callahanh komentáře u knih

Tak nějak nevím, co ke knize více psát. Je to vlastně další z dlouhé řady fiktivních příběhů obyčejných lidí na pozadí reálných událostí a není ničím výjimečná. Hlavní hrdinka je chvílemi sympatická, chvílemi protivná, ale některé situace glosuje velmi dobře, nejoriginálnější na knize tak je její kamarád mlok. Giesbert píše svižně a čtivě, díky čemuž je kniha rychle přečtená a nemusí se nad ní moc přemýšlet. Je ale škoda, že v ní chybějí větší emoce a jak události legrační, tak ty tragické jsou popisovány tak suše, že vlastně se čtenářem nijak nepohnou. Celé to plyne monotónně, události ubíhají jedna za druhou a autor se nikde moc nezdržuje. Je mi jasné, že tyto příběhy je čím dál těžší vymýšlet, i proto je kniha docela fajn a příjemná a nabídne několik životních pravd. Znovu bych si ji ale nepřečetl a myslím si, že existují i lepší. O tom, že je to poctivá žánrovka, ale netřeba pochybovat. 60%

4 25.08.2016

Zpočátku vše vypadá jako slušná, i když ničím výrazná teenagerská romance o nepochopení okolím a prvních láskách, které nás vesměs ovlivní na celý život. Pak se ale NĚCO stane a kniha nabere úplně jiný směr a mění se v přemýšlivější román o ztrátách, nálezech, tajemstvích, smyslu života a odpouštění. Jelikož jsou před tato témata postaveni teenageři, je řešení mnohdy roztomile naivní a plné omylů, což k tomuto věku ale určitě patří a každý si myslí, že právě on má ten největší problém na světě. Kniha má spád i slušné tempo, je psána jednoduše a čtivě a atmosférou vystihuje přesně onu bezstarostnost dospívání, která kontrastuje právě s druhou polovinou, kdy jsou hrdinové postaveni před závažnější trápení. Postavy jsou sympatické a de facto autentické, protože se v nich najde snad každý ve své mladší podobě. Je pravda, že konec mohl být doslovnější a ohledně motivace postav mohl být Green konkrétnější a onen motiv posledních slov zůstává trochu nevyužit, to ale vlastně vůbec nevadí, protože autor píše citlivě, nepodbízí se a ukazuje, že i do mládí může zasáhnout to, co by nikdo nečekal. Hvězdy nám nepřály mají závažnější téma a jsou vtipnější, proto možná pro někoho subjektivně lepší, Hledání Aljašky je ale o chloupeček lepší. 75%

4 25.07.2016

Velice silná a kontroverzní kniha, která patří k těm nejtemnějším a nejbezvýchodnějším, jaké jsem kdy četl. Nedělám si iluze o lidském pokolení a naprosto věřím tomu, že za války se dějí věci, které je lepší nevědět, přesto mi dost vadilo, že v knize není jediná sympatická a řekněme jakž takž morální postava, čímž si autor ubírá na autenticitě, protože z logiky věci není možné, aby alespoň jeden obyvatel vesnice nebyl v rámci možností normální. Je možná škoda i to, že kniha vlastně postrádá souvislý děj, ale je spíše sledem víceméně krutých epizod, které odhalují něco z podstaty člověka. Po přečtení knihy jsem ale pochopil, proč někteří uznávali sovětskou armádu jako spasitele a podlehli kouzlu komunismu a vlastně mi i došlo, že mohli být lidé (mimo nacistů), kteří holocaust tiše schvalovali. K nejsilnějším momentům určitě patří šílený farmář, který vydloubne oči čeledínovi a především zběsilá jízda Kamyků vesnicí, která je brutální, strašná a děsivá. Pokud by třeba jen polovina z toho všeho byla pravda, můžeme se všichni stydět, jaké lidské pokolení vlastně je. Vynikající kniha, kterou už ale nechci hned tak číst znovu, protože je hodně intenzivní. 80% PS: Jsem upřímně zvědav, jak ji Marhoul zfilmuje, aniž by neubral nic z jejího "kouzla" a zároveň ji zpřístupnil širšímu publiku. Nemyslím si, že je to úplně možné.

