David81 komentáře u knih

V letech 1981, 1984 a 1987 proběhla tři odborná setkání s cílem výměny zkušeností z výzkumů krasových jevů Krkonošsko-jesenické subprovincie, což je široký pás od Západolužického podhůří až po Nízký Jeseník. Z posledního setkání v Českém Dubu byly pod hlavičkou ČSS vydány dvě brožurky – jednou z nich je tento exkurzní průvodce pro tehdejší účastníky (kromě členů ČSS šlo i o zástupce z bývalé NDR a Polska).
Průvodce je zaměřen na oblast Ještědského hřbetu (vzhledem k místu konání sympozia). O něm je tu v krátkosti popsána jeho geologická a tektonická charakteristika. Zmíněna tu je i historie největších zdejších sídel včetně těžby mramorů a dolomitů, o které je první písemná zpráva už z roku 1516. S lomařstvím souvisí i první objevy krasových dutin (Hanychovská jeskyně).
Hlavní část brožury se týká popisu jeskyní, které byly navštíveny v rámci exkurze – Velká a Malá Basa, Liščí díra, Hanychovská, Loupežnická a Západní jeskyně. Součástí jsou i plánky některých těchto jeskyní a několik černobílých fotografií – z nich mě nejvíc zaujal dobový obrázek z 19. století znázorňující vykuřování vápeníků na hranicích, aby nepřenášeli kulhavku a slintavku do Německa…
Informací je tu sice pomálu, ale ucelenější publikace o krasových jevech této oblasti dosud nevyšla.
P.S. Z této exkurze se zachovalo krátké video: https://www.ceskatelevize.cz/porady/10116288585-archiv-ct24/220411058210018/cast/788942/

28.11.2024

Málo známá monografie věnující se Mojetínskému, Němčickému a Vratíkovskému krasu. Jde o amatérské dílo v dobrém slova smyslu – autor zde shrnuje informace ze sebraných dokumentů 40.-50. let i z nejnovějších objevů speleoskupiny ZO ČSS 6-02 Vratíkovský kras. Kromě krasových jevů je tu pojednáno také o geologii, rostlinách, živočiších a historii osidlování těchto drobných krasových ostrůvků (zde zmíněný objev J. Kniese pozůstatků člověka neandrtálského je ale pravděpodobně jen fáma). Mojetínský a Němčický kras jsou zmíněny jen velmi stručně, krasové jevy jsou zde celkem nevýznamné s výjimkou Němčických jeskyní – třípatrového systému krasových dutin rozšířených ražbou během těžby limonitu mezi lety 1862-1876. Po ukončení těžby se po ní doslova slehla zem a několikrát bylo bezvýsledně pátráno po vstupu do těchto jeskyní. Ten se jeskyňářům podařilo opět nalézt až v roce 1948. Stav podzemních prostor tu je celkem podrobně popsán.
Vratíkovskému krasu je tu věnováno nejvíc prostoru – jeho jádro tvoří 5 krasových kuželů, které skrývají drobné dutiny i velké a krásně zdobené jeskyně. Při speleologickém výzkumu zde bylo objeveno i několik štol z historické těžby železné rudy. Součástí publikace je velké množství černobílých i barevných fotografií, kopií historických dokumentů (bohužel nečitelných), jeskynních plánků a medailonků jednotlivých jeskyňářů, kteří tu působili. Knížku doplňuje několik víceméně vtipných kreseb spoluautora Jana Bartoňka. I přes stručnost tato knížka splnila svůj hlavní cíl – zachovat všechny tyto informace dalším generacím. Proto je velká škoda, že dnes jde už o téměř zapomenuté dílo. Ke knížce byl vytvořen i krátký filmový dokument – viz:
https://www.youtube.com/watch?v=0OYJun3aQYY&t=1s

20.11.2024

Hezká brožura o hornictví a geologii v oblasti Obřího dolu v Krkonoších. Oproti pozdější fotopublikaci Důl Kovárna v obrazech (2021) je zde uvedeno mnohem více informací o historii dobývání rud v těchto místech. První zmínky o těžbě pochází z 16. století – písemně je tu doloženo sedm dolů a pět kutišť. Zajímavé je zde zamyšlení, co mohlo být ve středověku považováno za důl a jaká byla rychlost ražby před použitím střelného prachu. Kilometrových délek dosahovaly pouze ty doly, ve kterých se těžilo několik generací (např. v Kutné Hoře). V 18. a 19. století se zde těžily arzénové a měděné rudy především v dolech Kovárna a Gustav. Z této doby mě tu zaujal popis způsobu dobývání systémem šířin, a odvodňování důlních děl. Je zde uveden i přepis zápisků z prvního speleologického výzkumu Kovárny z roku 1988.
Poslední záchvěv hornictví zde proběhl v 50. letech 20. století, kdy se centrálně a bezmyšlenkovitě prováděl geologický průzkum po celé zemi. V Obřím dole se tak začal těžit wolfram, těžba se ale ukázala jako nevýnosná a způsobila především ekologické škody.
Text doplňují přehledné plánky dolu a spousta fotografií z doby ještě před zpřístupněním Kovárny.

