Cella komentáře u knih
Věra Ferbasová mi v prvorepublikových filmech vždy přišla ukňouraná a nesnesitelná, Haas na mě působil jako šeredný strejda a Lída Baarová prostě musela být úplně blbá. Zato Adina Mandlová byla vždycky okouzlující a vznešená (nemám to jen z DVD obalů).
Její životopis je skvělý. Zatímco biografie Agathy Christie (jedné z nejúspěšnějších spisovatelek!) je nudná jak regionální zpravodajství, Adina zaujme od prvních stránek, ačkoliv postupuje totálně chronologicky (narodila jsem se, studovala jsem, dostala jsem první roli...). Dala bych ruku do ohně za to, že si pranic nevymyslela. Neobhajuje se, nelituje se a je doopravdy vtipná. Opravdu nerozumím tomu, že její osud ještě nebyl zfilmován. Kdyby na to konečně došlo, ať to prosím nedělá Renč.
Životy nás všech jsou občas jinde... Kateřina Kadlecová v Reflexu to ve své recenzi dost dobře vystihla, když Jaromila nazvala narcistickým monstrem. Jeho "maminka", to je snad ještě horší případ. Tento román považuji za jedno ze slabších děl tajemného pana K., ale pořád je to špičkové dílo, proti jehož magnetismu není obrany. Krásný popis mladických ideálů. A tu autobiografii bych tam nehledala, Kundera by se asi pobavil nad všemi těmi "souvislostmi", které někteří čtenáři vidí. Ostatně – kdykoliv tohoto pána čtete, musíte se smířit s vědomím, že si z vás mezi řádky dělá prdel.
Jiné než maximální hodnocení skutečně udělit nelze, česká beletrie získává v paní Morštajnové poklad. Hana je skutečně bytostí s nesmírně tragickým osudem a fatálními rozhodnutími. Příběhy téměř všech postav stojí za povšimnutí a jazyk je velmi přívětivý a propracovaný zároveň.
Saturnin vyměnil Miloušovi jednotlivé listy jeho dobrodružných románů a on se v nich pak dočítal strašlivé věci... Zajímavostí bylo, že první takto pozměněný román Milouš přečetl, aniž by to zpozoroval...
Není to přesná citace, pardon, ale v téhle knize je spousta malých a na kolena dostávajících pasáží. Doktor Vlach je bůh(-:
Never more... Tak to ani náhodou. K Havranovi se každý pořádný čtenář musí povinně vrátit, nejlépe několikrát(-: Osobně váhám, který z vydařených českých překladů je lepší – Vrchlický, nebo Nezval?
Neznám hřejivější knihy, než jsou ty Herriotovy. Nádherná, zcela necynická a oddechová díla, jejichž účelem není vyvolat ve čtenáři duševní trauma či pouhé zamyšlení, nýbrž jej vtáhnout do rozporuplného prostředí Yorkshiru a od srdce rozesmát. Když Herriot líčí své podivné reakce na své právě narozené děti, když vypráví, jak se před očima městského průvodu propadl do sklepa či jak se jej někteří rohatí a rozzuření pacienti snažili zlikvidovat, není snad možné se nepobavit. James Herriot je autor, jemuž po přečtení knih toužíte podat ruku a popovídat si s ním.
Možná se mi dostala do rukou jiná kniha než většině zdejších, jinak si tolik nízkých hodnocení nedovedu vysvětlit. Příběh má spád, postavy jsou jako živé a celé je to nesmírně čtivé. Jasně, dokonalé dílo to není, jako dobrá detektivka neobstojí, ale jako studie lidského druhu je Pravda o případu H. Q. vynikající.
Už slyším naši češtinářku, jak nám na hodině literatury bude při Vančurovi říkat, že Markétu Lazarovou ani nemáme otevírat, že to není pro nás mladé, že je to náročné... Ano, ML není Padesát odstínů bůhvíčeho (no... i když...), kniha se může zdát náročná a netvrdím, že bych zvládla Markétin příběh odvyprávět. Přesto se jedná o jednu z nejlepších a nejkrásnějších (to především) knih vůbec.
Dostala jsem na tuto knihu několik doporučení, přičemž o ní bylo hovořeno jako o "jedné z nejlepších knih v životě." Bohužel to nemohu potvrdit. Postavy mi přišly téměř totožné (např. Jean-Jean a Russ),a hloupě uvažující – hlavní hrdina si vezme ženu, kterou nemiluje, asi proto, že má hezky vykroužené měsíčky nehtů na rukou. Během desítek stránek se nestane vůbec nic, pak se zásadní událost odehraje na dvou. A taky to bylo přes míru sentimentální.
