Chytuš komentáře u knih

Přestože už od první kapitoly víte, jak ta krutá volba hlavní hrdinky dopadne, stejně se od knížky nebudete moct odlepit. A možná právě proto... Skvěle popsaný vývoj Cee Cee / Eve v čase, kdy se z mladičké naivky vyklube statečná žena středního věku. Velmi dojemný byl pro mě i závěr - přerod opečovávané Cory v dospělou ženu s vlastními názory a rozhodnutími. A jako třešnička na dortu - kdo by po svém boku nechtěl někoho, jako je Jack?
Skvělý a čtivý román, který mě donutil přemýšlet, jak bych se asi zachovala já?

69 28.10.2018

Takže asi takhle - zřejmě (obzvlášť pokud už máte z podobné tématiky něco načteno) se obsahově nedozvíte nic nového. Nicméně dozvíte se to naprosto novým, neotřelým způsobem. Zatím jsem ještě neměla v ruce knihu o pozitivním myšlení, síle vizualizací a schopnosti uzdravit se pomocí nastavení vlastního nitra, kde by autor své čtenáře střídavě nakopával do zadku (obrazně řečeno) nebo spílal do lenochů, hlupáků a oslů. Ale chápu, proč to tak Norbekov dělá. Rozhodně na jeho metody nezapomenete. Myslím, že třeba přesný princip cvičení Představa mládí se mi z hlavy po čase vykouří, protože název je příliš podobný všem podobným vizualičním cvičením, ale Nakašlati - Naplivati, to se mi z hlavy jen tak nedostane :-)
Rozhodně kladně hodnotím neamerický způsob podání (to znamená, že za celou knihu promluvil Norbekov o nějakém účastníku semináře asi 2x - ano, čtete správně, slovy DVAKRÁT! Oproti jeho americkým kolegům naprosto neuvěřitelné, tam je mi ze všech těch pozitivních zkušeností Amy, Nory, Paula, Willa i Billa vždycky těžko... Dále velmi kladně hodnotím praktičnost knihy. Kdo si chce cvičit, má jasný a konkrétní návod. A to nejen pro zlepšení zraku :-)

63 22.10.2018

"Hrdina je obyčejná lidská bytost, která dělá "tu nejlepší věc v té nejhorší době"." str. 213

Mám velmi ráda nejednoznačné postavy. A tou Oskar Schindler bezpochyby je. Ale kniha není primárně o Oskaru Schindlerovi. Jde o vzpomínky autora, který nás postupně provede dobou předválečnou, válečnou i poválečnou. Kruté je, že jsou to vzpomínky na vlastní dětství a dospívání v nelehké době, podané jednoduchým stylem, o to víc však působivým. Vzpomínky, které by ani nemusely být vzkříšeny, nebýt filmu Schindlerův seznam...

"Přátelé, studenti a kolegové se mě ptali, proč jsem jim nikdy neřekl o tom, co jsem prožil za války. Těžko jsem hledal odpověď. Asi nejspíš proto, že jsem mnoho dlouhých let nebyl vnitřně připravený o svých zážitcích mluvit, nebo možná lidé ještě nebyli připravení je poslouchat. Nebo možná obojí." str. 208

V této knížce mě ale paradoxně dostalo především vylíčení poválečných událostí (asi hlavně kvůli tomu, že mám čerstvě za sebou válečné vzpomínky paní Violy Stern Fischerové, které byly přece jen o hodně drastičtější). Poválečné vylíčení beznaděje, že se vlastně nemáte kam vrátit a lidé jsou pořád natolik naočkovaní, že by byli radši, aby se Židé vůbec z koncentračních a pracovních táborů nevraceli... Také velmi hezká krátká pasáž už ze života v Americe, kdy autor zjišťuje, že i Američané mají své temné stránky v podobě rasismu, jen jiného od toho, který Leon Leyson zažil v Evropě. Lidé jsou prostě všude podobní, bohužel...

75 18.10.2018

"Všichni jsme asi vinni tím, že vykládáme lži sobě i světu, abychom lépe snášeli pravdu, ať už jakkoli smutnou, děsivou nebo zvláštní."

