Cink262 komentáře u knih

Fenomenální fenomenologické dílo k němuž se opravdu zpočátku nedá přistupovat jinak než těžko a pomalu. Stránky a stránky popsané suchou a těžko představitelnou ontologickou teorií se ale v průběhu času mění v dílo, které dokáže svou filosofií osvětlit život člověka novým poznáním, které, i přestože nelpí na žádných morálních ani biologických základech, dokáže vysvětlit mnohé psychologické jevy v životě člověka.

Člověk je během svého života podle Sartra bytost, která je tím, čím není. Člověk se stále mění a tím čím byl včera nemůže být dnes, člověk žije v čase. Z toho také vychází slavné tvrzení "existence předchází esenci", protože Sartre tvrdí, že člověk, který přijde do světa, nemá předem daný žádný smysl a cíl svého života (žádnou esenci). Člověk (protože je tím, čím není) si tuto esenci tvoří až po vzniku existence.
Člověk je díky tomu, že jeho existence předchází jeho esenci, svobodný. Lidská svoboda je podivný a předem daný fakt. Tato svoboda si nemohla vybrat, že bude svobodou a tak se dá říci, že člověk je "odsouzen k tomu býti svobodný", odsouzen k jednání.

9 29.11.2017

Zprvu na mě Hesseho styl psaní velmi zapůsobil - úvod psaný uvědomělým měšťákem a zejména Traktát o Stepním vlku. Autor se nebál experimentování se stylem i s dějem, který ještě mezi válkami nebyl zas takovým zvykem. O filosoficko-psychologických myšlenkách předávaných v knize jsem nejdříve uvažoval jako o verzi Nietzscheho "for dummies" spojeného s jungiánskými archetypy (zejména "já" a "stín"), a ten styl podání mi celkem vyhovoval.
Ale... čím dále jsem se v knize prokousával, tím více mi bylo zřejmé, že šíře toho, co chce autor pojmout, je příliš velká na dvě stě stran románu (snad by to šlo lépe básní?). Navíc hlavní hrdina stále více prosvítal jako autorovo alter ego (i biografické údaje sedí - protiválečný pamflet, žena se schizofrenií...), což by samozřejmě nemusel být takový zádrhel, kdyby se Hesse nesnažil popsat něco tak univerzálního jako lidskou duši a zápasy v ní. Jistě můžete namítnout, že o to více by byl jeho popis autentičtější - na mě to ale tak nepůsobilo. Naopak do dialogů sebe se sebou (Harryho s Hermínou) včlenil teze, které tím, že se autor jasně nedistancoval od hlavního hrdiny, působily ne zamyšlení, ale pocit samozřejmosti. Ať je to více jasné - několikrát v textu se objevuje myšlenka, že nic jako JÁ není. Myšlenka zcela logická, nicméně postavy (i v magickém divadle) to prezentují a přijímají s nesmyslnou samozřejmostí, i přestože stále operují i s "říší nesmrtelných". Tato říše nesmrtelných je asi ta největší kravina, která se tam mohla pro myšlenkovou udržitelnost díla dostat - v dialogu Harryho a Hermíny, který mi nápadně připomněl aktivní přitakávání společníků Sokratových i ve chvílích, kdy Sokrates řekne něco zcela nesamozřejmého a nelogického. Ať už je tato říše nesmrtelných míněna jakkoli, nedává samozřejmě smysl, pokud já není. Jak správně poukazuje bystrý český filosof-youtuber Antonín Dolák - je nesmysl tvrdit, že já není a s tím tvrdit, že tím, že to zjistíme, si pomůžeme - protože již není KOMU pomoci.
S postupem knihy se ztrácel i barvitý popis scén a magické divadlo na mě působilo velmi útržkovitě, černobíle a především násilně ukončeně.
Na druhou stranu ale Hesse dokáže být bystrým nejen v předpovědi Druhé světové války (i její příčiny v lidech), ale i v problematice vysoké a nízké hudby, původu a metafyzického účelu hudby (připomínající Nietzscheho Zrození tragédie), v popisu idealistického ducha němectví, v metafyzickém účelu humoru (na to klade Hesse obzvlášť velkou důležitost! a mně přijde, že to byla jedna z mála věcí, kde se filosoficky dostal až trochu za Nietzscheho - možná k Bergsonovi?) a v mnoha dalších tématech.
Bohužel však musím konstatovat, že o všem tom vám dokáže lépe a vlastně v podobném duchu poreferovat Nietzsche.
Stepní vlk bylo dílo svého času přelomové - je lákavé, protože v sobě obsahuje mnoho tezí, které můžou pomoci v jakémsi duševním "sebeuzdravování". Určitě to není dílo pesimistické, spíše naopak. Stále však zůstává dílem meziválečného období spojeným s duchem té doby a příliš spojeným s autorem. To, čeho si velmi cením na autorech beletristické literatury je to, že se ve svých knihách dokáží od sebe odpoutat, a tak vytvořit něco tak velkého a nádherného, že ani oni sami to nejsou schopni zcela pojmout. Dokázal to Hesse? Dokáže Stepní vlk žít i po smrti svého autora?

8 01.08.2020

Kniha mě pohltila svým napětím ve stále stejných podmínkách, paprsky naděje, které se někdy ukážou jako smrtící jindy ne. Vylíčení postapokalyptického světa McCarthy zvládl bravurně - tak, aby se čtenář do postav vžil. Není třeba ani popisovat, co za katastrofu se stalo, kdy se to stalo, jak se to stalo - z toho všeho víme jen nepatrné náznaky. Důležité jsou pociťované následky - spálený svět s lidmi, kteří přežívají (v lepším případě) ze zbytků slávy světa zašlého, strach, naprosté zničení pocitu lidské pospolitosti, na druhé straně ale i zachování rodinných pout - lásku uprostřed ničeho s přídechem barbarství.
Považuji knihu za mistrovskou v popisu hrdinů i světa nejen v tom, co je v ní napsané, ale spíše právě v tom, co tam chybí a čtenář si to musí domýšlet a hádat.

