David81 komentáře u knih

Jedna z mnoha obrazových publikací o Moravském krasu, která tak trochu zapadla. Poměrně rozsáhlou textovou část (na tento typ literatury) si vzali na starost Vladimír Panoš a jeho kolegové Leoš Štefka, Otakar Štelcl a Ivan Balák. Úvod ještě dost zavání dobou předrevoluční (přitom kniha vyšla v roce 1992). Následuje standardní, ale poměrně podrobný popis živé i neživé přírody všech tří částí Moravského krasu, včetně blízkých oblastí Němčického a Vratíkovského krasu. Zaujalo mě, že se tu často objevuje docela diskutabilní označení „okrajové údolní polje“, čímž jsou tu nazývány údolí u Holštejna, Ostrova u Macochy, Jedovnic nebo i Březiny (!).
Fotografie stylem „pel-mel“ zachycují rovnocenně jak krásy nadzemní, tak i ty podzemní. U těch převažují hlavně turisticky zpřístupněné jeskyně (tehdy ještě bez Výpustku), ale je tu i několik pěkných fotek z jeskyní Amatérské, Ochozské nebo Býčí skály. Kvalita tisku není nic moc, ale docela na mě dýchnul retro duch tehdejší doby. O autorech fotografií tu bohužel není ani zmínka. Součástí jsou i dvě schematické mapky, podle kterých se nedá moc orientovat.

15.03.2024

Obrazová publikace, na které mě víc než fotografie zaujal doprovodný text. V něm jsou, kromě základních informací, i některé historické zajímavosti. Například citace K. H. Máchy, ve které se zmiňuje o zpustošené kapli sv. Kříže na Karlštejně - většina drahokamů a zlatých hvězdiček v klenbě byla tehdy vykradena... Zajímavé jsou také úvodní informace o geologii od Petra Mouchy.
Co se týká fotografií - převážnou většinu tvoří obrázky bylin a keřů. Možná by se knížka mohla spíš jmenovat Květena Českého krasu. Ze zdejších jeskyní tu není jediná fotka!! Chybí mi tu i fotografie místních architektonických památek (Tetín, Svatý Jan pod Skalou...) a spousta dalších krásných míst (Damil, lomy Mexiko a Velká Amerika, Bacín...).
Co se mi líbí, je seřazení fotografií podle ročních období (od zimy do podzimu), docela zajímavá je textová legenda k jednotlivým obrázkům. Pobavilo i kouzlo nechtěného - charakteristický kosočtverec vyrytý na zobrazeném buku...

11.03.2024

Dějiny speleologie a zájmu o krasové oblasti území dnešního Slovenska jsou opravdu bohaté. V 18. a 1. pol. 19. století byl o jeskyně severní části Uherska dokonce větší zájem než o oblast Moravského krasu. Překvapivě velkou roli zde zpočátku sehráli evangeličtí duchovní, které pak následovali slavní geologové německých a rakousko-uherských zemí. Jejich tehdejší názory jsou dnes už pro někoho úsměvné – například, že jeskynní plyny mají mít vliv na zemětřesení v okolí. Ve skutečnosti šlo tehdy o velký pokrok v myšlení lidí. Knížka v podstatě popisuje zrod geologie a přírodních věd obecně. Postupně se vědci zabývali složitějšími problémy – například vznikem ledu v ledových jeskyních, o čemž se vedly obrovské spory. To byl také důvod, proč byl o jeskyně z této části Uherska takový zájem. Navíc zdejší jeskyně neměly velikostně konkurenci - jeskyně Baradla (dnes na maďarsko-slovenské hranici) byla v 19. století nejdelší jeskyní v Evropě.
Ľubomír Prikryl si s touto knížkou musel dát neskutečnou práci. Shrnuje zde zmínky z velkého množství dobových vědeckých prací, které byly psány většinou maďarsky nebo německy. Knížka se zaměřuje na dobu před 1. světovou válkou. Pozdější historie je zde zmíněna v závěrečné kapitole také, ale hodně zlomkovitě. Například chybí informace o výzkumech Krasové sekce národního muzea v Praze, nebo Speleologického klubu v Brně v 50. letech ve Slovenském krasu. Není zde ani zmínka o Aloisi Královi, Jánu Majkovi a dalších významných jeskyňářích.
Publikace je psána encyklopedicky suchou formou, a tak obrovské kvantum informací ubírá na čtivosti. Na necelých 130 stranách se tu postupně vystřídá několik stovek (!) jak významných (G. Buchholtz, M. Bel, S. Roth atd.), tak dnes už zapomenutých badatelů a zájemců o kras. Na straně 35 jsem narazil na chybu – J. A. Nagel nezemřel roku 1800, ale 1794.
Jde každopádně o ojedinělou knížku a je škoda, že dějiny české speleologie dosud nikdo souhrnně nesepsal.

