Chytuš komentáře u knih

Pan Wohlleben svým nadšením a láskou ke stromům a jejich společenstvím dokáže stejné pocity vzbudit i ve čtenářích. Je vidět, že je nejen zdatný pozorovatel, ale že má stromy a lesy skutečně rád. Jeho znalosti a zkušenosti jsou neskutečné. Stromy a lesy jsem měla vždycky ráda, ale teď se na ně dívám ještě trochu jinýma očima. S větší láskou a pokorou, dalo by se říct...

89 02.08.2018

To jakože cože? To je konec? Zrovna v tuhle chvíli? Nutně potřebuji další díl...
Velice čtivá a návyková série. Petra Stehlíková nás ale pěkně napíná a dusí... Z předchozích tajemství je vysvětlený jen zlomek, zato nové nevysvětlené záhady přibývají raketovým tempem. Všechno se tak krásně zamotává, že jsem opravdu zvědavá, jak z toho Petra Stehlíková vybruslí :-)

100 01.08.2018

Moje fantasy dušička plesá. Takové skvělé propojení fantasy a postapo budoucnosti jsem ještě nečetla. Vykreslený svět sklenařů i bojovníků pětadvacítky, nahlížený očima dvanáctileté Ilan a prodchnutý na každém kroku nějakým tajemstvím, mě opravdu bavil. Autorka odvedla skvělou práci, místy jsem si představovala všechno tak živě, že jsem sklenit nejenom viděla, ale dokonce jsem ho v myšlenkách nechávala rozeznít... Doporučuji nejen já - momentálních 999 hodnocení s výsledkem 94% hovoří za vše.

A ještě jedna technická pro ty, co se nikdy nedívají na konec knížky - tady to udělejte, ne však kvůli konci příběhu, ale kvůli slovníčku, který vás ze začátku rychleji vtáhne do nového světa...

122 23.07.2018

Tak tohle je vážení čistokrevná hráčská záležitost. Bible pro všechny nadšence počítačových her. Jelikož moje hráčské schopnosti končí u tetris, tak mi bylo až líto, že jsem si nemohla plně vychutnat všechny ty zakomponované lahůdky ve formě odkazů na všelijaké hry. Naštěstí jsem se aspoň trochu víc chytala u všech dalších popkulturních odkazů na osmdesátá léta.. Klobouk dolů před autorem, kolik toho do jedné knížky dokázal nacpat! Už se těším i na filmové zpracování, jestli to bude alespoň z poloviny tak dobré, jako knížka, tak to bude parádní letní trhák. Takže se pohodlně usaďte, vezměte si haptický oblek, nasaďte si vizor, odpojte se od reality a nechte si žilami proudit adrenalin :-)

78 14.07.2018

Lynne Cox je NAPROSTO neuvěřitelná žena. Svými výkony již od mládí posouvala v plaveckém světě hranice toho, co je možné. Velmi oceňuji její životní filozofii, která jí hnala stále dál, až na hranice toho, co vůbec je fyzicky možné dokázat. Děkuji Lynne, je potřeba si stále připomínat, že ty největší hranice máme sami ve svých hlavách a že za každým skvělým individuálním výkonem se schovává tým lidí, bez kterých by to nešlo.
str. 284:
"Uspořádala jsem přednášku pro skupinu žáků základní a střední školy v Callawayi v Nebrasce, kteří mi kladli spoustu otázek stran mého plavání v Antarktidě i mých předchozích plaveb. Jeden z dotazů, který mě donutil se zamyslet, mi položil sedmiletý chlapec. "Kdybyste měla nějaký cíl a opravdu se snažila ho dosáhnout, ale nepodařilo se vám to, byla byste stejně spokojená?" chtěl vědět. Přemýšlela jsem, jaký cíl, na který tvrdě dřel, ale nepodařilo se mu ho splnit, může mít sedmiletý kluk, když dokáže položit tak složitou otázku.
Odpověděla jsem, jak nejlépe jsem uměla: "Byla bych spokojená, že jsem se o to pokusila, ale kdybych neuspěla, asi bych se vrátila zpátky a zkoumala, co k tomu splnění potřebuju. Pak bych to zkusila znovu."
Usmál se a přikývl. Vypadalo to, že chápe víc, než by se v jeho věku mohlo zdát. Dál o něm přemýšlím a uvažuju, jestli mu moje odpověď nějak pomohla. Jeden kamarád mi řekl, že jsem mu měla poradit, ať přehodnotí svůj cíl, a je-li cíl příliš náročný, ať zkusí snížit laťku. Ptala jsem se sama sebe, jestli bych se takovou radou řídila a usoudila jsem, že to není můj styl. Laťku nikdy nesnižuju. Možná je to tím, že ji nemám nastavenou dostatečně vysoko, možná tomu napomáhám, když k cíli postupuju dosažitelnými kroky."

