elizabeth_ba
komentáře u knih

Skoro bych řekla, že by sis to měl napsat jako recenzi. Lépe by se mi pak i odpovídalo, ale i tak se o to pokusím a snad se mi i podaří něco vyvrátit.
Autorka psala svůj román už v roce 1977, tedy v době naší izolace za železnou oponou, kdy se např. předpokládalo první doložení Záviše už v roce 1262 (což je pitomost), byl podle pramenů cca o 7 až 10 let mladší než v románu je, ale tehdy se to bralo jako fakt. Podobně se to má s Egypťanem Sinuhetem (ač mě na rozdíl od Krále železného ta kniha neoslovila, stejně jako mě neoslovil Tebou vyzdvihovaný Daňkův Král bez přílby, možná kdybych se dokázala přenést přes to, jak Záviš zíral Gutě na kozy…), kde jsou nesmyslné vztahy mezi osobami, letopočty, ale je to dáno pokrokem v egyptologii po dobu, jež uplynula od napsání Waltariho románu. V případě II. poloviny 13. století až spolupráce s německými a rakouskými historiky donutila ty naše, a posléze i autory literatury faktu a beletrie změnit zažitý názor na některé věci .
Ohledně milenky Přemysla Otakara, proč hned taková ostrá slova – jistě, pravděpodobně nepocházela z rodu Kuenringů, jak se nám před mnoha staletími pokoušel namluvit František Pražský, a tak ani k „Palcéříkovu“ vybrání z fraucimoru královnou Markétou dojít nemohlo, ale autorka čerpala z kronik, nevycucala si je z prstu.
Ta láska k „Palcéříkovi“, která se v románu tolik popisuje, se dá předpokládat z toho, s jakou vehemencí se král snažil prosadit Mikuláše jako svého dědice (listy papeži žádající uznání „Palcéříkových dětí) a že Přemysl nechtěl situaci (stárnoucí manželka, mladinká milenka) nikterak měnit, až nutnost dohody s Bélou IV. (po jeho smrti mu to stejně bylo zas na nic) a to, že děti za legitimní sice papež Alexandr IV. uznal, ale zároveň jim upřel nárok na trůn, jej ke změně (potřeboval nutně dědice a od Markéty jej mít nemohl) donutilo.
Mně třeba zase vadilo, jak rychle král vzplál pro Kunhutu, ale budiž, u mužů se to občas stává. Nevydával se Přemysl před Oldřichem Sekovským náhodou za pána z Volkensteinu? Biskup Sekovský byl trochu zvláštní, třeba by mohl běhat i pěšky po Alpách, aby si odpočinul od svých povinností, oni se dříve pohybovali pěšky o mnoho více než dnes :-)) a ne vždy žádali na cestu doprovod. Ale uznávám, trochu mnoho náhod naráz.
No a teď k tomu Závišovi. Z knihy si toho po více jak deseti letech mnoho nepamatuju, ale co si pamatuju zcela bezpečně, tak to, že paní Vaňková dokázala ve své tetralogii zpodobnit v Závišovi muže, který je snem každé ženy (můj teda určitě). Mužům tohle nemusí svědčit (asi jim zase svědčí Daněk a Neužil, kteří nesvědčili mně, nebo Mařánek, jehož Záviš se mi až na výjimky zamlouval). Prostě každému, co jeho jest, z mého pohledu o mužích lépe píší ženy, o ženách zase muži. O setkání Záviše a Přemysla nemáme opravdu přesvědčivý doklad. Toť fakt, to ale neznamená, že se setkat nemohli, ba naopak pravděpodobné jejich setkání je, pokud při narovnání (spor o majetky) mezi Závišem (už píšícím se z Falkenštejna) a pasovským biskupem Petrem dohaduje český král den a místo setkání (a o tom doklad máme). Záviš rozhodně kontroverzní postavou je, ale zejména proto, že ji z něj udělala Zbraslavská kronika, která se zase pokoušela ospravedlnit jednání krále Václava vůči svému nevlastnímu otci. Co se týče odboje proti Přemyslovi, je jisté, že Vítkovci se proti němu postavili v momentě, kdy to nejméně potřeboval, ale jednak Záviš pravděpodobně vůbec v jejich čele nestál (spíše Ojíř z Lomnice a Svin nebo Oldřich z Hradce) a jednak povstání mohlo být jistým (a možná i jediným) Božím soudem, pokud chtěli odporovat králi. A já sama navíc v tom, že chtěli své svobody (my je dnes chceme taky) nic špatného nevidím, ať už k odboji měli jakýkoliv důvod (třeba stát se svobodnými říšskými pány) nebo jakkoli malé právo z hlediska tehdejší doby. Navíc Přemysl, když bojoval proti Rudolfovi, římskému králi (a nezvrtnout se to i císaři), jemuž byl povinován sice ne vyloženě poslušností, ale aspoň loajalitou (nepřeceňujme Zlatou bulu sicilskou), rozhodně jsme na Říši byli dost závislí. Ale to už je všechno na diskusi jinde.


