznikne příběh o obyčejném Frantovi a Tondovi, kteří se mají rádi a mám šanci je potkat na ulici.

6 03.06.2022

Příjemně krátké, smutně pravdivé a nakonec to ani nebylo tak moc citově vyděračské. Jak bývá u autora trochu zvykem.

6 07.11.2021

Poprvé se nám detektivní dvojka Elijah Baley a R. Daneel Olivaw představila v povídce Zrcadlový obraz. A samozřejmě jde o případ z pozdější doby. Je to tak proto, že v naší chronologii Asimovova univerza jsou všechny dostupné povídky o robotech prezentovány společně a bez chronologického uspořádání a až po nich následují romány o robotech. V tomto prvním románu tedy sledujeme jak se detektivní dvojice dala dohromady při vyšetřování vraždy Olivawova tvůrce Vesmířana doktora Sartona. Ovšem přiznejme si, že příběh vlastně není tak důležitý. Mnohem významnější je pro nás z hlediska chronologie univerza popis společnosti v době, kdy se román odehrává. Jestliže se minulý román, Nemesis, odehrával v roce 2236, tento román se odehrává v roce 3500. A za těch tisíc tři sta let od doby, kdy lidé vynalezli superluminální pohon, který jim pomohl osídlit vesmír se mnohé změnilo, ale mnohé také zůstalo. Z kolonistů se stali Vesmířané, kteří si udržují vysoký životní standard a koexistují s roboty. Pozemšťané naproti tomu stále nepřekonali svůj Frankensteinovský komplex. Roboty stále víceméně nenávidí, nemají se rádi s Vesmířany a naopak a trápí je přelidněnost.
Mimochodem v tomto románu z roku 1954 Asimov celkem oprávněně poukázal na obavy z přelidnění Země, když v roce 1950 žilo na Zemi 2,5 miliardy lidí a tak v jeho románu je 8 miliard lidské populace pociťováno jako neuvěřitelně vysoké číslo. Podle amerického úřadu pro sčítání lidu žilo k 1. 7. 2019 na Zemi 7,7 miliardy lidí. Tož tak.
Ale vraťme se k románu. Přelidnění Pozemšťané žijí v obrovitánských uzavřených městech, ve skutečných jeskyních z ocele, trpí agorafobií a jedí kvasinky. A nikdo je není schopen přesvědčit, že jediné řešení je v kolonizaci vesmíru. A ve spolupráci s roboty.
Ale možná, že změna je přece jen možná...

Cyklus Nadace:
0,1. Já, robot: Chránit (Reichertová)
0,2. Já, robot: Poslouchat (Reichertová)
0,3. Já, robot: To Preserve (Reichertová) v ČR nevyšlo
1. Já, Robot (Asimov)
1,1. Robohistorie I. (Asimov)
1,2. Robohistorie II. (Asimov)
1,3. Vize robotů (Asimov)
1,4. Sny robotů (Asimov)
2. Pozitronový muž (Asimov, Silverberg)
3. Nemesis (Asimov)
4. Ocelové jeskyně (Asimov)
5. Nahé slunce (Asimov) 

Ka je kolo.
A závěrečný příběh toto tvrzení potvrzuje. Není zde moc co říci. Příběh se završuje. Zápletky se uzavírají. Mnohé, ale ne všechny. Je to kniha nejsmutnější, protože konce už tak nějak prostě veselé nebývají. Z doslovu autora je cítit ta úleva, že už to má po čtvrtstoletí psaní konečně za sebou a přesto mu to nedá a píše dál, protože stejně jako dobrý příběh i Cesta k Temné věži pokračuje. Už jsem to psal v komentáři k jinému dílu cyklu, že vlastně celé Kingovo dílo je součástí Velkého cyklu Temná věž, protože její autor je toho cyklu součástí. My jsme se ale na naší cestě k věži drželi jen těch příběhů, které k sérii jsou připojeny jednoznačně, nebo alespoň reflektují někde na pozadí existenci Temné věže. A některé příběhy nás ještě čekají i za Temnou věží. V prvé řadě Pistolník. To tak nějak vyplývá z logiky vyprávění. Je jen škoda že v češtině dosud nevyšlo Kingem revidované vydání první knihy Temné věže, které opravuje některé chyby a nedůslednosti, které během psaní série nastaly.

