callahanh komentáře u knih

Na naše poměry úctyhodné dílo, které je tvořeno ze dvou částí, které se vzájemně skvěle doplňují a zároveň je každá z nich úplně jiná. První část je textová a rozhodně by zasloužila stát se součástí výuku dějepisu, případně občanské výchovy, protože Zdeněk Ležák v ní jasně a stručně odhaluje dějiny socialismu, které vyústily ve vznik a vládu komunismu. Informací je tu tak akorát, podány jsou srozumitelně a výborně vysvětlí ty nejnutnější základy k pochopení toho, jak se mohli lidé jako Lenin nebo Stalin dostat k moci. Druhá část je ryze komiksová a spíše pro znalejšího čtenáře, protože autor zde popisuje skutečnou historii VŘSR, ale dost ji ironizuje humornými hláškami a využívá značnou nadsázku. Přesto i ona by se dala použít ve výuce, ale bylo by k ní potřeba menší vysvětlení. Oceňují celkovou formu a jasné a čtivé podání, vše doplňuje výborná kresba Jakuba Duška, která nevyniká barvami nebo nějakými excentrismy, ale naopak je kreslená v tmavších barvách a s důrazem na detail, takže hlavní postavy Revoluce si jsou podobné a není problém je poznat. Kronika bolševismu je hodně unikátní dílo, které doporučuji víceméně všem, především ale středoškolákům, protože zpracovává dějinné období, které je pro vývoj v naší zemi zcela klíčové a bohužel je možné, že něco podobného se brzy stane znovu, což se i z této knihy dá pochopit. Hodně výjimečná kniha. 90 %
PS: Jediní, komu se minimálně komiksová část po obsahové stránce líbit nebude, jsou zarytí voliči KSČM.

4 11.06.2018

Je poznat, že Postav hlídku byla napsána dřív než "Ptáček", protože je hodně zvláštní a těžkopádná. Zatímco pasáže z Čipeřina dětství jsou čtivé, úžasně dětsky nevinné, vtipné a nápadité, linie z dospělosti se čtou mnohem hůř a nejsou tak strhující. Celkově je problém v tom, že knize chybí podobně silné téma, jakým byl v "Ptáčkovi" soudní proces. Tím pádem se příběh mění v dlouhou řadu dialogů o tématu rasismu, pokrytectví a vzájemného nepochopení, což je pro Evropana zdlouhavé a zbytečné, protože se jednak moc neorientuje a jednak má na tuto problematiku komplexnější pohled, takže se mu tím pádem může zdát dospělá Čipera nabubřelá, rozmazlená a nesympatická. A vlastně to není daleko od pravdy, protože její chování je chvílemi velmi zvláštní a nekonzistentní a je těžké s ní jakkoli soucítit. Na druhou stranu se ale dá z dnešního pohledu říct, že na jejím příkladu je přesně poznat, jak funguje aktuálně společnost nejen v Evropě, kdy lidé z velkoměst nechápou život mimo jeho hranice a nedokáží komunikovat "s vesničany", kteří se pak do nich s chutí a pohrdavě naváží, což nevede k ničemu dobrému. Je asi dobře, že Jako zabít ptáčka vyšlo mnohem dřív, protože Postav hlídku je tak trochu rozpačitá kniha, které chybí nosné téma, větší spád a zajímavé postavy (on i ten Atticus je vlastně slabý odvar sama sebe). 60 %
PS: České vydání by zasloužilo trochu lepší podobu, protože dát vysvětlivky a poznámky textu na konec knihy bez ladu a skladu a neoznačit, co k čemu patří, není šťastné řešení.

