Darkry komentáře u knih

Tak první Viewegh. Mno. Četlo se to dobře, lehce, hlavně první polovina. Zábavné byly především jeho kantorské historky ze školy. Postupně ale začala převládat zoufalá snaha napsat postmoderní román. Výsledkem této snahy pak bylo vyzrazení zápletky dopředu a neustálé bezúčelné boření zdi mezi časoprostorem psaní a časoprostorem příběhu. Přesto 2,5/5. 2 dávám proto, že autorova práce s kurzívou byla n e s n e s i t e l n ě iritující.

3 22.01.2021

Dobrý, stručný a čtivý rozhovor. Z většiny pojednává o Váchově životě, který je obohacen tím, že se jedná o rozhovor mezi dvěma přáteli. Ze stejného důvodu ale občas vznikají nejasnosti a čtenář, který o Váchovi předem nic neví, může být u některých témat trochu zmaten nebo si může připadat jako páté kolo u vozu těchto rozhovorů, jenž se nebojí používat skautský žargon. Nejpovedenější kapitoly jsou myslím ty, které se týkají Váchových expedic do Jižní Ameriky a na Antarktidu a jeho duchovního prožívání sektání s divokou a nespoutanou přírodou.

Z proudu knihy pak vybočuje trochu uměle vložená kapitola o sexuální morálce, kde Vácha prezentuje své názory, které se konzervativním věřícím mohou zdát skandální a naopak nevěřícím lidem nepochopitelné a podivně katolické. Ta se zdát být vyloženě cílena na silně věřící a velice konzervativní mladé lidi, kteří s otázkami například předmanželského sexu zápasí, jinak ale do zbytku knihy moc nezapadá.

1 22.01.2021

Rytec Kamejí je krásný sen. První kapitoly přenesou čtenáře do tajemného, mystickou atmosférou prosáklého města v srdci Evropy, které je velmi blízké židovské Praze z Meyrinkova Golema. Příběh o slavném rytci kamejí Eliasi Rubinském, tajemné dívce Aitan a proklatě neprokouknutelném čaroději s rudým okem se rozvíjí přírozeně a realisticky, i když je plný magie. Nadnáší svého čtenáře a posouvá ho příběhem plným lásky, kouzel, pohádek i pověstí, lyriky i epiky. Mystické vyznění celého příběhu často připomíná Ajvazovo Druhé město, oproti němu je však pohádkovější. Přesto se ale nejedná o příběh pro děti - na to je příliš obrazný a spletitě tajemný.

Pátou hvězdu knize přidávám za přenádherné ilustrace od Kateřiny Sidonové, které text nejen doplňují, ale přetvářejí ho na skutečně snový zážitek.

2 22.01.2021

Na začátku jsem měl z knihy smíšené pocity. Stávalo se mi, že ten očekávaný "plot-twist" okamžik, který si autor tak užívá, kdy na konci mikropříběhu odhalí jméno jeho hlavní postavy, pro mě nefungoval, protože jsem jednoduše to jméno neznal. Wittgenstein, Kafka nebo Emil Hácha - tato jména jsem znal. Ale lidé jako Alfred Rosenberg či Herta Kašparová mi v hlavě z hodin dějepisu neuvízli. Po chvíli jsem si ale začal neznámá jména dohledávat. A v půlce knihy, když jsem narazil na na sobě neznámé jméno Josefa Hiršala, hned jsem se těšil, až mi internet poví, kým byl. Po dočtení už byly mé smíšené pocity dávno rozmíšené.

Ve sbírce desítek mikropříběhů nutně musí být některé méně a některé více povedené. Všechny ale stojí za přečtení. Jiří Padevět je mistr krátkých vět, ve kterých svým zaměřením na detaily každodenního života dokáže rychle vyvolat živou atmosféru nejen místa, ale i doby. Přesto ale nutno říci, že mikropříběhy, které popisovaly jeden okamžik z pohledu několika různých osob mi většinou přišly trochu přebytečné. Neříkaly skoro nic o nikom ze svých aktérů. Naopak epizody ze života obyčejných lidí, ve kterých není důležité jejich jméno, ale spíše datum a místo konání (Lidice, 9. června 1942), často patřily mezi ty nejsilnější a nejzapamatovatelnější.

Ostny a oprátky jsou spíše zážitkem než historickou četbou. Atmosféra, kterou vykouzlí často emotivní a dramatické příběhy doplněné dobovými útržky z novin a nádhernou obálkou, určitě stojí za návštěvu.

6 22.01.2021

Ve společnosti, která se rozhodla se smrtí vypořádat tak, že ji z reálného světa (kde je schovaná v hospicech a nemocnicích) přesune na televizní obrazovky (kde je všudypřítomná a banalizovaná), je Palánův román opravdovým světlem na konci tunelu. Autor vychází ze své novinářské i osobní zkušenosti a do středu románu staví Emu, pracovnici domácího hospice, neoslavovanou hrdinku dnešní doby.