11.03.2024

Koncem osmdesátých let proběhl rozsáhlý výzkum jedné z nejzajímavějších částí Moravského krasu tzv. Chobotu - skalnatého hřbetu mezi Suchým a Pustým žlebem směrem od propasti Macocha. Výzkumu se účastnila celá řada tehdejších vědeckých institucí. Jedním z hlavních cílů projektu bylo získání informací k uvažovanému propojení Kateřinské a Punkevních jeskyní (!) a dále například zjištění vlivu radioaktivního záření v podzemí na turisty i personál. Získané poznatky shrnuje tato nenápadná knížka.
Jde v podstatě o sborník referátů, kde se každý z nich zaměřuje na konkrétní téma – geologicko-litologické poměry, geofyzikální a speleologický výzkum, geochemii, mineralogii a radioaktivitu. Text je tedy vyloženě odborný a obsahuje několik zajímavostí.
Například o tom, že podle fyzikálních vlastností jeskynních hlín vyvěral v Macoše původně pouze Sloupský potok. Tok Bílé vody tvořil (spolu s dalšími toky Ostrovské plošiny) původně samostatné odvodňování, které vyvěralo v Kateřinské jeskyni. Oba tyto systémy pak měly propojovat prostory Skleněných dómů.
Co pro mě byla novinka je informace na str. 69, kdy údajně bylo barvící zkouškou při vyšších vodních stavech prokázáno, že zbarvená voda z Předmacošského sifonu Amatérské jeskyně se objevuje v Malém výtoku, tudíž že existuje neznámé propojení mezi Punkvou a odvodňovací soustavou Ostrovské plošiny!
Zajímavá je pro mě i informace, že v Amatérské jeskyni se vyskytují hydrotermální kalcitové žíly. Na pigmentaci studovaných krápníků dle tohoto výzkumu mají vliv (hydr)oxidy železa, ostatní sloučeniny na pigmentaci vliv údajně nemají! (nezmiňuje se tu ale například vliv struktury vápence na jeho zbarvení dle zjištění Zdeňka Krále).
Co je dost škoda, že u jednotlivých kapitol nejsou uváděni jejich autoři. Celý tento výzkum měl zřejmě jen malý dopad – nejen tím, že k zamýšlenému propojení Kateřinské a Punkevních jeskyní nedošlo, ale i tím, že publikace je citována poměrně zřídka.

24.02.2024

Krátká brožura se základními informacemi o Moravském krasu, ale i některými zajímavostmi, které jsou málo známé. Publikace uvádí aktuální údaje, které se změnily v souvislosti se znovuvyhlášením CHKO Moravský kras v roce 2019 (např. odlišná rozloha).
Je zde uvedeno to nejdůležitější - informace o jeskyních, rostlinách, živočiších a historii. Zaujala mě tu například zmínka o třech mamutích klech záměrně zastrčených pravěkým člověkem do pukliny v jeskyni Kůlna. Český text je ve zkrácené verzi přeložen do angličtiny, kde na několika místech překvapivě obsahuje i informace nezmíněné v české verzi (např. o Speleologické záchranné službě ČSS). Pokud jste běžný turista, který nemá potřebu zjišťovat nejnovější geofyzikální nebo hydrologické poznatky, je tato brožura dobrou volbou. Navíc obsahuje přehlednou turistickou mapu a krásné fotografie. Na jedné z nich jsem se tu ironií osudu ocitnul.

14.02.2024

(SPOILER) Tahle expedice byla prokletá. Problémy s počasím a stoupající vodou, neprověřená technika, upadající morálka, rezignující členové a smrt jednoho potápěče – to všechno mělo vliv na dost hustou atmosféru uvnitř expedičního týmu. A přece nakonec přinesla úspěch ve formě objevu nových tří kilometrů chodeb. Mexická jeskyně San Agustín podzemního komplexu Huautla se tak stala nejhlubší jeskyní v kontinentální Americe. Stálo to za to?
Vedoucímu expedice Billu Stoneovi určitě ano. Přípravou na tento sestup věnoval usilovně 10 let. Za pomoci dalších techniků sestavil nové potápěcí zařízení - rebreather, díky kterému mohl jeho tým trávit mnohem delší dobu pod vodou v zaplavených sifonech. Obětoval na to kus svého života, veškerých peněz i manželství.
Tohle je asi na celé knížce to nejzajímavější. Kontrast mezi svojí vlastní posedlostí dosáhnout cíle a nutností vytvořit a vést tým lidí, bez kterých tento cíl dosáhnout nejde. Tyhle dvě strany vybalancovat je skutečné mistrovství a umí ho jen málo vedoucích. Vůle, síla a inovátorství nejsou všechno, když vedoucí neumí být empatický a není schopný tým udržet a stmelit. Další důvod, proč stojí za to si knížku přečíst, je popis velkého množství banálních (někdy až komických) chyb, ze kterých se stávají během malé chvilky tragédie. Tohle čtení doporučuju každému jeskyňáři.
Je docela škoda, že z nově objevených prostor není v knížce jediná fotografie. Představu tak dávají alespoň přehledné mapy. Občas jsem se ztrácel ve velkém množství postav víc jak čtyřicetičlenného týmu. Pomalý rozjezd knihy postupně nabírá na obrátkách. Průběh expedice je zde zbeletrizovaný ze vzpomínek jednotlivých členů. Je to dobrá knížka o lidské vůli, touze a posedlosti.

