DennisMoore
komentáře u knih

Uznávám - udělal jsem si to sám (žádné dvojsmysly, prosím), ale stejně: Michaeli Crichtone, ty bídáku! Člověk se na tu knihu tak těší, protože ho Válka kostí zajímá a ví, že málokdo dokázal napsat literaturu faktu tak čtivě jako právě Crichton, potom čte, čte, čte, doslova zažraný do každého odstavce... A protože přehlédl anotaci, až na konci se dozví, že se z toho všeho opravdu stala asi třetina a zbytek je fantazie. A teď ty pocity - mám vztek, protože mě Crichton podvedl? Trochu, ale bylo to přece skvělé čtení. A navíc jsem si mohl přečíst anotaci a nevěřit deníkovým zápisům, jakkoliv autenticky vypadají. Takže přiznávám - nachytal jsem se, ale pobavil jsem se tak dobře, jak jen to bylo možné. A ani můj hlad po faktech nakonec nepřišel zkrátka, protože přese všechnu tu fantazii se Crichtonovi zároveň podařilo velmi obratně vylíčit část nelehké historie indiánských válek a takřka hmatatelně zachytit nadšení prvních paleontologů i popsat jednu z neznámých tváří Divokého západu.


Fantazie. Díky Michaelu Palinovi se ve mně zase naplno rozbušilo to klukovské srdce milující dobrodružství, protože jeho Erebus je přesně ten příběh, v němž je vše. Kdyby měl František Běhounek smysl pro humor (respektive kdyby se promítal do jeho tvorby), mohly být jeho knihy asi takové. Palinův příběh Erebu je epicky strhující a zároveň skromně lidský, plný zajímavých faktických informací, tajemných otazníků (teorii o ženách v posádce jsem zatím jinde nečetl) i jeho osobních postřehů, úplně cítíte autorovo nadšení a zároveň pokoru a hold, který vzdává těm statečným lidem a jejich památce... Fascinovalo mě, jak takový neobyčejný osud vypravuje pomocí zdánlivě zcela obyčejných deníkových zápisků a dopisů, jak nachází různé souvislosti, nebojí se (opřen o fakta) spekulovat, tu a tam mírně pozdvihnout varovný prst směrem k dnešnímu chování člověka k přírodě. Co se týče humoru, je na palubě samozřejmě také a představuje ho především lékař a nadšený ornitolog McCormick, respektive způsob, jakým Palin glosuje jeho fascinaci novými a novými druhy ptáků, které McCormick okamžitě po obdivování zastřelí... Přičemž ale také v jeho příběhu dokáže Palin najít pointu, která z něj namísto masového ptakobijce udělá někoho úplně jiného - opravdového člověka. Pochválit rovněž musím, že se velká část knihy nevěnuje jen osudné Franklinově expedici, nýbrž předchozí výpravě Erebu a Terroru do Antarktidy, která bývá v celém tom tragickém příběhu (tolikrát vyprávěném a přesto navždy nedopovězeném) často opomíjena, ale jednoznačně k němu patří.____Abych nezapomněl, velkou radost mi udělalo české vydání knihy. Překlad je skvělý (pokud se objeví chyba, jde spíše na vrub korektorky a ne překladatelky - snad s výjimkou třetí poznámky pod čarou, neboť HMS pokud vím neznamená Her Majesty's, ale Her Majesty's Ship) a kniha je krásná - má krásnou obálku i přebal a bohatou barevnou obrazovou přílohu servírovanou na kvalitním papíře. Co víc si přát?____P.S. Ke komentáři uživatele Waul bych rád doplnil, že samozřejmě nejsem odborník, a tak skvělým překladem myslím hlavně skvěle čtivý text bez kostrbatých souvětí, přemíry trpných rodů a podobných hrůz, které mi jindy dovedou četbu znepříjemnit.


Naprosto strhující fabulace, která se o fakta opírá tak důkladně, že ji lze snad brát i jako málem stoprocentně realistické líčení toho, co museli podstupovat členové takových (nejen) polárních expedicí. Je to tíživé, mrazivé (aby ne), drsné. Ale občas i krásné. Dan Simmons je prostě borec a originální způsoby, jakými dokáže uzavřít příběhy jednotlivých postav, musí strhnout snad každého. Co se týče netvora - nápad to byl skvělý a jeho podání je snad ještě lepší.__P.S. Chválím i překlad, ačkoliv pár chybek se najde (a jedna v názvu kapitoly).