18.11.2024

O této knížce napsal Václav Cílek krátce po jejím vydání: "Tahle kniha je blábol. Jedná se o vůbec nejhorší publikaci kdy u nás napsanou na krasové téma."
Takhle černě bych to neviděl. Spíš by mě zajímalo, proč byla vlastně vůbec vydána? Většina textu je přepsaná a poslepovaná z několika známých publikací (Jeskyně a propasti v Československu, Moravský kras, labyrinty poznání a především z Absolonových knih Moravský kras 1 a 2). V textu je velké množství gramatických chyb ("zřítka; spjaty z lidskými osudy; nezdělit; mocní trpěly...") i chyb faktických (výzkum jeskyně Hladomorna v roce 1957 s O. Ondrouškem neprováděl J. Babák, ale Balák - str. 49).
Záhady se týkají například neznámé hloubky Hranické propasti, výzkumů propasti Macocha, nebo Wankelových nálezů v Býčí skále - tudíž podnázev "o čem Clark a Däniken ještě nevědí" je dost od věci. Absence jakékoliv fotografie nebo mapy pochybné kvalitě nepřidává. Pravdou tedy je, že než číst takovýto zbytečný výcuc, je lepší sáhnout po kvalitním originálu.

09.11.2024

Tuhle knížku jsem dostal darem před pár lety přímo od autora, když jsem jej navštívil u něj doma v Juliánově. Pamatuji si na jeho pokojík zastavěný obrovským množstvím knih a šanonů s dokumenty, které se týkaly převážně jižní části Moravského krasu. V garáži mi pak v domácím negližé vysvětloval nad obří mapou Ochozské jeskyně svoje nejrůznější teorie. Případnou polemiku nesl těžce, a tak jsem rezignoval a přikyvoval jeho představám o propojení Ochozské s Májovou jeskyní. Možná i za to mi pak věnoval tuto knížku. Krátce na to jsem se ale stěhoval a ke knížce jsem se dostal až teď, dva roky po autorově úmrtí.
Věděl jsem, že hlavní téma má být historie objevu Ochozské jeskyně, které se pan Pokorný věnoval celý svůj podzim života. A tak jsem se těšil na souhrn jeho letitého bádání v knihovnách, i rozhovorů se starousedlíky Ochozi. Mám úchylku, že než začnu číst nějakou knížku, obvykle ji otevřu náhodně na nějaké straně a přečtu si pár řádků kvůli prvnímu dojmu. Tak jsem učinil i nyní a čtu: "Mařenko moja zlatá! Deť vono na tem záleží! Stůj prosím tě na zemi! Copak já tě můžu chcet? Deť be mě váš tata vehodil z baráko!"
Aha! Aha... Tady jde o nějaký vesnický román! A skutečně, sledujeme osud ševce Francka Vašíčka, který se najal za čeledína, všem ukázal, jaký to je kujón, načež byl zatčen za pytlačení, ale protože to byl Caprament, zachránil vězeňské bachaře před zabitím, za což jim pak milostivě mohl boty ušít, díky čemuž dostal brzy milost a s Mařkou se pak konečně pomuchloval. Čili klasická vesnická limonáda, o které by šlo decentně pomlčet, kdyby… Kdyby do tohoto prostého příběhu autor nezamotal svoji teorii o historii objevu Ochozské jeskyně. A to je kámen úrazu. O jejím objevu totiž koluje několik verzí s různými možnými objeviteli a i přes usilovnou snahu se panu Pokornému nepodařilo zjistit, kdo tato tajemná osoba skutečně byla. A tak došlo na fabulace, které se snaží logicky propojit skutečnými fakty. Výsledkem je, jak autor sám uvádí, literární miš-maš, který později nazval „hříchem mého mladšího stáří“. A s tím se dá jen souhlasit. Josef Pokorný byl především vynikající dokumentarista a tento nepodařený pokus o beletrii na tom nic nemění.