Z velké části se ztotožňuji s komentářem kolegyňky MichelleS, byť mi prostředí poprav, zrad, mučení a války s Turkem mi příliš současné nepřipadá (i když někde na jih a východ od našich hranic - Islámský stát, Sýrie, kdo ví). Dodávám k tomu, že v takovém prostředí se jedna služka či panna umučená Alžbětou Bathoryčkou, zdá jako, že se vlastně vůbec nic podstatného nestalo (v úvodu knihy při představování kaprála Jaroše přednese černý bej Ferenc Nadasdy něco o tom, že i jeho žena má větší talent pro torturu než někteří muži v jeho vojsku, kapitána totiž kaprála Jaroše se toto netýkalo, ten jej naopak prokázal značný). Jedno společné tam ale přece bude - v oné době (stejně jako v té dnešní) neočekávám noblesu nebo velkorysost, které si jinak velmi cením. Přesto se vždy chci ztotožnit s některým z hrdinů (zde spíše "hrdinů"), což absolutně nešlo, chybí mi známý archetyp, který autoři Merle-Tolstoj-Vaňková (vlastně i van Gulik nejen) pro mě vytvořili a který by byl hoden obdivu a adorace z mé strany (tedy ten hlavní důvod drtivé většiny mé oddychové četby).


Kniha, která mě seznámila se Závišem, který se stal na mnoho let mým oblíbencem, a přemluvila mě k mnohým kousků např. k tomu, že jsem napsala jeho historicky věrnou biografii (teda po smrt královny Kunhuty, jelikož jsem se jej dlouhou dobu neodhodlala znovu zabít. Ale nebojte se, učiním tak velmi brzy, neboť poté, co jsem ve svém článku zabila prince Konradina, znovu zabiju literárně kohokoliv).


Rozhodně ji z Dumasových knih řadím k nejlepším. Poprvé jsem četla asi tak ve 14 letech a dodnes si pamatuji, jak se knihovnice v oddělení pro dospělé čtenáře dohadovaly, jestli je pro mě taková četba vhodná. ;-) Před několika lety jsem viděla i film, který se od knihy trochu liší. Přestože úrovně Merlova Mé dobré město Paříž (znovu čerstvě přečteno) kniha nedosahuje, nedá se jí rozhodně upřít jistý šmrnc, i když je moc, moc idealizovaná. O chlup víc se mi líbila jak Paní z Monsoreau tak Krásná Gabriela, asi proto, že jejich hlavní hrdinky - Diana z Méridoru a Gabriela z Estrés - si sem tam umyly (asi nejen) ruce a vzbuzovaly ve mně rozhodně více sympatií než Markéta (zvlášť, když její život člověk zná i z jiných zdrojů). Trochu mám Dumasovi za zlé vylíčení Jindřicha III. (vystupuje ještě jako vévoda z Anjou), jenž vypadá jako by jeho ruku při psaní (či ústa při diktování) vedla vévodkyně z Montpensiér... V těch následujících příbězích z této série (paní z Monsoreau a Králův šašek) to trochu napravil, snad se někdy dostanu k tomu, abych si znovu přečetla kompletní sérii, prozatím mi v ní chybí Lazebníkův dům (i ve zdejší nabídce v Bazaru).