02.02.2024

Výroba železa v Moravském krasu je spojena především s jeho střední částí. Dnes už se dá jen těžko věřit, že romantická krajina mezi Adamovem a Rudicí byla od ranného středověku centrem industriální výroby – především železa včetně jeho zpracovávání.
O tom pojednává tato publikace, která byla vydána v rámci projektu Cesta železa Moravským krasem, jehož součástí byl i vznik naučné stezky. Hlavní část se týká historie. Zajímavé je, že nejstarší zjištěné místo těžby železné rudy, pravděpodobně z doby halštatské, se nachází o něco jižněji v údolí Říčky nad Jelínkovým mlýnem kousek za vyhlídkou Hladká skála (doporučuji navštívit – jsou tu dvě dlouhé rýhy po povrchové těžbě).
Uvedený je tu známý objev kovárny z Býčí skály. První doložené hutě pochází až z 8. století západně od Olomučan. Zajímavá je také informace, že v 9. století se tato oblast stala největším dosud známým hutnickým centrem západních Slovanů. V období Velké Moravy mělo zdejší železo obrovský vliv na tehdejší ekonomiku (železem se i platilo), ačkoliv jeho odhadované vyprodukované množství z těchto hutí je jen kolem 3 tun (!)
Souvislý přehled historie se ale začíná postupně bortit částí věnující se středověku. Další období se pak objevují v rozličných nesouvislých kapitolách, především ve druhé polovině publikace, která se skládá z textů informačních tabulí naučné stezky a díky tomu se tu opakují některé údaje z první poloviny. Kromě historie tu je i spousta místopisných zajímavostí o jednotlivých obcích, zaniklých hutích a dolech, krasových jevech nebo třeba přírodních rezervacích. Vše doplňuje spousta map a fotografií (například fotografie hutě Františka z roku 1870! ).
Knížka působí jako slepenec hromady informací, ve kterém se bohužel hůř orientuje. A to je taky jediná výtka jinak výborné publikace.

10.01.2024

Hodně netradiční popis vzniku jeskyní Moravského krasu formou vědecké básně v próze. Hofmeister se zde pravděpodobně inspiroval předhistorickou beletrií J. W. Jensena, která byla tou dobou populární. V české kotlině lze tuto publikaci zařadit k tematicky podobným dílům z pravěku Eduarda Štorcha a Josefa Augusty. Na rozdíl od těchto mladších autorů zde Hofmeister používá vzletné (místy až patetické) obrazy tvořené dlouhými souvětími. Filozofické meditace o vesmíru a plynutí času zase odkazují na Otokara Březinu.
Poetické vize vznikajících jeskyní, krápníků a propastí ale začnou brzy nudit. I ve své době dílo nezískalo velkou popularitu, ač bylo uznáváno mnoha odborníky kvůli propojení vědy a umění.
Co mě osobně zaujalo, je třetí kapitolka věnující se vzniku propasti Macocha. Autor zde umělecky ztvárňuje teorii o propadnutí stropu tehdejší obří jeskyně pod tíhou ledovce v době ledové, jehož roztáté vody navíc rozhlodaly jeskynní strop:
„Na ploše veliké skály, která jako starý vydutý strom skrývala svou kouzlaplnou dutinu, vyvěžil se ledovec do obrovské výše, a jeho hrozná tíha mnoha milionů tun ležela na klenbě jeskyně jako rána obrovského meteoru, jehož tíha den ze dne vzrůstala. Rozhlodaná báň klenby jeskynní nemohla už unésti děsné tíhy ledové hory, prolomila se s děsným rachotem, strop, roztržený v obrovité balvany, sřítil se do černé hloubky a hluboká, úžasná propast, jaké nebylo na celé zeměkouli, rozevřela svůj ohromný jícen jako příšerná saň podzemního labyrintu, žádající si krvavých obětí.“

28.12.2023

Jde o antologii básní, próz, fejetonů, divadelních her, nebo třeba i kramářské písně, ve kterých je alespoň okrajově zakomponován Moravský kras a jeho nejbližší okolí. Ukázkám předchází úvod Miloslava Hýska, který každý tento střípek okomentuje nějakou zajímavostí a zároveň jej stručně ohodnotí.
Hýsek se podivuje nad tím, jak málo se o tento region spisovatelé a básníci zajímali. A když už něco vyšlo tiskem, tak to mělo převážně mizivý význam nebo i kvalitu. To platí v podstatě dosud...
Moravský kras se v jednotlivých dílech mihne většinou jen jako zajímavé pozadí milostných příběhů (Klímův Nový hrad), vybájené historie (Hanuša, Jaroslav Šternberk Žofie Podlipské) nebo příběhů s turistickými zážitky (Kosmákovo Potkalo ji štěstí).
Samostatnou kapitolou jsou pak dílka se sebevražednou tématikou s propastí Macochou (U Macochy Františka Taufera). Zde především zaujme absurdní scéna Dykova dramatu Zapomnětlivý, ve kterém se náhodou sejdou u propasti dva sebevrazi, kteří pak losují o to, kdo ten den do Macochy skočí, aby si neskákali jeden druhému na záda.
Zajímavější jsou zpracované vzpomínky z dětství – například Jaroslava Marchy - ve kterých jsou zaznamenány zbožné poutě, které lidé tehdy podnikali do Křtin, Vranova nebo do Sloupu a byly ve své době opravdu fenoménem, o kterém dnes už nikdo netuší. Z básní jsou nejzdařilejší úryvky S. K. Neumanna a především Jaroslava Zatloukala (Smuteční vrba v ochozské jeskyni). Naopak na příkladu Karly Bufkové-Wanklové se ukazuje, že pověsti a pohádky sluší Moravskému krasu nejvíc.
Na závěr této publikace je ocitována v němčině nejstarší verze pověsti o Macoše, kterou roku 1802 zbásnil Joseph von Hammer. Je pozoruhodné, že (oproti pozdější Soukopově známé verzi) se shozené dítě v propasti opravdu zabije, což je tu podáno navíc brutálně naturalisticky: „Hlava se roztříští o skálu a končetiny se mění v led, mozek odráží svit měsíčního světla. Krev stéká v těžkých kapkách.“