4 09.05.2016

Pro dnešního čtenáře velmi těžko stravitelná kniha, která vyžaduje plnou pozornost a nečte se vůbec jednoduše. Mann tu hodně květnatým a chvílemi archaickým jazykem, který přiznaně paroduje, obsáhle a pomalu vypráví příběh nadaného skladatele, který se upsal ďáblu, aby zkomponoval opus magnum. Plně chápu, proč Mann zvolil takový postup, je tu znát, jak moc ho bolí, jakou cestu nastoupilo po první světové válce Německo, jak moc svou vlast miluje, i když v ní nemůže zůstat a jak pořád věří humanistickým myšlenkám. Přesto je kniha opravdu neúnosně dlouhá, popisná a v odborném líčení hudebních kompozic až úmorná. Mann měl román chirurgicky přesně připraven, je vidět, jak ho měl promyšlený a věděl, co chce psát. Přiznám se, že až doslov nového vydání (Academia, 2016) mi vše ujasnil a odhalil tu zásadní věc, že hlavní postava je silně inspirována Nietzschem, protože bez této znalosti bych musel psát, jak mi Leverkühn vlastně není sympatický, když si dobrovolně "pořídí" syfilis a není schopen si zařídit ani vlastní sňatek. Uznávám kvality tohoto díla, ale číst už ho nikdy nebudu, ačkoli má zajímavé téma a rozvíjí zajímavé myšlenky. Velká škoda, že je tak nepřístupný, to ale na druhou stranu asi Mann tolik neřešil. Krásná literatura v pravém slova smyslu. 70%

4 29.04.2016

Tragikomické povídky jsou typicky kunderovské a skrývá se za nimi jak smích nad lidskou malostí a každodenním pokušením, tak i tragika nad zbytečně zničenými vztahy a neschopností a strachem dvou lidí komunikovat. Všechny povídky jsou psány lehkým jazykem, s nadsázkou, jejich podtón je ale trošku temnější (Falešný autostop je ke konci vysloveně temný a depresivní; Eduard a Bůh je něco podobného) a vybízí k zamyšlení. Kunderovou výhodou je, že umí to podstatné napsat stručně, není příliš popisný a rovnou jde k jádru věci. Navíc je znalec lidí a jejich rozpoložení zprostředkovává důvěryhodně, přitom nikterak složitě, k dobru se musí připočítat i to, že zvládá ženské postavy, což také není úplně obvyklé. Možná je škoda, že tu není vícero povídek a některé jsou zbytečně krátké, mám ale dojem, že přesně tak to Kundera chtěl a nelze mu to vyčítat. Vzhledem k tomu, že je to vlastně dílko o vztazích a ne úplně o politice, která je ale jeho nedílnou součástí, jde o nadčasovou záležitost, na níž se dá demonstrovat, že ať se mění vládnoucí režimy, doba a rozšiřují se možnosti poznání, člověk zůstává pořád stejný a ve vztazích to moc neumí, ale snaží se být dokonalý. 85%

4 28.01.2016

O fungování tajných služeb samozřejmě nevím vůbec nic, ale myslím, že Le Carrého romány jsou poměrně realistické. V Nejhledanějším muži se toho moc neděje, akce je tu minimum a pozornost je soustředěna spíš na plánování každého detailu, podrobnou přípravu dialogů a snahu být před všemi o krok napřed. Tím pádem nejde kniha čtenářovi naproti a ten tak musí její četbě věnovat plnou pozornost, protože ve hře různých agentů se zcela záměrně těžko orientuje, autor se mu ale odvděčí zajímavým a svým způsobem poutavým portrétem fungování špionážních organizací, v nichž není prostor na chybu a všechno se řeší prakticky "od stolu". Je pravda, že tu zcela chybí hlubší psychologie postav, vlastně ani ty nejsou kdovíjak propracované a zápletka je velmi banální, jenže Le Carré to vše popisuje tak věrohodně, že z toho mrazí. Nejlepší na knize je ovšem to, že se nikdy nedozvíme, kde byla pravda a zda šlo o terorismus, nebo ne, čímž nabírá na realističnosti a syrovosti. 75%