H67: Ale jsou tam Lucius Vorenus a Titus Pullo, tak za ně ho můžete zas vrátit. ;-)

Souhlasím se spolukomentátory. Moc hezký příběh, byť se tentokrát nejednalo o klasickou detektivku, jak jsme z této série zvyklí. Bohužel mě strašně zklamalo převedení na tv obrazovku v jinak dosti povedeném seriálu z 90. let minulého století. Takže poslední epizodu seriálu nedoporučuji, knihu ovšem všemi deseti, protože dojde na setkání, po kterém jsem volala v Panna v ledu a dozvíme se spoustu zajímavých informací. Jednu stěžejní se v závěru dozví i Hugh (ten se vlastně dozví těch informací hned několik) a já jsem šla zjišťovat, jak s nimi naloží (tj. vrhla jsem se obratem na další díl... ;-))


Další velmi hezká pohádka ze série příhod bratra Cadfaela. Očekávala jsem trošku jinou zápletku, asi už jsem z té současné doby trochu zblblá, ale rozuzlení se mi nakonec líbilo a snad jediné, co mě zklamalo bylo, že tento příběh nebyl zfilmován, i když jsem pořád měla pocit, že jsem už ho viděla. :-)) Hvězdička za Hugha, za bratra Cadfaela, za sestru Magdalenu, za velšská skoro dvojčata, za Melicent a jedna navíc za Owaina Gwynedda. A že by si ji zasloužil i jako obvykle opat Radulfus a tentokrát dokonce i převor Robert? Tak ti ji dostanou až příště, mám jich k dispozici jen pět. Při tom jak jsem nebyla spokojená s adaptací Svatopetrského jarmarku a Ďáblova novice, je možná dobře, že jsme se nedočkali filmu, ale nemohu si pomoci, já tam toho Ioana Gruffudda v těch jeho dvaceti, kdy se ta tv série natáčela, jako Elise ap Cynan úplně vidím... ;-)


(SPOILER) Po přečtení dosud posledního dílu, který byl přeložen do češtiny, tj. "Krvavý měsíc", jsem se vrátila k téhle Fidelmě mořské road movie aneb pro všechny účastníky poučné, leč náročné, strastiplné a krvavé pouti do Santiaga de Compostela. Kdyby to Vyšehrad vydal chronologicky, tj. po "Mnich, který zmizel (orig: Monk, who vanished"), asi by to bylo zajímavější, zvláště s přihlédnutím k závěru knihy, ale i tak mě nakonec další příběh naší staroirské dalaigh opět pohltil a zvládla jsem jej ve třech dnech. Chtěla bych pozměnit Fidelmino úpěnlivé přání ze závěru knihy, aby se už nesetkala s Cianem, na, ať když se s ním setká, je to už s Eadulfem a dalšími přáteli... Oba díly mě navíc navnadily k nákupu dosud posledního dílu "Dead of heretic", který nedávno (červenec 2022) vyšel na britských ostrovech.


Jak jsem si zvykla přirovnávat jednotlivé díly ze série ke slavným detektivkám Agathy Christie, tak tahle je takové V hotelu Bertram... Každý má v sobě nějakou pořádnou špatnost a v něčem jede, snad kromě Fidelmy a kapitána lodi Rosse. Člověk by byl v pokušení podezřívat i Eadulfa z toho, že se nějak zapletl s Uí Fidgente... U autora platí nikoli "za vším hledej ne ženu", ale tento odbojný klan nebo sousední království Laigin. Na střídačku za to jedni nebo druzí mohou, popřípadě se spolčí, i když v té poslední (nikoli z řady ale) vydané (Údolí stínu) za to mohlo nějaké jiné Uí. :-) Taky by mě zajímal rozdíl mezi Uí a Corco, oboje je označení pro nějaký klan nebo oblast. Samozřejmě mě zajímalo i, jak to bylo s Fidelmou a jejími blízkými dál, i když jsem v tomto díle kromě koncentrovaného zla do zdejší oblasti, které nevymýtila ani blahoslavená Necht, zaznamenala i pasáže, které mě tak úplně nebavily.