16.12.2023

Jeskyně Pekárna byla překopána oficiálními i amatérskými archeology už nesčetněkrát. Dokonce se stačí jen pozorně dívat a ve vyvážkách u jejího vchodu se dají dosud najít fragmenty pravěkých nástrojů – toho jsem byl očitým svědkem.
Protože vnitřek jeskyně byl už doslova archeologicky vydrancován, provedli výzkumníci Archeologického ústavu ČSAV pod vedením Bohuslava Klímy v padesátých a šedesátých letech minulého století průzkum plošiny před jeskyní. Nejdůležitější výsledky shrnuje tato publikace.
Autor zde přiznává, že výzkum, přes řadu nálezů, nesplnil očekávání. Nálezové okolnosti objevených předmětů, z nichž naprostá většina spadá do magdalénienu, totiž nepřinesly žádné významné informace – nebyla tu prokázána žádná specifická pracovní činnost, výroba nebo třeba jen soustředěný pobyt pravěkých obyvatel. Nástroje tu byly roztroušeny takovým způsobem, až autor vyslovuje domněnku, že předpolí jeskyně mohlo být pouhým smetištěm.
Jedna z kapitol se věnuje stručnému rozboru nálezů a obsahuje kresby víc než tří stovek objevených předmětů. Velmi zajímavá je kapitola věnující se nejvýznamnějšímu nálezu – ryté kresbě pasoucích se koní na kusu koňského žebra. Rytina je naprosto fascinující, její autor se tu dokonce pokusil vyjádřit metodou fázování pohyb koňské hlavy.
Paleontologické nálezy zde krátce shrnuje Rudolf Musil. Pro mě ale nejzajímavější byla kapitola o zdejší stratigrafii. Bylo zjištěno, že starší pleistocenní sedimenty zde téměř chybí, místo nich dominují vrstvy spraše usazené až od konce posledního glaciálu. Autor si toto vysvětluje tím, že starší vrstvy byly vyklízeny přírodními silami (např. tekoucí vodou), až do konce poslední doby ledové, kdy tento odnos ustal nějakou zásadní morfologickou změnou, jakou mohl být koncový zával jeskyně.
Jako ne úplně pravdivá je tu informace, že archeologické výzkumy v prostorách před jeskynními vchody byly dosud opomíjeny. Tady bych zmínil nejenom výzkum Jana Kniese na Kolíbkách, ale dokonce i před vlastní Pekárnou, kde Josef Szombathy už v roce 1880 provedl na plošině před vchodem několik sond, kde nalezl mimo jiné čelist dvanáctiletého dítěte.

09.12.2023

Brožura, která je nabitá informacemi nejen o Býčí skále, ale i o související jeskyni Barové. Kromě základních informací (např. geologie, historie využití Býčí skály lidmi), mě nejvíc zaujala část týkající se speleologie. A to nejen díky přehledu jednotlivých objevů, ale i výzkumných technik, které se tu využívaly a využívají. Snad v žádné jiné jeskyni není tento výčet tak pestrý, navíc některé postupy tu byly vyzkoušeny vůbec poprvé.
Od roku 1997 tu začala být používána hydrotěžba – zásadní metoda, pomocí které zde jeskyňáři uvolnili stovky metrů zasedimentovaných prostor. Krásně tu jsou popsány první experimenty s hydrotěžbou až po její masivní použití. Býčí skála byla zřejmě i první jeskyní na světě, kde kolem roku 1913 zkoušeli němečtí jeskyňáři potápění pomocí skafandru. První české pokusy s potápěčským přístrojem tu proběhly až v padesátých letech, ale postupně přispěly k dalším objevům proti proudu Jedovnického potoka (např. postup v Proplavané skále), nebo i směrem k jeskyni Barové. Neuvěřitelný je příběh Aleše Pekárka o prvoprostupu od vchodu Býčí skály až k Rudickému propadání v roce 1991. Z popisu jeho výbavy i celého průběhu mrazí, až se člověk diví, že to vůbec přežil. Jsou tu zaznamenány i horolezecké postupy v horních patrech a přehled nejdůležitějších objevů. Pro mě osobně nejlepší část se týká klasického kopání. Nikde jinde jsem nečetl tak přesné shrnutí, proč tuhle činnost, která je pro plno lidí nepochopitelná, děláme.
Po této jeskyňářské kapitole následuje shrnutí paleontologických objevů a výčet živočichů, kteří tu podzemní prostory obývají v současnosti. Vše doplňuje několikastránková aktuální mapa Býčí skály i jeskyně Barové včetně části Rudického propadání.
Jako přehled těch nejdůležitějších informací je brožura víc než dostatečná. Zamrzí snad jen nezvládnutá korektura. Na závěr ocituji Jiřího Svozila: Speleologie je duševní choroba, která se nedá léčit. Pokud je člověk opravdu speleologem, je toto postižení trvalé. Účelem speleologa je v jeskyni dřít. Za veškerý pokrok na světě může 0,1 % lidí. Speleolog s velkým S paří mezi ně.