4 11.10.2015

Není to jednoduché čtení, zabere to poměrně dlouhý čas, ale pro velké ruské romány mám slabost, takže mi to vůbec nevadí. Tolstoj velmi pomalu, soustředěně a především detailně popisuje reálnou situaci ruské společnosti v devatenáctém století, v níž hrály prim konvence, přetvářka a jasně daná pravidla, která se musela dodržovat. Na rozsáhlé ploše nechává promlouvat své názory na vedení hospodářství a snahu změnit společnost a otevřít ji světu. Titulní Anna je možná místy protivná a těžko snesitelná, jenže je také odvážná, protože se pro lásku vzdala úplně všeho. Místy bylo fascinující číst pasáže mezi ní a Vronským a vůbec všechny, v nichž se objevila, protože o tehdejší době vypovídaly mnohé. Tenhle román zestárl jen minimálně, je dost nadčasový a spousta dnešních děl u něj bledne závistí. Jediné, co se snad dá dnes vytknout (mimo náročnosti a pomalého tempa), jsou zdlouhavé pasáže o politice a hospodářství, které jsou ze současného pohledu zbytečné, jenže naprosto chápu, proč je tam Tolstoj dal. O Anně Karenině by se dalo povídat a psát dlouho (což je ostatně vidět i na zdejších komentářích) a daly by se provádět rozbory, do čehož se pouštět nebudu. Napíšu už jen to, že jde o jednu z nejlepších knih, jakou jsem kdy četl a nebýt těch popisů politického myšlení a hospodářství, dal bych pět hvězd. 90%

4 18.07.2015

Nevím, jaká byla dělba práce obou autorů a asi nemá smysl po tom nějak výrazně pátrat, ale Talisman se mi četl hodně těžce, což se mi u Kinga stává jen výjimečně. Rozjezd je výborný, naláká na další pokračování a je tu opět rozehrán v základu jednoduchý, v hloubi však komplikovaný příběh plný nástrah, napětí, ale tentokrát bohužel i nudy. Za zásadní problém knihy považuji to, že je opravdu zdlouhavá, některé pasáže se v ní zbytečně opakují a tentokrát jsem se trochu ztrácel i v popisech, může to ale být dáno i tím, že fantasy obecně moc nemusím, takže jsem se v ději v Teritoriích úplně neorientoval a příliš mě nezaujal. Možná kdyby pánové knihu zkrátili o minimálně sto stran, mohla být přece jen sevřenější. Na druhou stranu jde ale pořád o nadprůměrné čtení, v němž nechybí typické kingovské atributy - skvělí záporáci, kamarádství na život a na smrt, předčasně vyspělé děti, před nimiž leží zdánlivě nemožný úkol, děsivé momenty i naturalistické popisy některých výjevů a některé opravdu strhující pasáže (kompletní podzápletka s Vlkem a speciálně příběhy z "dětského domova" patří k tomu vůbec nejlepšímu v knize). I z tohoto důvodu zkrátka nemůžu dát tři hvězdičky, ale musím přidat jednu navíc, ačkoli Talisman nebude patřit k těm "kingovkám", k nimž bych se někdy vracel. 70%

4 05.06.2015

Tady jablko opravdu nepadlo daleko od stromu a Joe Hill svého otce nezapře. Námět tedy opravdu vypadá, jako by vypadl tátovi ze šuplíku a nějak už na něj neměl chuť, tak ho dal juniorovi na rozvedení do debutu. Z knihy je znát takový ten mladický elán, kdy se autor s ničím nemaže a nebojí se opravdu brutálních výjevů a nemá problém s hodně morbidními až úchylnými motivy, což se navíc k hlavní postavě, metalovému hudebníkovi, skvěle hodí a jeho záliba ve sbírání děsivých artefaktů mi přijde originální. I proto se mi začátek dost líbil a zápletka mi přišla naprosto bravurně rozehraná, atraktivní a čtivá. Nápad s koupeným duchem, kterého se nelze zbavit, je poměrně zajímavý a ne až tak tradiční, proto mě trošku mrzelo, jak Hill vše popisuje až moc doslovně a přímočaře a vlastně nedává prostor čtenářské fantazii. Ve druhé polovině tempo trošku opadne a popisy akce jsou trošku chaotické (několikrát jsem se k nim musel vracet, abych se zorientoval), což dojem malinko sráží. Konec to ale zase vrátí k nadprůměru a přiznám se, že mnohými kritizovaný happyend mi v tomto případě nevadil. Měl-li bych použít filmovou terminologii, Hill napsal kvalitní hororové béčko, které asi nemá vyšší ambice než být poctivou žánrovkou. Hodně solidní počteníčko, které ale asi vyděsí málokoho. 70%