Cítím trochu zklamání ze závěru (více neprozrazuji...) a také z českého překladu, který obsahuje nějaké ty hrupki.

8 13.03.2020

Nevím, co na Hemingwayovi jeho příznivci vidí. Nevím za co tu Nobelovu cenu dostal. Ano, za literaturu, ale za jakou knihu, protože "Stařec a moře" pro mě nebylo nic extra. Knihu jsem přečetl pouze v originále, ačkoli rybářskému náčiní nerozumím ani v češtině, natožpak v angličtině, snažil jsem proto se vyhledat vše, co by mi pomohlo rozkrýt další utajené významy. Proč jsem to dělal? Přišlo mi, že když už má kniha přes sto stran a vypráví o něčem tak prostém, mělo by v tom být skryto ještě něco. Nic, a nic v tom literárně nejhorším slova smyslu (tedy žádný existencialismus v tom nehledejme). Metafora snad jasná - boj člověka s naoko podřízenou přírodou, která doopravdy člověka zničí (pozor, neporazí, ale zničí, jak zní jedna z mála zajímavých myšlenek knihy). Dobře, ale to se dá shrnout na deset stránek a s trochou fantazie by příběh o podobných postavách a podobném příběhu dokázalo vymyslet dítě na základní škole. Někdy jsem si připadal, že čtu slohovou práci nějakého žáčka či žákyně, zejména v části, když připlouvají jednotliví žraloci (pěkně popořadě s bezostyšným zanedbáním krás jazyka). To mi trochu evokovalo Markovo evangelium nechvalně proslulé svojí spojkou "a", Hemingway se sice této spojce vyvaroval, ale příběhově je to tak jednoduché, jak si jen člověk dokáže představit. Když jsem si knihu půjčoval a nic moc o ní nevěděl, samotný název "Stařec a moře" mě měl varovat. Stařec je dosti kýčovitý motiv, stejně tak i moře.

A to je přesně to, co mají lidé rádi.

8 30.08.2019

Udivuje mě jak rafinovaně a přece tak prostě a jednoduše dokázal Asimov napsat 9 fascinujících povídek, které všechny spojuje závěrečná pointa vycházející z pouhých tří na první pohled tak prostě vypadajících zákonů. Vtipné, chytré, geniální. I přesto však u mě "Já, robot" zaostává za sérií "Nadace", kde se na scénu dostává více politiky i charismatických postav.

8 31.12.2017

Podle Heideggera žijeme ve světě, kde lidé až příliš spoléhají na vědu, spoléhají na vědu jako jediný zdroj pravdy, spoléhají na vědecké pojmy a vědecký pokrok, spoléhají na ni tak, že už zapomněli na reálný svět. "Technika překonala všechny vzdálenosti, avšak nevytvořila žádnou blízkost." Žijeme ve světě, kde jsou překonané vzdálenosti, tam, kde se ve středověku cestovalo několik dnů, jsme za pár hodin, zpráva, která poštou putovala dny, k nám dojde pár vteřin po odeslání SMS. Přesto však jsme nevytvořili žádnou blízkost, žádnou reálnou blízkost. Víme, kolik metrů je všechno možné od nás vzdáleno, ale všechno měření jsou jen hodnoty spojující nás s onou věcí, které nejsou vlastností oné věci, proto nám taky není blízká, i přestože jsme překonali vzdálenost. Lidé takto důvěřující vědě často zapomenou na čem věda prvotně stojí - na filosofii. Fyzika nám může vysvětlit přesně vypočítané vztahy mezi hmotou a prostorem, ale kdo nám řekne, co je vlastně hmota a prostor? Filosofie (tedy alespoň se o to pokusí). Věda podle Heideggera není primárně špatná, špatná je až tehdy, když se na ni člověk začne dívat jako jediný zdroj poznání.
Kdo nás ale může zachránit z područí vědy, která vznikla rukou člověka a člověka může zahubit? Kdo je tedy schopen vidět "reálný" svět a předat lidem jeho krásu? Kdo je schopen přiblížit nás ke světu?

Člověk si často myslí, že je pánem řeči, podle Heideggera má ale řeč obrovskou moc. Člověk řeč nepoužívá, nýbrž pouze odpovídá jejímu mluvení, když poslechne výzvu ticha. Heidegger doufá, že pomocí řeči se přiblíží "otázce po bytí", proto hledá ryze vyřčené a zamýšlí se nad ním.
Co je ale toto ryze vyřčené? Co Heideggera přimělo k podivnému názoru o odpovídání řeči?


Ryze vyřčená je báseň. Zdařilá báseň "může zapřít jméno a osobu básníka". V básni stojí autor v pozadí, promlouvá řeč nikoli on sám. Báseň je volání věcí, aby se týkali lidí. Báseň přibližuje člověka se světem. Básní se člověk dotýká světa a svět člověka. A kdo píše básně? No přeci básník. Básník je ten, kdo nás sbližuje se světem. Básník je "domácí přítel" lidí - společník člověka, při podivuhodném bloudění domovem světa.

8 11.11.2017

Román o lásce, ješitnosti, přátelství, zradě, ale ze všeho nejvíce román o změně. Sám Puškin vydával své dílo postupně neskutečných 8 let, kdy on sám byl ve věku změny pohledu na svět. V knize je nejvíce citelná změna osobností, kterou vyvolaly události, jež už nelze vzít zpět. Strategická rozumová zdrženlivost důležitého životního rozhodnutí se projevuje jako nevýhoda a někdy se stane i zárodkem nevídaného utrpení. Evžen Oněgin je napsán dojímavě a velice jsem si vážil autorových - vypravěčových vsuvek a subjektivních názorů do samého středu děje.