04.12.2023

Město Jihlava překvapivě nemá moc památek s potenciálem přilákat davy turistů. Historické náměstí s hyzdícím Priorem, několik kostelů, brána Matky Boží s městskými hradbami - ale většina nemístních zná Jihlavu především pro její podzemí, které je i částečně zpřístupněno. A je celkem ostuda, že dosud nevyšla reprezentativní knížka o této památce – když nepočítám pár senzacechtivých výplodů o tajuplných úkazech typu Strážce brány Stanislava Motla.
A tak pro zájemce dosud vyšlo jen několik informačních brožurek. Tuto jsem kdysi sehnal v místním antikvariátu. Kromě základních informací (krátká historie, popis, typy chodeb) tu najdeme i několik málo známých zajímavostí, jako například odkud se z podzemních studen používala voda na výrobu limonády v místní sodovkárně, kudy se dalo v případě oblehnutí města uniknout, nebo třeba historky, jakým způsobem vojáci Rakousko-uherské armády tento podzemní labyrint občas využívali. O svítící chodbě a dalších „tajemných“ jevech se tu nic nedozvíme. Součástí je několik nekvalitních černobílých fotografií a plánek zpřístupněné části chodeb.

30.11.2023

Druhý díl monumentu Průvodce do Moravských jeskyň se zabývá střední a jižní částí Moravského krasu. V plánu bylo vydání i třetího dílu, který měl zpracovat Florian Koudelka samostatně a měl obsahovat dějiny jeskynní literatury, leč k tomu nedošlo a toto téma je zpracováno jen zlomkovitě právě v tomto druhém díle.
Stylově pokračování nevybočuje od svého o dva roky staršího předchůdce – opět jsou tu zdejší krasové jevy hodnoceny z různých pohledů tehdejší geologie, hydrologie, paleontologie, archeologie a dalších věd. Vše vychází z bohaté zkušenosti obou autorů, kteří Moravskému krasu věnovali veškerý svůj volný čas a nemalé finanční prostředky, což na amatéry (Kříž byl notář, Koudelka zvěrolékař) je obdivuhodné. Silnou stránkou jim byl selský rozum – a to nejen autorů, ale i jejich pomocníků, obyčejných najatých lidí z okolních obcí, kteří jim pomáhali nejen manuálně při výkopech, ale i svým prostým názorem, který mnohdy předčil študované geology tehdejší doby.
V tomto díle mě zaujal popis speleologického průzkumu Rudického propadání a tehdejšího stavu Rudické plošiny spolu se zmínkou o šachtách na těžbu železné rudy. Velkou část zabírá spousta údajů o Býčí skále a Výpustku – včetně průzkumu zdejší tzv. Velké propasti. V těchto jeskyních provedli přes sedmdesát výkopových sond, kde objevili velké množství paleontologických i archeologických nálezů. Pozoruhodná je zmínka, že v jeskyni Vokounka autoři nalezli ostatky několika lidí – že by mezi nimi byl i legendární zrádce Vokoun? Důležitý je vylíčený sestup do bývalého propadání Křtinského potoka – Čertovy díry (dnes zavezené po stavbě silnice). Popořadě tu jsou krátce vyjmenovány všechny tehdy známé jeskyně Křtinského a Josefovského údolí i okolí Babic nad Svitavou. Ochozská jeskyně je tu popisována překvapivě od Křtitelnice k východu. Poměrně podrobně tu je uvedena místní složitá hydrologická situace. Samozřejmě nesmí chybět Pekárna (tehdy Kostelík) a několik okolních jeskyní.
Polohopisná část je na tomto díle rozhodně nejcennější. Zbytek knížky, která se zaobírá obecnějšími vědeckými poznatky (tzv. odborná část) už ztrácí na zajímavosti, protože řada údajů je dnes už pochopitelně překonaná. Každopádně upoutá tehdejší populárně naučný styl – např. lehce bizarní rozhovor s pračlověkem o Býčí skále.
Jako největší slabinu vidím v zamlčení Wanklových objevů v Býčí skále a v naprosto zbytečném dodatku „Příspěvek k jeskynní literatuře“ ve kterém jsou detailně rozebrány a rozcupovány publikace o Moravském krasu kolegy J. V. Procházky (na 113 stranách !!!). Ač jsou tyto komentáře mnohdy oprávněné a některé Procházkovy údaje jsou mimo mísu, uveřejnění takového pamfletu v tomto díle je jako pěst na oko a je rovno naprosté dehonestaci a zesměšnění kolegy před veřejností a to ještě stylem, který si nezadá s hnojomety, které se svého času objevovaly na stránkách Spelea (Procházka pak samozřejmě vrátil úder). Vše je pak zakončeno citacemi pochvalných novinových recenzí na předchozí první díl. Sebechvála smrdí. Všechna tato negativa bohužel v mých očích shodila jinak výbornou knížku. Pane Kříži, pane Koudelko – bylo vám to zapotřebí?