Kniha je osobní, niterná, zamyšlená. Celá je vyprávěna duformou (tedy v druhé osobě), což umocňuje pocit, že vyprávění je monologem hlavní hrdinky k sobě samé. Její úvahy se prolínají s vyprávěním příběhu a stejně jako děj jen výjimečně vystoupí z prostoru pokoje se smrtelnou postelí, čtenář jen výjimečně vykoukne z Eminy hlavy. V ní je mu ale dobře. Palán dokázal do hlavy své ženské hrdinky vstoupit s obdivuhodnou přirozeností a elegancí.

Příběh samotný není nijak výjimečný. Čte se dobře, stránky se otáčí samy a na konci se autor dostává k dějovému zvratu, který sice čtenář nečeká, ale ani ho nějak výrazně nezaskočí. Spíše jen umocní melancholické vyznění celé knihy. Jistá charakterová i příběhová plochost se však knize, která neaspiruje na to být velkým románem, dá vytýkat jen těžko. Palán napsal spíše románovou poctu lidem, kteří zasvěcují svůj život pomoci umírajícím, jež je citlivá, atmosferická a velice osobní.

4,5/5

4 22.01.2021

Překvapení roku! Úžasná kniha, která pokud by byla kompletní fikcí, tak by stála za přečtení. Marta Davouze píše nádherným jazykem a s jeho pomocí nejen vykresluje atmosféru temných let československého komunismu i židovských transportů, ale také s ním naplňuje knihu zajímavými myšlenkami a úvahami nejen nad naší historii.

Co knihu ale dělá naprosto jedinečnou, je fakt, že vypráví o životu Věry Saudkové, neteře Franze Kafky, která však ve svém životě byla daleko víc než pouhou neteří. Její příběh je tragický, dojemný, nadějeplný a především hluboce lidský. Skrze její oči navíc můžeme pozorovat proměny Prahy a jejího intelektuálního života napříč dějinami Československa: od let První republiky, přes nacistickou okupaci a srpnovou invazi až po Sametovou revoluci a léta po ní.

7 22.01.2021

Kniha o putování slona. Vlastně ani nevím proč, ale čte se výborně. Je plná zajímavých miniúvah, her s jazykem, čtenářem a hlavně časem vyprávění, který na nikoho nečeká. Pokud se vypravěč jen chvilku zdrží u nějakého popisu místa či odběhne od děje, postavy bez váhání putují dál. A čtenář spolu s vypravěčem je pak musí dobíhat.

Knižní zážitek podtrhává excelentní překlad do češtiny!

1 22.01.2021

Nevíte, jak a proč, ale ten neustávající nával slov, nepřetržitý monolog, který staví čtenáře doprostřed Bangalore, Indie, funguje. Čtete a máte pocit, že na vás někdo mluví a ne a ne přestat, ale zároveň vám nevadí ho poslouchat, protože ten příběh je komický, paradoxní, erotický, podivně modernistický, kritický a sebereflektivní, a i když máte pocit, že nekonečné věty vyprávění rychle ženou útlou knihu ke konci, alespoň vám umně navozují atmosféru života v Bangalore, Indie, který je pro vás, jako pro čtenáře přicházejícího z postkomunistické země, naprosto nepochopitelný a neúnosně nepřehledný. Jo. A s růstem průměrné světové teploty vlastně ten příběh moc společného nemá. Snad jen Bangalore, Indie.

3 22.01.2021

Knihy Salmana Rushdieho jsou často řazeny do směru "magického realismu". Pokud odhlédneme od historie literatury a odborných definic tohoto pojmu a zaměříme se pouze na jeho znění, poměrně přesně nám popíše, co za knihu je Quijote.

Quijote je kniha realistická. Vypráví příběh o doopravdy současném světě. Čtenář v něm snadno nalezne narážky třeba na současného prezidenta USA Donalda Trumpa. To v literatuře zvykem nebývá. Zároveň je ale román nadčasový ve výběru svých ústředních témat. Ta jsou sice úzce spjatá se současnou společností a snadno je lze číst jako kritiku stavu západní civilizace, ale jsou také nadčasová a zajisté budou relevantní i za desítky let: Rasismus; Morální a kulturní úpadek; Závislost (na drogách i na zábavě); Odpuštění a rodinné vztahy.