8 20.10.2017

Úžasné! Než jsem si hru přečetl, bál jsem se toho, že nebude nadčasová, protože se přece jenom především vyhrazuje proti minulému režimu, ale ona nadčasová je!
Hugo Pludek hrající šachy sám se sebou poslouchá pseudomoudrá přísloví svých rodičů. Co je nejdůležitější na šachové partii, kterou hraje pouze jeden člověk? To, že ji nikdy nemůžete zcela vyhrát nebo zcela prohrát - vždy trochu prohrajete a trochu vyhrajete - to je předobrazem boje dvou naprosto zbytečných byrokratických aparátů - zahajovačské služby a likvidačního úřadu. Hugo se vydá do světa s naplněným zásobníkem nesmyslných rádoby moudrých přísloví a brzy se v něm začne orientovat. Zjišťuje, že celý systém zahradní slavnosti i organizací, které ji pořádají, se zakládá na lpění na již zcela vyprázdněných frázích a absurdní ale přesto pevné struktuře zbytečných povolání a především lidech, co toto vše přijali a podvolili se hře, ve které se veškeré hodnoty mění v prázdná slova. Hugo toto vše pečlivě sleduje a zjistí "jak v tom chodit". Stačí vše změnit v nic, včetně toho nejdůležitějšího - vlastní osobnosti - což pro něho, zkušeného hráče šachu se sebou samým, není zas tak obtížné. Ozbrojen bezobsažnými frázemi se ve společenském žebříčku dostane až na vrchol.
Nejdůležitější a nadčasové poselství Zahradní slavnosti je podle mě to, že nelidský byrokratický aparát dovoluje člověku stoupat výš, ale jen za cenu, že ztratí sebe samého a vyprázdní se do té míry, že ani ho ani jeho rodiče nejsou schopni poznat. To platilo za komunismu, to platí i dnes. Ruku na srdce - kolik frází bylo kdysi důležitých tím, že se nás osobně týkaly - že jsme za těmi slovy něco viděli, něco transcendentního, co nás činilo lidskými. Můžou to být bezhlavě odříkavané modlitby, ale i naše chránění principů demokracie a svobody. Neděláme to někdy jen slovy, ale ne "srdcem"? Neděláme to, jako ten zelinář, o kterém Havel píše v Moci bezmocných, jen proto, abychom byli v souladu s většinou společnosti? Nestávají se z toho, za co Havel bojoval jen bezobsažné fráze? "Pravda vítězí", "svoboda projevu", "demokracie" - kolikrát si při jejich vyslovení uvědomíme, co vlastně znamenají a kolikrát si řekneme, že to jsou slova znamenající něco konkrétního a že jsou zde někteří, kteří těchto slov záměrně zneužívají pro účely, které jdou přímo proti jejich významu (snad právě proto, že tuší, že se pomalu stávají jen pouhými frázemi)?
Vše maluji trochu víc černě, než jaké to doopravdy je. Snad i díky Havlovi jsme snad ještě zcela nezapomněli. Ale riziko, že se to stane, je tu pořád. A na mnohých místech světa se tak už dávno děje.

7 25.04.2020

"Tragikomedie ve dvou dějstvích" Samuela Becketta ve mě, snad podle autorského záměru, vyvolává smutek i smích zároveň. Dokázal jsem vypozorovat, že smích přichází s (ne)porozuměním (ne)smyslu všech slov - tedy zjednodušeně řečeno z racionální stránky mě samého a smutek zase spíše čistě z pocitů. Všechno se to ale tak míchá dohromady, že jsem nakonec rád, že jsem hru pouze četl a nebyl na živém představení, protože tam bych cítil úzkost z toho, že nevím, kdy se smát a kdy plakat.
Mohl bych se samozřejmě snažit hledat v Čekání na Godota skryté hlubší významy. Samotná postava Godota mi přišla jako dobrá alegorie pro všechny lidské tužby, které mají člověku přinést poslední a věčné uspokojení ("až budu mít nový dům, tak budu konečně šťastný") - což je poselství, nad kterým se zvláště nyní, v době nesmírného vizuálního smogu, kdy na člověka ze všech stran koukají jednoduché recepty na získání štěstí, má cenu zamyslet. Pokračoval jsem dál v myšlenkách na Godota, jako nietzschovského "stínu Boha", ale nechal jsem toho.
Sám Beckett charakterizoval hru slovem "možná" (perhaps). Možná se tam ukrývá mnoho zamýšlených skrytých významů, možná právě naopak má hra za cíl ukázat, že pojem "význam" je bezpředmětný. Vzpomněl jsem si na mého učitele angličtiny, který jednou, když jsme se ho ptali, jestli se bude účastnit nějaké akce, odvětil "definitely maybe". Pro mě také není Čekání na Godota pouhé "možná", ale spíše "určitě možná".

7 20.03.2020

Můj plán dočíst toto veledílo v den oslav 16. června sice nevyšlo, ale to vůbec nevadí. Proč? Protože Joycův Odysseus je tak nadčasový a tak prostý výstředních faktů - naopak nacpaný fakty všednodenním (vyprávěním dohnaným k epičnosti) - že by se mohl odehrávat jakýkoli den v roce a v jakémkoli městě. To ale v žádném případě neznamená, že by si snad autor nedal práci s detaily týkající se Dublinu i toho přeslavného dne. Vše je přesně promyšleno, jeden den a příběh, který se v něm odehrává, ve finále působí tak věrohodně, že ač by se člověk zeptal na cokoli týkající se putování Leopolda Blooma, kniha by mu dokázala odpovědět. Joyce do svého opus magnum vložil nejen přesný popis Dublinu (sám - s mírou nadsázky - tvrdil, že kdyby Dublin shořel, díky jeho knize by mohl být celý znovu vystavěn), ale zachoval přesnost i ve věcech, které si Leopold vzal na své putování (brambora v kapse a především peněz - čtenář si může zjistit to, s kolika librami, šilinky a penny Bloom ráno odešel a vidět jeho jednotlivé útraty a tak sledovat jeho přesnou částku), exaktnost zůstává neporušena i v jevech přírodních (víme, zda je příliv či odliv, východ a západ Slunce). Snad jen jednotlivé postavy jsou svým způsobem univerzální.