Cesta k Temné věži:
1. Temná věž I: Pistolník
2. Přemístění – povídka (Temné vize)
3. Dračí oči
4. Temná věž II: Tři vyvolení
5. Svědectví
6. Talisman
7. Temná věž III: Pustiny
8. Nezbytné věci
9. Temná věž IV: Čaroděj a sklo
10. Prokletí Jeruzalémské – povídka (Noční směna)
11. Prokletí Salemu
12. Na dobrou noc – povídka (Noční směna)
13. Mlha – povídka (Mlha)
14. To
15. Nespavost
16. Rose Madder
17. Beznaděj a Strážci zákona
18. Všechno je definitivní – povídka (Všechno je definitivní)
19. Pytel kostí
20. Sestřičky z Elurie – povídka (Všechno je definitivní)
21. Temná věž IV ½: Závan klíčovou dírkou
22. Srdce Atlantidy
23. O psaní
24. Černý dům
25. Z Buicku 8
26. Temná věž V: Vlci z Cally
27. Temná věž VI: Zpěv Susannah
28. Temná věž VII: Temná věž
29. Temná věž I: Pistolník
30. Puls
31. Ur – povídka (Bazar zlých snů)
32. Dallas 63

6 20.05.2019

Jako většina románů, které nejsou napsány pod značkou série Temná věž, obstojí i tyto jako dobré samostatné romány, ale až znalost faktu, že je příběh součástí většího cyklu, jim dodá na zajímavosti.
Beznaděj:
Beznaděj je román dvojenec. King zde teorii o dvojencích, známou z Talismanu, uvedl literárně do praxe tím, že k této knize přidal pod Bachmanovým jménem i zrcadlový román Strážci zákona. A aby každý pochopil, že je to vlastně jedno dílo, nechal tyto dva romány, od dvou „rozličných" autorů, vydávat společně. I proto obě knihy v mém seznamu figurují pod jedním číslem a komentář bude u obou stejný.
Čtenáři se namnoze přou, který z románů začít číst první. Myslím, že to není tak důležité jako to, přečíst si je oba. Osobně vycházím z faktu, že Beznaděj vydal King pod svým jménem a Strážce zákona pod pseudonymem. Už to je vodítko. Navíc si myslím, že Beznaděj přímo navazuje na děj v předešlém románu Rose Madder, odkud zavítala Cynthia Smithová a události z minulého románu v cyklu připomíná. Tím je dáno, že Rose Madder a Beznaděj se odehrávají ve stejné realitě. Oproti tomu Strážci zákona jsou příkladem slavné věty: „Jsou i jiné světy“.
Není to ovšem jen fakt existence různých realit, který tento dvojromán spojuje s Velkým cyklem Temná věž. (To už by tam koneckonců patřilo skoro všechno, co King napsal a svým způsobem to tak logicky i je!)
Hlavní záporák v Beznaději je evidentně bytost sídlící v Todesovém prostoru, která přes jakýsi průsak mezi realitami ovlivňuje svět Beznaděje.
Z románů Temné věže už víme, že existuje ušlechtilá řeč, jazyk, kterým se mluvilo v Gileadu a tady se setkáváme s úplným opakem, s jazykem mrtvých, nezformovaných, kterým mluví zvířata ovlivněná přítomností Tekovy mysli, ken-toi, jako první a primitivní zobrazení spojení člověka a zvířete, jež v dokonalejší formě ještě potkáme v dalších románech.
Objevují se zde totemy malých bohů ken-tehy a mluví se o velkých bozích ken-tek. Zdá se, že tyto amulety jsou zlou obdobou dobrých amuletů a dobrých velkých bohů, jako je želva Maturin. S amuletem, či totemem želvy se také ještě setkáme.
A dostáváme se k největšímu čtenářskému problému, k bohu. Nebo k Bohu, jak chcete. Spoustě čtenářů náboženský aspekt Beznaděje vadí. Nevím, jestli to platí obecně, nebo je to jen důsledek naší české „ateistické“ společnosti. Je třeba si ale uvědomit, že celý cyklus s principem Boha operuje, i když většinou vkusněji, než tomu bylo v románu Svědectví, tam to bylo i podle mne přes míru. V Beznaději se Bůh ukazuje jako velký hráč proti antagonistovi Tekovi, velkému bohu z Todesova prostoru. A je to stále ten základní boj, dobro proti zlu, bílá proti černé. A Bílá síla je Kingovským vyjádřením sil dobra, tedy i Boha. Za touto silou putuje Roland k Temné věži, aby díky ní obnovil svět, který se hnul.
King ale víru v Boha podrobuje, nikoliv poprvé, drsné kritice, svým způsobem kritizuje přímo Boha. Je Bůh krutý? Je Bůh láska? Odpověď je na každém z nás.
Osobně mi tento aspekt knihy tentokrát nevadil, jediné, co mě štvalo je fakt, že spoustu důležitých informací jsme se dozvěděli právě od Boha, aniž bychom je čtenářsky zažili. Ale o tom je vlastně celá víra.