Nikoli úvodní Rozhřešení vraždou, ale relikviář ztracený v bývalé římské pevnosti, z níž je v době zdejších událostí už opatství, ve městě Autumu mi ponurou atmosférou připomněl Jméno růže. Ale jenom jí, jelikož mnohovrstevnou knihu Umberta Eca, která v sobě obsahuje snad úplně všechno, v dalších ohledech nelze srovnávat se sice velmi pěkně napsaným ale pořád "jen" historickým detektivním románem pana Tremayna.
Probíhající spor mezi keltskou a římskou církví o další směřování a to, jaká řehole se bude napříště uplatňovat na území bývalé Galie, nám zamotá vražda irského delegáta, z níž jsou podezřelí Briton a Angl (či je to Sas) pohádavší se předtím do krve na předběžném jednání koncilu, a především politická situace v Burgundsku. Vraha jsem při prvním čtení neodhalila, snad proto, že tenkrát moje latina byla ještě trochu poslabší (asi tak jako paní překladatelky, protože abbatissa je prostě abatyše a není potřeba to ponechávat v původním znění...), dokonce jsem tenkrát chvíli podezírala i našeho věrného opata Ségdea. Kromě našich známých, jednou místní přehnaně sebevědomou ženskou a kvetoucím obchodem s otroky se potkáváme i se skutečným vládcem tehdejší Francie.
Konec (epilog) mi zase trochu připomněl Jméno růže, taky ve Francích nastala slušná apokalypsa, ale zase jsme se v něm posunuli o pět let dozadu, i když kromě skutečnosti, že Fidelma a Eadulf jsou stále spolu (a v Cashelu), nám toho autor zas až tak moc neprozradil... ;-)
No a já už se mezitím vrhla na Holubici smrti a návrat našich hrdinů zpět domů, bezprostředně poté co Fidelma za přítomnosti krále rozpletla burgundsko-francko-irsko-církevní záhady.


Tenhle díl zaujme už námětem, tam se prostě nemůže stát, že by v konfrontaci s ostatními zapadl, jako se mi to stalo u Zlého úplňku. Fidelma i tady ještě občas zůstává pěkně protivná, ale ono po tom, co se jí přihodilo, není divu. A uvědomí si, jak moc by mohla ztratit. Odnoží církve a herezí a jiných blbostí není nikdy dost, tak tentokrát potkáváme vzdělaného lékaře až z Persie (a omlouvám se, jméno města jsem fakt zapomněla), jménem Basil Nestorios, jenž složil Hippokratovu přísahu, a nám přispěje nejen k vyřešení únosu malého Alchúa ale i celého případu, v němž hrají roli (jak v Mumanu jinak) také nepřátelští Uí Fidgente, byť s docela přátelským válečným pánem Conrím v čele. Uvědomila jsem si, jak moc mám ráda nejen Eadulfa a Fidelmu, ale také často je provázející členy elitní královské stráže Gormána, Endu, Dega a Aidána (poslední tři jmenované ale v tomto díle nepotkáme), vrchního opata a biskupa království Muman, Segdaea (který jako duchovní s dobrým a čestným srdcem působí až skoro nepatřičně) a trochu se děsím dalších dílů, protože to s některými, jak už to u dobrých lidí bývá, právě dobře nedopadne.
Jen jedna věc mě při opětovném čtení těchto vynikajících knih o ohnivé irské právničce napadla, totiž, že má král Colgú nějakou záhadnou smůlu na brehony, napřed jim senilní Dathal a o pár let (a dílů) dál zase Aillín (a tam je nějaký zmatek i v jeho hodnosti, viz můj komentář u Vykoupení krví).


Na začátku jsem se párkrát pěkně naštvala, autorovi zřejmě ušlo, že k národnímu obrození došlo až dlouho po vymření Přemyslovců (takže by asi těžko někdo fandil českému rytíři proti bavorskému nebo rakouskému), ale nakonec to i přes mnohé výtky nebylo úplně nejhorší (dokonce to vyznělo lépe než díl první i přes blonďatou Elišku Rejčku už tehdy se věnující Jindřichovi z Lipé), takže hodlám číst i pokračování (pravděpodobně už jako e-knihu, u tohoto typu knih bych k tomu chtěla co nejdříve přejít).