Původem žid a hlavní hrdina Leopold Bloom je na jednu stranu chytrý, na stranu druhou však velmi nepraktický a v mnohých ohledech dětinský. Rád se vychloubá svými vědomostmi (ač jich zas tolik nemá) a pracuje jako akvizitér novin "Svobodář". Dle mého miluje aha efekt a veškeré slovní hříčky, při kterých si často připadá jako ten nejdůvtipnější (a nejvtipnější) člověk na světě. Je zároveň Odysseem a zároveň parodií homérského hrdinství. Jeho jméno není čistě náhodné. Příjmení Bloom dává v angličtině značný prostor pro experimentování se vším „kvetoucím“ (jako jeho pseudonym pro psaní milostných dopisů „Jindra Kvítko“) a jméno Leopold (nejen mě) po čase čtení připomenulo Leopolda Sacher-Masocha, jehož fantasie jsou přítomné i v křičícím podvědomí našeho hrdiny.

Štěpán Dedalus nám nejvíce připomíná Joyce samotného (Joyce samotného „v jinošských letech“ – jak napovídá název jiné Joycovy knihy, v níž Štěpán ztvárňuje hlavního hrdinu). Je mu přesně dvacet dva let (kdybych měl hádat, tak se narodil 2. února 1882, stejně jako jeho autor). Jeho otec, Šimon Dedalus, je zapálený irský vlastenec (stejně jako Joycův otec) a Leopold Bloom mu zčásti supluje roli milujícího otce. Na rozdíl od Bloom je ale Štěpán opravdu studovaný (jméno Dedalus napovídá, že zejména v klasických jazycích) a Bloom se proto před ním snaží vypadat co nejmoudřeji. Pokud se podíváme na homérskou spojitost, je Štěpán novodobým ztvárněním Telemacha.

Poslední postavou, kterou pro její důležitost zmíním, je Molly Bloomová, Leopoldova žena ztvárňující Odysseovu ženu Penelope. Na rozdíl od ní však není věrná svému manželovi a nečeká na něho léta letoucí – naopak, i přestože (svým způsobem) svého muže miluje, je mu neustále nevěrná. Svým povoláním operní zpěvačka tvoří obraz téměř naprosto nevzdělané (a nevzdělatelné) povrchní ženy, jejíž největší předností (snad i v jejích očích) je její tělesná bezvadnost. Svádění jiných mužů si užívá a nevidí v tom sebemenší problém („dělají to všichni“) – v tomto ohledu bije do očí povrchnost irských pravověrných katolíků tehdejší doby. S Bloomem se vidí pouze 16. června pouze ráno, její myšlenky z rána se ale odráží v Bloomově proudu vědomí po celý den. Se svým mužem se setká až následující ráno, kdy po své odysey zjistí, že mu byla nevěrná. Poslední zhruba třicetistránková kapitola je nepřetržitým proudem jejího vědomí – bez jakékoli interpunkce.

Již jsem naznačil, že Odysseus je plný napodobenin Homérova eposu. Každá kapitola nese název po jedné postavě z kapitol Homérových a stejně tak (svým dosti originálním způsobem) zachovává náznaky děje. Každá kapitola zároveň zachovává přesně danou vyprávěcí techniku a ke každé je přiřazen specifický symbolický lidský orgán, druh umění a symbol. I přesto, že homérská analogie je nejspíše nejdůležitější, není vůbec vším. Epos je plný analogií k Dantově Božské komedii, Shakespearovu Hamletu a jiným významným dílům světové literatury. Každá kapitola je zároveň navázáním na kapitolu minulou, ale zároveň jako by byla vstupem do zcela odlišného světa. Jedna kapitola napodobuje novinové články, jiná zase nesouvisle popisuje labyrint moderního města (potažmo světa) – skáče od postavy k postavě a od nicotné starosti k jiné nicotné starosti, jiná kapitola se zase výběrem správných technik a slovní zásoby zpodobňuje vývoj anglické literatury od jejích počátků až k moderně (a zároveň způsobem, který by měl napodobit vývoj dítěte v matčině děloze).

Příběhová napínavost, jazyková vytříbenost i parodická výstižnost – to vše (a ještě mnohem více) činí Joycova Odyssea knihou, která by neměla zůstat zapomenuta. Vždyť není jen dokonalým absurdním románem, eposem, komedií, parodií, ale i encyklopedií, encyklopedií lidské všednosti pod tak rozličnými úhly pohledu, že i všednost se stává přesným v maličkostech a (snad proto) neuvěřitelným eposem. Sám James Joyce řekl, že jestli není Odysseus hoden přečtení, tak život není hoden žití. Neřekl to ze své pýchy, jen se mu podařilo do své knihy skrýt tajemnou univerzalitu každého jednotlivého lidského života.

Proto (pokud jste tak ještě neučinili) čtěte!

