dalton campbell komentáře u knih

Když jsem tuto knihu videl, tak jsem byl nejdříve překvapen, že jde o další díl že světa Richarda a Kahlan. A ač obecně mám velmi rád pokračování příběhů, tak mě potěšilo, že se v tomto příběhu Richard neobjevuje - ne proto, že by byl nesympatickou či nudnou postavou, ale proto, že Goodknid měl zvláště v pozdějších dílech zvyk nechat Richarda vyřešit všechny zásadní problémy a ostatních postavy trochu odsunout do role komparzu.
Zároveň vynecháním Richarda Goodkind umožnil méně extrémní vyhrocení střetu (což vnímám velmi pozitivně - když je pořád celý svět ohrožován a destruován, je to celkem nuda; přestože se Nicci tváří, že zachraňuje svět, ve skutečnosti řeší relativně parciání problémy v kontrastu s předchozími příběhy). Pokud by totiž vystupoval Richard, bylo by nutné dát nepřátele ještě o něco nebezpečnější než v předchozích dílech, což by se v zásadě už skoro vymykalo normální lidské představivosti. A přestože Richard nevystupuje, tak jsem rád, že neumřel a nejspíše si s Kahlan užívají relativně šťastný život a vládu z paláce lidu - což si mysím po těch všech strastech celkem zaslouží.
Orignialitě příběhu bezesporu přidává přesunutí do nových oblastí, o kterých v předchozích příbězích nebyly zmínky. (a tím se autor také elegantně vyrovává s problémem jak Richarda zároveň nezabít a zároveň nechat nezasahovat - je dost daleko). Určitým mínus v tomto ohledu je nekonzistence s předchzími příběhy - v nichž je řečeno, že Jagang ovládal celý Starý svět, tady je obrovská část starého světa, kte Jaganga buď nepamatují, nebo ho znají jen z vyprávění a jeho moc v podstatě nepocítili. Putování neprobádanými končinami příběhu bezesporu přidává na zajímavosti. Mám ale trochu pocit, že Goodkindova schopnost popisovat krajinu se trochu od prvních dílů snížila (možná tím, že v nich popisoval analogii krajiny ve které sám žil, nyní vymyšlí trochu abstraktní kontrukty). A logiku nedává ani to, že i když jsou hodně na jihu, je tam často dost zima - a to i u pobřeží.
Jako největší mínus vidím příliš drastické scény a zbytečně vysoký počet mrtvých. Drastické scény jsou pro Goodkinda typické, ale bohužel v pozdějších dílech spíše přibývají. A Počet důležitých postav, které umírají se ale zvyšuje. Sice neumřel žádný z tří hlavních protoganistů příběhu, čtvrtá nejdůležitější postava už ale ano a stejně tak jako většina postav, které jsou sice epizodnější a ale jsou tam opakovaně jmenovány. Teendence v zabíjení postav se u Goodkinda postupně zvyšuje
Také jako určitým způsobem naivní vidím představu Nicci, že je lidi třeba informovat o tom, že jsou pod vládou Lorda Rahla - což jde proti názoru Richarda (i Goodkinda) že si lidi mají žít životy jak chtějí. Nicci se v podstatě snaží svět dostat do područí osvícené diktatury (proč ne, docela dobrý systém), což je ale dost nekonzistentní s předchozími příběhy.
Pozitivně vnímám i další zmínky o historii Starého světa (císař Kurgan), které jistě budou hrát významnou roli v dalšíh dílech. Bohužel ale Goodkind popsat dobře logicku historie svých zemí moc neumí a občas zmínky o historii působí jako vytržené z kontextu, nebo jako příliš jasná nápověda toho, co bude v budoucnu důležité.
Celkově jsem rád, že tato kniha se oproti přechozím vyznačuje určitým zklidněním děje - občas mají hrdinové i čas rozjímat a kochat se krajinou, ne jen nutnost ničit nepřátele a nepřátelé nejsou tak nepředstavitelně mocní a nebezpeční jako v předchozích dílech.
Závěrem - Goodkind zjevně není schopen svět Meče pravdy opustit (osobně jsem v zásadě rád), originálních nápadů mu ale postpně ubývá. Tato kniha byla v tomto spíše příjemné překpvapení, mrzí mě ovšem postupné snižování tajemna a přírodního (zálesáckého) romantična v Goodkindových knihách a zvyšující se brutalita. Nevím, zda je kniha atraktivní pro čtenáře, kteří nejsou fanoušky Meče Pravdy, pravověrného fanouška Meče pravdy ale myslím potěší.