4 01.05.2015

Gillian Flynn má zvláštní dar - umí poměrně otřepané téma napsat neotřele a poměrně originálně. Temné kouty jsou toho zářným příkladem, od počátku na čtenáře padne temná a depresivní atmosféra naprosté bídy a zkaženosti, která vede k tragédii jedné rodiny. Naprosto chápu, že hlavní hrdinka nemusí být někomu sympatická, já jsem jí ale docela rozuměl a v závěru i fandil, aby vše objasnila a bylo jí trošku lépe. Oceňuji takřka geniální rozhodnutí střídat současnou linii s flashbacky, kde se odhaluje celá událost, protože tím dosáhla autorka toho, že byl děj napínavý až do konce a také toho, že potenciálních pachatelů je hned několik a prakticky nejdou odhadnout. Flynn také umí pracovat s napětím, které skvěle graduje až k samotnému závěru, kde se vše rozplete a kniha se čte prakticky jedním dechem a nemá slabé místo. I proto mě trošku zamrzel zbytečně lehce akční konec a hlavně to, že autorka vlastně vůbec nevysvětlila, proč je hlavní hrdinka zmrzačená, což mi přijde docela dost zásadní, když se na tuhle skutečnost několikrát odvolává. To jsou ale jediné větší výhrady, které k Temným koutům mám a musím napsat, že jsou o třídu lepší než Ostré předměty a prokazují, že Flynn umí napsat promyšlený a psychologicky propracovaný strhující příběh, který zkrátka musíte dočíst, protože nevíte, jak dopadne. 90%
PS: Kontrast jejího křehkého vzhledu evokujícího spisovatelku klasických ženských románů a jejích naproto brutálních a syrových děl, za která by se nemusel stydět kdejaký autor, mě nepřestane fascinovat.

4 24.04.2015

Naprosto brilantní psychologická studie a vlastně takový Zločin a trest po francouzsku. Zolova pozdější díla jsou sice trošku jinde, Tereza Raquinová je ale zřejmě nejpřístupnější, protože není tak rozsáhlá. Autor tu precizně vykresluje psychologii dvou vrahů, kteří si uvědomí, že po spáchaném zločinu ztratil jejich vztah náboj a vzrušující pečeť tajemství a také to, že s tím, co provedli, musí nějakým způsobem žít, což se jim moc nedaří. Prakticky dokonale je tu vystižena destrukce jednoho vztahu a smutný úděl člověka, který díky nemoci nemůže cokoli udělat. Jediné, co bych vytkl, je to, že i přes nevelký rozsah, je to všechno někdy dost monotónní a chybí tu jakýsi sociální přesah, který je přítomen v autorových pozdějších románech. Pro někoho může být negativem (stejně tak ovšem i pozitivem) i fakt, že až na výjimky pasáží z márnice tu není příliš naturalismu a syrově popsaných výjevů. Jinak je ale Tereza Raquinová perfektní kniha, která je nadčasová a i skeptiky přesvědčí o tom, že některá klasika se dá v klidu číst i dnes a člověk se do ní nemusí nutit. 90%