WOW, tak to bylo skvělé MNOHOv1 (kde za MNOHO si můžete dosadit mysteriózní román se špetkou romantiky, vystřídaný popisem neuspokojivých rodinných vztahů a záhy se měnící v napínavý psychologický thriller - převažující příchuť tohohle koktejlu je ale hlavně naprosto skvělý cit autora pro psychologii postav). Říkáte si, že je to jako když pejsek s kočičkou pekli dort? Chyba lávky. Tady jsou ingredience přesně vyvážené a dohromady vytváří velmi chutnou čtenářskou lahůdku. Rozhodně si nenechám ujít ani další romány od Johna Searlese, doufám, že to budou podobné pamlsky :-)

68 15.10.2018

Podobné knihy se hodně špatně hodnotí. Vlastně už dopředu je člověku jasné, o čem bude číst a jak se děj bude vyvíjet. I tak jsem ke knížce přistupovala - vím do čeho jdu, bude to kruté čtení, jsem připravená... Přesto jsem byla znovu a znovu šokovaná tím, jak se v krátké době může stát člověk člověku vlkem, jak může člověk člověka tolik týrat, jak je možné, že k něčemu takovému vůbec mohlo dojít... Paní Violu obdivuji za její postoj k životu, za její odvahu o tom všem mluvit, za její lidskost. V knížce ani jednou nespadá do škatulkování, ale vidí lidi takové, jací jsou - dobří a špatní. Bez ohledu na národnosti nebo rasu... Rozhodně kniha, na kterou se nezapomíná.
str. 161:
" "Teto Helenko, nebojte se, tohle skončí a my se opět vrátíme ke svému starému životu a jednou o tom budeme vyprávět vnoučatům. A nebudou nám chtít věřit."
Pamatuji si tu větu, kterou nám s úsměvem řekla. Měla pravdu - když jsem se občas svým dcerám snažila vyprávět o koncentráku, nechtěly to vědět. Podle mě mi nevěřily. Chápu, že se jim to muselo velmi špatně poslouchat. I mně se o tom vlastně těžko mluvilo. Snadněji se o tom říká cizímu, než blízkému člověku. Děvčatům jsem zážitky selektovala, ale i tak jim přišly neuvěřitelné a příliš bolestné. Nechtěla slyšet, že někdy někdo týral jejich maminku. Protože to znamenalo, že maminka se neuměla bránit. Že byla slabá. A to mámy být nesmějí. Mámy musí být a jsou nejsilnější na světě.
Po válce jsem někde, myslím, že to bylo během procesu s Eichmannem, zachytila informaci, že koncentráky přežilo víc žen než mužů. Že jsme tam byli přibližně stejně procentuálně zastoupeni, ale že žen přežilo víc. I v mém okolí jsem to zažila. Když už některá žena přežila selekci, málokdy spáchala sebevraždu nebo vběhla do elektrických drátů, tak jako to dělali muži. Máme v sobě nějakou velkou sílu, která nás přímo nutí přežít. Muži asi ztratí dříve víru, že přežijí, neboť se více spoléhají na svou sílu a bojovnost. A tam ji použít nemohli. Tedy mohli, ale jen na chvíli. Potom je zastřelili nebo oběsili jiným na výstrahu. "

102 10.10.2018

Kratičký úvod do problematiky dětí s ADHD (ADD), vyprávěný z pohledu malého kluka s touto poruchou. V anotaci je uvedeno, že knížka je hlavně pro samotné děti s ADHD, jejich kamarády, rodinu a přátele. Tak nevím. Mě jako matce knížka nepřinesla vůbec nic nového a synovi jí ke čtení taky nedám (nevím, jestli by se se svým nedostatkem soustředění na téma, které ho nebaví, dostal alespoň na stranu 10)... Ani nečekám, že by si chtěl přečíst některý ze spolužáků a že by se tím jako mávnutím kouzelného proutku zlepšily kamarádské vztahy ve třídě. Asi nejvíc jsem ocenila seznam literatury a webovek, spojených s problematikou ADHD, připojený v závěru knihy.

46 05.10.2018

Fejeton: Vtipně zpracovává zdánlivě nevýznamné, ale zajímavé téma a ukazuje všední věci v novém světle, přičemž je autor hodně subjektivní a vychází z vlastních zážitků.
A to tam všechno je... Já musím oběma manželům Veselovským pogratulovat. Monice za vtipný vhled a Martinovi za skvělé ilustrace. Náramně jsem se bavila (co na tom, že některé fejetony byly k popukání, jiné "jen" úsměvné). U některých fejetonů jsem si říkala, jestli náhodou Monika Veselovská nemá u nás doma tajnou kameru a nepíše náhodou o nás :-)
Líbilo se mi, že fejetony jsou z různých časových období - od těhotenství až po pubertu drahých potomků, takže každý si najde to svoje (případně zavzpomíná :-) Skvělá oddechovka, která zvedne náladu.