Strážci pořádku:
Strážci pořádku jsou Kingovým pokusem o literární vyjádření alternativních či paralelních světů, samozřejmě ve vztahu s románem Beznaděj. Stejní hrdinové, stejný padouch a svým způsobem stejný příběh. A přece je vše tak jiné. Hrdinové z Beznaděje bydlí v jedné ulici v úplně jiném americkém státě a během hodiny a půl se utkají s Tekem, který sem z městečka Beznaděj zavítal. Hrdinové jsou stejní, a přesto jiní a antagonista je na tom podobně. V podstatě jde o westernovou hříčku, která bez napojení na cyklus asi postrádá to, co běžně Kingovi čtenáři vyžadují. Ale tuto knihu také konečně nenapsal King, ale Bachman, že?
Hodně čtenářů si ztěžuje na velký počet postav a s tím související zmatek, a proto také radím číst jako první Beznaděj, která hlavní postavy uvádí do děje postupně a dává vám čas je lépe poznat. Ve Strážcích si je pak jen připomínejte a hned máte v postavách jasno.

Cesta k Temné věži:
1. Temná věž I: Pistolník
2. Přemístění – povídka (Temné vize)
3. Dračí oči
4. Temná věž II: Tři vyvolení
5. Svědectví
6. Talisman
7. Temná věž III: Pustiny
8. Nezbytné věci
9. Temná věž IV: Čaroděj a sklo
10. Prokletí Jeruzalémské – povídka (Noční směna)
11. Prokletí Salemu
12. Na dobrou noc – povídka (Noční směna)
13. Mlha – povídka (Mlha)
14. To
15. Nespavost
16. Rose Madder
17. Beznaděj a Strážci zákona
18. Všechno je definitivní – povídka (Všechno je definitivní)
19. Pytel kostí
20. Sestřičky z Elurie – povídka (Všechno je definitivní)