4 07.06.2018

Na hodně slavné novele, kterou ale málokdo opravdu četl, není vůbec poznat, že autorem je Gogol. Úplně tu totiž chybí jeho typická ironie a sarkasmus (až na samotný závěr a malichernost s dýmkou, která se ukáže být fatální) a celé je to vlastně jeden dlouhý popis krátkého období ukrajinských dějin, v němž se hodně bojuje. A to je vlastně všechno, postavy nemají šanci si čtenáře získat, protože jsou zaslepené (ať už láskou, nebo bojem s odlišným náboženstvím) a nejsou až tak detailně prokreslené, to ale ani nebyla podstata knihy. Tou mělo být až lyrické líčení krásné přírody a kontrast s krvavými a až barbarskými bitvami, v nichž neexistovalo slitování. Gogol naštěstí umí psát čtivě (a překlad Libora Dvořáka je excelentní), takže kniha má spád, žene dopředu a nezdržuje se přílišnými odbočkami nebo nějakými vnitřními monology. Je fakt, že zhruba od poloviny se vše opakuje a děj nikam nepostupuje, s blížícím se koncem se ale uzavírají osudy důležitých postav, takže nastává změna a bitva je sledována víceméně z pohledu jednoho účastníka. Kolem a kolem vzato je Taras Bulba těžká a bohužel i nadčasová klasika, která ale vzhledem k pojetí a tématu zaujme i v dnešní době, což je jedině dobře. 80 %

4 09.05.2018

U Dánových detektivek můžu psát v hodnocení de facto to samé, přesto mi to vůbec nevadí. Jeho největší devízou je dokonalá znalost policejního prostředí, takže čtenář musí vysoko hodnotit už jen kvůli tomu, že policisté tu nejsou supermani, ale obyčejní lidé, kteří chtějí být s rodinou, v klidu pracovat a nepotřebují ke svému životu zvýšené množství adrenalinu. Velmi přirozeně a realisticky působí též to, že se řeší několik případů najednou, v čemž si příslušníci vzájemně vypomáhají a také to, že většina práce spočívá v pročítání dokumentů a mnohdy bezvýsledných výsleších. Dán má navíc ten dar, že dokáže případy oživit specifickou atmosférou devadesátých let, kdy bylo možné téměř vše a leccos všem procházelo. Smrt na druhém břehu není výjimkou - i tady se řeší atraktivní a zapeklitý případ neznámé mrtvoly a do toho se hledá nezvěstná Burgerova sousedka. Kniha je psána svižně a čtivě a disponuje zvláštním kouzlem, které obklopuje všechny "dánovky". Až na občas trochu zbytečné použití flashbacků, které je malinko zmatečné, nemám co zásadního vytknout, proto dávám 80 %.

4 01.03.2018

Opravdu výborná biografie, která nepopře, že její autor býval členem asi nejslavnějšího humoristického uskupení na světě. Z každého řádku a každého slova lze znát smysl pro suchý až černý humor, velká míra nadsázky a ironie, s níž se žije opravdu o dost lépe (mám to odzkoušeno sám na sobě) a místy vyvolávají historky příjemný úsměv na rtech. Celá kniha je velmi čtivá, krásně odlehčená a Cleese se v ní také velmi nenuceně a nenásilně zamýšlí nad tím, že dělat humor je opravdu těžké a v každém skeči je důležité načasování a v podstatě každé slovíčko. Naprosto s ním sdílím závěrečný povzdech, že dnešní společnost i humor ničí přehnaná politická korektnost, která je opravdu zlo. Nemůžu si ale pomoci, ale trochu mě mrzí, že kniha končí dobou, kdy se Cleese teprve celosvětově proslavil. To, že tu moc nezmiňuje Pythony, je v pořádku, protože o těch existuje literatury celkem dost, ale vzhledem k tomu, že se podílel na oscarovém filmu Ryba jménem Wanda a zahrál si v takových franšízách, jakými jsou James Bond a Harry Potter, je vskutku škoda, že tuto část kariéry úplně ignoruje a vůbec se o ní nezmíní, protože jeho náhled na práci v Hollywoodu by mohl být hodně netradiční a zábavný. Kniha by tak určitě snesla ještě jedno pokračování. 80 %
PS: Je pravda, že česká edice má výborný překlad, ale editorských chyb je zbytečně moc, což hodně mrzí.