58 05.10.2018

Krásné. Nádherná mozaika střípků osudů lidí, z nichž někteří se příběhem jen mihnou, jiní dění ovlivňují mnohem víc. Každopádně všechny postavy jsou více či méně spjati s Klárou. Utvářejí, formují a ovlivňují její život. Čekala jsem dramatické líčení vztahů mezi Čechy a Němci, které vyvrcholí odsunem, ale takhle to tady není. To ale neznamená, že jde o nějaký pohodový příběh a už vůbec ne o adoraci jedné nebo druhé strany. Vše je podáno velmi komorně, jakoby mezi řádky. Krátké úsečné věty celému vyprávění dodaly spád a naprosto přesně trefily náladu doby. Krátké kapitolky zase čtenáři nedovolí knížku odložit. A závěr? Přesně takový, jaký měl být. Geografie ztráty. Přesné. Čtenáři sice po dočtení v hlavě zůstane spousta nedořešených otázek, ale hlavní pointa je jasná. Všichni aktéři ztratili...

90 03.10.2018

S knížkami je to jako s drogou. Jeden bez nich nemůže žít a druhý jimi opovrhuje. Taky může být často kvalita materiálu skvělá, stovky spokojených uživatelů a pár šťourů, kterým i přes nesporně kvalitní podklad neudělá obsah dobře.
Já bohužel momentálně končím s mírným vzdouváním v krajině břišní. Cesta bažinami lidských osudů, kde všichni spíš bloudí, než aby se ze zrádných končin dostali, marnost, černota, deprese a bolest... Asi jsem se měla nejdřív vydat DO TMY, abych zjistila, jestli se mi ještě chce KE DNU. Nehodnotím literární kvalitu knížky, například jazykově je na velmi vysoké úrovni, hodnotím čistě dopad obsahu na mojí osobu... Můj letošní literární bad trip.

82 26.09.2018

Čteno synům před spaním. Snad nepochytí žádné podobné nápady, jako závody na pštrosech, loupení hroznýšů ze zoo nebo demolici mlékárny při exkurzi... Klukům se docela líbilo, já osobně jsem od knížky čekala víc. Nemůžu říct, že bych se za celou dobu nezasmála, ale na druhou stranu ani nedošlo k žádným výbuchům smíchu, jak se mi při čtení stává třeba u knížek Davida Walliamse... Navíc psáno značně hovorovou češtinou, což by nevadilo při přímé řeči, ale mít tak psanou celou knihu, to už trochu problematické je...

51 25.09.2018

Po pár přečtených thrillerech z poslední doby jsem si už začínala myslet, že tenhle žánr prostě není pro mě. Chyba lávky. U téhle knížky jsem byla napnutá jak špagát a obzvlášť v druhé polovině jsem se nemohla odtrhnout. Sice jsem místy odhadla, jak se děj asi bude vyvíjet dál, ale ne vždycky, takže ani o překvapení nebyla nouze :-) Oceňuji dvojí pohled ona-on na stejnou událost, kdy oba stojí na úplně opačných pólech (třeba jeho pohled na rychlovku v chodbě jako jedno z nejlepších milování z poslední doby oproti jejímu pohledu víceméně znásilněné ženy apod.). A přitom by stačilo jen tak málo - trochu víc komunikovat...
Za mne vydařená knížka, nikoli pro paranoidní jedince (varování z obalu "Vždy existuje někdo, kdo vás sleduje..." berte u téhle knížky naprosto vážně :-)

73 24.09.2018

Pokud už máte něco z knížek žánru osobního rozvoje něco načteno, pravděpodobně v téhle nic nového nenajdete. Jenže - má to háček. Tahle je jiná. Konečně někdo přišel s něčím praktickým! O tom, že pozitivní myšlení je nad zlato už jsme četli tolikrát, ale praktických rad bylo připojeno velmi málo. Co si tak vzpomínám, tak věnovat se oblíbeným činnostem (ano, to je prima, ale celý den to prostě nejde, že), zklidnit se pomocí relaxačních masáží nebo koupelí, případně praktikovat meditace... O podobných praktikách si prostě všichni rádi přečtou, 99% lidí z nich nějakou vyzkouší a 5% následně pravidelně praktikuje. Tady je to ale jiné. Pokud půjdete do 21 denní výzvy, zjistíte, jak moc negativních myšlenek kolem sebe šíříte. Hodněkrát za den to dělá každý. Záleží ale na každém z nás, jestli chceme negativitu šířit i dál. Já jsem se do výzvy zapojila a nestačím se divit, kolikrát vlastně musím náramek přendavat z jedné ruky na druhou... Ale vytrvám :-)

