Darkry
komentáře u knih
Výchova dívek v Čechách
Michal Viewegh
Tak první Viewegh. Mno. Četlo se to dobře, lehce, hlavně první polovina. Zábavné byly především jeho kantorské historky ze školy. Postupně ale začala převládat zoufalá snaha napsat postmoderní román. Výsledkem této snahy pak bylo vyzrazení zápletky dopředu a neustálé bezúčelné boření zdi mezi časoprostorem psaní a časoprostorem příběhu. Přesto 2,5/5. 2 dávám proto, že autorova práce s kurzívou byla n e s n e s i t e l n ě iritující.
Láska v době globálních klimatických změn
Josef Pánek
Nevíte, jak a proč, ale ten neustávající nával slov, nepřetržitý monolog, který staví čtenáře doprostřed Bangalore, Indie, funguje. Čtete a máte pocit, že na vás někdo mluví a ne a ne přestat, ale zároveň vám nevadí ho poslouchat, protože ten příběh je komický, paradoxní, erotický, podivně modernistický, kritický a sebereflektivní, a i když máte pocit, že nekonečné věty vyprávění rychle ženou útlou knihu ke konci, alespoň vám umně navozují atmosféru života v Bangalore, Indie, který je pro vás, jako pro čtenáře přicházejícího z postkomunistické země, naprosto nepochopitelný a neúnosně nepřehledný. Jo. A s růstem průměrné světové teploty vlastně ten příběh moc společného nemá. Snad jen Bangalore, Indie.
Druhé město
Michal Ajvaz
Krásná kniha. Nádherný obrazný jazyk, napínavý příběh. Román nabízí v duchu postmoderny několik vrstev čtení, přičemž každá z nich vás bude bavit. Ať už nahlížíte na román jako na fantastický příběh, alegorický obraz našeho světa nebo jako na nádherný popis temných zákoutí Prahy, nebudete zklamání. Doporučuji!
Lovci
John Flanagan
Pěkné zakončení jednoho příběhu Bratrstva. Jsem zvědavý, jak Flanagan naváže (prý píše 4. díl) a doufám, že to nebude umělé prodlužování série.
Vůbec nerozumím tomu, jak to Flanagan dokáže, ale nikdy se od jeho knížek nedokážu odtrhnout. Jeho styl psaní je velice jednoduchý, nijak nepropracovaný, strohý, ale nepřekonatelný. Píše knížky pro děti, ale dokáže je napsat tak, že budou bavit i dospělé čtenáře.
5/5
O psaní: Memoáry o řemesle
Stephen King
Knihy, které se snaží učit "jak správně psát" většinou na milost neberu a jsem zastáncem toho, že člověk se musí naučit psát sám a navíc ne každý se může naučit psát. U knihy Stephena Kinga jsem se ale zastavil jednak proto, že z části je to autobiografie, která mě u Kinga zajímalo a jednak proto, že i část nazvaná "O psaní", která je jakýmsi návodem se u tak velkého autora nedá přehlédnout.
O části životopisné se zmiňovat moc nebudu, protože je, jak jinak, úžasná, čtivá a ohromně zajímavá. Místo toho radši těch pár řádků věnuji Kingově návodu jak psát. Jak jsem řekl, normálně tyto návody odsuzuji, ale u Kinga to tak udělat nemůžu z jednoduchého důvodu, on je odsuzuje také. A díky tomu nepsal návod, ale psal spíš přehled toho jak píše on, čemu se snaží vyhýbat a jak při psaní postupuje, což bylo ohromně zajímavé a inspirativní.
Rozhodně knihu doporučuji, protože Stephen King opět nezklamal.
Síla vzdoru
Suzanne Collins
Collinsová se snažila nasadit ještě temnější atmosféru, ale nechtěně tak změnila žánr a místo dobrodružného příběhu dvou dětí v temné budoucnosti se nám z knihy stala čistě bojová akce.
Spoustu věcí je zde navíc skoro zbytečně nebo nemají žádný viditelný smysl. A závěřečný "happy end"? Přijde mi až uměle namontovaný na zbytek příběhu. Jako kdyby tam chtěla mít autorka hezký konec a tak ho tam dala i přes to, že to nedává smysl a do příběhu se to moc nehodí.
Třetí díl jinak výborné série je pro mě tedy spíše zklamáním.
Vražedná pomsta
Suzanne Collins
Collinsová jen trochu pozměnila pravidla, ale jinak se už trochu opakuje první díl. Přesto je to pořád vynikající knížka!
Lajla znamená noc
Aleksandra Lipczak
Lajla znamená noc je zvláštním mixem mezi reportáží, historickým vyprávěním ze středověku, cestopisem, sbírkou fragmentů rozhovorů a politickou historií Španělska. Vše dohromady to ale vytváří ucelený, i když široce rozvětvený, obraz současných debat o Španělské a Andaluské identitě. Aleksandra Lipczak rozhodně nepíše historii Španělska, ani historii muslimské přítomnosti na Pyrenejském poloostrově, ani analýzu vlivů muslimské kultury na evropské kulturní dědictví. Na to konec konců existuje mnoho, neustále přibývajícíh studií i populárně naučných vyprávění. Svou reportáží spíše maluje. Fragmentárnost jejího stylu psaní i jednotlivých kapitol vytváří dohromady mozaikovitý obraz Španělska, jeho historie a kultury, jakožto i opomíjené multikulturní historie Evropy.
