Darkry
komentáře u knih
Tahle voda je naše
A. Gravensteen
Co jsem to dočetl? Nevím. Byl to nějaký mix Lovecrafta, regionální literatury a dystopie? Možná. Tak či tak bydlím těsně za okrajem Dejvic, ve Střešovicích, takže dost daleko na to, aby mne válka mezi Bubenčem a Dejvicemi neznepokojovala, a zároveň dost blízko na to, abych ji mohl s pobavením sledovat. Proč? Nevím. Bylo to dobré? Asi ano. Mohlo to být kratší? Asi taky. Tak asi tak.
Fosilie
Michal Kašpárek
Z první poloviny knihy jsem byl naprosto unešen - románové zpracování generačního neporozumění v současné české společnosti; autor přitom využívá stereotypů, ale nesklouzává ke klišé a nutí čtenáře k zamyšlení.
Škoda poslední kapitoly, která přenáší děj do budoucnosti a která na mne byla příliš deterministická a násilně Harari-style filosofická. Bez této snahy o velký přesah a tematické rozšíření by šlo o jednoznačně nejzajímavější a nejpodnětnější knihu o generačních rozdílech v současnosti. Nepovedeným závěrem se vyznění knihy částečně rozplývá. Přesto ale nepochybně doporučuji k přečtení a čekám (minimálně) nominaci na Literu.
Lajla znamená noc
Aleksandra Lipczak
Lajla znamená noc je zvláštním mixem mezi reportáží, historickým vyprávěním ze středověku, cestopisem, sbírkou fragmentů rozhovorů a politickou historií Španělska. Vše dohromady to ale vytváří ucelený, i když široce rozvětvený, obraz současných debat o Španělské a Andaluské identitě. Aleksandra Lipczak rozhodně nepíše historii Španělska, ani historii muslimské přítomnosti na Pyrenejském poloostrově, ani analýzu vlivů muslimské kultury na evropské kulturní dědictví. Na to konec konců existuje mnoho, neustále přibývajícíh studií i populárně naučných vyprávění. Svou reportáží spíše maluje. Fragmentárnost jejího stylu psaní i jednotlivých kapitol vytváří dohromady mozaikovitý obraz Španělska, jeho historie a kultury, jakožto i opomíjené multikulturní historie Evropy.
Výtku mám vůči jazykové stránce knihy - předpokládám, že způsobenou překladem. Čtenář často naráží na věty, kterým chybí slovo a marně hledá, co špatně přečetl.
Konvertitka
Stefan Hertmans
Naprosto brilantní historický román! Hertmans jde příkladem toho, jak psát historickou fikci v 21. století. Román je čtivý, jazykově bohatý, fascinující. Vychází z reálných historických pramenů, které autor nenásilně odhaluje skrz autobiografickou metafikci, která prostupuje celou knihou ve formě paralelní dějová linky. Právě popis autorovy cesty současnou Francií a Egyptem nádherně dotváří obraz středověké krajiny v kontrastu s její modernitou.
Historické postavy nejsou vůbec psychologicky ploché, jak u podobných románů někdy bývá smutným zvykem, naopak nabízí neotřelý a pro moderního člověka pochopitelný pohled na středověkou mentalitu. Hertmansovi se tak - jakoby mimochodem - daří bořit zažitou představu středověkého člověka jako bytosti principiálně Jiné a cizí.
Pád Cařihradu
Mika Waltari
Po dočtení Pádu Cařihradu mám podobné pocity, jaké jsem měl v patnácti letech po přečtení Quo Vadis: nadšení, stísněnost, vědomí lidské krutosti, malosti a zároveň uvědomění uzavřenosti lidského světa, ze kterého vystupují snad jen láska a nesmyslná krutost jako ne- či nad-lidské schopnosti.
Pád Cařihradu je historický román v nejlepším slova smyslu. Vypráví příběh člověka a jeho lásky v neustále se zhoršující situaci Cařihradu při obléhání Osmany v roce 1453. Člověka, který mnohé poznal, mnohé zažil, ale nyní poprvé poznává opravdovou lásku - bláznivou, rozhněvanou, odpouštějící, nechápanou i vášnivou.