4 08.02.2018

Filozofický román, který je psaný spíš v evropském stylu, budou určitě jinak hodnotit křesťané a jinak ateisté. Já jakožto nepraktikující katolík vnímám knihu jako výborný psychologicko-filozofický román o těžké krizi víry, kterou musí projít každý, kdo striktně dodržuje veškerá pravidla a žije dle Desatera. Endó velmi pomalu vykresluje křehkou psychicku mladého kněze, pro něhož je zpočátku vrcholem mučednická smrt, postupem času ale chce zůstat živý a při setkání se svým učitelem zjistí, že je nutné respektovat jiné náboženství jiné země. Děj tu prakticky neexistuje, všechno je o popisech doby a pocitech, které hlavní hrdina prožívá, proto jde Endó do naprostých detailů a do psychiky nahlíží opravdu důkladně. Někdy je to psáno hodně těžkým jazykem a souvětí jsou zbytečně dlouhá a celé se to vleče, to jsou ale vlastně jediné výhrady, které k jinak hodně zvláštní, ale výborné knize mám. PS (MENŠÍ SPOILER): To, že vynikající film z roku 2017, má jiné zakončení než kniha, vzhledem ke křesťanské výchově a vyznání režiséra Scorseseho zcela chápu - dává totiž naději, že uvnitř člověk víru nikdy neztrácí. (KONEC MENŠÍHO SPOILERU) 75%

4 29.01.2018

Sama o sobě je vlastně povídka zajímavá jen samotným koncem, který nechává diváka v očekávání, což si myslím, že k podobným povídkám patří. Samotné téma je sice otřepané, Flynn s ním ale nepracuje úplně tradičně a rozehrává něco jiného, než se zdá, a to je taky velmi příjemné. Hlavní postava cynické "věštkyně" je sympatická a k takovým příběhům patří. Jen je trochu škoda, že v té povídce není nic, co by čtenáře překvapilo, nebo alespoň nějaký humor a nadhled, ale uznávám, že na to asi na takovém prostoru není úplně čas. Ve výsledku tak jde o obyčejnou povídku, která není hororová, ale spíše thrillerová. 60 %
PS: Samostatnou otázkou pak je české vydání, které má sice hezkou vazbu a celkové řešení, ale to, že není v žádném výběru, ale vychází sama o sobě, se mi zdá dost přehnané.

4 13.01.2018

Přiznám se, že jsem čtvrtý díl Milénia (i když je román "jen" inspirován, zároveň je prezentován jako čtvrtý díl) čekal mnohem horší, takže mě výsledek docela příjemně překvapil. Je ale nutné přijmout to, že zatímco Larsson chtěl svou trilogií na něco upozornit a před jejím napsáním byly hodiny a hodiny různých rešerší, které celý děj posouvaly co nejvíce do reality a byly na knihách znát, Lagercrantz nemá potřebu nějakého přesahu, a ačkoli apeluje na nebezpečí kyber-kriminality, dopad není takový, jaký měla původní trilogie. Jakožto samostatná kniha funguje Dívka v pavoučí síti docela dobře, i když začátek je notně rozvleklý a na můj vkus příliš odborný a prokrácení by mu jedině prospělo. Když se ale děj rozjede, už je kniha čtivá, svižná a odsýpá a bez větších problémů dospěje ke svému konci. Z pohledu čtenáře původní trilogie mě mrzí, že je tu použito až moc klišé (autistický chlapec je svědkem vraždy a je jediný, kdo je schopen identifikovat vraha), postavy jsou prakticky nesmrtelné (to ale můžeme svým způsobem vytýkat Larssonovi také) a vztah Mikaela a Lisbeth se vůbec nikam neposunul. Přivedení Kamily do děje působí trochu samoúčelně a tajemství, které kolem ní budoval Larsson, je rázem pryč, na druhou stranu s ní ale chce Lagercrantz asi pracovat i v budoucnu, takže rovnou vyložil karty na stůl. Ve výsledku ale kniha není vůbec tak špatná, jak si plno čtenářů může myslet, jen jde o "obyčejný" technothriller s minimálním přesahem, což je, pravda, na takovou trilogii trochu málo, ale při troše tolerance a odstupu to tolik nevadí. 70 %