Z hlediska historického se toho tentokrát mnoho nedalo pomrvit (obsažené v kronikách je možné shrnout do jediné věty: „To vidouce nitranský biskup a posádka společně s měšťany trnavskými získali u krále Otakara smírné narovnání a ochranu kvůli jeho zbožnosti a milosrdenství, slibujíce mu být věrně oddáni a poslušni.“ ), v Nitře jsem nikdy nebyla, takže nedokážu posoudit, zda vykreslené odpovídá realitě, ale bavilo mě to, i když hlavního pachatele jsem odhadla velmi záhy a všichni se chovali dle předpokladů, proto a přesto jsem tentokrát popustila uzdu i svému udílení hvězdiček (vždyť jsem to přečetla o Vánocích).


Tak já souhlasím se vším, co zde už bylo napsáno, přesto u mě (zejména od stránek, kdy se Mongolové připravovali k vpádu do Evropy a zničili postupně povolžské Bulhary, Maďary a Kijevskou Rus) převládala spokojenost, samozřejmě nikoli nad osudem těchto ubohých lidí, ale nad četbou, která mě (docela nečekaně) dokázala velmi dojmout. V kontrastu s těmito událostmi a rovněž dalším postupem mongolských tumenů do Evropy, včetně jejich řádění v oblastech Rusi, Polska, Uher, Moravy a i Míšně, mně ale byl lhostejný nejen osud titulní postavy tohoto románu (krále Václava I.) ale dokonce i dědečka mé nejoblíbenější historické postavy (prince Konradina) císaře Fridricha.
Romantické linie v českém království (týkající se sourozenců ze Světlice) se mi tentokrát zdály slabší (aspoň oproti jiným autorčiným románům), přičemž ta první dopadla vskutku blbě a skončila podobně jako vztah Jindřicha VII. a Anežky (viz Dítě z Apulie - u mě zatím čeká na přečtení, ale vyplývá to z kontextu) tj. vstupem dámy do kláštera; tu druhou týkající se Smila (později z Lichtemburka) považuji sice za zajímavou, ale jednak se trochu podobá té Přemyslově s Palcéříkem a jednak jsem ji čekala o trochu delší a podrobnější. Dojem pro mě napravovaly (romantické) linie v Uhrách a Jitčin hrad s Vasilkem, skřítky a odražení Mongolů u Olomouce (jen teda Záviš ze Sepekova a Nechanic nebyl olomoucký purkrabí ale český podkomoří...). Složité rodinné vztahy na Rusi, Halíči, Volyňi, Uhrách a Konstantinopoli atd. mě děsily a po čase jsem vzdala snahu se v nich nějak vyznat (a to se ještě docela orientuji ve Štaufech, rodině českého krále, české šlechtě a Bavorech; na východ od nás jsem znala akorát Bélu, Marii Laskaris, jejich dceru Annu, Rostislava a Michaila Halíčské či Ruské, zbytek byl pro mě konžská vesnice), přesto jsem Juliánova putování sledovala ráda. Mám vůbec v odpočinkové četbě raději dobrodružství s trochou romantiky (ano Smilovy cesty za představiteli západní křesťanské moci - císařem a papežem, včetně vulkanické činnosti pozorované kolem břehů Itálie, i Velikonoce v Římě byly zcela podle mého gusta) než spletité vztahy.
Co se týče popisovaných historicky doložitelných událostí, v tomhle ohledu mě oslovil spíše pan Merle se svými promluvami ke spanilým čtenářkám a čtenářům, když chtěl vysvětlovat fakta a dějinné souvislosti, případně řešení paní Vaňkové použité v sérii o Lucemburcích (historické události na počátku kapitol psané kurzívou), než zdejší začlenění přímo do textu bez jakéhokoli odlišení.
Kdybych měla porovnat knihy pana Merla a paní Vaňkové, bylo by to pro mě nesmírně složité, neboť oba píšou výborně, aspoň z mého pohledu, ale každý úplně jinak. První část románové série o náboženských (vlastně občanských) válkách ve Francii, vyprávěná Petrem ze Sioraku byla asi přesvědčivější, její hrdinové civilizovanější a uhlazenější. Třeba to další díl české ságy - Král železný a zlatý - zvrátí ve prospěch paní Vaňkové, neboť píše o mému srdci bližších Moravanech, Slezanech, Němcích, Češích, Polácích, Uhřích, ale pochybuji o tom, navíc z mnoha důvodů váhám i nad tím, mám-li se do jeho čtení vůbec pustit ...
No, taky jsem chtěla na malém prostoru popsat příliš mnoho věcí a takhle to dopadlo a to se ještě chystám připojit úryvky, které mě oslovily, jak jsem si zvykla u adorované Merlovy ságy...
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
A nakonec jsem avizované úryvky napsala do diskuse. Tady by už obtěžovaly a nový komentář jsem nechtěla přidávat.