63 19.09.2018

Milý SynuFredrikaBackmanajehožjménozacelouknihuvůbecnepadne,
co bys měl vědět o světě? Měl bys vědět to, že Tvůj tatínek je skvělý spisovatel, který dokázal dojmout mnohem víc lidí, než se Ti kdy podaří poznat. Každopádně to ale moc neplatí pro tuhle knihu. Ta je osobní. Skoro jsem si místy říkala, že i osobní měla zůstat. Třeba si dokážu představit scénu, kdy už jsi dospělý, doma oznámíš, že se svojí partnerkou čekáte další Backmaňátko a bum, tatínek otevírá šuplík a dává Ti rukopis téhle knihy. Myslím, že by sis to mnohem víc užil, než takhle, kdy o tom, co bys měl vědět o světě, čteme i my, osobně nezainteresovaní...
Nicméně i v téhle knížce místy probleskne typický Backman a chytí nás, osobně nezainteresované, za srdce. A místy rozesměje. Co si přát víc? Milá oddechovka, vhodná obzvláště pro rodiče hodně malých dětí.

75 13.09.2018

Čtenářsky velmi silná záležitost. Citlivé vyprávění čtyř obyvatel jedné malé norské vesničky, které spojuje nedostatek komunikace a pocity osamělosti - a to i (nebo spíš především) vůči jejich nejbližším. Není to lehké čtení, spíš seversky drásavé, dostane se vám až do morku kostí. Helga Flatland dokázala s lehkostí popsat stavy, které v nějaké formě v současnosti řeší mnohem víc lidí, než je zdrávo... Naprosto odzbrojující je zpověď Karin a jejího syna Tarjeie, zvlášť díky tomu, že se jejich vyprávění doplnilo a celý příběh tak můžete nahlédnout z různých úhlů pohledu. Knižní lahůdka, doporučuji.

68 10.09.2018

Tuhle knížku jsem četla na doporučení dcery, ale ačkoli nejsem cílová skupina, musím uznat, že jsem se bavila. Celá myšlenka s cestováním mezi různými dimenzemi je naprosto skvělá a hloubavým čtenářkám poskytne i pár námětů na přemýšlení :-) Navíc už dlouho, opravdu dlouho jsem nečetla knížku s tak sympatickou hlavní postavou, jakou je Marguerite - skvěle popisuje svůj vnitřní svět, veškerou škálu emocí, které jí cloumají; a navíc je místy opravdu velmi vtipná:

"Když člověk cestuje mezi dimenzemi, jeho fyzická forma je podle všeho "nepozorovatelná", což má něco společného s kvantovou mechanikou, a kdybych se to pokoušela vysvětlit, dostala bych se k příběhu o kočce v krabici, která, dokud krabici neotevřete, je zároveň živá i mrtvá, a pak to začně být vážně složité. NIKDY se žádného fyzika na tu kočku neptejte."

Jasně, nevyhneme se žánrovým klišé (milostný trojúhelník, i když v tomto případě by se dalo uvažovat i o milostném víceúhelníku :-), ale nad tím mhouřím obě oči a dávám hodnocení nejvyšší, protože tahle knížka rozhodně patří k top v daném žánru YA literatury.

61 05.09.2018

Knížka je poplatná místu svého vzniku - autoři používají americký styl, tedy dočtete se hodně, ale opravdu hodně příběhů lidí, kterým metoda pomohla. Také se autoři dost často opakují, což je další nešvar knih, které jsou zaměřené na jeden konkrétní pohled nebo postup. Pokud ale od výše uvedených výtek odhlédnu, musím uznat, že na celé metodě rozhodně něco je, což ostatně autoři podporují četnými výzkumy v dané oblasti. Nejsem vědec, co ale mám na sobě odzkoušené je, že chození naboso mi dělá náramně dobře a pokud to teď v létě šlo, užívala jsem si ho. Stálým bosochodcem, jako je můj muž, se ale ani po přečtení nestanu - budu pokračovat v bosém chození v přírodě, chození naboso po městě mě vůbec neláká...
Ale knížka není jen o chození naboso. Člověk je složitý elektrobiochemický systém, na jehož rovnováhu neustále útočí různé vnější a vnitřní vlivy. Uzemnění není všelék, ale může výrazně napomoci samoozdravným procesům v těle. Společně se zdravou stravou, pohybem, vyvárováním se stresovým situacím a vnášením více radosti do každodenního života, může metoda zase o kousek zmírnit dopad různých civilizačních nemocí. Je to všechno tak jednoduché, jen my si to děláme o dost složitější, abychom po letech mohli zjistit (a podložit vědeckými studiemi), že naši předkové tohle všechno měli intuitivně zvládnuté už dávno...