Příběh o tom, jak dva lidé nacházejí lásku v dobývaném městě, zní jako ideální podklad pro rozehrání laciného románu plného levných klišé, romantického patosu a prvoplánové krvavosti. Waltari ale nesklouzává k ničemu z toho. Místo toho do románu věrně vnáší nejen dobové reálie 15. století, ale také teologické otázky, které tehdy točily kormidlem světa, a prostupuje ho poetickým jazykem a filosofickou hloubkou.
Bylo zvláštní číst tento román v aktuálním kontextu války na Ukrajině. Právě kvůli (nechce se mi říkat "díky", ač by se to zde hodilo) němu vnímá čtenář daleko živěji pocity a dojmy, které obránci města prožívají: nevěřícnost, že by se něco takového jako válka a utrpení mohlo opravdu stát; vracející se naděje na nečekané vítězství; pomalu se plížící zoufalství; krutá realita utrpení a hrůzy; nevěřícné zastavení se nad nesmyslností a neuvěřitelností lidské krutosti. To vše Waltari kreslí, aniž by to musel pojménovávat. Pocity prosakují skrze postavy a stránky a klišé, které říká, že lidé procházející se po zablácených ulicích východního města před necelými 600 lety byli úplně stejní jako my dnes, se pro čtenáře stává prožitou realitou.
Nejrudější růže rozkvétá
Liv Strömquist
Co je to láska a proč je v dnešní době stále těžší ji cítit, poznat a najít? Hledáme si v pozdně kapitalistické společnosti partnery a partnerky, které obdivujeme pro jejich jinakost, nebo jen obrazy vlastního ega? A je dnes tak moderní racionalizace hledání partnerů a prioritizace sebe samého a svých pocitů opravdu prospěšná pro dlouhotrvající láskyplné vztahy? Liv Strömquist nabízí opravdovou tour de force láskou dnes i v minulosti, kterou nás kromě ní provází i mnoho sociologů, filosofů ale třeba také Erich Fromm, Théseus či Malý princ.
Gloria
Timothée de Fombelle
Nádherná pohádka v níž se linky příběhu proplétají jako vlaštovky za letu, jen aby na konci stvořily obraz lásky a oběti obyčejného života plný prosté avšak přenádherné magie. Nelze si nevzpomenout na Wildeova Šťastného prince.
Hovory s jabloní
Viktor Fischl
Musím přiznat, že po naprosto úchvatném Kuropění mne Hovory s jabloní zklamaly. Fischl se vrací ke poetické chvále obyčejného života, kterou jsem tak obdivoval právě u Kuropění. Tentokrát ale vypráví příběh muže, truhláře Josefa, který se vyznává své milované jabloni ze svých milostných afér a následně jí vypráví o svých třiceti vnucích a vnučkách. Samotná mozaika střípků jednotlivých vnučích a vnučenších (jsou to slova?) osudů by mohla být zajímavá, ale Fischl z oněch střípků žádnou mozaiku neskládá. Nechává je jen jako střípky, o kterých vypravěč hádá, kam se budou dál posouvat na svých životních drahách. Nejvíce mi na knize ale vadilo její - dalo by se říci - hlavní téma: nevěra. Josef si ji neustále vyčítá, přemílá v hlavě, a hledá odpuštění. A tomu se mu dostává - bezpodmínečného. Nejen ze strany jabloně, ale i ze strany jeho ženy, Oliny. Ta dává manželovu nevěru za vinu sobě - nechtěla s ním spát, což - jak Fischl mnohokrát opakuje - je něco na co má každý muž "nárok", a nic manželovi nevyčítá. Dobrá žena je zde opakovaně definována tím, jak se stará o domácnost a vaří a jestli svému muži poskytuje tělesné potěšení. Pokud některou z těchto oblastí zanedbává, muž získává právo ji podvádět či si alespoň naříkat a stěžovat.