7 23.06.2019

Básně experimentální, často založené na hrátkách s jazykem, který je v případě němčiny snad přímo stvořen pro skládání a hledání téměř totožných slov s odlišným významem, potřebují k své reprodukci opravdu geniálního překladatele. Básně Christiana Morgensterna naštěstí takového překladatele našly v Josefu Hiršalovi.
Do Morgensternovy poezie jsem se zamiloval už před nějakou tou dobou. Čtení a úžas nad prostotou a krásou dosti nezvyklých obrazů jsem měl rád a mnoho jsem se nad těmito básněmi "nausmíval". Ať už šlo o využívání slov znějících jako citoslovce (Km 33, Krkavec Rall...), tak o vymyšlená stvoření, které za jedinou básní skrývají celý vesmír významů a nevyslovených příběhů (Beránek měsíc, Želželva, Košilela, Zeměplaz, Stříbrokůň...) - vždy jsem byl nadšený, co všechno se dá vymyslet s jazykem. Nalezení Morgensterna pro mě, už od malička s jazykem experimentující dítě, bylo pro mě nevyčerpatelnou zlatou žílou. Už jako malý kluk jsem si s mým tatínkem hrál hru na měnění slov pomocí synonym či antonym - tato hra nám zůstala dodnes a to především na cestách, přes Dobřín (nebo Zúhoř?), Včetněříž (nebo Krovážíž?), do Potma nebo Ojídla a dalších českých měst jezdíme vždy s radostí a šedé buňky mozkové pracují na plné obrátky (jak říká má mladší sestra "oprátky") - a samozřejmě se to netýká jen měst, někdy jsme takhle mluvili téměř o všem - je to ale náročné a člověk je tvor líný, a proto jsem byl donucen se naučit i jazyk prostý veškerých obměn.
Křesťan Ranní Hvězda mě stále nepřestával udivovat, až jsem jednoho dne v jeho básních začal hledat něco hlubšího (snad i díky popiskům, že se v nich něco hlubšího má často skrývat - u některých básní to jde poznat hned, u některých je to těžko pozorovatelné - však pouhá otázka, proč se kniha, o které píšu komentář, jmenuje Šibeniční písně, nás dovede k hlubšímu nahlížení na veškerou Morgensternovu poezii).
Byl jsem tak zaujat, až jsem od tety k Vánocům dostal jako dárek německou verzi mnoha básnických sbírek i s poznámkami. A teprve tehdy jsem si začal uvědomovat tu šíři každičkého slova a každičkého významu.
Vezměme si příklad Beránka měsíce popisujícího lidský život a hledání věci o sobě (beránkova stříž - nahé tělo - smrt), v němčině je jasně řečené to, že Beránek měsíc je mrtev, v češtině si to snad jen domýšlíme. Beránek měsíc. Mondschaf. V němčině je jasná spojitost mezi slovy Mond (měsíc) a Mund (ústa), ústa ovečka pak dává básní zase zcela hlubší význam. Motiv Slunce, motiv pláně pod vrcholem – místa bytí, motiv noci, měsíce, a všeho. To všechno. Čtyři sloky s opakujícím se veršem: Beránek měsíc, říká mnohem víc než si člověk po jednom, dvou, ale i sto přečteních může vůbec představit. A Josef Hiršal snad tento už tak dosti široký obzor ještě rozšířil, že přeložil Schaf jako Beránka a ne Ovci, jak by to bylo doslovně, a tak otevřel místo pro náboženský výklad básně. Vždyť kdo jiný je beránek čekající na svou stříž než sám Ježíš Kristus – a nalezení věci o sobě, tj. ostříhání beránka a jeho smrt by se dalo považovat za motiv Kristovy smrti (přišel o lidskou stránku, ale „beránek bílý“). „Slunce rudé zas“ by se zase v této mé odvážné teorii dalo brát doslovně – vždyť smrt Ježíše na kříži také podle Bible způsobila zatmění Slunce, které po jeho smrti znovu vyšlo – rudé.

Vždyť k čemu ještě psát – nechám vám tu Beránka měsíce a hledejte sami. Možná se pak do něho zamilujete tolik jako já a bude se vám o něm – stejně jako mně – zdát i v noci.

Beránek měsíc

Beránek měsíc v dálce niv
velkou stříž čeká trpěliv.
Beránek měsíc.

Beránek měsíc uškubl stvol
a jde k své pláni pod vrchol.
Beránek měsíc.

Beránek měsíc sní v svém snu:
Jsem temnou skvrnou vesmíru.
Beránek měsíc.

Beránek měsíc zrána zhas.
Je bílý, slunce rudé zas.
Beránek měsíc.

Das Mondschaf

Das Mondschaf steht auf weiter Flur.
Es harrt und harrt der großen Schur.
Das Mondschaf.

Das Mondschaf rupft sich einen Halm
und geht dann heim auf seine Alm.
Das Mondschaf.

Das Mondschaf spricht zu sich im Traum:
"Ich bin des Weltalls dunkler Raum."
Das Mondschaf.

Das Mondschaf liegt am Morgen tot.
Sein Leib ist weiß, die Sonn ist rot.
Das Mondschaf.

7 29.05.2019

Básně ovlivněné Yeatsovou láskou k rodnému Irsku, neopětovanou láskou k irské herečce a bojovnici za samostatnost Irska Maud Gonne, ale také láskou mateřskou. Jemnost, která ze všech básní prosvítá, je umocněna nádhernou symbolikou (mě samotného nejvíce uchvátili "ptáci" - ačkoli v různých básních představovali často něco jiného - a závoj - nebo šat, rouška atd.). Někdy jsem si při čtení básní připadal jako pták v oblacích, někdy ale jako pták zraněný - jako ten, kdo jednou dokázal vylétnout, dokáže si to představit, ale znovu už to prostě nejde. K tomu se neodmyslitelně pojí stesk, stesk především po ztracené blízkosti čistoty - ať už ženy nebo přírody.
Na druhou stranu ve sbírce nechybí ani básně politického charakteru - oslavující hrdiny boje za nezávislost (někdy - v případě Parnella - s trochou ironického podtónu). To mi snad posloužilo jako průprava k důkladnějšímu pochopení Joycova Odyssea, toho irského opus magnum, v němž se už notnou chvíli vrtám.

Ačkoli se tóny v jednotlivých básní různí, rytmus a styl kompozice zůstává stále podobný. Někdy je báseň ověnčena refrény, jindy Yeats pracuje s dlouhými verši. Pokud někdy sáhnete po Yeatsových básních, nebojte se je číst nahlas (a nezapomínejte na dlouhé slabiky!), protože teprve pak se z prostých písmen stanou slova, slova snad pro hudbu.