4 20.03.2015

Druhý případ oddělení Q je v podstatě srovnatelný s tím prvním. Adler-Olsen má dar psát jasně, stručně, přitom čtivě a napínavě tak, že ačkoli má kniha přes čtyři sta stránek, je přečtena dost rychle. Další nespornou výhodou je fakt, že i když rezignuje na klasický moment překvapení a vraha odhalí hned na začátku, na působivosti to nikterak neubírá. Je to dáno jednak tím, že případy staré několik let mají své kouzlo a atraktivitu a tím, že čtenář ví, že pachatel pobíhá po svobodě, je to možná ve výsledku ještě napínavější, než kdyby vraha(y) neznal, a jednak i tím, že Carl Morck a Asad jsou skvěle vymyšlená dvojka a sledovat jejich rozvíjející se vztah i to, jak jeden druhého ovlivňuje, je opravdu radost. Navíc právě tyhle momenty (a od této knihy také postava svérázné Rose) dodávají příběhu potřebný cynický a jemný humor, který vše v pravý čas odlehčí a ukáže, že Morck není úplný nelida. Taktéž i jeho snahy o dobytí srdce jeho psycholožky a slovní přestřelky se synem a podnájemníkem stavějí knihu do jiného světla. Zabijákům se tak dají možná vytknout určitá klišé spjatá s politikou a bohatými lidmi (bohatí a mocní musí být vždy zkažení a mít nějakou úchylku), pár nelogičností a hlavně zbytečně akční závěr, který působí dost tuctově. Toto ale do značné míry vyvažuje skvělý popis jednotlivých obsesí, lovu zvířat i naprosto chladnokrevných vražd a následného promyšleného jednání. Zabijáci jsou ve výsledku napínavá a strhující kniha, která čtenáři nedá spát. 85%

4 03.03.2015

Velice solidní žánrovka, která mě mile překvapila. Dlouho se mi do ní nechtělo, nakonec jsem se do ní konečně dal a nelituju. Wilson získává body tím, že poněkud neoriginální téma vypráví deníkovými záznamy, střídá vypravěče i styly vyprávění, čímž to celé osvěžuje a notně oživuje, takže to plyne rychle dopředu. Příběh je sice strohý, ale je plný zajímavých nápadů a bohužel ne nemožných vizí, které by se brzy mohly vyplnit. Wilson píše stejně úsporně, ničím se moc nezdržuje a čtenáři sděluje jen to nejnutnější, což je ku prospěchu věci, protože ten se pak nikdy nenudí. Je pravda, že tu vlastně až na výjimku "Koumáka" neexistují až tak zajímavé charaktery a žádná postava nemá dostatečnou hloubku a Wilson příliš neumí prodat myšlení robotů. I závěr mohl být možná víc strhující a trošku rozsáhlejší, protože není až tak působivý, jak by si možná téma zasloužilo. Ve výsledku je ale Robokalypsa dost slušná sci-fi, která má co nabídnout a její zfilmování, které se zatím posunulo na nedohledno, by nemuselo být úplně marné. Vracet se k ní ale určitě nebudu. 70%

4 07.02.2015

S každou další knihou je Harry Hole sympatičtější a sympatičtější a i přes mnoho jeho nedostatků mu zkrátka nelze nefandit. V tom spatřuji obecně největší sílu Nesboho knih, protože Hole je opravdu výtečně napsaná postava, která má nějaký vývoj a nepostrádá motivaci, navíc je velmi fikaně veden jako jediný odborník na sériové vrahy v Norsku, proto není prakticky možné, aby byl z nějakého případu odstaven. Levhart je klasická "nesboovka", která je skvěle vymyšlená, dobře a rychle se čte, hlavně je plná napětí a troufám si říci, že i ten zkušenější čtenář má velké problémy s odhalením vraha, protože Nesbo vždy to nejzásadnější odhalí až na poslední chvíli, kdy to dojde i čtenáři, takže potenciálních vrahů existuje několik. Kniha disponuje pořádně hutnou severskou atmosférou s občasnými odskoky do Afriky, opravdu zvrhlým pachatelem (a pořádně bizarním vražedným nástrojem), zajímavými vedlejšími postavami a nezbytným napětím. Je možná škoda, že po odhalení vraha následuje ještě zhruba sto stran, které už nejsou tak skvělé jako ty předchozí, nýbrž "jen" velmi dobré. Zamrzí nejspíš i to, že z Holea už je ke konci malinko superman, který přežije všechno a všechny zachrání na poslední chvíli. Nebýt protahovaného závěru a tohoto faktu, možná bych šel i na plný počet. Ale na Přízrak se stejně těším hodně. 85%