Po přečtení knihy cítí vnímavý čtenář pachuť... Ne kvůli literárním aspektům knihy (ty jsou v pořádku, nic víc, nic míň), ale pro její obsah. Češi nemají jednoduchou ani přímočarou historii, což bychom věděli i bez Gottlandu, nicméně se jedná o velmi překvapivou knihu. Pan Szczygiel podává fakta jasně, věrohodně, stručně – a neuchyluje se k jednotlivým soudům. Neporovnává Martu Kubišovou s Helenou Vondráčkovou (ačkoliv to není nic složitého), neproklíná Lídu Baarovou. Máme vůbec právo posuzovat historii? Raději si přečtěme Gottland.
Úžasně napsané dílo. Málem se nedá uvěřit, že Černý obelisk i mnohem slavnější Na západní frontě klid napsal jeden autor, neboť proslulý válečný příběh působí, jako by šlo skutečně jen o poznámky psané kdesi v zákopech. Černý obelisk je oproti němu kniha psaná krásným slohem a ačkoliv vlastně nemá zápletku (toto slovo sama k smrti nenávidím), jde o velice zvláštní příběh, při jehož četbě máte pocit, že právě takhle má čtenářský prožitek vypadat. Je tomu už déle, co jsem Obelisk četla, a tak si jednotlivé postavy dokonale nevybavím, ale pamatuji si na mnoho vtipných situací a na mnoho situací mrazivých. Spousta absurdních figur a zcela jedinečný popis poválečného Německa.
Série má dle mého názoru vzestupnou tendenci. Zatímco Kateřina Aragonská byla nudná velmi často a Anna zčásti, tak Jana byla čtivá neustále. Neříkám, že čtenář bez zájmu o tudorovskou Anglii bude nadšen, ale pokud vám lidské příběhy a krásně vykreslené postavy stačí, nedá se kniha hodnotit jinak než výborně. Jana vyznívá velmi sympaticky a pokorně, je snadné se do ní vžít. Historická kreativita autorky neuráží. P.S. stojí za povšimnutí vylíčení totožných událostí (královy Velké věci) ve všech třech knihách ze tří různých pohledů.
Kunderova tvorba prý bývá označována za snobskou záležitost. Myslím, že takový názor nemá rozumný podklad. Kundera je, bez nadsázky, jediný, od jehož knih mě osobně neodradí žádná starost a které mě dokážou vtáhnout. Obsahují geniální filozofické úvahy pronášené živými postavami – což se dá na VNR krásně ukázat. Naprostým vrcholem příběhu pro mě byla "vražda" Růženy a Jakubův (ne)motiv k tomuto činu.
Pro naši generaci povinnost! Narození 1990 a později, copak to někdo z vás nečetl?
Ta poslední věta... Z té přeběhne každému mráz po zádech.
Úžasný příběh, snad až trochu scifiózní(-:
Celkem neznámé Agátino dílo, patrně neprávem opomíjené...
To, že tato kniha vyvolává kontroverze, je asi pochopitelné. Je podivná, samozřejmě, hodně zvláštní. Ale napsaná je velice slušně. Pokud ji nebudete brát smrtelně vážně a nezačnete se pohoršovat, může být velmi prospěšná a snad i poučná. A má jednu z nejkrásnějších obálek, jaké jsem kdy viděla.
Obsáhlý příběh, ano. Otázkou je, zda Bídníkům jejich rozsah škodí – dle mého názoru v žádném případě ne, ačkoliv pročítání historie pařížských stok není zrovna nezapomenutelným zážitkem. Bylo vytvořeno mnoho a mnoho adaptací (a většina z nich jsou výbornými díly, ne že ne), přesto však ani jedna z nich nepřekoná předlohu. Dle vkusu dnešních (obvzláště českých) čtenářů by mohl být Hugo obviněn z přílišného patosu, ale bez něj (a bez stovek stran) by Bídníci nebyly pojmem, jakým bezpochyby jsou. Mezi nejdokonalejší částí knihy patří Valjeanův vnitřní rozpor – nechat se znovu odvést na galeje, nebo nechat nevinného trpět za své činy? "Nikdo lépe neposoudí naše činy, než ti, jichž se to nejméně týká." Fantine, Valjean, Javert – navzdory svým jedinečným charakteristikám jsou tito lidé dokonalými prototypy, s nimiž se denně setkáváme. Zkrátka a dobře – nádherná, nadčasová kniha.
Dokonalé dílo, které člověk nečte ani trochu z povinnosti, naopak, potěší vás i v tramvaji plné lidí. Všechny tři vypravěčky si okamžitě zamilujete. Příběh rozhodně není prvoplánový a nic vám nevnucuje, filmová obdoba je mnohem lepší než kupříkladu novější Skrytá čísla, která nudí a na rozdíl od Černobílého světa vyprávějí černobíle.