4 28.12.2017

Pro mě docela zklamání, protože Stoletý stařík se mi poměrně líbil, jenže Analfabetka už mě tak neuchvátila. Příběh byl na mě absurdní až příliš a už se nepohyboval v rámci nějaké minimální uvěřitelnosti (linii s atomovou bombou mohl Jonasson klidně vynechat) a byl hodně překombinovaný a dost bizarní. Titulní postava je sympatická, ale opět platí, že v jejím osudu je tolik náhod, že to ty sympatie trochu sráží. Je pravda, že Jonasson zatím píše pořád stejně, což nebývá na škodu, v tomhle případě ale asi trochu ano. Rozhodně se ale knize nedá upřít čtivý a svižný styl, docela dost zajímavých a sympatických postav a poměrně funkční humor. Jen je škoda, že když už autor zvolil tak šílený příběh, že nazabrousil trošku do satiry, která by tomu hodně pomohla. Ve výsledku tak jde o knihu, k níž se vracet už nebudu, a jíž jsem v závěru dočítal jen z povinnosti, protože rozečtené knížky zásadně neodkládám. 60 %

4 27.10.2017

Puškin tady v mnohém překvapí a na to, že je vlastně romantický autor, je Kapitánova dcerka poměrně brutální novela, v níž se nevyhýbá popisům násilných poprav a výjevů včetně třeba useknuté hlavy. Nevím, jak moc děj odpovídá skutečnosti, každopádně Pugačevovo povstání je tu popsáno srozumitelně a jasně (kvituji i vysvětlivky a některé vypuštěné a upravené pasáže, které jsou zmíněny v novém překladu od Odeonu) a vše dost odsýpá, protože vzhledem k rozsahu není čas na dlouhé popisy. Z romantismu tu Puškin zachovává vlastně jen lásku, kterou ale líčí bez většího citu a zaujetí hlavního hrdiny, rozhodně není hlavním tématem, ale objevuje se tu spíš jen tak mimochodem. Ani charakteristika postav není tím nejvýraznějším a opět platí, že je načrtnuto jen to nejdůležitější, ale rozhodně to neškodí. Kapitánova dcera je tak hodně čtivá, má spád a nezdržuje se zbytečnými popisy. Jen vlastně zdlouhavý začátek je snad to jediné, co by se dalo vytknout, každopádně tahle novela má mezi klasikami své místo oprávněně a myslím, že se dá úplně bez problémů číst i dnes. 85 %

4 02.10.2017

Dominik Dán tentokrát volí trochu jiný způsob a linii s vyšetřováním zločinu prolíná s deníkovými záznamy odsouzeného profesora, čímž dělá z Krauze a spol. do poloviny vedlejší postavy. Posléze už se vrací do starých kolejí a nadvládu přebírá policejní oddělení. Čeho si na Dánovkách cením, je to, že ačkoli o policejní práci toho moc nevím, tak si myslím, že takhle nějak by to mohlo vypadat - minimum akce, ale spíš úmorné prohledávání spisů, hledání souvislostí a výslechy lidí, kteří už mluvili tolikrát, že jsou protivní. Román ma spád, není v něm žádná vata a děj je dost atraktivní a navíc v něm opět nechybí zapletení politiků, což je vždycky velké lákadlo. Dánův styl je čtivý, svižný, nechybí v něm nenucený humor a všechny policejní postavy jsou sympatické a při čtení si vždycky říkám, že doufám, že i v naší policii existuje nějaký takový Krauz, který se do případu zakousne a nespravedlnost tak vyjde najevo. Cela číslo 17 je malinko jiná než "dánovky", které jsem dosud četl, ale pořád výborná. 80%