Quijote je kniha magická. Svět se v něm rozpadá (a to doslova), sem tam v ní vykoukne mamut a Sancho Panza se dokonce po vzoru Pinocchia stane reálným člověkem poté, co si ho jeho pán vysní. Její magičnost však není jen ta povrchová, mytická, ale zabředá hlouběji do zkoumání vztahu mezi spisovatelem a jeho postavou. Rushdie skrze fiktivní postavu Spisovatele, který o Quijotovi píše, vnáší do knihy magické paralelno dvou světů: Toho fantaskního Quijotova a toho "reálného" patřícího Spisovateli. Magie, nemagie - oba světy jsou nakonec podobné, paralelní a propojené. Možná i to poukazuje k tomu, jak může krásná literatura poodhalovat realitu.

Quijote je ale především kniha vtipná a strhující. Rushdie je pánem slova a je až neuvěřitelné, jak dokáže vytvářit hlasy postav, které jsou také odlišné od toho jeho. Ať už píše o sociálních sítích z hlavy teenagera, rasistických útocích z hlavy šíleného, na televizi závislého prodejce z Indie, o rakovině z hlavy úspěšné britské právničky, a nebo o sexistických předsudcích z hlavy Hollywoodské hvězdy, věřím mu každé slovo.

Rushdie píše o tématech, která jsou děsivá a nepříjemná s neuvěřitelnou lehkostí a vtipem - a to bez toho, aby je jakkoli zlehčoval či shazoval. Vím, že to zní nepravděpodobně. Kdybych tu knihu nečetl, taky bych si to nevěřil.

(pozn. přečteno v anglickém originále)

2 22.01.2021

Zatímco nedočkavě otáčím stránky, přemýšlím, které postavy ve Slepé mapě jsou kladné a které záporné. Jediné co vím, je, že je všechny chápu. Rozumím jejich chování. Cítím s nimi. Užívám si, jak skvěle jsou napsané a vykreslené. A na konci příběhu spolu s autorkou dospívám k závěru, že na tom asi ani nezáleží... Možná lidé nehýbou dějinami. Možná jen dějiny hýbou lidmi.

V Slepé mapě se prolínají rodinné dějiny s těmi národními, není to ale historický román. Je osobní, příjemně malý a bez velké epiky. V něčem mi připomíná Sto roků samoty nebo Pravěk a jiné časy. Nevypráví jen rodinnou historii - skrze ni odkrývá příběh místa, na kterém se odehrává. Akorát tady to není ani Pravěk, ani Macondo, ani žádná jiná vesnička, ale celá jedna země.

20 22.01.2021

Oceňuji především odvahu obou reportérů. Je velice poučné a zajímavé nahlédnout na cestu uprchlíků z druhé strany a především si uvědomit, že celá kniha vznikala ještě před tím, než evropská média začala prezentovat uprchlickou krizi jako největší problém dneška.

2 08.07.2016

Poutavě napsaný obraz moderní egyptské společnosti, která se zmítá v krizích. V současné době je velmi důležité tuto knihu číst a pokusit se její hrdiny nikoliv odsuzovat ale pochopit. Jen chápáním a empatií totiž můžeme vyřešit mnohé krize, které dnes zmítají arabským světem a velice přímo ovlivňují i Evropu.

Z čistě praktického hlediska pro mne jako pro Čecha bylo občas těžké udržet orientaci v arabských jménech.

1 08.07.2016

Kvalitní kniha. Originální nápady, zajímavé zápletky. Oceňuji především originální a hravou práci s jazykem. Přesto se mi Druhé město líbilo více.

Mimochodem - zkoušel někdo rozluštit alespoň části fiktivních pasáží na základě slovníčku na konci knihy? :)

1 22.06.2016

Krásná kniha. Nádherný obrazný jazyk, napínavý příběh. Román nabízí v duchu postmoderny několik vrstev čtení, přičemž každá z nich vás bude bavit. Ať už nahlížíte na román jako na fantastický příběh, alegorický obraz našeho světa nebo jako na nádherný popis temných zákoutí Prahy, nebudete zklamání. Doporučuji!

3 17.05.2016

První Flanaganova kniha, které nedávám 5 hvězdiček. Dokonce jsem uvažoval, že bych jí dal jenom tři hvězdičky, ale nakonec jsem přece zůstal u čtyř.

Z knihy jsem měl pocit, že některé vtipy jsou až příliš dětinské a občas je to slovně neobratné. Děj byl samozřejmě napínavý jako vždy, postavy se od předchozích dílů Bratrstva nezměnily, akorát Gilan - který se tu poprvé v sérii Brotherbandu objevuje - byl poměrně nevýrazný.

Mám nepříjemný pocit, že ale většina výtek, které jsem ke knize měl, není způsobena samotným autorem jako spíše překladatelem, který se od posledního dílu změnil a jeho práce se mi nezdá moc zdařilá. Proto také lituji toho, že jsem si knihu nepřečetl v originále, jako jsem to udělal u Královské hraničářky.