51 07.07.2018

Tak co tomu říkám?
Plusy:
+ Jednoznačně zpracování celé knížky. Není to žádný krvák, přesto se vám místy budou ježit všechny chlupy po těle. Naroubování skutečných událostí záhadně mizejících lidí v pohoří Tribeč s vyprávěním (skutečného?) Igora je prostě pro tenhle typ literatury naprosto geniální záležitost!
+ Čtivost (obzvláště v druhé polovině)
Mínusy:
- Igor (obzvláště v druhé polovině)
- Těch pár nelogičností by chtělo trochu poštelovat (namátkou - ztracení při sběru hub - v době mezi prosincem a březnem?)
- Místy byl text trochu uměle natahovaný, zkrácení by v takových místech prospělo, příběh by měl větší šmrnc.
Za mě 65%.
Sponzor tohoto komentáře: heureka.cz. Věřte, nebo ne.

83 06.07.2018

Krása... Krása zabalená do strohého vyprávění... Místy mi malinko připomnělo Olgu Tokarczukovou, i když nedokážu přesně říct proč, protože každá z autorek má svůj osobitý styl. Možná je to tím, jak na mně obě silně zapůsobily, možná pro nezvyklé zpracování celého příběhu, které mě jak u Tokarczukové, tak u Dorte Hansen prostě semlelo..
Starý kraj není magický, příběh je podaný krátkými, strohými větami, jakoby bez emocí. Jenže při čtení zjistíte, že právě ty emoce vás doběhnou. Navíc kolik dokázala autorka skloubit témat v jedné poměrně útlé knize - pruské uprchlíky, vztahy v rodině, současnou krizi manželství, partnerství i rodičovství, rýpnutí do eko-bio nadšenců, srovnání života na vesnici a ve městě... Navíc tak, že to všechno krásně funguje dohromady a tvoří jedinečný celek! Před autorkou smekám, má můj hluboký obdiv. Skvělý čtenářský zážitek.

72 29.06.2018

Skvělé, díky komentáři Samiry jsem zapátrala po téhle knížce a dnes předala za skvělé studijní výsledky nejmladšímu synovi. Hned se na knížku vrhnul a předčítá nám všem ostatním, takže tuhle knihu mám audio :-) Skvělé, bavíme se všichni opravdu královsky.
Tak jen pro ukázku:
Víte, co dělá blondýnka ve skříni? Poslouchá kabáty :-)

56 29.06.2018

Byla jsem natěšená - válečný román, odehrávající se v Itálii za druhé světové války, ověnčený cenou Whitney Award 2016 za nejlepší historický román! Velmi vysoké hodnocení ostatních uživatelů, doporučení od ségry - to bude pecka! A byla. Přímo mezi oči. Dostalo se mi totiž nikoli emoce drásající válečný příběh, ale mé nervy drásající milostný příběh s válečnými kulisami. Často jsem u čtení skřípěla zuby, třeba u popisu prvního polibku na tři strany, u neustálého vzdychání, jak je ten Angelo skvělý / ta Eva skvělá. Opravdu tak popsaní byli. Obzvlášť u Evy - krásná, hrdá, statečná, obětavá, milující, atd. atp. Zkrátka hrdinka ne jen s velkým H, ale museli by jste o ní obdivně vzdychnout "HRDINKA". Ztratila se tak jakákoli živoucnoust obou postav. A když už se autorka (konečně) vzdálí od romantické linky, pak zjišťujeme, že svět je malý a o náhody zde není nouze (například to, jak se Eva dostane k práci na velitelství gestapa, scéna při hromadném odvozu Židů z Římského ghetta, Angelo a jeskyně, scéna z vlaku, jedoucího do Bergen-Belsenu ...). A tyhle všechny náhody dovršil závěr. Au, ten bolel. Ale u mě určitě jinak, než autorka zamýšlela.
Tomu, kdo má rád romantické příběhy, román s klidem doporučím. Ten, kdo si chce přečíst kvalitní válečný příběh, nechť sáhne po jiné knize.