JEZERNÍ OSTROV INNISFREE

Já zvednu se a půjdu, půjdu hned k Innisfree,
tam z haluzí a hlíny chýši si postavím,
abych byl sám jen s úlem, políčkem fazolí
a se včelím rojem bzučavým.

Tam najdu trochu míru, kane mír po kapkách,
při cvrččím zpěvu kane závojem jitra lék.
Tam třpytí se i půlnoc, v polednách září nach
a večer má křídla konopek.

Já zvednu se a půjdu, vždyť ve dne, za noci
z jezerních břehů slyším pleskot vod slabounce.
Na šedé dlažbě stojím, na prašné silnici
a ten zvuk mě bere za srdce.

7 23.05.2019

Skvělá kniha, která mi (pro mě nečekaně) pomohla lépe propojit existencialismus Heideggera (a nejspíš i Patočky) s možným politickým zřízením. Popis fenoménu "disidentství" mě nadchl, protože na první pohled se tento fenomén zdá plný paradoxů a tak i kontraproduktivní pro "revoluci". Nicméně "revoluce", o které píše Havel není jen tak ledajaká, není to vlastně ani revoluce na první pohled viditelná, revoluce, o které by referovala zpravodajství celého světa - je to revoluce "existenciální" probíhající v nitru každého člověka, revoluce vracející člověka do života v pravdě - jen a pouze skrze ní může celá společnost dojít lepšího zřízení. Velmi mě zaujal popis politických zřízení a to jak post-totalitního, který byl aktuální v době, kdy Havel Moc bezmocných psal, ale i toho západního demokratického (buržoazního), kdy sám Havel věděl, že i v tom západním je mnoho nedostatků a snad jej ve svém myšlenkovém systému zamýšlel jako pouhý přechod mezi post-totalitní společností pomalého tlení všeho a konformity se vším v demokracii opravdovou, založenou na uvědomění si hodnoty sebe sama, hodnoty, která vede k životu k pravdě. Existenciální revoluce je prvopočátkem kýžených změn a to může být v dnešní době jak "vypořádání se" s technikou, která svým "samopohybem" proudí dál a dál, nebere na člověka ohledy, člověk ji nemůže zastavit a člověka zároveň zcela poráží a ovládá, nebo řešení otázky globálního oteplování, což by jistě šlo mnohem lépe u uvědomělého obyvatelstva planety než u obyvatelstva buržoazní společnosti, které jde pouze o vlastnění všeho sebou samým, takového vlastnění až slůvka "sebou samým" přestávají mít jakýkoli význam.
Bohužel ale myslím, že samotná esej nemusela být přijata nijak přívětivě a to jak pro svou složitost, tak možná i trochu "zastaralost" myšlenek. Samotný pojem "život v pravdě" se váže k hledání vlastního já, které filosofii ovládalo spíše minulé století a společně s dekonstruktivismem se pojem já začal více a více rozpadat a byl vhozen do stejného koše jako "věc o sobě".

Moc bezmocných - kdo jsou ti bezmocní? Mohou to být disidenti, ale může to být podle Havla každý člověk, každý jedinec, který se může vnitřně změnit a tím změnit celou společnost. Na jedinci záleží víc než na celku, protože celek je složen z jedinců - zní to primitivně, ale nevím jak jinak to říci. Možná chápete, že pro mě není hledání vlastního já nic zastaralého a myslím, že to má stále smysl, pokud si ale lépe vytyčíme, co to ten "život v pravdě" vlastně je. Morálními poučkami to v dnešní době půjde těžko, ale vždycky je tu něco přesahující veškeré morální poučky, veškerou logiku, veškerý systém, něco, co odolává všem pokusům o spoutání, ačkoli se často velmi spoutané může zdát - to něco je víra. Víra v absurditu - to je pro mě život v pravdě.

Orwellovy postřehy a vzpomínky ze španělské občanské války jsem zhltal velice rychle. Obsah knihy byl pro mě velice překvapivý, protože - i přestože jsem o tom nikdy hlouběji nepřemýšlel a ani nic odborného nečetl - jsem očekával, že na straně republiky byla situace mnohem jednodušší (např. jsem se mylně domníval, že FAI byli anarchisté a CNT komunisté, i přestože obě organizace byly spíše anarchistické). V žádném případě ale nemohu říci, že i přesto jak Orwell popisuje odporné intriky uvnitř republiky, jejichž následkem bylo konečné potlačení POUM - organizace, za kterou se Orwell účastnil bojů, že se nějak zvlášť změnil můj pohled na to, která strana je "dobrá" a která "zlá" - nelze ani mluvit o tom, že obě strany byly "špatné", každý střízlivý čtenář pochopí, že i Orwell stejně jako tisíce vojáků ze zahraničí a miliony Španělů doufal ve vítězství komunistů a anarchistů nad fašisty. Orwell sám byl vášnivý socialista a v jeho popisu jde jasně vidět, že nestojí a ani se často příliš nezajímá o mezistranické šarvátky komunistických a anarchistických stran, vždy se snažil docílit lepších podmínek pro dělníky a tak, jak hlásá slogan Labour Party - se zasazoval "za mnohé, ne za hrstku". Nicméně přesně tato hrstka španělské buržoazie nakonec ve válce bohužel zvítězila.
Velice zajímavý je popis politiky SSSR vůči španělské občanské válce, který se za každou cenu snažil zabránit socialistické revoluci - tak nakonec v širokém spektru levicových stran Španělska byli komunisté-stalinisté ti nejpravicovější.
Co mě ale v samotné knize zaujalo nejvíce byl ten za krátkou dobu vytvořený kontrast mezi frontou a Barcelonou, kdy na začátku příběhu byla Barcelona město proletariátu, kde bylo zakázáno dávat spropitné, všichni si tykali a hleděli na sebe zpříma, stejně tak na frontách - dokonce všichni vojáci všech hodností dostávali stejný žold, bohužel však po pár měsících, které Orwell strávil na frontě, se situace v Barceloně k nepoznání změnila - buržoazie se přestala skrývat za dělnickou roušku a město na jedné straně pokračovalo životem drahých restaurací a kaváren pro majetné a na straně druhé jídly na příděl pro chudé, co si luxus nedokázali dovolit, na válku všichni hleděli s nechutí a pohrdáním. Zajímavé je to vše proto, protože v nedávné době jsem měl možnost přečíst útlou knihu S. Kierkegaarda "Současnost", kde přesně tento kontrast "revoluční doby" a "současnosti" popisuje, v "Holdu Katalánsku" jsem si několikrát všiml toho zápalu k boji proti fašismu (i přes nudění se a nadávání na nekvalitní zbraně) provázejícímu frontu a tu povrchnost a zbytečné zahledění do racionality provázející Barcelonu.