Tímto dílem se opět navracíme k původnímu perfektnímu (čtení). Vyprávění Petra Emanuela o obléhání La Rochelle snad nemá jedinou slabinu (jo vlastně má, překladatelky stále nestačí autorovi, ale opravdu jen občas). To co v člověku vyvolá spoustu emocí - smích a slzy, radost a smutek, vše nacházíme téměř na jedné stránce. Konečně se taky do příběhu vrátil pořádný ženský živel, který jsem s odchodem Ulriky do nedobrovolného exilu tolik postrádala, a dokonce hned dvakrát – v podání rázném (Kateřina z Brézolles) i poněkud křehčím (Jindřiška z Foliange) a i mužských obdivu hodných postav tentokrát nacházím více než dost (včetně nezdolného kardinála Richelieu). Vůbec mám pocit, že raději sleduji historické příběhy se spoustou dobrodružství a klidně i válečných operací, okořeněné sem tam nějakou romantikou a láskou, než politiku a pletichy (kterými jsme se zabývali v předchozích dvou dílech). Na druhou stranu se z mého pohledu jedná o díl ze všech nejsmutnější (jistotně z té části, již vypráví Petr Emanuel), dokonce asi po této stránce horší než Mé dobré město … (pojednávající o Bartolomějské noci) nebo Horoucí láska (kde Jindřich IV. obléhal Paříž), o to strašnější, že tuto tragedii zavinila lidská hloupost posílená o fanatismus (viz úryvek č. 3).
Úryvky začneme optimističtěji a důkazem, že vyřešit to šlo: "Neděli, den Páně, nechtěl Ludvík utápět ve smutku dělostřeleckou palbou a salvami z mušket. To vidouce, nechtěli se hugenoti projevit jako méně dobří křesťané jako my a i oni ctili nedělní klid.
Tento den bez děsivého dunění kanonů a zrádného svištění kulek, a tím pádem bez zraněných a mrtvých, byl pro naše jednotky i pro Larochelské malým odpočinkem a zároveň velkou úlevou, na niž se na obou stranách čekalo již od pondělka. Jelikož hugenoti i my ctíme téhož Boha, třebaže různou způsobou, nejeden člověk musel se ve svém nitru ptát, proč ono příměří nemůžeme rozšířit na ostatní dny týdne. Ty dny nakonec rovněž náležejí Pánu." (Robert Merle, Sláva a úskalí, MF 2002, s. 50)
"Mikuláši, pokračoval jsem jiným hlasem, při tomhle poslání budeme s Bartoloccim kráčet jeden za druhým v naprosté tmě: on půjde napřed, protože zná cestu, a já za ním, protože cestu neznám. K čemu by bylo, kdybys šel za mnou ještě ty, když cestu neznáš o nic víc než já? Součtem dvou nevědomostí jedno vědění nevznikne." (tamtéž, s. 212)
Jeho uražená důležitost v něm okamžitě vzkypěla a v nepříčetném vzteku popadl mušketu a prostřelil královský buben, po čemž se královský bubeník dal okamžitě na ústup následován trubačem. Rovnalo se to téměř urážce královského majestátu, takže sotva započaté vyjednávání bylo okamžitě přerušeno, protože městská rada se neodvážila Sanceauxe ani potrestat ani sesadit: znamenalo by to uvést ve známost tajné vyjednávání ... Chtěl bych se vsadit, že dosud nikdy před Sanceauxem se v dějinách světa nevyskytl člověk, který jediný svou hloupou ješitností přivodil smrt tolika lidí." (tamtéž, s. 250)