63 20.06.2018

Nikdy bych si nemyslela, že mě bude tolik bavit knížka, ve které se až tak moc neděje a svojí podstatou je hlavně mužská (zbraně, letadlo, rybaření, a ano, i na sex dojde)... Ale stalo se. Vyprávění Higa si mě zaháčkovalo od prvních stran a odmítalo pustit. Mimo jiné i pro svoji zvláštní poetiku. Pro ukázku posuďte sami:

"Jmenuju se Hig. Jenom tak. Velkej Hig, jestli chcete dvě jména. Big Hig.
Jestli se někdy budím s křikem, a neříkám, že se to stalo, tak proto, že je veta po pstruzích. Potočáci, duháci, siveni i lipani, všichni jsou pryč.
Zmizeli tygři, sloni, opice, paviáni i šimpanzi. Sýkorky, fregatky, pelikáni (skvrnozobí), velryby (plejtvákovci), hrdličky zahradní. Smutný, ale plakal jsem, až když proti proudu plul poslední pstruh, snad za chladnější vodou.
Melissa, moje žena, byla stará hipísačka. Vlastně ne tak stará. Vypadala dobře. V tomhle příběhu klidně mohla být Evou, jenže já nejsem žádný Adam. Jsem spíš Kain. Bratra, jako jsem já, v Bibli snad ani neměli.
Četli jste někdy Bibli? Myslím, sedli jste si a četli jste ji jako knížku? Tak mrkněte na Pláč. Tam někde teď jsme, takříkajíc. Takříkajíc pláčeme. Takříkajíc si vyléváme srdce jako vodu z kbelíku."

Bavilo mě sledovat tok myšlenek tohohle chlápka, který pomalu ztrácí smysl všeho, ale i uprostřed zpustošené krajiny, kdy v případě, že se potkají dva neznámí lidé, mohou navzájem od sebe čekat maximálně kulku doprostřed čela, smysl opět nalézá. Hig není žádný Mirek Dušín, aby přežil, dělal věci, které jsou z našeho úhlu pohledu neomluvitelné. Přesto mi jako postava byl neskutečně blízký, jeho myšlenkové pochody byly uvěřitelně popsané a při čtení jsem se mnohokrát přistihla, že si kladu otázku, jak bych se asi zachovala já... Jak bychom se zachovali k sobě navzájem my všichni?

64 15.06.2018

Pohled zpět na nepochopitelnou dobu. Je po válce, ale její dozvuky jsou, především pak ve vysídleném pohraničí, stále víc než patrné. Nenávist Čechů k Němcům (která se mimochodem v české kotlině podprahově drží až do současnosti) se vybíjí naprosto mylným směrem - všichni Němci jsou najednou špatní a je nutno je šmahem všechny potrestat. Velmi dojemný příběh o předsudcích v nás, o lidské zlobě a nenávisti, umocněný tím, že vše prožívá malá holčička. Při čtení takových příběhů přemýšlím, kdy už konečně lidstvo dostane rozum a stane se víc LIDSKÝM.

77 13.06.2018

Čteno synům před spaním. No uznávám, selanka na večerní uklidnění to opravdu není, ba právě naopak - čtivý a napínavý příběh, u kterého oba synové skoro pokaždé žadonili o přídavek ("Aspoň odstaveček..."). Krásný, i když místy drsný příběh o přátelství, odvaze, hrdinství - zkrátka o hodnotách, které kluky ve věku kolem 10 let zajímají. Napsáno tak přesvědčivě, že se mi i v tomhle parném počasí zdálo, jako bych se procházela spolu s Torakem, Vlčkem a Renn zasněženým Hvozdem...

54 11.06.2018

Už od malička mě Indiáni fascinují. Prošla jsem si romantickými představami v Mayovkách, přes různé rodokapsy až po skutečné přičichnutí ve formě povídání o skutečném životě Indiánů dnes, spojených s některými prožitými praktikami a rituály.. A tahle knížka to všechno krásně doplňuje. Indiáni jsou až do dnešních dní sví. A jsem ráda, že po přečtení téhle knížky vím, co to doopravdy znamená...

