cora komentáře u knih
Vzhledem k tomu, že autorka deník několikrát redigovala, tak se nejedná o stoprocentně autentickou výpověď a na knize je to hodně poznat. Autorka popisuje prožité hrůzy s jakýmsi odstupem, mimochodem, moc se v nich nenimrá. Je to syrové a to víc to na mě působilo. Jazyk autorky/překladu není dětský, já v něm vidím dospělou ženu, která prožila hrozné věci, ale rozhodla se, že se nenechá zlomit.
Ve všech svých knihách autorka dokáže dobře vystavět atmosféru. Minimálně zvládá předkládat atmosféru, jakou by italský venkov „měl“ mít, tak aby vyhovoval nějakým vžitým představám. Líčení jídla, krajiny a předkládaní životních osudů postav je zvládnuté dobře. Ale mám s autorkou problém v tom, že jí nevěřím tu autenticitu. Ano, věřím, že si bere inspiraci ze svého života a života svých přátel. Věřím, že si nevymýšlí a také vím, že je občas nutné přidat nějaké „literární kudrlinky“, ale bohužel mi tam nesedí ty strojené a patetické rozhovory mezi postavami. Ano chápu, nad vínem se filozofuje, ale často to působí nevěrohodně a myslím, že to její knihy sráží dolů. Méně je více. Chtělo by to trochu ubrat na snaze dělat z obyvatel italského venkova filosofy a ubrat na životních moudrech.
Kniha se dobře čte, má to spád, autorka nezdržuje, neodbíhá od tématu a snaží se kombinovat thriller se společenským a erotickým románem, přičemž funkční je to tak na půl.
Chyběl mi hlubší motiv pro vraždu č. 1. Přerod kapku cynické, ale v podstatě hodné holky v psychopatickou vražedkyni proběhl dost rychle, náhodně a nepříliš důvěryhodně. Ona je v podstatě celá kniha značně nedůvěryhodná, protože příliš spoléhá na náhodu.
Nedá mi to, musím reagovat na předchozí komentující, která píše, že informativní hodnota o životě včel je nulová. Ano, ono jde totiž o román, ne o včelařskou příručku. Myslím, že nikdo by od téhle knihy neměl čekat dokument ze života hmyzu.... To to opravdu není.
1984 v tom tedy také úplně nevidím, určité prvky možná, ale asi bych s tím přirovnáním byla opatrná. Jinak je kniha napínavá, odehrávající se ve zvláštním prostředí a já jsem se u ní hodně bavila. Boj Flory 717 s neměnnou strukturou úlu i venkovním světem byl úžasný.
Kniha je dobrý nápad, ale nedotažený. Jedná se o shromáždění dopisů bez kontextu, a tím pádem jde docela o zbytečnost. Ocenila bych aspoň nějakou informaci pro koho, jak to dopadlo, apod. Ano, u některých všechno tohle víme, ale ne u všech. Samozřejmě, dá se dohledat, ale ta informace tam zkrátka není a je to škoda. Klidně bych vynechala básně a věnovala se pozadí dopisů, rozsah by byl zachovaný a celá kniha by byla přínosnější a zajímavější.
Logika sedí v koutě a pláče. Hrdinka pobíhá po hřbitově a snad schválně padá do každého křoví v okolí. Všechny "šokující" informace o svém narození bere naprosto v klidu, protože "má tušení". Díky tomuhle se autorce daří eliminovat jakékoli napětí, protože neustále naznačuje a čtenář ví už na straně 4. A do toho je hrdinka stále totálně paralyzovaná pseudovztahem s poldou.... Nevím, jestli jsem jen něco nepřehlídla, ale ona šla s poldou jednou na kafe a 2x s ním mluvila na ulici, pak se s ním jednou skoro (!) vyspala... Kdy stihli vybudovat ten osudový vztah, že je z toho tak vyřízená? Normálně odpady nedávám, naopak, ačkoli mívám celkem dost výhrad, snažím se dívat na knihu v rámci jejího žánru a nechtít od ní víc, než je, ale tohle je opravdu děsné.
Téma knihy je poutavé a autorčino zpracování je čtenářsky atraktivní. Plus této knihy je i to, že ačkoli se jedná o literaturu naučnou, tak se nedostavuje přehlcení informacemi. A to je, bohužel, zároveň chyba. Vůbec nevadí, že styl knihy je „populárně naučný“, ale autorka má poněkud „novinářský“ způsob předání informací, tj. dost zkracuje a drby vydává za ověřené informace. Respektive dostatečně nezdůrazní, že se jedná právě o drb. Chápu, že bylo nutné dodržet rozsah, ale v tom případě bych dala přednost tomu, aby téma bylo pojato trochu úžeji a některé věci byly vysvětleny lépe. Ale kniha se dobře čte, je správně udrbaná, má informativní hodnotu a pěkný obrazový materiál, takže si určitě zaslouží pozornost.
Pokud by měl někdo zájem o další literaturu tohoto druhu, tak myslím, že knihy M. Lenderové, například Chytila patrola o prostituci v Rakousku-Uhersku, by mohly být to pravé.
Dost jsem váhala s počtem hvězdiček. První část téměř nejde číst. U knihy jsem se zpočátku držela silou vůle, neuvěřitelně mě iritovalo, jak postavy neustále pobíhají kolem a opakují stejné informace stále dokola, i když je naprosto jasné, co se stalo. Pokud bylo cílem čtenáře napnout, tak to nefunguje. Druhá část je ovšem skutečně výborná a rozhodně stojí za přečtení.