05.11.2024

Nejdřív jsem si myslel, že půjde o další knížku věnující se převážně jeskyním Českého krasu. Příjemně mě překvapilo, že tomu tak není a větší prostor tu dostávají důlní díla.
Český kras je poslední dobou docela populární region, o kterém vyšlo po době půstu několik výborných publikací. To je možná i důvod, proč se mu v této knížce autoři detailně nevěnují a uvádí především čtenářsky atraktivní fakta o různých jeskynních nej… Nejdelší, nejhlubší, s nejhlubším jezerem, s nejstarším osídlením a podobně. Zajímavé je například nej u jeskyně sv. Ivana, která má rekordní počet zaznamenaných královských návštěv. Hezká zmínka o speleologické posedlosti je tu o počátcích bádání v jeskyni Na Javorce – kdy i po pěti letech a 125 akcích s postupem o pouhých 11 metrů (!) to tu jeskyňáři nevzdali a později tu objevili nejhlubší jeskyni Českého krasu.
Zajímavější a mnohem méně známá je historie hornictví a dolování. Významná byla ve své době především těžba železné rudy z Krušné Hory a z Chrustěnic. Vzniklo zde i velké množství hutí – koneckonců první vysoká pec v Čechách byla postavena v 16. století právě v této oblasti v Karlově Huti. Dnes už zapomenutá je historie zdejší těžby uhlí – odhaduje se, že z místních dolů ho tu mohlo být vytěženo kolem 1 milionu tun. V Malých Přílepech je dokonce zaznamenán i nejstarší doklad těžby uhlí v českých zemích z roku 1463. Popis počátků, vrcholu i postupného úpadku místního hornictví patří mezi nejlepší část celé knížky.
Další část je věnována těžbě vápence, ale tady bych řekl, že toto je mnohem podrobněji zpracováno v jiných publikacích. Účelem tu ale není podat podrobnou historii lomařství, ale informovat o podzemních štolách v lomech – dopravních (např. 800 m dlouhá štola z lomu Kosov do Králova Dvora) anebo přípravných štol pro komorové odstřely. Historické podzemí (Karlštejn, lom Alkazar) je tu zmíněno opravdu z rychlíku.
Vzhledem k malému rozsahu knížky se tu autoři pustili do velkého sousta, které tak zůstalo docela pocuchané se spoustou nedojedků. Chybí mi tu i jakákoliv mapová dokumentace nebo seznam použité literatury. I tak je ale záhodno si tuto knížku sehnat.

28.10.2024

Útlá brožurka jihlavského rodáka Antonína Vohlídala pojednává o počátcích a historii zdejšího hornictví, jihlavském horním právu i jednotlivých dolech a štolách.
Oproti oficiálně uváděným dějinám vzniku Jihlavy (např. monumentální publikace Jihlava - R. Písková (ed.), 2009), je zde uvedeno několik pozoruhodných informací, bohužel nedostatečně ozdrojovaných, tudíž nutno je brát s rezervou. Například, že již v 11. století v Jihlavě stával opevněný knížecí hrad (snad v místech dnešního Prioru) tedy o víc jak století dříve, než je dnes předpokládaná doba prvního osídlení. Původ jména Jihlava, který možná vychází z dřívějšího označení ostrého kameniva na dně řeky, znamená podle autora označení „bystře plynoucí řeky“, nebo dokonce řeky, ze které se jílovala zrnka zlata. Počátky dolování klade autor do prostoru Starých Hor a následně na břeh řeky Jihlavy naproti Hruškovým Dvorům. Zdůrazňuje, že počátky spadají do doby před založením města a před příchodem německých horníků tu již kutali Slované. Škoda, že autor necituje zdroj, hornická činnost je v těchto místech poprvé písemně doložena až ve 20. letech 14. století. Další historie je už podána víceméně tradičně a popisuje postupný útlum těžby a několik marných pokusů o její obnovení – především v 16. století, ze kterého tu jsou uváděna důlní díla pod Šibeničním kopcem, na Heulosu, nebo v Rančířovském revíru. V roce 1714 bylo na území kolem Jihlavy evidováno na 161 starých důlních jam. Nevýdělečná těžba pak vedla k definitivnímu konci hornictví na sklonku 18. století.
Nejzajímavější část, pro kterou se publikace vyplatí sehnat, je autorův popis pozůstatků dolování z období začátku minulého století. Uvádí zde mimo jiné stav štoly sv. Jana Nepomuckého, Zwergloch, pozůstatky kutiště u Smrčné, u Pístova, zbytky štol na Pančavě, v Heleníně a další. V okolí Jánského kopečku bývalo množství hald, které byly později využity při stavbě železničních náspů u viaduktu. Pod zdejším kostelem sv. Jana Křtitele je prý pod oltářem ukrytá stará šachta...
Publikaci doporučuji všem, kdo se o tuto historii zajímá.

