D.V.Spudil
komentáře u knih

Na jednu stranu mě to jako odpočinková četba relativně bavilo. Na druhou stranu má ta kniha celou řadu vad.
1) Ta slova, která tomu mnozí další zde vytýkají. Jistě. Je v pořádku, když si autor vymyslí jazyk nebo když použije nějaký jiný cizí jazyk, ale musí to být funkční. Tady si autorka mohla drtivou většinu názvů v rumunštině (či spíš v ,,rumunštině") odpustit. Není důvod, proč strážní věž nezvat strážní věží (m. ajúta). Není důvod, proč nepřítele nazvat cizím slovem, když i v češtině je pro něj řada výrazů, třeba i ten ,,obávaný" (a ne zrovna temut). Není důvod, proč Ural nenazývat dál Uralem, i když je přestavěný... Působí to zcela nahodile, jako by si autorka řekla: Hm, tak třeba každou pětistou věc tam nazvu názvem v jiném jazyce.
2) Dál je to chování postav. Otrokyně, která se chová ke svým pánům nepochopitelně hnusně, páni, kteří se ke své otrokyni chovají nepochopitelně dobře.
3) Potom to je to míchání skutečných uralských záhad do tohohle světa. Hora smrti tam prostě vůbec nezapadá a působí jako pěst na oko. Je to asi tak v souladu, jako by v Texaském masakru motorovou pilou jedna postava uprchla na jednorožci.
4) To mi asi vadí nejvíc: Sklenit. Umí úplně všechno, má jakékoliv vlastnosti, které příběh zrovna potřebuje. Připomíná mi to druhy kryptonitu ze Supermana, z nichž každý dělá něco úplně jiného. Je to zoufale nenápadité.
------
Přes to všechno to čtení nebylo žádné utrpení, jen takové klasické zklamání z české literatury a její pachuti.
A... proč to tady, doprčic, má 92 %?! Fest přehnané hodnocení...


(SPOILER) Zhruba první polovina knihy: Naprosto nesmyslná a nudná. Např. řešení toho, co si počít s roztaveným sklenitem kus od města? Že to není možné vyřešit, aniž by došlo ke ztrátám na životech? Vždyť stejně používají nějaké kladky a lana, tak proč je neudělat delší, aby od toho byli dál? Zároveň taky to pravidlo, že turnuly musejí být v přesné vzdálenosti od sebe, je pěkně nešikovně zpracované. Na začátku Naslouchače to vypadá, že objevitel fereastry postavil jen něco malého, ve Fajovi se postupně dozvídáme, že by stačilo udělat vlastně poloviční a dát je do poloviční vzdálenosti. Ale oni ne, oni se tam musejí tahat s obrovským krámem, který tam pak zůstane...
Zhruba od poloviny je to jakž takž zábavné, ale ještě nesmyslnější. Nasterey holt musejí vždycky ohleduplně zaútočit jen na město, kde je zrovna celá pětadvacítka, nebo aspoň na město, kam se může pětadvacítka rychle dopravit. Číslo 9 jako značka pro modrý sklenit a tedy zpráva pro sklenaře? Není tam snad náhodou řečeno, že 9 těl se tam objevovalo ještě před objevem sklenitu? A proč 9, když jsou jen 4 druhy sklenitu?
Báseň o pěti, co se v jedno spojí, je trapným pokusem napodobit ,,Jeden prsten vládne všem" etc.
-----------------------
BEZ SPOILERU: Sečteno a podtrženo, Faja je aspoň ve druhé půlce relativně zábavná knížka. Celá je ale zoufale nedomyšlená, jako by autorka byla líná své nápady propracovat. Prostě jen zapsala, co ji napadlo, aniž by tomu dala jakýkoliv řád a pravidla.