4 17.07.2017

Ačkoli krátká, ne úplně jednoduchá a stravitelná kniha, o níž se jen těžko píše nějaký smysluplný komentář. Mann v ní rezignoval na příběh, ale spolehl se spíš až na básnickou lyriku, kterou popisuje jednak romantickou a uhrančivou krajinu v Benátkách a pak také vnitřní svět starého spisovatele, který se setká s mladým hochem, který mu připomene krásu života, který ho už pomalu opouští, připomene jeho vlastní mladá a idealistická léta a zapálí v něm hodně zvláštní náklonnost a cit. Mann tu používá jen velmi málo přímou řeč, místo které se soustředí na přesné a rozvleklé popisy. Je tu opravdu mnoho zajímavých momentů (počáteční setkání spisovatele se skupinou mladých lidí - možná homosexuálů - kterým se dvoří stárnoucí pán, který hlavnímu hrdinovi přijde v tu chvíli směšný, lyrické a citlivé vykreslení nerovného vztahu starce a mladíka), nad nimiž se můžete zamyslet, protože mají nadčasovou platnost. Potěší i květnatý jazyk plný metafor a symbolů. Navíc je tato novelka hodně krátká, a i přes dlouhá souvětí a jejich náročnou stavbu se dobře čte. Není to dílo, které by strhlo, ale ve čtenáři zanechá takovou zvláštní melancholickou náladu a vlastně ho i donutí trochu více užívat běžného života. Zásadní chyby nevidím, ale na plný počet to také úplně není. 80%

4 06.05.2017

Velmi lehce a s velkou nadsázkou psaný román, který zmiňuje snad všechny neduhy (nejen) tzv. vyšší společnosti a ukazuje naprostou absurditu byrokracie carského Ruska, s níž si ale dnešní doba kdekoli na světě příliš nezadá. Ano, je škoda, že Gogol dílo nedokončil a čtenář se tak vlastně pořádně nedozví, co má Čičikov s dušemi v plánu a ani to, proč mu v jednom z mála fragmentů druhé části hrozí vězení a co se s dušemi stalo. Kniha je ale tak svěží a čtivá, že by člověk skoro nepoznal, že je z devatenáctého století. Gogol si dává záležet na popisu všedních situací, statků i roztodivných postaviček, které mají "velké" osobní starosti, které jsou ale v kontextu společnosti vlastně banální. Jeho inteligentní a nenucený humor přecházející v satiru se mi hodně líbí a je to jeden z důvodů, proč jeho dílo překonalo propast času a dá se bez problémů číst i dnes. Pochválit musím české vydání Odeonu z roku 2016, které je výborně přeložené a čtivé. Jen je škoda, že v něm chybí jakýkoli znalecký doslov, který by objasnil, jak to s románem celé bylo, kolik měl mít původně částí a co v nich mělo být, takhle jsem si to musel dohledat v laických internetových encyklopediích. 80%

4 24.04.2017

Nevím, jak to ten King dělá, ale vždycky mě dostane, i když variuje sám sebe a není originální. Právo nálezce je tak trochu kombinací Misery a Vykoupení z věznice Shawshank, což mu lze vytýkat, stejně jako to, že by se děj vlastně obešel bez tří hrdinů z Pana Mercedese a nepochybuji o tom, že kdyby tenhle román psal King někdy v mladších letech, tyto tři postavy by se tam nevyskytovaly. Ono to ale vlastně nevadí, protože i když je celý závěr trošku akčnější, než je u Kinga zvykem a možná tak trochu nepravděpodobný, pořád skvěle funguje, je výborně napsaný a má spád. To ostatně platí o celé knize (možná až na trochu pomalejší rozjezd). Postava Morrise Bellamyho je naprosto perfektní a dokonale vykreslený "magor", jehož motivaci ale jakožto vášnivý čtenář rozhodně chápu, akorát, že situaci řešil radikálněji a celá pasáž při jeho setkání s majitelem antikvariátu je typicky kingovská a nemá nejmenší chybu. I Pete je výtečně vykreslen a jeho morální dilema je naprosto pochopitelné a podobně je na tom vlastně i jeho sestra. Trojice svérázných detektivů je docela sympatická, jejich špičkování děj příjemně osvěžuje a zejména Bill Hodges je další Kingův zajímavý hrdina. Vysoce oceňuji závěrečnou kapitolou, která je lákadlem na završení trilogie, které by se mohlo vrátit k hororovým kořenům. Rozhodně potěší i to, že celá kniha je protknuta hodně svéráznou láskou k literatuře a literární tvorbě, což všichni oddaní čtenáři jistě chápou. 75%