55 10.06.2018

Ještě pořád přemýšlím, proč jsem měla potřebu a chuť si knížku přečíst. Uklidnění, že nejsme sami? Zjistit, jak řeší podobné problémy někdo jiný? Ujistit se, že naše cesta není úplně mimo? Ani jednoho se mi ale tak úplně nedostalo... V knížce byly momenty, které jsem až bolestně poznávala (problémy s mluvením a se správným používáním jazyka obecně, zapomínání věcí, roztěkanost a nesoustředěnost, problémy s vrstevníky a mnoho dalších ....). Novátorské řešení také v nedohlednu - prostě čím méně trpělivosti u syna, tím více trpělivosti musí projevit rodiče, potažmo i učitelé. Silou se nikam nedostanete. Nejdůležitější je láska, pochopení a povzbuzení. A to i ve chvílích, kdy nejvíc povzbuzení by jste potřebovali sami. Opakovat a nejlépe vše ritualizovat - vnášet do dění pravidelné rytmy... To už všechno vím, na tom všem se s paní Brzákovou shodneme. Nicméně pojetí vyprávění mi prostě nesedlo. Vadilo mi odosobnění všech ostatních, kromě Kryštofa a maminky vypravěčky (otec, sestra, přítel, paní v bílém plášti apod.), což zbytečně vytváří pocit jakési exkluzivity - středobod je Kryštof a maminka a vy všichni ostatní, včetně čtenářů, jste na vedlejších kolejích... Asi nejvíc bych knížku doporučila těm, kteří nemají úplně přímou každodenní zkušenost s dítětem s diagnostikovanou vývojovou dysfázií a ADHD, protože je opravdu někdy těžké pochopit, že tyto děti jsou prostě trošku jiné. Zvláštní. Pro mnohé nepochopitelné. My ostatní víme svoje. Milujeme je takové, jací jsou. A to je to nejdůležitější, co jim můžeme dát.

52 06.06.2018

Hunger games jsem nečetla, jen viděla filmovou sérii, která se mi (obzvláště pak první díl) líbila. Takže nevím, nakolik literárně, ale příběhem jsou si obě série zatím dost podobné. Nicméně tahle knížka je primárně určená pro dospívající slečny a jako taková je velmi dobrá. Autorka až na vyjímky nesklouzává k žádnému patosu a příběh vede poměrně uvěřitelně a čtivě vpřed. Cia je sice místy chytřejší než inspektor Colombo, soucitnější než Gándhí a manuálně zručnější než leckterý mechanik, ale budiž. Tak má přece budoucí světový vládce vypadat :-)

53 04.06.2018

Po dočtení jsem pořád plná dojmů a emocí z tohohle skvělého příběhu, takže souvislé hodnocení bude hodně těžké napsat... Snad jen pár postřehů - předně jsem už dlouho nečetla knihu, od které se mi vůbec nechtělo odcházet (znáte to - ještě kousek, ještě kousek..), cestovala všude se mnou a já se do příběhu Elsi, Willema a Matildy chtěla nořit v každé volné chvilce... Už dlouho se mi nestalo, abych místy přes slzy neviděla na písmenka... Už dlouho jsem nečetla knihu, která by obsáhla tolik témat, o kterých se dá dlouho přemýšlet - nejen o válce a chování lidí v ní, ale i vině, rodičovství, o tom, že pomoc druhému nás někdy nutí dělat i hrozné věci, o tom, že nic není jen černé nebo bílé... Zlomení andělé se zařadili mezi moje srdcovky, na které hned tak nezapomenu.