Kdyby Jeff Lemire nebyl z Kanady, ale z Jihu, mohl by tyhle Parchanty úplně klidně napsat on. Je tady totiž všechno - nejednoznačný hrdina s temnou minulostí, s níž má co dělat vztah s jeho otcem, je tu podivná plíživá atmosféra s čímsi číhajícím za rohem, je tady koneckonců i sport, akorát to není hokej, ale americký fotbal. Tím ale podobnost končí, protože... Protože Jason Aaron, jeho schopnost napsat přímočaré krvavé drsňárny plné podivných existencí tak, že nemůžete přestat číst, ačkoliv máte zároveň strach, co a komu se za chvíli stane, a tak nějak tušíte, že ať to bude cokoliv, dobře to neskončí nejspíše vůbec pro nikoho. Super!


Poklidit nebo odklidit? Opravit nebo odpravit? Josie jako každá správná žena zvládá více věcí najednou a je radost ji při tom sledovat, pokud s ní tedy zrovna nemáte schůzku na nějakém odlehlém místě a nezbývá vám pár sekund života. Je prostě Vražedně dokonalá stejně jako tahle kniha. Joëlle Jones na to jde mazaně, je úžasná kreslířka i scenáristka, a ať vás napadne jakýkoliv stereotyp o amerických ženuškách 60. let, buďte si jisti, že si ho ona a její hrdinka podají a mnoho z něj nezbude. Idylu předměstských domácností tu zalévají hektolitry krve, proklatě černý humor zjemňuje všechno to vraždění na každé druhé stránce, Josie i ostatní postavy si projdou velmi zajímavým vývojem... A pak už je konec. A pokračování není. Zatím. Snad zatím.


No, je to takové... Pubertální. A spíš k zabavení než k pobavení. Ale neberte to nutně jako kritiku, protože od knihy jsem vlastně nic jiného ani nečekal. Napadá mě příměr ze světa filmu - když se v projektu Grindhouse Quentina Tarantina a Roberta Rodrigueze kromě dvou hlavních filmů objevily také brakové upoutávky na neexistující snímky Machete a Hobo with a Shotgun, byla to trefná legrace. Jenže když potom ty filmy na naléhání fanoušků opravdu vznikly, kouzlo se z nich jaksi vytratilo, protože na to, aby hodinu a půl bavily jen neskrývanou záměrnou hloupostí, prostě nestačily. Zbouchnul jsem Satanovu dceru ten problém nemá hlavně díky tomu, že je to krátká kniha, kterou přečtete maximálně za den. Jak moc a jestli vůbec se při tom čtení zasmějete, záleží čistě na vás. Ale úplně ztracený čas to snad nebude.____P.S. Díky za dárek!


Opět výborný povídkový Zdeněk Svěrák. Uměl on by to vlastně jinak? Ze sbírky, kterou jsem měl přečtenou za pár hodinek a vůbec mi to nevadilo, protože to bylo pár krásných hodinek, pro mě jasně vyčnívají Řeky - čapkovská detektivka s bezvadnou pointou. Neznamená to však, že by ostatní byly nějak o moc horší, naopak. A jak výjimečný je Zdeněk Svěrák spisovatel, dokládá také to, že jedné povídce (Ruina, možná ji znáte z rozhlasu načtenou Františkem Filipovským) je šedesát let, zatímco ostatní jsou novější... A vůbec to není poznat. Když to prostě jednou někomu jde, tak mu to asi jde napořád.


Nooo, přituhlo. Pořádně přituhlo! Oproti prvnímu svazku Lovecraftových spisů tady není ani jediná povídka, které bych mohl či chtěl cokoliv vytknout. Naopak celou řadu z nich si zařazuji do pomyslné přihrádky Nezapomenutelné. Znal jsem asi jen Krysy ve zdech, Vyvržence a Slavnost (vůbec první příběh, který oficiálně patří do mýtu Cthulhu), ostatní povídky byly jedno překvapení za druhým. Herbert West - reanimátor, Krypta, Prokletý dům, Hudba Ericha Zanna... Jedna skvělá věc následuje další, vše podáno jedinečným a průkopnickým stylem, který například co do popisů nepopsatelných hrůz asi dodnes nikdo nepřekonal. A jako bonbonek Sladká Ermengarda, důkaz, že Lovecraft měl i smysl pro humor :)


Už dva dny hledám správná slova pro komentář k téhle po všech stránkách (a na všech stránkách) krásné knize. Chce se mi napsat, že koho Vodní had nechytne za srdce, ten ho asi nemá, ale nejsem si jistý, jestli to není moc... Moc. Ale víte co? Koho Vodní had nechytne za srdce, ten ho asi nemá! Tak to prostě je.