16.10.2024

Publikační tvorba Václava Cílka je neskutečně rozsáhlá, ale tematicky by se dala rozdělit na tři hlavní období – 1) speleologicko-montanistické a mineralogické, 2) klimatologické a krajinářské a zatím poslední 3) prepperské a survivalistické (pro mě nejméně zajímavé). Tuto knížku sám autor bere jako návrat do podzemního světa a zúčtování se svým prvním obdobím. Ve dvanácti kapitolách („knihách“) v ní popisuje úžasné dějiny hornictví českých zemí i jednotlivých surovin, které u nás byly těženy.
I když obsahuje spoustu odborných témat, je psána formou eseje, včetně typicky cílkovských úvah typu „cement sehrál v dějinách lidstva větší roli než třeba V.I.Lenin nebo Otto von Bismarck“. Překvapením pro mě bylo, jak moc se tu autor věnuje ekonomii a jejím kouzlům, například když cena kovu na světových trzích může během pár let proměnit pozemek s nevýznamným výskytem suroviny na její ekonomicky významný zdroj. To je taky důvod, proč je současný útlum těžby v ČR jen dočasný… Cílek zde dále rozepisuje, jak mělo hornictví klíčový vliv na rozvoj dopravní infrastruktury, rybníkářství, lesnictví a na vznik nových technických vymožeností včetně parního stroje. Tento hmotný pokrok podmiňoval i pokrok duchovní - od zakládání klášterů, až třeba po národní obrození. Motorem lidského pokroku je tak obyčejný mamon, i když si to lidé stydí přiznat. A proto dějiny hornictví, které kvůli zisku plundrovalo životní prostředí, zneužívalo děti k těžké práci a ničilo zdraví i životy horníků, jsou nutně dějinami nepopulárními.
Další důležité sdělení této publikace je to, že české hornictví patřilo od 13. do začátku 20. století mezi světovou špičku, ale vždy šlo o kombinaci českého prostředí a zahraničního „know-how“ (a tak tomu bude i v budoucnu). I když s ledačíms se v knížce dá polemizovat, člověka to nutí přemýšlet.
Fotografie Milana Korby a Martina Majera jsou nádherné.

08.10.2024

V Praze se nachází více než 50 krasových a pseudokrasových jeskyní a celkem přes 250 historických podzemních objektů. Ty nejzajímavější popisuje právě tato knížka. Pro naprostou většinu čtenářů jde o jedinečnou možnost se o nich něco dozvědět, protože skoro všechny jsou nepřístupné a některé z nich dokonce už i zničené.
Kvůli geologickým podmínkám v centru Prahy chybí rozsáhlejší městské sklepení, jako má například Znojmo, Jihlava nebo Tábor. I tak je o čem psát a Václav Cílek to rozhodně umí. A tak postupně navštěvujeme zdejší malé jeskyně, štoly, podzemní pískovny a lomy, historické vodovody a kanalizace, krypty, grotty, nebo vojenské objekty. Nejbizarnější pro mě byla kachlíkárna na Vítkově, kde tým odborníků každodenně udržoval mumii Klémy Gottwalda.
Václav Cílek stál kdysi u zrodu jeskyňářského časopisu Speleo, kde byl až do roku 2000 jeho hlavním editorem a tvůrcem. Časopis z tohoto období vyniká neuvěřitelnou pestrostí, kde vedle sebe mohly existovat články vysoké vědecké hodnoty a výňatky ze staré brakové literatury. Sprostonárodní poezie vedle seriózních kongresových reportáží. Tahle pestrost, na které měl Cílek zásadní podíl, je znát i na téhle knize. Spousta drobných článků a doplňujících odstavců jsou tu ze Spelea někdy doslovně přepsána. Mínusem je tu pro mě několik Surikatových WTF povídek v závěru knížky, které tu působí jako pěst na oko a víc by se hodily do následující publikace Podzemní Čechy.
Pár nepřesností, kterých jsem si všiml - příhodu ze sklepů v domě u Ringhofferů (str. 248) nenapsal K. L. Kukla, ale K. L. Žižka. Rudolf II. nerozhodl o stavbě Rudolfovy štoly v roce 1581, kdy ještě nesídlil v Praze, ale až o dva roky později. Palec nahoru za vzpomínku na Luďka Raucha a kapitolku o industriální speleologii (včetně zmínky o kapelách Faust a Einstürzende Neubauten!). Fotografie jsou prostě nádherné. Doporučuji přečíst dohromady s o rok starší publikací Podzemní Praha Vladimíra Vojíře.