83 24.05.2018

Je tomu už dlouhých 16 let, co jsem se poprvé dozvěděla, že všichni máme korálky v pupíku, zářící různými barvami... Tenkrát se mi knížka líbila ještě mnohem víc, než teď, přesto z nostalgie jí vysoké hodnocení dám. Je totiž neskutečně milá a pozitivní. Ať už prožíváte s Karin tu její bláznivou, "mimozemšťánkovskou" polohu, nebo se s ní rozhodnete zkoumat svoje vlastní nitro, zaručeně se u toho budete cítit skvěle. Mile. Místy trhle. Uvnitřněně. Usměvavě. Budete jí držet všechny palce. A o sobě si možná taky uvědomíte pár věcí :-) A za to všechno patří autorce veliké díky!
" Kdybych psala povídky, napsala bych o jednom dřevorubci, co šel prosit Pána hor a lesů, aby mu daroval zvláštní sluch, kterým by slyšel kopce mezi sebou rozmlouvat, stromy vyprávět a trávu zpívat. Ale přestože prosil usilovně a hluboce, žádným mimořádným sluchem obdařen nebyl. Namísto toho se mu jednoho dne stala strašná věc. Nešťastnou náhodou na něj spadl strom a přerazil mu nohy. Dřevorubec zůstal připoután na lůžko. Měl hodnou a milující ženu, která pro něj dělala vše potřebné. Procházel různými fázemi a různými stavy. Byly hodiny, kdy nepřetržitě plakal jako dítě, byly dlouhé hodiny, kdy bez hnutí hleděl a hleděl z okna jejich světnice, a byly hodiny, kdy v jednom kuse hladil ruku své ženy. A byly i hodiny plné zloby a vzteku a výčitek, adresovaných na Pána hor a lesů. Postupem času se ale zklidnil, a aniž by si to uvědomoval, pronikal hlouběji a hlouběji do lesního a hoského mlčení. Až jednou se to stalo. Ležel takhle se zavřenýma očima na zádech a lebedil si ve slunečních paprscích, které ho šimrali na obličeji. A najednou jakoby uslyšel něčí hlas. Byla to stará borovice, která zrovna pravila mladé borovici: "Ten náš ťunťa zatím ještě pořád nic, ale snad už na to brzy přijde. Myslel si, že může něco dostat darem. No, může. Ale dost často ke všemu, má milá, co stojí za to, člověk přichází přes dřinu a někdy i bolest. Jemu bylo umožněno nestarat se o nic jiného, než umění naslouchat. Tolik si přál slyšet, tak mu Pán hor a lesů vyšel vstříc. Daroval mu ideální podmínky. Podmínky, jaké má málokdo. Vždyť jen málokomu je umožněno o nic se nestarat a jen si tak být. On ale nic nepochopil. Zatím." " str. 148

54 19.05.2018

Vzpomínky (zcela jistě v mnohém autobiografické, i když autorka sama novely jako autobiografické nevydala) na dobu předválečnou, válečnou a těsně poválečnou. Pohled autorky na danou dobu je tragikomický, místy dovedený až do jakéhosi groteskního vyznění, ale hlavně podaný tak nějak zakaleně, snově, místy až psychedelicky. Navíc je použito neskutečné množství různých dialektů v přímé řeči, které by zvládl snad jen Cimrmanův Krátkozraký. Takové podání z díla dělá záležitost pro užší okruh čtenářů. Přirovnala bych to k abstraktnímu obrazu - někteří vidí skvěle ztvárněné dílo, někteří změť barev a čar...

59 17.05.2018

Dcery strážce majáku pro mě nebyly láskou na první pohled. Na začátku jsem totiž autorce trochu zazlívala, že vybrala motivy z jiných knih - Světlo mezi oceány skloubené s Vlakem naděje... Čím víc jsem ale měla přečteno, tím víc mé nadšení narůstalo. A závěr? Tak tam jsem už byla dokonale polapená v autorčiných sítích! Tu hlavní pointu jsem totiž dopředu neuhodla, takže závěr byl krásně překvapivý... Dokonce i na morální otázky došlo - jsme tím, kým se rodíme, nebo si svou cestu volíme a stáváme se vlastně tím, za koho se považujeme? Skvělé.

66 13.05.2018

Tahle kniha není jen k přečtení. Musí se s ní pracovat, aby člověk využil všechny její možnosti. Spousta skvělých myšlenek, hezké návody na vizualizace (skvělé cvičení s autobusem!). Místy jsem ale byla poněkud v rozpacích... Vezměme si třeba příběh Hannah, která se cítí ošklivá. Po týdnech duchovní práce se jí konečně podaří problém vyřešit - zajde si na lifting. Tomu říkám duchovní posun ve vnímání sebe sama!

49 08.05.2018