Takové dojemné nepravděpodobné přátelství, to na tom bylo hezké. Přiznám se ale, že pár věcí mi tam nesedlo: Jak to, že tauméby přežily ve vzduchu? (Nebo jsem přehlédl, že na lodi má vzduch bez dusíku?) Části odehrávající se na zemi zhruba od poloviny knihy už jen zdržovaly - ačkoliv se v nich vždy rozpomenul na něco významného pro děj, nepřišlo mi to natolik podstatné, aby se to muselo rozvádět na víc než dvou stránkách. A konec byl trochu divný. Ty ,,karbanátky", které jedl? A narychlo nastřelená kultura mimozemšťanů? Buď to měl rozvést víc, nebo to tam neměl vůbec dávat, ale pokud to má být jen vějička na nějaký další díl, který chce napsat, tak beru svá slova zpět a jsem zvědavý na pokračování, protože až na tyto drobnosti mě kniha ohromně bavila.


Teda tak odbytou sérii jsem snad ještě nečetl. Autorka dostala celkem dobrý nápad, ale aby ho pořádně promyslela nebo aby si dala pozor na do očí bijící rozpory na každé druhé stránce, na to je moc líná.
Tak třeba jistá postava je ve veřejných lázních, je tam jasně řečeno, že byla nahá, ale tak o třicet stránek dál se tvrdí, že má na těle jisté znamení, které dokázala skrývat spousty let.
A toho je ta série plná. Třetí díl to dotahuje ještě dál.
A co mi vadí asi nejvíc? U druhého dílu jsem zde v komentářích četl např. to, že se vůbec neřeší ty evidentní problémy, které by měla Ilan mít, když skrývá svou příslušnost k ženskému pohlaví. Ten, co komentář zde napsal, tam výslovně řekl, co by tak měla např. řešit. A co udělá autorka? Bezostyšně to do toho třetího dílu přepíše. Ani se neobtěžuje vymyslet jiné řešení zmíněných problémů, ani se neobtěžuje najít další takové problematické případy, ani se neobtěžuje na své knize trochu zabrat.
Zoufale, zoufale nedomyšlená série. A přitom ten nápad se sklenitem má skvělý potenciál. O to mě to štve ještě víc.


Skvělé. Když čtu (resp. spíš poslouchám audioknížku) M. Crichtona, často narážím na hrozně zajímavé informace, zajímavé způsoby uvažování. Podrobné, vědecké, a přitom napínavé.
Kdysi jsem viděl film, to jsem ještě nevěděl, že je to na motivy knihy, ale bylo to takové slabší. Filmaři se z toho prostě pokusili udělat akční podívanou. Ale Crichton dokáže navodit napínavou atmosféru a představit dramatický děj, ačkoliv třeba nikdo nikam moc neběhá, nestřílí... To dnešní spisovatelé málokdy dělají, pořád do nás cpou jednu akční scénu za druhou, pokoušejí se konkurovat filmu, ale Crichton, Herbert, Tolkien a podobní dobře věděli, že největší zážitky nemusejí být vůbec z totální akce. Kmen Andromeda je toho dalším důkazem.


Četl jsem, aniž bych měl předem jakákoli očekávání - kromě toho, že jsem věděl o ,,slávě" této knihy (mezi čtenáři i kritiky).
No. Slabota, slabota. To fakt v roce 2017 nikdo neměl co číst? Všední příběh na milionkrát otřepané téma Židů kolem 2. světové války? Fajn, kdyby to byla knížka napsaná před padesáti lety - jasně, tenkrát to ještě tak omleté nebylo, ale dneska?
Zpracování taky nic moc. Zápletky, které staví na tom, že se až někdy později dozvíme, kdo všechno komu všemu kdysi dávno a jakým způsobem ublížil. Ach. Že by to bylo tak psychologicky propracované, jak píšou kritici, to bych taky neřekl. Především žádná mužská postava není zvládnutá. Nikdo z chlapů se nechová, jak by se zachoval normální chlap. Inu, připomněl jsem si trochu trapný dojem z Harryho Pottera, když se Rowlingová snažila vysvětlit, jak se cítí dospívající chlapec...