Autorka také poměrně dobře vybalancovala poměr mezi adekvátním popisem moru a zbytečnou nechutností, což někdy bývá problém.
Kniha je krásná, graficky zdařilá a zábavná. Bohužel trpí obvyklým problémem encyklopedií a hodně zjednodušuje a generalizuje. Souhlasím také s komentářem od adriane9, občas jsem měla chuť vzít si jinou knihu a text porovnat, protože jsem měla pocit, že přesně tohle už jsem četla. Vyloženě nové informace bych zde nehledala, spíš je to kniha pro doplnění a pro zábavu. Což rozhodně není špatně.
Jsem ráda, že jsem se nakonec nenechala odradit některými komentáři. Moran nenadává na muže o nic víc, než kterákoli průměrná žena, která si v pátek večer vyrazí na víno. Nekritizuje muže, kritizuje systém, ve kterém pořád žijeme a který si samy do značné míry udržujeme (viz. kapitola o tom, jak žena dopadne, když řekne, že nechce děti). Že je místy nechutná? No jo, ženy menstruují, to není tajná informace. Že je sprostá a mluví otevřeně o sexu? Tak to dělá většina dospělých žen. Že pochází z chudé rodiny? I to se stává.
Moranová neříká, spalte podprdy a neholte se, neříká, že muže je nutné nenávidět. Jediné co říká je to, že každý člověk si má vážit sám sebe a dělá to vtipně. A máme stejný názor na zlaté flitry a nedopité flašky, za to bych klidně přidala další hvězdičku....
Kniha to není špatná (líbí se mi autorova lehká ironie), ale opravdu nerozumím tomu, proč je tady tolik oslavovaná. Chápu, proč může být oblíbená v Polsku, či v jiné zemi. Nabízí totiž rychlokurz našeho 20. století, aniž by příliš přehlcovala „dějepisem“. Ovšem někomu, kdo zná historii své země, nemůže přinést nic moc nového. Nějakého zvláštního pohledu na naše dějiny zvenčí jsem si taky nevšimla, na to je to celé moc letem světem, místy navíc zmatené. A chybí tu určitá kritika, která v naučné literatuře být musí, minimálně je tedy vhodná. Především v kapitole o porevolučním bulváru pak taková absence působí, jakoby autor zapomněl dokončit myšlenku.
Deník má dvě pomyslné části. V první se Héléne zabývala především svým osobním životem a popravdě to není moc ke čtení, protože byla čerstvě zamilovaná a je to kapku otravné. Chvilku jsem přemýšlela, že knihu odložím, což by byla škoda, protože „druhá“ část už mnohem více reflektuje situaci v Paříži. Čím blíž je konec, tím víc si Héléne uvědomuje, jak skončí. Spekuluje, filosofuje a deník píše s vědomím, že může být posledním rozloučením se snoubencem, který v té době bojoval na frontě. Bohužel byly záznamy v deníku skutečně tím posledním, co mu (a nám) Héléne mohla říct a i to z něj dělá poměrně silné dílo.
Jde bezesporu o knihu zajímavou, bohužel ji sráží měnění výpovědí hlavního protagonisty, který se tím stává nevěrohodný. Vzpomínky na pobyt v táboře jsou určitě bolestné a dá se pochopit, že nebylo jednoduché sdělovat je někomu dalšímu, ale kniha pak tak trochu ztrácí smysl. Jinak velmi oceňuji informace o politickém a hospodářském vývoji KLDR, které pomáhají pochopit kontext a jsem zvědavá na opravenou verzi.
Mohlo by se jednat o celkem dobrý vhled do světa drogově závislých, jenže autor až moc dává najevo, že on je ten chytrý, on má nadhled, on má ty správné postoje. Celé dílo doplňuje pseudofilosofickými výklady a i proto je kniha neskutečné únavná. Ve své době mohl působit rozruch, ale obávám se, že právě JEN ve své době. Dnes, na rozdíl od mnoha jiných autorů, nemá co nabídnout. Zkrátka nudný život nejchytřejší smažky v okolí.
Z knihy opravdu mrazí v zádech, ale hlavně díky autorčině neuvěřitelné blbosti. Provdat se po čtrnáctidenní známosti, za chlapa o jehož kultuře a zemi nevím vůbec nic, vyjma toho, že tam před tisíci lety stavěli takové špičaté baráky, to je skutečně úžasně romantické. Jak to, že jim to nevyšlo? Nechápu…
Určitě paměti Margoliové doporučuji. Jsou skvělou ukázkou pádu komunistického výkvětu mezi třídní nepřátele, ale myslím, že je nutné číst je trochu s rezervou. Margolius byl přesvědčený komunista, podílející se na výstavbě poválečného režimu. Nic na tom nemění ani fakt, že je Margoliová přesvědčená, že on o praktikách strany nevěděl. To je dokonce dost nepravděpodobné, vzhledem k jeho funkci. A paměti jsou samozřejmě subjektivní, ale autorka moc nereflektuje ostatní procesy, byť se zmiňuje o zatýkání a narůstání strachu, takže bych doporučila i odbornou literaturu k tématu a pro srovnání jiné paměti. Myslím, že tak bude četba mnohem užitečnější.