10.09.2024

Alois Král patří mezi naše nejvýznamnější a zároveň nejvíc opomíjené jeskyňáře. Je opravdu až zarážející, že na stránkách našich speleologických časopisů se o něm skoro nic nedočtete.
Tuhle mezeru alespoň částečně zaplňuje tato rozsahem skromná, ale na informace a fotografie bohatá publikace, kterou vydalo Slovenské múzeum ochrany přírody a jaskyniarstva. Po jejím přečtení si člověk uvědomí obrovský význam této pozapomenuté osobnosti. Hlavním tématem tu je jeho zájem o krasové oblasti. Už od mládí byl fascinovaný Moravským krasem a později, jako začínající pedagog, se stal spolupracovníkem a přítelem Karla Absolona, se kterým se zúčastnil dvou expedic na dno Macochy, později i výpravy na Balkán. Jeho největší úspěch – objev monumentální Demänovské jeskyně svobody – z něj na chvíli udělal jeskyňářskou superstar. A jak už to tak bývá, zavdal i spoustě závisti a útokům od lidí, kteří jeho zásluhy zpochybňují.
Knížka krásně zobrazuje vzestup, vrchol a pád této legendy. Je zde dobře popsáno, že kromě objevitelského štěstí, měl i obrovský organizační a propagační talent, který využil při zpřístupňování nové jeskyně – především díky známostem s klíčovými osobnostmi (Rudolfem Těsnohlídkem, Leošem Janáčkem, Dušanem Jurkovičem, Milošem Janoškou). Život se mu během chvíle změnil. Pověsil učitelskou profesi na hřebík a s rodinou se přestěhoval do Liptovského Mikuláše. Jeho úspěch tu podnítil obrovský zájem o speleologii, a tak se s dalšími objevy roztrhl pytel. Jako autorita pak byl oslovován k jejich vědeckému zhodnocení. Toto vše ale někteří jeho kolegové vnímali jako budování kultu osobnosti a postupně mu jeho pravomoci zmenšovali, až nakonec nemohl ani pokračovat v bádání v Demänovské jeskyni. Současně čelil i několika útokům na prvenství svého objevu. Na Slovensku je často uváděný jen jako „spoluobjevitel“ i přes to, že tehdejší skutečné okolnosti jeho samostatného objevu potvrzoval další svědek – jeho syn. Dodnes tu kolují různé absurdní teorie. Například, že při prvním vniknutí do objevného vchodu si zlomil nohu a jeho pomocník Adam Mišura jej musel vytáhnout (viz https://sk.wikipedia.org/wiki/Adam_Mi%C5%A1ura). Jak se zlomeninou mohl následující dny v bádání pokračovat, tyto zdroje už nevysvětlují. Po těchto útocích se pak zahořklý vrací s rodinou na Moravu. Díky špatné finanční situaci se stěhují do domku v Tišnově, kde pak žil v ústraní až do své smrti. Asi největší ocenění mu posmrtně projevili tišnovští jeskyňáři, kteří po něm pojmenovali obří Královu jeskyni v Květnici.
Knížku všem doporučuji – je k dispozici ke stažení na tomto odkazu: https://www.smopaj.sk/sk/user_files/Alois%20Kral.pdf

09.08.2024

Knížka začíná přesně tam, kde skončila předchozí publikace (Cesty ke Zlaté kolébce: Expedice Taurus 89, 90, 92, 95, 97) – na služební cestě Evžena Janouška, kterému se podařilo po dlouhé pauze dojednat další průzkum jeskyně Altınbeşik v tureckém pohoří Taurus. Díky tomu se tu mohly v letech 2013-2016 uskutečnit další čtyři expedice s několika významnými objevy, které jsou ústředním tématem této knížky.
Oproti minulým výpravám tu je změna. Turecké úřady si nyní vymínily přítomnost tureckých jeskyňářů. Až na čestné výjimky je zde o nich psáno s velkým despektem. Některé jejich příhody jsou úsměvné, z jiných mrazí (pád transportované tlakové lahve z výšky 40 metrů, skoroutopení Emreho, který, jak vyšlo později najevo, se v jeskyni potápěl vůbec poprvé).
Další změna se týká obsahu. Oproti předchozí publikaci je převážná část textu tvořena přepisem expedičních deníků několika účastníků. A v tom vidím problém. Deníkové záznamy jsou asi pochopitelné pro ty, kteří lokalitu dobře znají. Pro čtenáře, pro něž to je subterra incognita, je podle mě tahle forma dost nevhodná. Navíc se tu hodně projevuje různá úroveň zápisků – od strohého textu Evžena Janouška (vyrážíme, vystrojujeme, mapujeme, spíme skvěle), až po dlouhé podrobné líčení Ondry Jägera. Ubylo i historek s místními domorodci, které zpestřovaly minulou publikaci.
Naproti tomu je zde několik fantastických fotografií pořízených pro virtuální prohlídku jeskyně (viz https://vt.evzenjanousek.com/altinbesik/) a složená podrobná mapa celé jeskyně.