Ta kniha má jednu vadu: Není rozdělena do více jednotlivých knih, takže se špatně drží při čtení v posteli.
Tak, to jsou asi tak všechny vady, na které jsem přišel. Krásné počtení. Musím říct, že pěkně vystihla celou řadu situací v běžném životě, v manželství, v přátelství, postavy se chovají tak, jak by měly, to se v těch dnešních rychlokvaškách obvykle nevidí, aby děj měl hlavu a patu a jednání hrdinů mělo smysl. Jednoho dne se k té knize asi vrátím. Ale za dlouho, moc to totiž nedělám.


Sice jsem ještě nedokončil, ale už mi zbývá jen kousek, tak snad mám právo ohodnotit.
Nepochybuji, že to dokončím (už jen proto, že jako audioknížka je to podstatně snazší - uvědomuji si, že pro čtení by to bylo náročnější). Je to úchvatná kniha plná bohatých myšlenek a nápadů, plná zajímavých stylů, fantazie, fiktivních kultur. Nesmírná psychologická propracovanost mě pohlcuje.
Jedna z mých oblíbených částí je hned po začátku: Hostina s místními ,,papaláši". Na pohled luxusní hostina, pod povrchem vnímáme, že tady jde o hodně, o jejich pozici, o život, že je to nesmírně napjatá situace, která se kdykoli může strašlivě zvrhnut, a přece je to ,,jen" hostina.
Vrátil jsem se taky k tomu seriálu, na nějž už jsem zapomněl, protože jsem ho viděl před mnoha lety. Musím říct, že mě překvapilo, jak moc změnili charakter Paula, skoro si to nedovedu vysvětlit. Jako by knihu o Hitlerovi zfilmovali tak, že by Hitler byl nadšeným čtenářem svatého Františka z Assisi.


Líbila se mi, ale poslední pětina mi přišla totálně zbytečná. Jako by si najednou autor řekl, že musí uzavřít všechny dějové linie, i ty, které jsou tak nějak samozřejmé nebo si je čtenář může domyslet, i ty, které - no nevím - snad ani nikoho vůbec nezajímají.
Každopádně musím Sapkowskému přiznat, že jsem nikde jinde, v žádné jiné knížce, nenarazil na tak samozřejmé a svižné vystižení uvěřitelných postav, takže ten jeho svět vyznívá skutečně plně, promyšleně...


zatím jsem v první čtvrtině, tak nedávám hodnocení
jen takový postřeh ze začátku četby... Styron budí dojem, že neví, o čem bude psát, tak jen vyplňuje papír tlacháním o všem, co mu zrovna přejde přes cestu...


Zhlédnuto, přečteno v češtině a přečteno v angličtině. Výjimečná povídka, která je neprávem často opomíjena při výkladu světové literatury 20. století.


Souhlasím s předchozími komentáři v tom, že se série po Spasiteli Duny opět zlepšila, ale v pár věcech, řekl bych, se zhoršila.
Až příliš zde vychází najevo, že Frank Herbert o náboženstvích měl jen mlhavou představu. Všechno to, co má být ,,náboženské" v Dětech Duny, je jen takové mystické bezobsažné tlachání. Jaké ,,Muad'dib učil"? V tom náboženství není žádný zřetelný morální základ pro jakékoliv jednání.
Taky mi vadilo ke konci to, že se tam najednou roztrhl pytel s výrazy ve fremenštině, na nichž je hrozně znát, že si autor vymyslel jenom pár slovíček, ale o gramatice nebo vůbec o tom, co to vlastně jazyk je, nemá ponětí.
Naopak zlepšení je v tom, že kniha má vůbec nějaký děj, což se o Spasiteli Duny dá říct jen stěží.
A abych jen nehaněl, kniha opět dělá brilantně to, co Herbert fakt uměl, a to je vyjádření komplikovaných manipulací s osudy lidí i světa. Politika vyšší, než jaká existuje v současném světě, uvažování ve větších měřítkách, než si mnoho lidí umí představit, pořád to stojí za to číst a pořád si četbu užívám.