Kompas
Mathias Énard
Člověk, hudba, orient, láska, smrt - to vše v jedné jediné bezesné noci. Énard napsal výpravný román, který vás provede nejen po Damašku, Istanbulu či Káhiře, ale také po Vídni a Paříži. Zároveň ale nikdy neopustí tísnivě temnou komoru vídeňského bytu, které se vyhýbá spánek. Franz Ritter, akademik a odborník na vlivy islámské kultury a představ orientu na evropskou klasickou hudbu, si vybavuje vzpomínky, radostné, smutné, veselé, politické, erotické, láskyplné, děsivé i v pravém slova smyslu šílené. Prochází svou kariéru, seznamuje čtenáře s historií evropských orientalistických pátrání a mimo jiné narazí také na několik významných českých historických figur - s Aloisem Musilem v první řadě. Především však hledá smysl v životě, který se míjel s láskou a střetával s průměrností.
Kompas (směřující k východu) není jednoduchým čtením. Ale pokud vás alespoň trochu zajímá orient, představy o něm a evropská fascinace jím, nenechte si tento nádherný román ujít. Láska k východu se v něm prolíná s láskou k úchvatné avšak komplikované ženě. Láska erotická potkává lásku intelektuální.
Žena v dějinách křesťanství
Hans Küng
Velmi stručný ale zároveň nesmírně odborný úvod do problematiky postavení žen v dějinách křesťanství. Hans Küng prochází chronologicky vývoj křesťanského myšlení o ženách a přehledně jej člení do jednotlivých paradigmat. Závěr knihy přechází k normativním doporučením určeným (nejen) katolické církvi. Küng ukazuje, jak a proč by církev měla transformovat své aktuální postoje týkající se role ženy v církevním životě i ve světě obecně.
Piranesi
Susanna Clarke
Od Susanne Clark jsem doteď nic nečetl. Ale když jsem narazil na recenzi na její novou knihu zvanou Piranesi v britském deníku Guardian, jenž román nazývá "elegantní studií samoty", nezbývalo mi, než si knihu běžet koupit.
O ději se nedá příliš psát, protože i nejmenší náznak by zkazil zážitek z četby, raději proto utratím pár slov o atmosféře knihy, která je pro ni možná ještě více definující než poutavý děj. Atmosféra světa, ve kterém Piranesi žije, je fascinující - tajemná, mlhavá, skoro až hmatatelná, ale zároveň neuchopitelná. Od první stránky se ponoříte do ohromných hal plných tisíců a tisíců kamenných soch. V pozadí slyšíte hukot moře a přelívajících se vln, které pomalu a velkolepě naráží do nehybných postav. Piranesi je mezi nimi doma. Žádný jiný svět nezná. Přesto ho neustále fascinuje. Prochází jím s hlavou zdviženou vzhůru. Sochy zkoumá, eviduje, mapuje, vědecky analyzuje. Zároveň je ale obdivuje, slouží jim, stará se o ně, radí se s nimi.
Atmosféra, do které se ponoříte v prvních několika desítkách stran, umocní strhující děj, jenž následuje. Společně s Piranesi prozkoumáte nejen obří haly jeho světa, ale i netušené tajemství, které ho obklopuje. Víc říci nemohu. Sami se musíte ponořit do světa mocných vln, ohlušujícího ticha samoty, paměti i zapomnění.
Slovy Guardianu: "[The novel] remains a potent force, but one that can leave us – like Goethe among the ruins – forever disappointed by what is real."
PS: Nevím proč, ale celou dobu jsem se nemohl zbavit pocitu, že Piranesi je žena. Ještě při psaní této recenze jsem musel několikrát opravovat zájmena z její na jeho.
PPS: Knihu jsem četl v anglickém originále.