Výtku mám vůči jazykové stránce knihy - předpokládám, že způsobenou překladem. Čtenář často naráží na věty, kterým chybí slovo a marně hledá, co špatně přečetl.
Žena v dějinách křesťanství
Hans Küng
Velmi stručný ale zároveň nesmírně odborný úvod do problematiky postavení žen v dějinách křesťanství. Hans Küng prochází chronologicky vývoj křesťanského myšlení o ženách a přehledně jej člení do jednotlivých paradigmat. Závěr knihy přechází k normativním doporučením určeným (nejen) katolické církvi. Küng ukazuje, jak a proč by církev měla transformovat své aktuální postoje týkající se role ženy v církevním životě i ve světě obecně.
Rytec kamejí
Ivan Fíla
Rytec Kamejí je krásný sen. První kapitoly přenesou čtenáře do tajemného, mystickou atmosférou prosáklého města v srdci Evropy, které je velmi blízké židovské Praze z Meyrinkova Golema. Příběh o slavném rytci kamejí Eliasi Rubinském, tajemné dívce Aitan a proklatě neprokouknutelném čaroději s rudým okem se rozvíjí přírozeně a realisticky, i když je plný magie. Nadnáší svého čtenáře a posouvá ho příběhem plným lásky, kouzel, pohádek i pověstí, lyriky i epiky. Mystické vyznění celého příběhu často připomíná Ajvazovo Druhé město, oproti němu je však pohádkovější. Přesto se ale nejedná o příběh pro děti - na to je příliš obrazný a spletitě tajemný.
Pátou hvězdu knize přidávám za přenádherné ilustrace od Kateřiny Sidonové, které text nejen doplňují, ale přetvářejí ho na skutečně snový zážitek.
Quijote
Salman Rushdie
Knihy Salmana Rushdieho jsou často řazeny do směru "magického realismu". Pokud odhlédneme od historie literatury a odborných definic tohoto pojmu a zaměříme se pouze na jeho znění, poměrně přesně nám popíše, co za knihu je Quijote.
Quijote je kniha realistická. Vypráví příběh o doopravdy současném světě. Čtenář v něm snadno nalezne narážky třeba na současného prezidenta USA Donalda Trumpa. To v literatuře zvykem nebývá. Zároveň je ale román nadčasový ve výběru svých ústředních témat. Ta jsou sice úzce spjatá se současnou společností a snadno je lze číst jako kritiku stavu západní civilizace, ale jsou také nadčasová a zajisté budou relevantní i za desítky let: Rasismus; Morální a kulturní úpadek; Závislost (na drogách i na zábavě); Odpuštění a rodinné vztahy.
Quijote je kniha magická. Svět se v něm rozpadá (a to doslova), sem tam v ní vykoukne mamut a Sancho Panza se dokonce po vzoru Pinocchia stane reálným člověkem poté, co si ho jeho pán vysní. Její magičnost však není jen ta povrchová, mytická, ale zabředá hlouběji do zkoumání vztahu mezi spisovatelem a jeho postavou. Rushdie skrze fiktivní postavu Spisovatele, který o Quijotovi píše, vnáší do knihy magické paralelno dvou světů: Toho fantaskního Quijotova a toho "reálného" patřícího Spisovateli. Magie, nemagie - oba světy jsou nakonec podobné, paralelní a propojené. Možná i to poukazuje k tomu, jak může krásná literatura poodhalovat realitu.
Quijote je ale především kniha vtipná a strhující. Rushdie je pánem slova a je až neuvěřitelné, jak dokáže vytvářit hlasy postav, které jsou také odlišné od toho jeho. Ať už píše o sociálních sítích z hlavy teenagera, rasistických útocích z hlavy šíleného, na televizi závislého prodejce z Indie, o rakovině z hlavy úspěšné britské právničky, a nebo o sexistických předsudcích z hlavy Hollywoodské hvězdy, věřím mu každé slovo.
Rushdie píše o tématech, která jsou děsivá a nepříjemná s neuvěřitelnou lehkostí a vtipem - a to bez toho, aby je jakkoli zlehčoval či shazoval. Vím, že to zní nepravděpodobně. Kdybych tu knihu nečetl, taky bych si to nevěřil.
(pozn. přečteno v anglickém originále)
Přes moře
Wolfgang Bauer
Oceňuji především odvahu obou reportérů. Je velice poučné a zajímavé nahlédnout na cestu uprchlíků z druhé strany a především si uvědomit, že celá kniha vznikala ještě před tím, než evropská média začala prezentovat uprchlickou krizi jako největší problém dneška.