Conan od Marvelu? Popravdě jsem nečekal, že bude tak dobrý, jak naštěstí je. Snad jedinou slabinu knihy vidím v tom, že jde jen o polovinu příběhu a na to, na co mě lákala od začátku, si musím počkat do příště. Moc se ale zlobit nemůžu, protože ten rozetnutý hlavní příběh rámuje pět menších samostatných povídek, které vykreslují Conana v tom nejlepším barbarském světle, jsou uzavřené a minimálně ve dvou případech (Zvíře v kleci a Kapitánem na lodi mrtvých) přímo geniální. Jason Aaron to zkrátka umí, ať píše Avengers vs. X-Men, Star Wars nebo takovouhle klasiku všech klasik. Zrovna tak Asrarova i Zaffinova kresba je prostě krásná. Crom musí mít radost.


Skvělý vypravěč Jeff Lemire opět rozdává rány postavám a nechává je, aby tu a tam také nějakou dali. Rváč mohl být klidně dalším příběhem z Essex County (po němž určitě skočte, pokud se vám líbil), kam by se jeho drsná melancholie v rytmu vrzajících bot stoprocentně hodila, ale jsem rád, že je to samostatný příběh v samostatné knize. Skvělé postavy, monology a dialogy snad opsané přímo ze života tak, že při čtení automaticky slyšíte hlas i tón těch, kteří mluví, k tomu na první pohled jednoduchá, ale přitom velmi propracovaná kresba... A ta nálada... Ta nálada! Na tenhle komiks (taky ) nezapomenu.


Na rozdíl od E. A. Poa nebo H. P. Lovecrafta nepřekvapují povídky R. E. Howarda pointami (naopak je někdy prozrazují už názvem) a nejsou tak nevyzpytatelné, ale to je naprosto v pořádku. Těm Howardovým jde totiž především o atmosféru a o to, aby si je čtenář jaksepatří užil. A to se jim daří. Howard měl stejně jako Lovecraft ohromný dar popisovat starobylá místa, ponurá sídla, opuštěné chrámy nebo podzemní chodby tak, že prostě nemůžete nevěřit v jejich existenci. A právě v takovém až hmatatelném prostředí se odehrávají jeho vypjaté příběhy hrdinů, kteří sice nejsou Conan, ale dostávají se do velmi podobných situací, při nichž čelí kdejaké myslitelné i nemyslitelné hrůze a které sice někdy řeší jinak než silou, ale někdy jim stejně nezbývá než sáhnout po pistoli, pušce nebo i po tom meči. Rád bych vybral nejlepší povídku z celé knihy, ale mám problém - vždycky když jsem si myslel, že to je právě ta, kterou čtu, přišla hned po ní ještě lepší.


Válku s mloky jsem četl naposledy v maturitním ročníku, od té doby ne. No, je to pár let... Ale pamatuju si ji víceméně tak, jak mi ji tady představil Jan Štěpánek. Nemůžu samozřejmě přesně porovnat, co je Čapkovo a co Štěpánkovo, co si autor přimyslel a co vypustil, nicméně jde o celkové vyznění, o myšlenku, a ta zůstala zachována. Válka s mloky pro mě byla v tomto ohledu vždycky velmi podobné dílo jako Orwellova Farma zvířat - nadčasová metafora, která bude nejspíš platit pořád. A je to tak.


Nechtěl jsem vás unavovat úslovím o dvojím vstupování do téže řeky - každý ho zná. Při čtení Doktora Spánka mě ale napadla trochu jiná jeho verze - dvakrát do téže řeky se opravdu vstoupit nedá, nicméně dá se do ní vstoupit znovu na tom samém místě, kde jste se koupali minule, a pak vidíte, že voda tu přece jenom teče podobně jako tehdy, že ta zátoka je tam, kde byla, i ty stromy na březích jsou stejné, jen povyrostly... Takový pocit jsem měl z téhle knihy. Plynule a přirozeně navazuje na Osvícení, připomíná ho i se vyvíjí jiným směrem, je až strašidelně čtivá a promyšlená. Super, Stephene Kingu (a to jsem se prosím trochu obával, aby to nebyla nastavovaná kaše - já blázen)._____P.S. Ale nevybavuji si Kingovu knihu, v jejímž překladu by bylo tolik chyb :-/


Co se nepovedlo filmu (Time Burtone, dodnes jsem ti tu nudnou bídu neodpustil!), kniha zvládá se samozřejmostí a přehledem - okouzluje, udivuje, baví, napíná... A navíc je tak krásně provedená a doplněná fotografiemi, o nichž jsem byl až do doslovu přesvědčený, že jsou podvržené. No četlo a prohlíželo se to krásně a téměř samo. Druhý ani třetí díl mě nemine.