6 22.01.2019

Svědectví není dobrý román. Nebýt mé zarputilosti a touhy přečíst si chronologicky celý cyklus svázaný Temnou věží, asi bych nikdy nenašel odvahu a chuť si tuto knihu znovu přečíst. Ta kniha je užvatlaná a silně nevyvážená. První díl ještě jakž takž splňuje požadavky na pořádný katastrofický román. Popis budoucích hrdinů v předvečer a v průběhu katastrofy je čtivý, i když i tady už je cítit zbytečné natahování některých motivů. Druhý díl je totální katastrofa. Budování nové společnosti a obrana proti nepříteli, se kterým se skoro nestřetneme. King se tady nekriticky rozjel a neuvědomil si, že by měl být čtivý. Mnoho a mnoho stránek by zde vůbec nemuselo být otištěno a příběhu by to neuškodilo, ba možná i naopak. Ve třetí části se asi King probudil z nějakého snu a knihu rychle, tedy velmi rychle zakončil. Jestli zajimavě, to nechám na čtenářích, mne konec rozhodně neuspokojil. Tedy na to, jak dlouho jsme čekali a museli trpět autorovo tlachání rozmáznuté na desítky stran, to vše nakonec vedlo ke konci, který je takový nijaký. Zpětně si pak říkáte že by z těch předešlých stránek mohlo zmizet ještě víc a příběhu by to nevadilo.
Kniha je vlastně zajimavá jen tím, že naplno uvádí postavu prvního hlavního zlocha Velkého cyklu Temná věž, tedy Muže v černém, Temného muže, alias Randalla Flagga. Flagg zde využívá katastrofy v jedné z pozemských realit k tomu, aby ovládl novou společnost ve svůj prospěch, což se mu stejně jako v Dračích očích nepovede. Jen pro info je třeba poznamenat, že Dračí oči sice vznikly až po Svědectví, ale chronologicky je předcházejí.
Cesta k Temné věži:
1. Temná věž I: Pistolník
2. Přemístění – povídka (Temné vize)
3. Dračí oči
4. Temná věž II: Tři vyvolení
5. Svědectví
6. Talisman

6 20.06.2018

Dnes jsem opět a znovu doposlouchal první dva díly geniální Zeměplochy v podání pana Jana Kantůrka a o pár hodin později jsem se dozvěděl, že dnes se pan překladatel odebral na cestu do Ankh-Morporku, aby tam někde v hospodě u Zašitého bubnu hrál s panem Pratchettem Buch. Přeji krásnou remízu a děkuji za všechny překlady.

6 22.03.2018

Kvalita nemůže zestárnout. Stále nutí k zamyšlení, stále nutí hledat jiné vrstvy textu a příběhu. Tentokrát čteno ušima, interpretováno vynikajícím Martinem Myšičkou.

6 06.03.2018

Mám rád, když se kamarádí lední medvědi s tučňáky.

Myslím, že každý z nás má, nebo měl, takovou babičku drsňačku. Jenomže to nevíme, nebo jsme se to nedozvěděli. A proč jsme se to nedozvěděli? Protože nás to vlastně nezajímalo. Naše chyba. Tohle je hodně chytrá kniha pro děti a nejen pro ně, koneckonců každý kdysi byl dítětem a ti chytřejší jím, aspoň trochu, zůstali. Na autora se ještě podívám, zda i jeho další knihy mají duši.
A ohledně některých zdejších komentářů: Spoiler je spoiler, s tím nic nenaděláte. A spoilovat se nemusí. (Navíc je to strašné slovo). Smrt je smrt, s tím také nic nenaděláte, A umírat se musí. To je možná strašná skutečnost, ale mnohem horší zkušeností asi bude samotné umírání. O samotě. Protože naše děti nejsou připraveny na to, že jejich blízcí tady nebudou navždy, neboť samotná existence smrti, jako přirozeného vrcholu života, jim byla jejich blízkými zatajena.

6 23.03.2016

Řeka a jazyk plynou zelenými zátočinami i rozvitými souvětími do časů, kdy spěchati bylo činem nedobrým.

6 19.11.2015

Je vůdcovství službou lidské společnosti, nebo jen výtahem k prebendám a moci? Je šlechtic skutečně ten šlechetný? Kdy se pod tlakem okolností rozhodnu myslet už jen na sebe? Nebo bych tak měl myslet primárně? Sakra, kluci jedni umolousaní, jaké jste mi to myšlenky do hlavy dali!

6 03.02.2015