28.11.2023

Jednoznačně nejlepší dílo se speleologickou tématikou z předabsolonovského období. Knížka působí na svou dobu velmi moderně tím, jak kombinuje několik vědních oborů, kterými se Moravským krasem zaobírá.
Největší část tvoří polohopis - turistický průvodce, ve kterém jsou popsány osobní speleologické průzkumy amatérského jeskyňáře, archeologa a paleontologa Martina Kříže se svým kolegou Florianem Koudelkou. Zaujmou především sugestivně popsané expedice do Macochy a jejich snahy dostat se do podzemního toku Punkvy a jejích přítoků. Vše je psáno kouzelnou dobovou češtinou: "Připnuv sobě pás korkový a nad tento pás kaučukový, nasadil jsem si přilbici, jako prostředek ochranný proti nárazu náhlému aneb strop. Vzav jednu lopatu do rukou, a druhou položiv na prám, zvolal jsem účastníkům "na zdar", a plul jsem zvolna do podzemní chodby...".
Součástí je i seznam a stručný popis jeskyní, které se většinou dají bez nápovědy špatně identifikovat. Největším přínosem ve své době bylo Křížovo stanovení nadmořských výšek jednotlivých jeskynních vchodů, ponorů a vývěrů. Díky nim zde dospěl až k apokalyptické představě zaplavení celého podzemního systému při očekávaném ucpání odtoku v Macoše, při kterém voda zaplaví většinu Holštejna a zároveň Macochu zaplní až do výše spodního můstku, kudy následně přeteče až do Pustého žlebu mohutným vodopádem...
Co mě ještě zaujalo: Část o tzv. "podzemních duších" - místních vykradačích Sloupských jeskyní, kteří se tímto způsobem přiživovali, když při poutích prodávali všechno možné od krápníků po medvědí zuby. Navzájem si ale občas konkurovali, což řešili někdy svéráznými způsoby (zatarasením konkurentů v podzemí). Díky nim ale došlo k několika významným objevům (např. Eliščina jeskyně).
Velice zajímavý je podrobný popis Floriana Koudelky v závěru knížky o jeho exkurzích do právě objevených propastí Koudelkových a U obrázku.
Historka o zabloudění Klimenta Čermáka v Kateřinské jeskyni tu má odlišný závěr, než byla realita - Čermákovi se po 20ti hodinovém bloudění (podle této verze) podařilo nalézt východ a následně přivolal pomoc pro svého průvodce.
Co se týká negativ, publikace spolu s druhým dílem obsahuje několik zeměpisných a geologických nepřesností, na které o pár let později upozornil až žlučovitě drtivou kritikou J. V. Procházka ve svém spisku Z novější literatury o moravském Krasu. Většina těchto připomínek je opravdu hnidopišská. Ale pravdou je, že především tento první díl doslovně přepisuje celé pasáže předchozích drobnějších publikací Martina Kříže. Co mi tu osobně dost chybí, je alespoň malá zmínka o výzkumech předchůdců a současníků obou autorů. Jako by měli na Moravský kras monopol.
Je toho ještě mnoho, co bych mohl o této knížce napsat. Jde o raritu, která se dá dnes sehnat jen za těžké peníze v antikvariátech. Naštěstí existuje pro všechny zájemce i v digitalizované přístupné podobě: https://archive.org/details/pruvodce_do_moravskych_jeskynich

04.11.2023

Tuhle knížku jsem dostal darem od autora a kamaráda Pavla Vašíka (přispěl jsem do ní několika fotkami). Jedná se o přehled a popis krasových i pseudokrasových jevů (jeskyní, vývěrů, závrtů) v okolí Tišnova. Zahrnuje i několik dnes už odtěžených lokalit. U větších jeskyní jsou, kromě popisu, chronologicky zaznamenány i jednotlivé objevy. Převažuje obrovské množství cenných dokumentačních fotek (často historických) a map. Do přehledu se dostalo také několik štol. Největší část je věnována pochopitelně obří Králové jeskyni (přes 1,3 km).
Co mě zaujalo nejvíc: Přehledně zpracované mapy Květnice s vyznačeným rozmístěním jeskyní a systémy zdejších štol. O krasu u Štěpánovic a probíhajícím výzkumu Vavříčkovy jeskyně jsem se dozvěděl až z této knížky. Popis i fotky Úžinové jeskyně v Lažáneckém krasu působí silně klaustrofobicky. Podobně sugestivně jsou tu vylíčeny čerpací zkoušky Vinšovy vyvěračky. Svoji jeskyni má dokonce i Brněnská přehrada!
Poznámka hnidopicha: Na straně 14 je překlep - rok objevu Výročního dómu je uveden 2023 (to stejné i u průkopu do objevné pukliny), správně má být 2022.
Celkově jde o velmi dobrou knížku, která doplňuje starší publikaci Jeskyňáři pod horou Květnicí.