4 03.04.2017

Zatím rozhodně nejlepší kniha z celé série, která je v závěru maximálně strhující. Po úvodu, v němž King dořeší splašený vlak z dílu předchozího, už čtenáře v jednom velkém flashbacku zavede do Rolandova mládí a rozehraje romantický western z dávnověků, v nichž se něco stalo, zatím ale nevíme co. Charaktery jsou tu opět fantasticky propracované a každý má svou hloubku a je až fascinující, jak King dokáže na charakteru starosty, který se tu moc neobjevuje, přenést na čtenáře znechucení jeho postavou a chlípností. Jsou tu i výborní záporáci, mezi nimiž vynikají stará čarodějnice, teta Susan a Jonas a výborně funguje i romantický vztah Rolanda se Susan. Z celé knihy je vůbec cítit značná osudovost a epičnost, což se mi u Kinga ještě nestalo v takové míře a čtenář po celou dobu ví, že má co dělat s opravdu důležitým a zásadním příběhem. Hodnocení posouvá samotný závěr, v němž jsou většinou popisovány opravdu hodně brutální bitky a přestřelky a celé to má obrovský spád a čtenář se v tom ani na chvilku neztratí. Je pravda, že kniha je chvílemi zdlouhavá a šla by asi o takových sto stránek zkrátit, to ale není taková vada na kráse, protože to, jak King pracuje s rozvíjením celé ságy a velmi jemně přináší další tajemství, která snad odhalí, je naprosto fascinující. Věrný čtenář si navíc může užít přímý odkaz na román Svědectví a částečné propojení obou světů. Baže, vynikající dílo. 90%

4 08.03.2017

Určitě zajímavá kniha, u níž je ale nutno počítat s tím, že vlastně nemá děj, ale je hodně o pocitech a vztazích mezi postavami, což může být malinko problém. Highsmith to čtenáři moc neusnadňuje a celá kniha je psána zvláštním odtažitým stylem a působí dost chladně. Proto trvá, než se čtenář tzv. začte a těžko říct, zda se to někdy úplně podaří, protože román nikdy nestrhne a nemá spád. Vztah obou žen je každopádně zachycen citlivě a detailně, čili máme možnost nahlédnout do jejich psychiky a naprosto chápat jejich motivaci. Hodně zachraňuje závěr, který už je poměrně svižný a částečně nečekaný. Opravdu škoda, že to celé působí tak odtažitě a chladně, každopádně vzhledem k době, kdy román vznikl, jde o neotřelý a odvážný kousek. 60%

4 23.02.2017

Velmi důstojné volné pokračování autorovy prvotiny ...A je čas zabíjet se dá hodnotit vlastně úplně stejně. Grisham umí velmi jednoduše a čtivě vytvořit atraktivní právnickou kauzu, která je docela zamotaná a její vyznění nemusí být jednoznačné. Rozsáhlé délky není třeba se bát, protože příběh je čtivý, svižný a rychle odsýpá. Vysloveně potěší i to, že když už se děj zdá předvídatelný, rozuzlení docela překvapí a především samotný závěr je hodně realistický a vše, co by se u něj dalo kritizovat, sám osvětlí. Autor navíc nikomu nestranní a i strana odpůrců, jakkoli je chamtivá, se dá pochopit a není popisována démonicky. Jediné, co bych tak Grishamovi vytkl, je zbytečné množství postav a dějových linek (minimálně ta s předsedou poroty nehrála žádnou zásadní roli), které trochu zdržují a odvádějí pozornost. Jinak je ale moc fajn znovu poznat některé hrdiny, podívat se, jak se (ne)změnili a držet jim palce k (snad) úspěšnému konci. 80%