Už jsem skoro zapomněl, jaká krása je číst Foglara. Velká! Jako tenkrát! Je dobře, že se Nadace o jeho odkaz tak svědomitě stará a že jeho dílo nenechává usnout, ale stále ho zpřístupňuje novým čtenářům. Nejnovější vydání Hochů od Bobří řeky je krásným příkladem toho, jak se to má dělat. Ačkoliv na Zdeňka Buriana nedám dopustit, nové "komiksové" ilustrace od Ester Kuchynkové jsou prostě skvělé, příběh krásně doplňují, nestrhávají na sebe pozornost a přímo z nich cítíte potřebnou vůni klukovského letního dobrodružství. Zrovna tak se povedl celý design, kniha použitím recyklovaného papíru, obálkou i barvami připomíná skautskou příručku a je do ní vložen také sešitek na plnění bobříků.


Krasojízda pokračuje, děsně si užívám nejen to, že po letech zase čtu Lovecrafta, ale především to, že ho díky sebraným spisům čtu chronologicky a je nesmírně zajímavé vidět, jak pracoval. Jak se během těch (velmi, velmi málo) let vyvíjel, jak se vracel k oblíbeným motivům, navazoval na své vlastní příběhy, jeden nápad zpracovával několikrát, dokud ho nevybrousil k dokonalosti. Jedním z vrcholů téhle knihy a Lovecraftovy tvorby celkově je rozhodně Snové putování k neznámému Kadathu, v němž mistrova fantazie pracuje minimálně na 200 %. Následující Případ Dextera Warda je zase neskutečně strhující a jeho přerušení v polovině považuji za dokonale ďábelský žert. Zkrátka skvělá, řekl bych snad až povinná četba. A to jsem se ani nezmínil o titulní povídce, o lahůdkách typu Pickmanův model nebo o ilustracích Františka Štorma.


Úžasná pocta drsné škole, nic tu nechybí, nic tu nepřebývá. Nesmírně sympatický titulní hrdina řeší případy, z nichž každý je trochu jiný a všechny jsou něčím úžasné - spádem, zápletkou, pointou... Kromě toho mě ale naprosto nadchla ta krásná kresba, které záleží na detailech, na nichž by mělo záležet i pozornému čtenáři, neb se v nich kromě různých nápověd skrývá i docela hodně vtípků. Fakt vynikající komiks, který se vyrovná Grandville a který by v dokonalém vesmíru měl další a další pokračování.


Tak takhle si představuji pořádnou knihu o filmu/k filmu. V knihkupectví jsem do ní nakukoval trochu v rozpacích, abych se podruhé nespálil jako onehdy v případě Bohemian Rhapsody, nicméně obavy vůbec nebyly namístě. Kniha je doslova plná neokoukaných fotografií z natáčení i z filmu samotného, doprovodného textu je hodně, je zajímavý a potěší tím, že nezamlčuje trable s výměnou režiséra - producenti prostě řeknou, že si představovali něco jiného než Danny Boyle, a tak se rozešli raději ještě dříve než se začalo pořádně pracovat. Jestli taky milujete poslední Craigovu bondovku, dovolím si parafrázovat její název a poradím vám: Není čas váhat.


Divadlo krutosti nemám, a tak jsem po téhle sbírce, v níž je celé spolu s dalšími povídkami, skočil s rozběhem (a trochu přivřenýma očima, aby mě při doskoku neodradila ne zrovna fešácká obálka). A co jsem čekal, toho jsem se dočkal. Pořádné porce stoprocentní chytré legrace s nezaměnitelným rukopisem jednoho z nejlepších humoristů, jaký kdy psal. Snad jen jedna povídka se mi líbila o trochu méně než maximálně, a to poněkud zběsilé Horní křížení, které na mě valilo spoustu informací z úplně neznámého světa, o němž jsem sice nepochyboval, že v Pratchettově mozku dává dokonalý smysl, nicméně ten můj mozek bude k pochopení asi potřebovat ještě pár pokusů a pořádných šlofíků mezi nimi. Jinak ovšem nemám jedinou výhradu k nezeměplošské ani zeměplošské části, strašně se mi líbily ty úplně kratičké anekdoty typu Řešení, roztomilé hříčky jako Vložte medvídka a pak samozřejmě ten krásný příběh s Bábi Zlopočasnou, který je tak dojemný a kterému by tak slušelo, kdyby Pratchett neposlechl redaktora a nezkrátil ho o dodatek, který knihu uzavírá. Jestli máte chuť na 368 stránek radosti, Mrknutí obrazovky na vás pomrkává.