15.10.2023

Publikace o kanalizaci? To samo o sobě zní zajímavě. Ale že jde ještě o kanalizaci v Josefovské městské pevnosti? Tak to je něco zásadního!
Samotnou pevnost jsem nedávno navštívil a všem to vřele doporučuju. Oproti sesterskému Terezínu tu není všude cítit depresivní nálada bývalého koncentráku. Naopak! Není nic pozitivnějšího, než obří unikátní pevnost, která nebyla nikdy použita k zabíjení lidí.
Leč zpátky k publikaci. Kolegové z Albeřické ZO provedli průzkum domovních, uličních i páteřních stok, jejichž celková délka činí kolem osmi kilometrů. Což dělá pevnost, která má navíc dalších 35 km podzemních obranných chodeb, ještě zajímavější. K nim jsou tu popsány veškeré informace co se týká rozměrů, hloubky, typů vyzdívek, pozdějších přístaveb a mnohem víc. Text provází řada fotek i schémat celkového systému i dílčích částí. Zároveň tu je zdokumentován mnohdy havarijní stav vzniklý vinou trestuhodných neodborných zásahů, díky kterým trpěla nejen kanalizace, ale i zdejší budovy. Čeho lze jen litovat, je krátký rozsah - jde v podstatě o brožuru. I tak se jedná, především pro tzv. kanálníky, o důležitou publikaci.

09.10.2023

O tom, jak se Moravský kras objevuje v českých a německých básních a prózách, vyšlo překvapivě dost různých studií a pojednání. Je to zvláštní, protože takovéto beletrie je poskrovnu.
V této publikaci sestavil historik a archeolog Josef Skutil se svým synem Janem přehled nejrůznějších literárních drobností, článků z dobových časopisů, zápisků z návštěvních knih, pověstí, básní, povídek či drobných próz. Navazují tak především na starší publikaci Moravský kras v krásném písemnictví od Miloslava Hýska, kterou zde doplňují. Soupis je chronologický a je rozdělený do několika kapitol.
Obdivuji autory, kteří museli pročíst obrovské kvantum literatury. Ke každému záznamu uvádí i krátké informace o autorovi, případně i historické okolnosti jejich vzniku. Nejzajímavější části jsou i krátce ocitovány, a to v jazyce, ve kterém byly napsány.
Přesto mám z knihy dojem, že autoři občas vařili z vody vzhledem k opravdu skromném vlivu Moravského krasu na tvorbu našich spisovatelů. A tak se tu nesčetněkrát vyskytují fráze typu: „Jak bychom si mohli přát, kdyby tento autor svoji zdejší návštěvu popsal ve svých dílech“ nebo „Litujeme, že ani tento autor, ani onen se o Macoše nezmiňují ve svém díle“ Bez těchto vycpávek by byla publikace možná o čtvrtinu kratší. Až žárlivě zde například uvádějí, že se Leoš Janáček spolu s Rudolfem Těsnohlídkem mnohem více věnovali Demänovským jeskyním než Moravskému krasu. A tak mezi autory, jejichž díla tato oblast nejvíc ovlivnila, patří dnes už málo známí František Taufer a Jaroslav Zatloukal. Vysvětlení možná podává i postřeh, že největší literární zájem vyvolávala u veřejnosti spíš novinová dobová černá kronika o vraždách i sebevraždách, kterých se tu událo opravdu dost. Poslední dvě kapitolky se věnují v krátkosti i beletrii z dalších krasových oblastí Moravy a Slovenska.
Poznámky hnidopicha: Soška býka v Býčí skále nebyla nalezena roku 1896, ale 1869 (str. 6). V kapitole Meziválečné období se dle nadpisu má pojednat o Jaroslavu Marchovi (básníkovi z Babic), ale není pak zde o něm ani zmínka (str. 54). Novela Alfreda Technika Mlýn na ponorné řece není situovaná na Punkvě, ale v Holštejnském údolí (str. 64).

06.10.2023

Nejdřív malé uvedení do kontextu: Ohledně objevu Poseidonu - „nejdelšího evropského systému podzemních prostor v pískovcích“ - se svého času rozpoutala pořádná kauza. V roce 2008 informovalo několik odborných časopisů o úžasném nálezu Romana Mlejnka rozsáhlého systému podzemních chodeb v Teplických skalách o celkové délce přes 27 km. Celý systém byl následně dokumentován pracovníky správy jeskyní ČR. O nálezu vyšel příspěvek také v našem nejprestižnějším speleologickém časopise Speleofórum (2008), přičemž byl objev na pravidelném setkání jeskyňářů oceněn předsednictvem České speleologické společnosti zvláštní cenou.
Následně se ale začaly dít věci. Ozvali se někteří jeskyňáři – je vůbec možné tento nepřehledný soubor puklin, soutěsek a kaňonů označit jako podzemní systém? A může být v tomto případě uváděná délka systému pravdivá? Vznikly tak oprávněné pochybnosti a zároveň docela nepříjemné faux pas, protože o objevu už informovala řada médií, byl natočený film a mimo jiné vyšla i tato publikace. Poseidon se objevil dokonce také v JESO (jednotné evidenci speleologických objektů) a začalo to zavánět mezinárodní ostudou. Svoji roli hrálo možná i to, že nález a dokumentaci prováděli zaměstnanci Správy jeskyní ČR. Možná tu byla určitá řevnivost ze strany některých členů ČSS.
Nakonec na základě odborného posudku Pavla Bosáka z Geologického ústavu AV ČR a odborné komise pro pseudokras ČSS (kteří paradoxně před touto kauzou neměli k článku ve Speleofóru žádné připomínky) bylo vydáno stanovisko, že „v Teplickém skalním městě nedošlo k objevu žádného jeskynního, ani podzemního systému Poseidon, a takový systém zde neexistuje. Název Poseidon nadbytečně přejmenovává části skalního města, která už svá pojmenování mají.“ Konkrétní zdůvodnění píše Pavel Bosák ve Speleofóru 2009. Kroky související s prezentací Romana Mlejnka byly označeny jako neetické… Čili nejdřív ocenění, následně odsouzení. Každopádně síla marketingu byla obrovská a dodnes se o neexistujícím systému Poseidon píší (kopírují) články, v Teplických skalách se o něm turisté mohou stále dočíst na infotabulích a autor objevu dál objíždí města a o Poseidonu dělá přednášky.
Tolik k informacím, které jsou k této brožuře dost zásadní. I tak ji stojí za to přečíst, protože přes malý rozsah obsahuje zajímavé informace o vzácných druzích členovců, kořenových stalagmitech nebo o historii, (např. o místních svérázných průvodcích, kteří tu prováděli turisty již od poloviny 19. století za pomocí flašinetu a sugestivní recitace básní). Výborně je zpracována půdorysová mapa celého labyrintu i některých jeho menších částí.
Brožuru jsem využil při nedávné návštěvě Teplických skal. Stále se dá ještě sehnat - například na pokladně na zámku v Adršpachu.