Jak to bylo
Luděk Pachman
Velice zajímavý vhled do historie. Pachman vzpomíná především na padesátá a šedesátá léta v komunistickém Československu. Co jeho paměti ovšem odlišuje od mnohých jiných vzpomínkových knih je fakt, že jsou psány v první polovině sedmdesátých let. Jeho perspektiva je tudíž vcelku bezprostřední a často nahlíží na věci a lidi, kteří později vstoupili do historie, pro nás nezvyklýma očima. Ze stejného důvodu však může kniha občas působit mírně zdlouhavě a apologeticky.
Sapiens: Úchvatný i úděsný příběh lidstva
Yuval Noah Harari
"Může být něco nebezpečnějšího než nespokojení a nezodpovědní bohové, kteří nevědí, co chtějí?"
Nedělňátko aneb S Cimrmanem v zádech
Miloň Čepelka
Potěší duši, zahřeje u srdce. Krásně zpracovaný rozhovor s osobností, která má vřelost a milou povahu danou od všech sudiček!
PS: velmi oceňuji nádherně vybranou fotografii na obálce a příhodný název knihy!
Obyčejný život
Karel Čapek
„Co je já?" ptá se Karel Čapek na sto stran dlouhé oslavě jednoho obyčejně neobyčejného života.
Noetická trilogie je mé nejoblíbenější dílo od Čapka. A Obyčejný život je zase mou nejoblíbenější částí noetické trilogie.
Bizarní povídky
Olga Tokarczuk
Jako s každou povídkou sbírkou, některé povídky bych rád hodnotil 6 z 5. Jiné níže. Po dočtení mnoha z nich máte pocit, že nakladatel musel vynechat poslední stránku. Pointa jako by chyběla. Až když se nad příběhem zamyslíte zpětně a připomenete si jeho název, dojde vám, o co vlastně šlo. Ale stojí to za to.
Obzvlášť skvělé byly povídky: Pravdivý příběh, Zavařeniny, Zelené děti, Transfugium.
Překlad Tukarczukovské jedinečné prózy je skvělý!
Závěrečná emoce: #happilydepressed
Ženy, náboženství, násilí a moc
Jimmy Carter
Na začátku velice zajímavý, poměrně liberální pohled křesťanského politika na současný svět. Kniha je velice inspirativní právě svou hlavní myšlenkou říkající, že náboženství - pokud je správně interpretováno - může být pozitivní silou v dnešním světě i ve vztahu k problémům jako jsou potraty, práva žen či antikoncepce.
Hodnotím pouze 3/5, protože druhá polovina knihy je především výkladová a informativní. Jimmy Carter v ní popisně shrnuje různé aktivity Carterova centra v boji za práva žen. Jakékoli zajímavé úvahy se v ní však už nedočkáme.
Faktor Churchill
Boris Johnson
Velmi čtivě napsané povídání o životě pravděpodobně nejvýznamnějšího britského státníka. Nelze říci, že by se jednalo o životopis (autor postupuje víceméně chronologicky, ale každá kapitola je spíše úvahou nad určitým aspektem Churchillova života než uceleným pojednáním o jedné kapitole jeho života), stejně jako nelze říci, že by kniha byla objektivní. Na druhou stranu je třeba ocenit, že Boris Johnson své názory neskrývá za fakta a poslušně prezentuje i argumenty druhé strany. Pozorný čtenář si tak sám může utvořit vlastní názor a díky obsáhlé bibliografii si případně dohledat i dodatečné zdroje.
Oceňuji ohromný kus práce, který Boris Johnson odvedl a gratuluji mu k napsání knihy, která je ve svém zpracování velmi originální a přesto čtivá a plná informací
Franz Kafka - Člověk své a naší doby
Radek Malý
Úchvatná kniha! Mnoho podobných publikaci, které se snaží přitažlivou formou představit slavné osobnosti se zaměřují pouze na vzhled a text je odbytý. Zde ale text Radka Malého čtenáře přehledně, zajímavě a neuvěřitelně čtivě provádí osobností, dobou, legendou i dílem Franze Kafky. To vše je doprovázeno nádhernými grafikami a ilustracemi Renáty Fučíkové.