54 30.08.2018

Svět podle Johna Marrse:
Lidstvo se v zásadě dělí na následující podskupiny:
a) lidé s narušenou psychikou (a to i ti, u kterých se vám to zpočátku vůbec nezdá)
b) vrazi (a to i ti, u kterých se vám to zpočátku vůbec nezdá)
c) vážně nemocní, případně umírající
d) ti, kteří o sobě do vysokého věku nevěděli zásadní informace, jako například sexuální orientaci
e) různé kombinace výše uvedeného
Jelikož vždycky se najde vyjímka, máme tady Jade, jejíž příběh jakoby vypadl z pera Rosamunde Pilcher.
Děj nakombinovaný tak, aby vám každou chvíli spadla brada s povzdechem: "COŽE???"...
Čekala jsem hlubší psychologické vykreslení postav, ale po přečtení zůstávám jen s vykloubenou bradou... Bohužel tohle nebyl můj šálek kávy...

58 28.08.2018

Asi se budu opakovat - prostě skvělá fantasy série pro kluky a dobrodružně založené holky kolem 10 let. U nás jsme knížku četli před spaním a je to jedna z těch, které si užijí i rodiče. Will, Horác i Evanlyn jsou sympatičtí hrdinové, přitom ani jeden z nich není bez chybičky, takže se s nimi děti můžou snadno identifikovat a vcítit se do jejich pocitů. Navíc konec vás přímo nutí okamžitě si obstarat další díl :-) U nás už se těšíme všichni, až na nás v knihovně dojde řada :-)

64 27.08.2018

POZOR, MŮŽE OBSAHOVAT LEHKÉ SPOILERY!!! Knížky Jodi Picoultové miluji. Těším se na ně, jak malé děcko na bonbon. I tenhle román je správně po picoultovsku zpracovaný - plný emocí, které vás na různých místech stoprocentně dostihnou. Slzy v očích jsem v průběhu čtení celé knížky měla docela často, zvlášť u situací, které nebyly až tak černo-bíle (tedy rasově) vyhrocené, ale odrážely vztahy v různých rodinách, myšlenkové pochody Ruth i Kennedy a konec konců i Turka - co je dovedlo až tam, kde se zrovna nacházeli... Tenhle zvláštní propletenec bylo skvělé sledovat skoro až do konce... Jenže - samotnou nevýhodou celého skvělého příběhu byl prostě konec... Kvalitní román se změnil na neuvěřitelnou pohádku, kdy se z vcelku reálných hrdinů staly princové a princezny, kteří žijí šťastně až na věky a zřejmě nejvíc záporná postava musela jít z kola ven... Vím, že Jodi má na víc, u jiných autorů bych to asi přešla víc potichu, ale tady mě to prostě zklamalo.

73 23.08.2018

Co byste udělali, kdyby vám váš třeťáček řekl: "Mami, to si musíš přečíst!"? Takže jsem musela :-) Ale vůbec žádná namáhavá povinnost to nebyla, naopak! Krásná a milá pohádka o malém strašidýlku, o důležitosti pravého kamarádství, okořeněno detektivním pátráním po kočce Luise.

Překrásná hra s češtinou, tu jsem si užívala nejvíc:
"Proč by strkal nos ze dveří?" zeptal se Stráša a zatahal se za nos. Držel pevně. "A jak se to vůbec dělá?"
"To se jenom tak říká," vysvětlila mu Helenka. "Znamená to, že nemohl vytáhnout paty z domu."
"Jenom paty?" podivil se Stráša. "Proč by někdo vytahoval z domu jenom paty?"
Matěj se chytil za hlavu, ale Helenka trpělivě vysvětlovala dál. "Bál se vyjít z domu na ulici."
"Aha," řekl Stráša a pomyslel si, že to Helenka mohla říct rovnou.

Třešničkou na dortu jsou povedené ilustrace Galiny Miklíkové. Dohromady s vypravěčským uměním Aleny Mornštajnové, která prostě s každou knížkou dokazuje, že je PANÍ SPISOVATELKA, vznikla neodolatelná čtenářská lahůdka pro nejmenší!

82 05.08.2018