07.08.2024

Mám moc rád knížky o speleologických expedicích. Tahle je ale specifická tím, že je zároveň i atlasem objevených jeskynních propastí na několika krasových poljích tureckého pohoří Taurus. O každé z nich je tu krátký popis včetně mapy.
Z jednotlivých expedic je tu nejzajímavější hned ta první, podniknutá ještě před revolucí. Vzpomínky na vlastní speleologický výzkum jsou tu prokládány drsnými příběhy - shánění prasklé poloosy expediční Avie, zkušenosti s kaymaky (místními starosty), návštěva zdejšího zubaře s vrtákem roztáčeným pomocí bicyklu, filmování turecké svatby. Přes všechny překážky se tu našim speleologům postupně nabaloval jeden objev za druhým včetně těch nejvýznamnějších po proplavání několika sifonů obří jeskyně Altınbeşik. Vše bohužel končí fiaskem poslední expedice po vykázání z jeskyně, po kterém následovala mnohaletá pauza…
Trochu netypické je, že některé vzpomínky tu popisuje více účastníků, a tak se tu pak objevuje třeba třikrát stejná historka z různých pohledů. Text obsahuje i anglický překlad a spoustu dokumentárních fotografií.
Publikace je volně ke stažení na stránkách speleoskupiny Geospeleos: https://www.geospeleos.com/Taurus/Index.htm. Vyšlo i pokračování s názvem Altınbeşik - Cesty ke Zlaté kolébce.

30.07.2024

Na životopisných knížkách mám nejradši, když dokáží zlidštit popisovanou osobnost, která byla postupem času kanonizována a přeměnila se v nedotknutelný pomník, kolem kterého se musí chodit po špičkách. Tento životopis, zabývající se naším významným geologem Radimem Kettnerem, mezi takové knížky bohužel nepatří.
Je tu uvedeno obrovské množství informací - o Kettnerových studiích, profesních začátcích i pozdějším působení v řadě organizacích. Autor jde až do mikrodetailů, když například podrobně rozepisuje stav jeho finančních úspor. Přesto všechno se zde nepodařilo ukázat, jaký byl Radim Kettner vlastně člověk, a to ani v popisovaných tragických událostech jeho života - když mu nešťastnou okolností zemře manželka v Nízkých Tatrách, nebo když jsou za války zatýkáni a popravováni jeho blízcí kolegové. Možná je to i tím, že tu chybí osobní vzpomínky jeho kolegů.
Zajímavé jsou naopak informace o jeho výzkumech ve Slovenském krasu, nebo jeho podílu na vydání Absolonovy nejslavnější publikace Moravský kras. Málo známé je i to, že díky příbuzenskému vztahu s Rudolfem Šámalem, kancléřem našich prvních dvou prezidentů, se účastnil důležitých jednání při vytyčování nových Československých hranic, kde dodával podklady o strategických surovinách několika území (Těšínsko, karpatská Rus).

17.07.2024

Výjimečná monografie pojednávající o hydrologii krasových území je sestavená na podkladě disertační práce Eugena Kullmana.
Obecné poznatky zde autor aplikuje na krasové oblasti slovenské části Západních Karpat – zajímavý je především jeho dlouholetý výzkum a měření hydrologické bilance pěti hydrologicky izolovaných krasových území na Slovensku, díky kterému zjistil všeobecné principy (podzemní odtok z těchto krasových struktur výrazně převažuje nad odtokem povrchovým, rychlost odtoku závisí na nadmořské výšce, na celkovou bilanci má velký podíl evapotranspirace v souvislosti se zalesněním atd.).
Historicky se vedly spory o tom, jestli pohyb podzemní vody v krasových oblastech probíhá na způsob podzemních toků (podobných tokům povrchovým), nebo jestli existuje v karbonátových horninách souvislá zvodeň se souvislou hladinou podzemních vod. Autor zde shrnuje nové poznatky a předkládá teorii podzemních vodních toků. Podle ní se podzemní krasové vody šíří přednostně otevřenými zlomy a krasovými kanály, které složitě souvisí se zvodní krasovo-puklinových vod – což ale nevylučuje existenci i samostatných podzemních toků, kde vznik zvodně není možný díky hydrogeologickým vlivům. Zajímavý je tu i popis principu vyprazdňování podzemních krasovo-puklinových vod, který je zde rozdělen do jednotlivých fází.
V knížce je nakousnuta spousta zajímavých témat (např. vliv pohybu podzemní vody, nebo vzdušné vlhkosti na rychlost koroze vápenců), která bohužel nejsou dále rozvedena. Vzhledem k tomu, že podkladem byla autorova disertační práce, obsahuje kniha ohromné množství dat, tabulek a grafů, které jsou pro mě, jako pro naprostého dírolezce amatéra, bohužel těžko srozumitelné…
Každopádně by mě docela zajímalo, jak se od tehdejší doby změnil pohled na krasovou hydrogeologii.