Velice zajímavá a podnětná je esej "Zamyšlení nad španělskou válkou" na konci knihy, kde sledujeme nejen autorův pohled s odstupem času ale i mnohá teoretická zamyšlení nad totalitou, svobodnými médii a tvořením "historické pravdy" (často myšlenky později zaseté v úrodnou půdu "Farmy zvířat" a "1984" - dokonce se zde objevuje myšlenka vnucení rovnice 2+2=5).

Téměř na závěr chci znovu zopakovat, že George Orwell nechtěl knihou zpochybnit legitimitu odporu proti Frankovi, ale chtěl přednést své zážitky a uvést na pravou míru propagandistická tvrzení, jichž se dopouštěla jak španělská tak zahraniční média i na straně republiky (u fašistů je to snad samozřejmost).

A úplně na závěr perlička z knihy, které jsem se v celku zasmál - totiž to, že Orwell nazval slavnou a turisty hojně navštěvovanou barcelonskou katedrálu Sagrada Familia "jednou z nejohyzdnějších staveb na světě". Jde vidět, že pokud dnešní symbol Barcelony nazval takto, tak společenské mínění v myšlenkách George Orwella nebylo nikdy určující, právě naopak se vždy dokázal postavit proti všemu jednoduše bez důkazů přijímanému a bojovat za "opravdovou pravdu" a ne tu, kterou nám diktuje Velký Bratr, ať už v jakémkoli přestrojení.

7 30.06.2018

Bohužel jsme v současnosti až příliš často svědky toho, když si Karla Marxe a jeho (původní) pojetí komunismu a hlavně jeho původní cíl lidé pletou s minulým totalitním režimem, který, i přestože splňoval mnohé znaky "Manifestu", ve skutečnosti dával důraz na něco zcela jiného. Také se nedokázal přizpůsobit podmínkám, které se (ač by to Marx asi sám netvrdil) v 20. století razantně změnily. Nesmíme taky pominout fakt vlivu mocenských praktik a zahraničních zájmů Sovětského svazu, které také neměly s Marxem příliš mnoho společného.

Vzkvétá z těchto ruin jednoduché kritiky národa poznamenaným totalitou a snad i navyklým k zachvěním strachu při vyslovení jména "Marx" to, že Marxův Manifest je naopak nositelem dobra a demokracie?

Nikoliv. Je jisté, že vytvoření marxismu "západního typu" zásadně přispělo k životu dělníků od zkracování pracovní doby přes zvyšování mezd k znovuobnovení pojetí proletariátu jako lidí a ne pouze odcizených "strojů". Ale v zásadě tkví problém v tom, že Marx ve svém pojetí dějin prostě pravdu mít musí, protože pokud se proletariát vzbouří a zvítězí, tak to jen dokáže, že dějiny směřují k vládě dělníků, ale pokud bude jeho vzpoura potlačena, tak se taktéž dokáže utlačování dělníků buržoazií, jak správně, možná však až příliš chladnokrevně rozumem dokazuje Popper. Komunistický manifest si nepřipouští žádné smírčí řešení mezi buržoazií a proletariátem, což je vcelku logické, protože buržoazie o to jednoduše nestojí, nicméně se mnohými stávkami a revoltami dokázalo, že pro většinu obyvatelstva je pod socialistickým dohledem v kapitalistické společnosti možné materiálně přežít.

Škoda jen, že se Marx zaměřil pouze na materiální stránku věci, protože v dnešní době minimálně já spatřuji mnohá rizika v duševním životě kapitalistické společnosti založené na konkurenčním boji. Strach mě ale jímá i z materialistického pohledu na dnešní svět, je děsivé, že si dokážu mnohem jednodušeji představit zánik civilizace než zánik kapitalismu zbídačujícího duše vyspělých zemích a ve skrytu duše i těla těch, co měli menší štěstí v tom, kde náhodě oddaný čáp určil jejich rodiště, a tak duše i tělo naší drahé Země upadá v nemilost vnuceným potřebám liberálního trhu.

7 04.04.2018

Zde snad není co vytknout. Pes baskervillský dokonce "předstihl" účel detektivky a pomocí popisu ponurého prostředí přidal snad i hodně silnou kapku hororu. Prostředí jihoanglických vřesovišť mi naprosto učarovalo stejně jako mlha a děsivé zvuky z bažin - již dlouho jsem se "nevžil" do nějakého místa tolik jako do dějiště Psa baskervillského.
Pravda je, že je kniha napsaná poněkud zastaralým jazykem, četl jsem ji v originále a s některými slovy si ani můj jindy spolehlivý slovník nedokázal poradit, každopádně jsem si četbu užíval, protože mnohá anglická slova často zvukomalebně podbarvovala již tak děsivou atmosféru.

7 17.03.2018

Je pro mě nadmíru těžké v jednom komentáři shrnout své pocity z "Povídek malostranských". Kniha se totiž skládá z 13 povídek s často až diametrálně odlišným charakterem. Zatímco v některých se popisují dětská dobrodružství, jinde můžeme nahlédnout do soužití tak podivných a propracovaných postav, že snad ani nelze pochybovat o jejich reálném podkladu, a některé povídky pro změnu nastavují zrcadlo malo(stransko)měšťácké společnosti nasáklé xenofobií a předsudky.