4 01.01.2015

Instantní a oddechová kniha, která je pro mě bohužel dost povrchní a ve své podstatě o ničem. Musí se nechat, že Lauerová má osobitý a zajímavý styl, který ozvláštňuje kapitálkami, emotikony a zvýrazněním písma, což mnohdy stereotypní děj dost oživuje. Kladem je i to, že kniha i přes dějovou plytkost odsýpá a sem tam nabídne zajímavé momenty (suverénně nejlepším je rituál). Zásadní problém jsem měl bohužel s hlavní postavou, která mi byla extrémně nesympatická a absolutně nevěděla, co chce, navíc se chovala jako poblázněná puberťačka, což mi přišlo vzhledem k jejímu věku někdy malinko směšné. Přiznám se ale, že romány s podobnými hrdiny, kteří jsou bohatí a rozmazlení a zoufale se nudí, moc nemusím, což mohlo mé hodnocení dost ovlivnit. Popisy dokonalého mužského těla mi po chvíli přišly dost povrchní až primitivní a už jsem tak nějak toužil po obyčejných hrdinech a ne po dokonalých supermanech. Zřejmě nejsem "cílovka", takže spokojen úplně nejsem, na druhou stranu si to odstřelit úplně nezaslouží, protože je mezi řádky poznat, že autorka má nepochybně talent. Jen by zkrátka tahle kniha nemusela být tak povrchní a potřebovala by lepší a zajímavější příběh. 50%

4 25.10.2014

Co všechno je člověk ochoten udělat pro věc, bez které opravdu nemůže být? Jaké to pro něho a pro ostatní může mít následky? Přesně tímhle tématem se zabývá King v Nezbytných věcech a je to opravdu děsivá vize, která se ale může klidně stát. Samozřejmostí románu jsou skvěle propracovaný příběh, detailně popsané charaktery osob, což už je u Kinga tak nějak normální. Mistr dokáže udržet napětí zhruba na šesti stech stranách, neztratí se v příběhu, děj skvěle graduje, prostě paráda. Nejmrazivější ze všech osudů lidí z Castle Rocku mi přišel osud chudáka malého Briana Ruska, hned za tyto osudy bych řadil smutný příběh tělocvikáře Lestera Pratta a jeho milé. Jediné, co bych románu vytkl, je závěr, který je na můj vkus možná až moc protahovaný; tu bitku křesťanů s baptisty si mohl mistr klidně odpustit. Přesto jsou Nezbytné věci jedním z nejlepších románů, které jsem zatím od Kinga četl. 90%

4 08.08.2014

Dolores Claiborne je další parádní kniha od Stephena Kinga. Ač nepatří k jeho nejlepším, tak je pořád ještě dost děsivá a kvalitní. Dvě ženy, které mají víc společného, než se zdálo, obě mají skoro stejný smutný osud. Čím více se blížíte konci knihy, tím víc je vám Dolores, ale svým způsobem i Very strašně líto, za to, co se jim stalo. Konec knihy je na mistra poměrně nezvyklý, svým způsobem se konec dá nazvat happyendem, i když po kingovsku. Hlavními klady knihy jsou její spád, délka a hlášky, které Dolores při výslechu vypouští z úst, některé jsou opravdu bomba. Bohužel touto knihou se King chtěl zřejmě přiblížit klasikům světové literatury (napadá mě třeba Defoe a jeho Moll Flandersová), takže kniha nemá kapitoly a působí tak trochu více umělecky než ostatní kingova díla. Přesto přečtením této knihy neprohloupíte a když už nic, tak zjistíte, že i King je schopen napsat dílo, kterým se vzdáleně přiblížil klasikům. 75%