Posloucháno jako audiokniha. Tak nějak mi to přišlo jako slabší verneovka, ale jedna věc mě na tom zaujala: Ta teorie o chladném jádru země. Je to pavědecký nesmysl, ale zajímavé je, kolik vědeckých podkladů pro tenhle nesmysl bylo možné nashromáždit. A pak se divte, že lidé nevědí, čemu mohou věřit, když i věda může být tak moc vedle, jak jen to jde. (Jistě, verneovky nejsou věda, ale odrážejí soudobé vědecké poznání, a jestliže tehdejší výzkumy a teorie mohly přinášet komplikované a propracované důkazy o studeném jádru země, nedivím se, že plochozemci dokážou tak dlouho přinášet tolik a tolik ,,důkazů" o ploché zemi...)


Chápu, že Ishigurův zájem směřuje na roboty, ale pro mě prostě nefunguje, že je až moc polidšťuje. Strach? Radost? Vlastní myšlenky, záměry, pověry?
Líp by fungovalo, kdyby šlo např. o nějakou mimozemšťanku. Ano, to Klářino smýšlení je exotické, a tak by se mi to hodilo na nějakou ne-lidskou bytost, ale pořád na bytost, nikoli na stroj.
Kromě toho je to ale moc pěkná knížka, dobré náznaky toho, jak vlastně vypadá svět a jakými otázkami se zabývá, byť to zůstává jen v pozadí děje.
Josiini rodiče - a vlastně všichni ostatní dospělí v knize - jsou magoři, ale i to mě vlastně docela bavilo.
Kniha na mě patrně nezapůsobila tak silně a tak dojemně, jako si snad autor přál, ale to je tím, že jsem vůči umělé inteligenci skeptičtější než většina lidí. Takže dávám pořád dobré 4 hvězdičky.


A i já se připojuji k těm, kteří upozorňují: O této knize si předem nic nezjišťujte, prostě si ji přečtěte!


(SPOILER) Od začátku jsem doufal, že vše zůstane jen v tom tajemném Domě a že žádný ,,skutečný" svět tam ani nebude, takže mě trochu zklamalo, když se začala objevovat ta ,,podivná slova" jako Battersea. Ale to byl jediný detail... Piranesi je prostě krásný člověk, na němž je perfektně vidět, jak vznikala pohanská náboženství nebo kam dospěje naprosto vědecké myšlení, jestliže se mu nedostává informací.


No, já nevím. Ta knížka je taková smutně ,,pravdivá", ale taky je vesměs o lidech, kteří si blbě zařídili vlastní život, tak to až tak nezasáhne. Dost se mi líbil příběh o Svaté Haně, ale jinak nic moc, spíš nic, než moc. Po přečtení (vlastně poslechu) mám dojem, že kdybych si to neposlechl, o nic bych nepřišel. Ale aspoň moc neurazí, no...


Já nějak moc nevím, co na tom Kingovi všichni mají.
Hrozná blbost, černobílé až hloupé vidění psychiky postav.
Největší obluda, kterou se celou knihu straší, se jen mihne a nic moc neudělá... Nějak moc nevím, jaký záměr měl, když to psal, ale u mě ho rozhodně nedosáhl. Ještě že jen poslouchám audioknížku, číst bych to nemohl.


Paradoxně nejoslavovanější první legenda se mi líbila nejmíň. To vlastenectví až k oběti mi dávno přestalo imponovat. Ale další dvě legendy, v nichž Zeyer dokázal úžasným způsobem propojit boje lásky a nenávisti s křesťanskou mystikou, jsou uchvacující.


3,5 hvězdičky... Chci říct, že to byla dobrá kniha, zábavná, zajímavá, rychle to ubíhalo, nenudil jsem se, ale...
-Hlavní postava je opravdu osina v zadku.
-Hlavní postava se k výše postaveným osobám chová otřesně, ale jak jí to splácejí? Ochotou, pomáháním... Nejbohatší člověk města jí dělá kafe?
-Administrátorka celého města dává nějaké doručovatelce hroznou vážnost. (Proč? Protože její táta je dobrý svářeč? To taky nezní jako důvod.)
-Když Jazz pašuje ven robota, přijde mi absurdní, že by si ho nikdo nevšiml. Tohle je v zásadě jediná vyložená chyba v ději, to ostatní jsou spíš kosmetické vady, které jsou mi protivné.