4 17.11.2016

Hodně zvláštní kniha, která je v našich končinách unikátní. Klíma zpočátku docela láká na zvrhlý, ale zajímavý příběh německého velmože, který si vezme nevzhlednou a od pohledu nepříjemnou ženu. Když se ale čtenář dostane do deníkových zápisků, začíná být kniha hodně bizarní a lze jen těžko odhadovat, kde je skutečnost, kde hrdinovy představy a zda to vlastně není jen jeden velký přelud chovance ústavu pro choromyslné. Je asi pozitivum, že Klíma si nebere servítky a docela otevřeně popisuje sodomii, masochismus, sexuální styk a v závěru i nekrofilii. Některé výjevy jsou hodně nekompromisní a brutální, navíc se tu nešetří ani vulgarismy. Je škoda, že je to celé psané tak komplikovaně a v závěru už je to ubíjející svou monotónností, samotný závěr toho ale dost zachraňuje. Zřejmě bude platit, že čím víc znáte filozofii Schopenhauera a Nietzscheho, tím víc se Vám bude líbít Klímovo dílo. I tak je to ale velmi dobrá ukázka české dekadence. 65%

4 02.09.2016

Tak nějak nevím, co ke knize více psát. Je to vlastně další z dlouhé řady fiktivních příběhů obyčejných lidí na pozadí reálných událostí a není ničím výjimečná. Hlavní hrdinka je chvílemi sympatická, chvílemi protivná, ale některé situace glosuje velmi dobře, nejoriginálnější na knize tak je její kamarád mlok. Giesbert píše svižně a čtivě, díky čemuž je kniha rychle přečtená a nemusí se nad ní moc přemýšlet. Je ale škoda, že v ní chybějí větší emoce a jak události legrační, tak ty tragické jsou popisovány tak suše, že vlastně se čtenářem nijak nepohnou. Celé to plyne monotónně, události ubíhají jedna za druhou a autor se nikde moc nezdržuje. Je mi jasné, že tyto příběhy je čím dál těžší vymýšlet, i proto je kniha docela fajn a příjemná a nabídne několik životních pravd. Znovu bych si ji ale nepřečetl a myslím si, že existují i lepší. O tom, že je to poctivá žánrovka, ale netřeba pochybovat. 60%

4 25.08.2016

Zpočátku vše vypadá jako slušná, i když ničím výrazná teenagerská romance o nepochopení okolím a prvních láskách, které nás vesměs ovlivní na celý život. Pak se ale NĚCO stane a kniha nabere úplně jiný směr a mění se v přemýšlivější román o ztrátách, nálezech, tajemstvích, smyslu života a odpouštění. Jelikož jsou před tato témata postaveni teenageři, je řešení mnohdy roztomile naivní a plné omylů, což k tomuto věku ale určitě patří a každý si myslí, že právě on má ten největší problém na světě. Kniha má spád i slušné tempo, je psána jednoduše a čtivě a atmosférou vystihuje přesně onu bezstarostnost dospívání, která kontrastuje právě s druhou polovinou, kdy jsou hrdinové postaveni před závažnější trápení. Postavy jsou sympatické a de facto autentické, protože se v nich najde snad každý ve své mladší podobě. Je pravda, že konec mohl být doslovnější a ohledně motivace postav mohl být Green konkrétnější a onen motiv posledních slov zůstává trochu nevyužit, to ale vlastně vůbec nevadí, protože autor píše citlivě, nepodbízí se a ukazuje, že i do mládí může zasáhnout to, co by nikdo nečekal. Hvězdy nám nepřály mají závažnější téma a jsou vtipnější, proto možná pro někoho subjektivně lepší, Hledání Aljašky je ale o chloupeček lepší. 75%

4 25.07.2016