02.10.2023

O této publikaci se většinou píše, že jde o unikátní dílo, které dosud nemělo obdoby - a s tím se dá jen souhlasit. Rozhodně netypický je vlastní formát 46 historických map na samostatných skládaných listech spolu s průvodní knížkou, která o každé z těchto map přináší spoustu informací a to vše v kartonovém pouzdře - to je opravdu něco hodně neobvyklého.

Co se týká vlastních map - většina z nich okouzluje svojí uměleckou hodnotou. Nezobrazují jen obrysy jeskyně, ale je tu většinou zaznamenáno i okolí s vegetací, jednotlivé krápníky, nebo třeba i malé postavičky průzkumníků s žebříky nebo s loďkami. To vše tyto plánky „zlidšťuje“ a je škoda, že tohle na dnešních strohých mapách nebo 3D skenech už neuvidíme. Nejdokonalejší plány pochází (jak jinak) od Karla Absolona a myslím, že třeba jeho mapa Sloupsko-šošůvských jeskyní je naprosto nepřekonatelná.

Dále mě zaujala mapa jeskyně Výpustek od Antonína Loly, která byla dlouho považovaná za ztracenou, než ji v roce 2011 nalezl autor této knížky ve vídeňském archivu. Podobný osud měla první mapa jeskyně Netopýrka od Floriana Koudelky, která byla znovuobjevena v roce 2012, a i první mapa Ochozské jeskyně, kterou v archivech znovuobjevil Martin Golec krátce před vydáním této publikace. Málo známé jsou i mapy Němčických jeskyní, odtěžené Svatoprokopské jeskyně, nebo třeba Mariánské jeskyně. Malou výtku mám jen k pořadí jak jsou skládané listy po sobě seřazeny, například soubor profilů Sloupsko-šošůvských jeskyní od Karla Süsze který tvoří prvních šest listů, ale půdorys ze stejné doby je až na listu 24.

Neméně zajímavá je i knížka s doprovodnými informacemi k jednotlivým mapám, jejich autorům i k historii objevů v dané jeskyni. Dvě hnidopišské drobnosti: Josef Szombathy nezemřel v roce 1942, ale 1943 (str. 70), bratři Čeněk a Josef Chromý nestrávili po přetržení lana ve Zbrašovských aragonitových jeskyních po tmě 18 hodin, ale „jen“ 8 hodin (str. 156).
Celkem shrnuto ano, je to unikátní dílo.

25.09.2023

Po dlouhých pětašedesáti letech konečně vyšla další populárně-naučná knížka o krasových oblastech střední a severní Moravy, navíc ve skutečně reprezentativním formátu. Sestavit přehlednou publikaci o tak roztroušených a nesouvislých krasových ostrůvcích s tak odlišným vývojem je ořech jako hrom, ale autor se s tím dokázal i přes pár drobností poprat.
Hlavními přednostmi knížky jsou opravdu krásné fotografie a velké množství málo známých historických informací, které se autorovi podařilo sestavit z archívů a dobových zdrojů. K většině jeskyní se tak dozvíme o podrobnostech jejich objevování, výzkumu, nebo zpřístupňování veřejnosti. Zaujaly mě například kapitoly o málo známém krasovém badateli Karlu Kostroňovi, o výzkumu nepřístupných jeskyní u Kadeřína, o historických nápisech v jeskyni Na Špičáku, o historii hloubkových ponorů v Hranické propasti, nebo třeba o krasové oblasti u Vitošova.
Jako hlavní negativum je absence jakékoliv mapy - což v případě tak roztříštěných a většinou i málo známých oblastí je dost na škodu. Je tu i několik faktických chyb: V kapitole o potápění v Hranické propasti je David Čaňi chybně uvedený jako Michal. Javoříčské jeskyně jsou tu jednou uvedeny jako třetí nejdelší v ČR, o pár stran dál jako čtvrté. Na straně 121 je informace, že v kapitole 25 je zmínka o lomové stěně u jeskyně Na Špičáku, ale informace tu chybí. Přes pár drobností jde o velmi dobrou knížku, kterou se vyplatí sehnat.

03.09.2023