15 minus
Tomáš Zářecký
Ukázka kam se může zvrhnout televizní show. Knihu jsem přečetl, byla napínavá, postavy zajímavé (Bakari se mi líbil od začátku až do konce), ale jinak ničím moc nevynikala. Určitě by šla výrazně zkrátit bez toho, aby jí to nějak ublížilo. Naopak by jí to dost pomohlo.
Celý příběh je možná až zbytečně brutální. Brutalita sice ukazuje, co autor ukázat chtěl, ale nevyvolává v čtenáři jiné pocity než zhnusení.
Když knihu porovnávám s jinými antiutopickými pohledy na dnešní reality show, 15 minus je solidní řadovka, která ale nemá nic navíc, čím by mohla vyniknout. Např. Kingovskému Běhu o život nebo Dlouhému pochodu nemůže konkurovat.
Věž vlaštovky
Andrzej Sapkowski
Další díl Zaklínače rozhodně nezklame a bavil jsem se u něho královsky. Ovšem autor zde zatěžování čtenáře různým skákáním mezi dějovými liniemi ale hlavně v čase opravdu hodně vytěžuje. Největší problém my činilo si srovnat, jak na sebe jednotlivé dějové linky časově navazují, ale zase člověk pak zažívá ten neopakovatelný pocit, když mu vše do sebe zaklapne a najednou rozumí :)
Indigový drak
James A. Owen
Odlehčené fantasy ve kterém autor vytváří svět do kterého narval vše co už kdy bylo ve fantasy použito a nestydí se za to. Co se stane když se smísí svět Pán Prstenů a Narnie? Přikořeněno dnešním světem a kompletním Řeckými a Římskými bájemi a spoustou dalšího :). Je vtipné si při četbě všímat jaké prvky a z čeho autor použil.
Drak Jeho Veličenstva
Naomi Novik
Drak jeho veličenstva je i přes menší výhrady knihou, kterou mohu doporučit všem milovníkům fantasy a historie.
Autorka uchopila originální námět - na kterém celý příběh stojí - velice šikovně a největší plus celé knihy jsou emoce - čtenář je dojat, má rád postavy, kroutí nad nimi hlavami i je nesnáší. Postavy jsou opravdu zajímavé a charaktery dobře vypracované. Chudáka Levita jsem doopravdy litoval.
Co by se knize dalo vytknout je styl a umění psát, které si autorka ve své první knize ještě úplně nepřisvojila. Častokrát mi přišlo, že by kniha potřebovala ještě jedno autorčino čtení - velmi hojně se zde vyskytují odstavce, které jsou zbytečné, autorka vysvětluje něco co čtenář už dávno ví nebo dokonce i některé scény jsou zbytečné nebo nepřirozeně vystavěné. Dost nepříjemně na mne také působila nerovnoměrnost vyprávění - některé události a scény jsou popsány tak, že čtenář čte to co už dávno ví a někdy naopak chybí několik vět, které by čtenáři vyjasnili, co se děje.
Co se samotného příběhu týče tak ten je poměrně jasný, až příliš snadno předvídatelný a jede přesně dle stereotypu dnešního fantasy. Ke konci mi pak přišlo, že autorka příběh potřebovala rychle ukončit a v druhé půlce začala přeskakovat spousty věcí, které v té první s radostí popisovala jen, aby rychle dospěla k závěru.
Ve výsledku tak knihu hodnotím kladně. Obdivuji autorčinu schopnost vytvořit nádherné prostředí, pestré postavy a poskytnout čtenáři příjemný zážitek. Na čem autorka (jak sám poznám při dalších knihách) zapracuje je umění psát, které se snad samo dostaví s dalšími zkušenostmi - schopnost dobře a vyrovnaně vystavit příběh, udržet stejnou úroveň detailnosti v průběhu celé knihy a HLAVNĚ - naučit se škrtat :).
Není římského lidu
Jarmila Loukotková
Krásný román, který je i historicky velmi věrný. Doporučuji přečíst po sobě s Quo Vadis?. Obě knihy nabízí různý a přitom ve spoustě věcí podobný náhled na tehdejší svět, kulturu, doby i lidi.
Pod kupolí
Stephen King
Líbí se mi, že se King v poslední v některých dílech odtrhává od horrorového žánru. Tato kniha je skvělým příkladem.
Jediné co mi přijde v ní trochu sporné je počet postav. Když se na příběh dívám zpětně jsem nadšen, protože nepodal příběh jedné osoby, ale příběh celého města. Vysoký počet postav umožnil čtenáři prožít atmosféru v městečku mnohem intenzivněji. Na druhou stranu si myslim, že to přeci jen King trochu přehnal. Některé postavy by asi šly vypustit, protože hlavně v první půli knihy se mi postavy hodně pletly (to je možná způsobě zčásti i tím, že všichni mají samozřejmě americká jména, které se můžou člověku z našich luhů a hájů rozlišovat o trochu hůře).
Jinak ale skvělá kniha. Doporučuji.