04.07.2024

Velmi dobrá knížka, která zřejmě jako jediná pojednává o celém domicko-baradelském jeskynním komplexu, který v celkové délce přes 25 km prochází Slovensko-Maďarskou hranicí. (Jde o jedny z nejkrásnějších jeskyní, co jsem viděl, bohužel silně znehodnoceny tunami betonu.) Srozumitelně je zde popsán vývoj celého systému, jeho hydrologie, krasové jevy, archeologické nálezy a historie zpřístupňování jednotlivých částí.
Co mě zaujalo - v době vydání byl pro turisty v provozu i druhý úsek vodní plavby (tzv. Diamantová plavba), který tu je popsán. Po roce 1970 není kvůli zanešení bahnem již v provozu. Dále je tu uveden princip vzniku jedinečných útvarů, které u nás nenajdete - krápníkových štítů, bubnů, kaskádovitých jezírek i tzv. guánových hrnců. Zajímavá je tu informace o tzv. dýmovém pokusu v Baradlech, kdy byla jeskyně několikrát celá zadýmena a následně se měřila doba výměny jeskynního vzduchu. Dým neunikal hlavními vchody, ale množstvím malých puklinek.
Kromě systému Domica-Baradla jsou zde popsány i některé další zajímavé lokality v okolí - jeskyně Ardovská, Milada (tehdy nedávno objevená jeskyně) nebo třeba Silická ľadnica - u jejího otvoru stál údajně v 19. století malý pivovar, který využíval led z jeskyně ke svému provozu. Zaujme spousta dobových fotografií, které ukazují, jak se krajina Slovenského krasu časem změnila (bezlesá Silická planina). Na rozdíl od Domici tu bohužel chybí podrobná mapka Baradel.
Jeden z tehdejších zákazů návštěvního řádu by se dnes mohl klidně obnovit: "Zakazuje sa robiť nemiestne poznámky a vtipy"...

1 02.06.2024

Suchopárná kniha, která nevzbuzuje v člověku o Slovenský kras větší zájem. Multidisciplinární schéma má jednu vadu – díky tomu, že jednotlivé části píše několik autorů, se tu opakuje spousta informací v různé kvalitě. Například rostlinstvo je tu na jednom místě vyjmenováno několikastránkovým soupisem latinských názvů, aby se pak jinde opět probíralo v kapitole ochrany přírody, a pak se její část zase objeví v kapitolách věnujících se lesnictví a zemědělství. Na tak rozsáhlou publikaci je tu krasovým jevům věnováno minimum prostoru. O činnosti slovenských i českých jeskyňářů tu není skoro žádná zmínka. Jádro publikace se týká popisu stavu krajiny v době vydání, které ale po třiceti letech dávno není aktuální. Číst neplatné přehledy druhového složení lesů, zastoupení pěstovaných plodin, soupisy výrobních podniků atd. není opravdu nic, co by o Slovenský kras dnes vzbudilo větší zájem. Minimum fotografií tento dojem posiluje.
Kapitoly Geologie, Podzemní vody a Osídlení území v pravěku byly jediné, které ve mně vzbudily pozornost. Knížku jsem si přečetl před plánovanou návštěvou Slovenského krasu. Zajímavější informace jsem se ale dozvěděl z místních informačních tabulí.

08.05.2024

Od poloviny minulého století se v literatuře začaly objevovat informace pro začínající jeskyňáře týkající se praktického výzkumu, speleoalpinismu, výbavy a další techniky. Zprvu jako součást různých turistických příruček, postupně i v odbornějších časopisech, později i jako samostatné publikace. Jednou z nich je i tato knížka.
Hlavní část – zhruba polovina obsahu – tvoří souhrn základních informací o geologických pojmech, krasových procesech, hydrologii nebo třeba mikroklimatu v jeskyních. Zajímavé, že v této části je relativizován dříve obecně přijímaný krasový cyklus. Součástí je i slovník krasových pojmů a termínů. Jedna z kapitol se zabývá i pseudokrasem, kde je zajímavá úvaha o tenké hranici mezi krasem a pseudokrasem u nekrasových hornin, u kterých dochází k chemickým změnám působením vody.
Kapitolu Archeologie v krasu, sepsanou Karlem Valochem, tvoří přehled nejvýznamnějších archeologických objevů v jeskyních české části ČSSR (překvapivě tu chybí nález z Mladečských jeskyní).
Část věnující se technice, speleoalpinismu, výbavě a kartografii je dobré si přečíst pro představu, s jakou improvizací museli tehdy jeskyňáři pracovat (např. nohavice přes obuv zajišťované kroužky ze staré automobilové duše). Co tu docela chybí je přehled základních používaných uzlů.
Poznámky hnidopicha – některé informace v úvodu nejsou úplně správné. Známí badatelé krasu zde uvádění K. Procházka a J. Kříž – pravděpodobně jsou míněni Vladimír Josef Procházka a Martin Kříž. Florián Koudelka neprováděl s Jindřichem Wankelem výškové měření severní části krasu – dokonce ani nebyl jeho spolupracovník, jedná se správně o Martina Kříže.