4 07.08.2014

Miloš Forman je úchvatný vypravěč a jeho historky bych mohl poslouchat / číst donekonečna, protože jsou jednak neskutečně zajímavé a také podány neopakovatelným stylem mísícím jemný humor a seriózní vyprávění. Co já vím? aneb... je toho příkladem, a ačkoli má kniha přes čtyři stovky stránek, čte se prakticky sama a de facto nemá slabé místo. Román je psán víceméně chronologicky, takže si čtenář vlastně projde celým Formanovým vývojem, dozví se něco o filmování dříve a v letech nedávných a v druhém plánu i něco o nelehkém životě v totalitní společnosti. Je fajn, že Forman s Novákem nevynechají zmínku o jediném režisérově počinu, i když na druhou stranu je škoda, že se některým filmům věnují obsáhleji (Přelet, Amadeus, Černý Petr) a jiným zase stručněji (Valmont, Konkurz, Muž na Měsíci) a nezmiňují se třeba alespoň pár odstavci o obřím oscarovém úspěchu Amadea. Je pravda, že dodaná část knihy je poznat, protože je psána malinko jinak a ne tak obšírně a košatě jako ta první, nicméně i v ní se dozvíme několik pikantností ze života a práce v Hollywoodu. Po přečtení na mě Forman působí jako pořád stejně skromný člověk, jakým byl v mládí, který každému rád pomůže a stojí si za svou prací a názory, čehož si cením. Kniha, které k dokonalosti chybí opravdu jen velmi málo. 90%

4 02.08.2014

Když nic jiného, tak rozhodně zajímavá kniha. Vermes si moc nelámal hlavu s nějakou kontinuitou nebo strhujícím dějem a přišel s relativně vydařenou politickou satirou. Ta na mě více fungovala v první polovině, kdy se Hitler adaptuje současné společnosti a jejím vymoženostem, pak už to celé rozbředne a začne to trochu stagnovat na místě. Ten, kdo podrobněji zná německé reálie, si knihu užije trošku víc, protože je tu dost lokálních narážek a fórků, které zřejmě vychází z fyzických podob německých představitelů. Trošku rozporuplné je to, že Hitler je tu vlastně takový sympaťák, který nevzbuzuje odpor, ale naopak si získává oblibu čtenáře a to nevím, zda je úplně dobře. Nicméně tu je pár naprosto dokonalých vtípků (přesné vystižení podstaty bulváru, degenerace televizní nabídky) a v druhém plánu i mrazivé poselství o tom, že zmanipulovat člověka je i v dnešní době strašně snadné. A úplně poslední kapitola o tom, jak se bude vracet na scénu a slogan je: "všechno nebylo jenom špatné", je hodně alarmující a myslím, že by na něj hodně lidí bohužel slyšelo, a nejen v Německu. Rozhodně doporučuju přečíst i přes určitou epizodičnost a nevyužitý potenciál. 70%

4 14.07.2014

Dá se pochopit, proč v době vydání způsobily Večery na slamníku takový poprask. John totiž sice píše válečné povídky a příběhy, na frontu ale čtenáře vezme málokdy a soustředí se především na každodennost a osudy těch, kteří třeba nejsou přímo ve válce, ale boje ovlivňují jejich osudy. Tu tedy někdo přijde o příbuzné a čeká doma, až se mu vrátí zbytek rodiny, aby ten pak zase odjel bojovat, tu si vojáci krátí čas mezi boji skládáním nesmyslného hlavolamu, tu jeden voják zjistí, že ačkoli svou ženu vlastně nesnáší a bije ji, na frontě mu moc chybí. Všechny povídky jsou psány s určitou nadsázkou, mají ale dost jinou atmosféru, protože zatímco některé jsou odlehčené a spíš humorné, jiné jsou vážné a mnohdy tragické. Velmi podobné je to s jejich čtivostí a jazykovou stylizací, protože některé se čtou velmi dobře a mají solidní tempo, jiné jsou naopak dost těžké, spíš pocitové a jazykově náročnější, takže z nich čtenář asi nemá takový požitek, neboť musí rozklíčovat různé významy. Celkově vzato tak jde rozhodně o zajímavou a tak trochu jinou knihu, než by čtenář od válečného díla očekával, zároveň je ale k jejímu přečtení třeba být už trochu zkušenějším čtenářem a značná míra tolerance, protože poměrně dost povídek nejde úplně pochopit a odhalit v nich všechny alegorie a narážky a jsou přece jen už lehce zastaralé. Přesto ale velmi zajímavá zkušenost. 70 %

3 10.10.2024