Ačkoliv šlo o poslední díl celé ságy, byl poněkud pomalejší, než jsem čekal a popisy některých dílčích bitev v první části byly poněkud nudné. Závěr ale strhující a zajímavý. Kniha ukazuje rovněž, že je možné se sjednotit především tváří v tvář nepříteli, ale je težké být jednotný později. Pozitivně rozhodně hodnotím různé vize možných budoucností, vlastně takové malé, dílčí ale hezké příběhy. A zajímavý je osud konečný Randa, který bych si asi sám vybral, být v jeho situaci (a potenciálně by umožňoval i alespoň nějaké, byť menší a méně dramatické pokračování příběhu, to byla ale nesměl být hlavní autor po smrti; kdo ví, třeba někdy něco ale napíše Sandreson).
Určitým zklamáním tohoto dílu (ale vlastně i celé ságy) je určité opomenutí jiných oblastí než kde se odehrává většina děje - tedy především Šary a Seanchanu. Zvláště chyba je to v případě Seanchanu, kde vlastně není vysvětleno co se stalo s Vežemi půlnoci a k čemu vlastně byly.
Na druhou stranu komplexita geografie i historie světa Kola času je fenomenální a Jordan (a asi i Sandreson) si za to zaslouží velkou úctu.

bohužel podobně jako celá druhá série to má horší kvalitu. Hlavní problém vidím hlavně v záporných elementech a jejich fungování - v jejich naprosto neuvěřitelné motivace a fungování se vymykají jakékoliv představitelné realitě (snad jediná zajímavá je skrytá rivalita opat- Sulachan), oživlých mrtvol a sadismu je v této knize (a i dvou předchozích) prostě moc. Taky chybí zřetelná návaznost na 1. serii, kromě kladných postav v zásadě není nic shodného (záporáci se vyklubou z ničeho a děj se geograficky odehrává v první serii ignorované oblasti), a i některé zajímavé kladné postavy z první serie (Vikto Cascanella, sestra Verna) se v příběhu vůbec neobjevují, přestože téměř jistě žijí.
A v zásadě nejméně uvěřitelná je síla záporáků, není pořádně vysvětleno, jak dokážou porazit Richarda, který na konci první serie dokázal vypudit většinu zla ze světa jedním kouzlem. A kladné postavy přežívají i přesto, že jsou tu vylíčeny jako totálně slabé

Pro mě osobně kniha, kvůli které jsem začal číst fantasy. Výborný začátek i konec, tajemný a komplexní svět. Slabší části v cca dvou třetinách knihy, kdy je mnoho stran pospisujících mučení.

Goodkind začal knihu psát na Mt Desert Islandu (Maine, skoro nejzašší severovýchod USA), a po návštěvě tohoto ostrova mě napadá několik jevů s touto knihou sovisejících. Z životopisů Goodkinda obvykle uváděných na internetu jsem si myslel, že Mt Desert je pustý ostrov bez lidí. Opak je pravdou, ačkoliv je to národní park, tak na okrajích docela dost vesnic, hustá dopravní infrastruktura a okolo docela dost turistů. Přesto jsou tam ale divoká místa, která Goodkinda zjevně inspirovala - na skalnatých útesech zarostlým řídkým borovicovým lesem jsem si jen představoval, Jak Kahlan a Richard zdrhají před komandem. Děj Prvního Čarodějova pravidla je z velké části situován do ekosystémů dle popisu silně připomínající lesy severozápadu USA - sedí na Západozemí i velkou část Středozemí, byť často jsou popisovaná území hornatější (v dalších knihách převládají spíše ekosytémy chladné pouště - palác Lidu v D Haře či teplejší klimatické zóny - v zásadě celý Nový světů Zajímavé je, že ač ostrov je logicky u moře a s velmi členitým pobřežím, tak Goodkind moře ve svých knihách v podstatě ignoruje (pokud vím, jediné zmínky jsou o plavbě uprchlých sester temnot a také Hluboká Nicota je u moře; obě míst ale dle popisu úplně jiné než Mt Desert Island).
Taky jsem našel hadí víno - jde o rostlinu Jedovatec kořenující (Toxicodendron radicans), rostlinu keřovitého vzhledu, případně často liánu na stromech, která při styku s kůží působí výraznou reakci, o dost horší než naše kopřivy (srovnatelné s bolševníkem velkolepým). Tato rostlina hojná na narušených místech v New Hamsphire i Maine včetně Mt Desert slandu.
A město Hartland jsem našel na mapě v Kanadě při hranicích s Maine.

Asi nejzajímavější dílo Sandersona co jsem zatím četl, odehrává se ve světě velmi zvláštních klimatických podmínek, a ještě k tomu se spreny- pulzujícími dušičkami všech význačných jevů. Příběh je strhující, byť občas je slabinou nevyváženost dějových linií (přece jen ta Kaladinova je asi nejlepší), intermezza ale hodnotím kladně, je dobré, když si člověk počte více o světě, kde se děj odehrává. Závěr knihy dává naději na zajímavé pokračování. Jen jsem trochu zvědav, jak se Sanderson vypořádá se svým zlozvykem udělat konec až příliš apokaliptický a svět v něm rozbít, když k apokalypse dochází již na konci prvního dílu.