02.05.2024

Jde o souhrn výzkumů zakladatele Speleologického klubu Praha, jeskyňáře a znalce pražského podzemí – Vladimíra Vojíře, který jej vydal vlastním nákladem. Publikace je jen malým náhledem do průzkumů a zážitků v podzemí, které autor prožil v mládí i později profesně.
Některé části vyšly už dřív v časopisu Stalagmit, kterým byl Vladimír odpovědným redaktorem, další část textu byla zveřejněna na webových stránkách Nautilus.cz, které už ale bohužel nejsou dostupné.
Jádro knížky tvoří závěry z výzkumů provedených na zakázku – např. krytu prezidenta republiky, štol pod Petřínem (kdysi se tu dokonce těžilo uhlí), vodovodních štol Pražského hradu, nebo odkrývání podzemních štol pod Strahovským klášterem. Velmi zajímavé jsou i autorovy vzpomínky na své badatelské začátky – v katakombách pod chrámem Panny Marie vítězné, nebo objev hotelu Díra.
Ostatní lokality jsou zde popsány hodně z rychlíku. Prosecké podzemí, nebo různé historické sklepy staré Prahy by si zasloužily větší prostor. Zaujala mě informace o největší pražské umělé jeskyni v hotelu Adria, kde byly nainstalovány krápníky z Moravského krasu a Slovenských jeskyní.
Knížka občas kritizuje nepřesné informace z další literatury o podzemí (např. od V. Cílka), nebo třeba o údajném ozáření radioaktivním odpadem jednoho člena ČSS v lomu Alkazar, které se svého času hodně propíralo v bulváru.
Součástí je i spousta unikátních fotek – barevných i černobílých, které jsou ale bohužel velmi nekvalitní. Za sebe mám problém se zveřejňováním fotografií pohřbených osob v různých kryptách, přijde mi to neetické a rozhodně ne pietní.

06.04.2024

Jedna z mnoha obrazových publikací o Moravském krasu, která tak trochu zapadla. Poměrně rozsáhlou textovou část (na tento typ literatury) si vzali na starost Vladimír Panoš a jeho kolegové Leoš Štefka, Otakar Štelcl a Ivan Balák. Úvod ještě dost zavání dobou předrevoluční (přitom kniha vyšla v roce 1992). Následuje standardní, ale poměrně podrobný popis živé i neživé přírody všech tří částí Moravského krasu, včetně blízkých oblastí Němčického a Vratíkovského krasu. Zaujalo mě, že se tu často objevuje docela diskutabilní označení „okrajové údolní polje“, čímž jsou tu nazývány údolí u Holštejna, Ostrova u Macochy, Jedovnic nebo i Březiny (!).
Fotografie stylem „pel-mel“ zachycují rovnocenně jak krásy nadzemní, tak i ty podzemní. U těch převažují hlavně turisticky zpřístupněné jeskyně (tehdy ještě bez Výpustku), ale je tu i několik pěkných fotek z jeskyní Amatérské, Ochozské nebo Býčí skály. Kvalita tisku není nic moc, ale docela na mě dýchnul retro duch tehdejší doby. O autorech fotografií tu bohužel není ani zmínka. Součástí jsou i dvě schematické mapky, podle kterých se nedá moc orientovat.

15.03.2024

Obrazová publikace, na které mě víc než fotografie zaujal doprovodný text. V něm jsou, kromě základních informací, i některé historické zajímavosti. Například citace K. H. Máchy, ve které se zmiňuje o zpustošené kapli sv. Kříže na Karlštejně - většina drahokamů a zlatých hvězdiček v klenbě byla tehdy vykradena... Zajímavé jsou také úvodní informace o geologii od Petra Mouchy.
Co se týká fotografií - převážnou většinu tvoří obrázky bylin a keřů. Možná by se knížka mohla spíš jmenovat Květena Českého krasu. Ze zdejších jeskyní tu není jediná fotka!! Chybí mi tu i fotografie místních architektonických památek (Tetín, Svatý Jan pod Skalou...) a spousta dalších krásných míst (Damil, lomy Mexiko a Velká Amerika, Bacín...).
Co se mi líbí, je seřazení fotografií podle ročních období (od zimy do podzimu), docela zajímavá je textová legenda k jednotlivým obrázkům. Pobavilo i kouzlo nechtěného - charakteristický kosočtverec vyrytý na zobrazeném buku...

11.03.2024