Pokud neumíte anglicky přečtěte si Otroky ze Sokory stejně. Je to dobrá kniha a navazuje na příběh předchozích tří bratrstev. Bohužel pravděpodobně hlavně kvůli překladu ztrácí něco ze své krásy a působí občas dětinsky až lehce "trapně", a tudíž se vám asi nebude líbit tolik jako předchozí díly (a to ani ty nedosahují dle mého soudu kvality Hraničářova učně).

Pokud anglicky umíte, přečtěte si, prosím, originál a napište sem, jak se vám kniha líbila!

29.12.2014

Pěkné, pro mladší čtenáře jako dělané, pro ty ostatní skvělá nenáročná četba.

1 10.02.2014

Včera po půlnoci jsem dvanáctý díl Ranger's Apprentice dočetl (četl jsem v originále). Jednou větou je to možná nejlepší díl série. Ale teď už podrobněji (spoilery nebudou):

Když libovolný autor chystá pokračování nějakého svého díla většinou ho sleduji s obavami, protože vím, že jedna dobrá kniha neznamená, že z ní lze udělat celou sérii. Tuplem to platí pokud má každá kniha či dvě vlastní příběh, pak už se autor začíná opakovat a i z dobré knihy se může stát přidáním dalších dílů brak.
Flanagan je ale jiný. On nepíše pokračování Hraničářova učně, on vytváří historii životů svých postav. Sám jsem Hraničáře začal číst už před několika lety a postupně se prokousával dalšími a dalšími díly, až jsem dospěl ke konci a netrpělivě čekal na pokračování (to byl myslím 7. nebo 8. díl). Neměl jsem pocit, že bych čekal "co si zase autor vymyslí za dobrodružství", ale chtěl jsem vědět, jak budou postavy žít dál a přál jsem si se s nimi znovu setkat a ještě jednou se smát Haltovu humoru.
A nyní, když se mi dostala do rukou dvanáctá kniha, jsem si připadal, jako bych se vracel domů. Znovu navštěvoval staré přátelé.

Žádný z těchto pocitů by nemohl vzniknout bez Flanaganova odlehčeného ale zároveň napínavého stylu psaní, který se díl od dílu zlepšoval a zde, ve dvanácté knize, dosáhl vrcholu (i když, kdo ví?). Začátek knihy mě uvrhl do smutku, který člověka může stihnout jen když se dozví, že někdo z jeho dobrých přátel umřel, smutek ale časem trochu polevil a objevila se spíš nostalgie, Flanagan úžasnou nenásilnou formou vyvolává vzpomínky na předchozí díly a speciálně na ten první, kde byl Will sám učněm. Na závěr knihy si ale Flanagan nechává ty nejsilnější karty. Velké dobrodružství, napínavou zápletku i rozuzlení a dojemný konec.

V Královské hraničářce je smícháno to nejlepší, co šlo najít v předchozích dílech a podáno v nové formě. Zavzpomínáte, zasmějete se (opravdu hodně) a bude opět napjatí o osud vašich přátel. Co víc nám může spisovatel dát?

Pro ty, kdo četli předchozí díly, je Královská hraničářka povinnost a pro ty co ne je to nová motivace začít pěkně od prvního dílu - věřte mi, stojí to za to.

6 z 5 hvězdiček

25 24.01.2014

Pěkné zakončení jednoho příběhu Bratrstva. Jsem zvědavý, jak Flanagan naváže (prý píše 4. díl) a doufám, že to nebude umělé prodlužování série.

Vůbec nerozumím tomu, jak to Flanagan dokáže, ale nikdy se od jeho knížek nedokážu odtrhnout. Jeho styl psaní je velice jednoduchý, nijak nepropracovaný, strohý, ale nepřekonatelný. Píše knížky pro děti, ale dokáže je napsat tak, že budou bavit i dospělé čtenáře.
5/5

3 03.01.2014

Ukázka kam se může zvrhnout televizní show. Knihu jsem přečetl, byla napínavá, postavy zajímavé (Bakari se mi líbil od začátku až do konce), ale jinak ničím moc nevynikala. Určitě by šla výrazně zkrátit bez toho, aby jí to nějak ublížilo. Naopak by jí to dost pomohlo.
Celý příběh je možná až zbytečně brutální. Brutalita sice ukazuje, co autor ukázat chtěl, ale nevyvolává v čtenáři jiné pocity než zhnusení.
Když knihu porovnávám s jinými antiutopickými pohledy na dnešní reality show, 15 minus je solidní řadovka, která ale nemá nic navíc, čím by mohla vyniknout. Např. Kingovskému Běhu o život nebo Dlouhému pochodu nemůže konkurovat.

2 25.12.2013

Možná nejlepší kniha, co jsem kdy četl.

2 25.12.2013