Celkový dojem tedy není nijak valný. I přestože mě některé povídky takříkajíc chytly za srdce a sám jsem se s hrdiny stával cizorodou částicí Malé Strany, jiným zase téměř chyběla pointa nebo byla velmi "slabá", což se u příběhů ze života (bohužel či bohudík?) stává.

7 04.03.2018

Nejvíce mi ze Svatého Xaveria utkvěla nádherná čeština. Kromě toho jsem byl překvapen kolik různých uměleckých stylů a příběhových rovin dokázal Arbes do tohoto dílka vtěsnat, aby stále zůstalo realistické, přesto však tajemné, s prvky romantismu v osobě Xaveria, a zejména dobrodružné! Není divu, že si Arbesova díla vysloužila "vznik" nového žánru! Pociťovaná slast z krásy našeho jazyka se tak propojila s napínavým příběhem, a proto toto dílko jistě doporučuji. Dokonce jsem byl rád i za český patriotismus, který mi, což je při čtení starších českých autorů výjimkou, nepřišel ani nijak strojený.

Jen je zvláštní, že dnes mluvíme jinak. Čím to, že jazyk, kterým mluvíme nyní, byl v Arbesově době považován jako neslušný, jako toliko jazyk neformálního hovoru a pro účely knižní zcela nepoužitelný? Asi namítnete, že se jazyk posunuje dále a změna se dá očekávat, nicméně třeba ve francouzštině, angličtině i němčině stále existuje propastný rozdíl mezi tou slušnou a formální mluvou, jež staví na tom, jak se mluvilo dříve, zato v češtině je tento rozdíl minimální. Stálo by za to, kdyby ještě v dnešní době psal knihy jazykem Arbesovým. Rád bych si je přečetl s nadějí, že i literárně se budou alespoň blížit ke kvalitám Svatého Xaveria.

6 25.06.2020

Soubor povídek, které v jedno spojuje nejen erotická nevázanost jejích aktérů, ale i absurdní osudová nevyhnutelnost následků všech činů. Líbí se mi Kunderův styl psaní, sám jsem byl dokonce zaražen jak moc se mi líbí Směšné lásky ve veškeré své lascivnosti (ano, jestli přemýšlíte stejně jako já, slovo "lascivní" je se slovem "láska" etymologicky blízké) a často i povrchnosti. Je pravda, že některé povídky se mi zdály uvolněnější, takříkajíc "s malým přesahem" mimo povídku samu, ale jiné mě naprosto unesly do světa filosofie. Tak zejména je to nádherné osvětlení faktu, že člověku musí být řečeno po čem má toužit, protože sám je v tom bezradný. Tak Kundera v mnohém předběhl nynějšího filosofa Slavoje Žižka, který se o tom zmiňuje pravidelně a podrobněji. Kundera ukazuje, že naše svoboda v lásce (jakékoli, nejen erotické) je pouze iluzorní. Objekty svého uspokojení si nevybíráme podle jejich vlastností, ale často podle doporučení jiného (ať už jedince či celé společnosti), i tak ale věříme v pravost a původnost naší lásky, věříme, že ona osoba je opravdu ta pravá a že jsme na to přece přišli sami! Nejlépe je to ilustrováno v povídkách Symposion a Doktor Havel po dvaceti letech, ve kterých dva mladíci začnou toužit po ženě až "po pobídce".
Ve všech povídkách se humor mísí s tragikou, tužby se mění ve zhnusení a iluzorní absolutní svoboda lásky končí osudovým procitnutím. Ptáme-li se totiž proč si Kundera pro své povídky vybral zrovna erotickou tématiku, odpovědí nám nejspíše bude, že právě tam se lidé domnívají, že ještě mají svobodu (v nesvobodné zemi, ale i obecně v dějinném diskursu), Kundera ukazuje, že to není pravda, z čehož ale nevyplývá pouze to, že v sexu jsou lidé nesvobodní, vyplývá z toho to, že jsou nesvobodní všude. I když "nesvobodní" je špatný pojem, spíš jde právě o tu "radikální svobodu" (o které píše Sartre) se stejně radikálními následky vyplývající ze svobody druhých, aneb z osudu ve směšném a absurdním karnevalovém obleku.


Ještě poznámku "pod čarou" - ve vydání nakladatelství "Atlantis" je kniha zakončena opravdu úžasným doslovem Jiřího Opelíka.

6 27.12.2019

Platónovy úvahy nad rétorikou, kterou ze svého prvotního opovržení vyzdvihuje jako možnost filosofické řeči - rétorika, která splňuje určité náležitosti se tak může stát prostředkem filosofie mě zaujaly i proto, jak byly podány. Kritika Lysiovi řeči o tom, že máme spíše důvěřovat nemilujícím než milujícím vyústila v Platónovo pojetí lásky a krásy.
Platón tvrdí, že pokud vidíme něco krásného (nebo někoho, třeba svého "miláčka"), rozpomíná se naše duše na svět idejí, na krásu o sobě, kterou zná z "života před životem" a nyní se k ní prostřednictvím krásných zjevů světa znovu přibližuje.
Co je zajímavé z kulturního a sociologického hlediska je to, že, ačkoli se o lásce hovoří téměř po celý dialog, vždy je za příklad lásky brána pouze láska mezi dvěma muži (milovníkem a miláčkem). Co je snad ještě zajímavější je to, že na Platónově chvále lásky a krásy by (podle mě) nic nezměnilo to, kdyby jako příklad vystupovala láska mezi mužem a ženou.
V dialogu se také vyskytuje známé podobenství o duši jako vozataji a dvou koních. Celkově jsou jevy často vysvětlovány mythicky nebo velmi poeticky (třeba růst křídel duše, když spatří svého "miláčka").

6 30.10.2019