Šestým dílem, příznačně nazvaným Svítání, se končí celá tato série o životě, láskách, jednáních a dalších dobrodružstvích, která nás zavedou k papeži i do Španěl a tentokrát nebyly až tak žertovné (no, ano v dalších čtených knihách mi pak Merlův smysl pro humor chybí), jako tomu bylo v předešlých příbězích jedné generace Sioraků a jejich blízkých. Už jsem toho ve svém životě přečetla opravdu hodně (a většinu z toho ještě zde zatím nestihla ohodnotit) ale téhle historické sáze se hned tak něco nevyrovná (řekněme, že detektivky Roberta van Gulika jsou totiž trochu jiný žánr). Velký podíl na tom celém má ale také překladatel, takže mi na úplný závěr po procestování půl Evropy nezbývá říci jiného než opětovné vřelé díky autorovi, panu Merlemu a rovněž překladateli, panu Drápalovi. A přidám úryvky, jež se dokonale hodí nejen ke knize ale také k situaci, v níž se nachází dnešní svět.
"Víte-li pak, že papež, dověděv se, co bylo v Nantes vyneseno zvolal:'... tento edikt je největší špatnost, jakouž jsme si kdy představit mohli, Dovoluje věc na světě nejhorší: svobodu svědomí'" (s.500, Odeon 1998)
"Přisám svatý Antonín! Petře! Musíme se napít na tuto novinu, ježto nemá v dějinách světa oddoby! Na tento závazek skrze velikého krále dvěma náboženstvím uložený, že mají žít bok po boku v jednom království, aniž se budou vzájemně rdousit... "
To už je k první sérii skutečně vše a nezbývá mi už nic jiného než, aby mě (stejně jako našeho Jindřicha IV.) můj spánek uspal…


Stále stejně napínavé a promyšlené a stále se od toho člověk nedokáže odtrhnout, dokud to nepřečte.
Zajímavé je, že v téměř každém díle Eadulfovi nebo Fidelmě (a dost často oběma) spadne něco na hlavu... Odlišnost od ostatních v dlouhé řadě vyprávění o irské právničce a jejím anglo-saském manželovi nacházím v tom, že tentokrát oba téměř nevytáhli paty z Cashelu... Příběh o delegaci z Říma, kdy ani my (ani zúčastnění v Irsku na Colgúově hradě) až téměř do konce nevíme, co chce a proč přijela, podle mě není úplně jednoduché čtení a už vůbec ne vhodné jako začátek příběhů o dobrodružstvích svéhlavé Irky (to je moje reakce na komentáře čtenářů nade mnou, kteří čtení knih o Fidelmě zabalili, protože začali právě touhle).
Pachatele jsem odhalila přesně v tu chvíli, kdy Fidelma odkryla všechny indície, což znamená celkem pozdě. Ačkoli si v závěru (poté co se různé osoby ne vždy úplně dobrovolně odebraly do rozličných míst - zpátky do Říma, na opuštěné ostrovy ba i do anglosaského nebe) král Colgú, princezna Fidelma i opat Ségdae docela oddechli, dopadlo to (už poněkolikáté) docela blbě, obzvláště, když jsem si po dočtení zběžně proběhla předchozí příběhy (od Eadulfova obvinění ve Fearně) a uvědomila si, kde všude jim pomohl ten, na němž musel Eadulf prokázat své nesporné lékařské umění, aby mu zachránil život (on skutečně není takový trouba, jak se tady někdy objevuje v několika komentářích, naposledy u Rubáš pro arcibiskupa). Radostné události jsme se na konci zase nedočkali, přesto je to zase plný počet a (zřejmě právě proto) napjatě očekávám nové tři příběhy (dva už jsou v Anglii vydané a jeden plánován na rok 2017).


Tak kolega ivoiro má ohledně napětí v knize pravdu. Rozuzlení přišlo až v samotném závěru. Opět ale se autor nevyhnul chybám (a nejen těm historickým). Dcera Ludmila už je zase starší než syn Oldřich (a vzhledem k tomu, že jejich dětské hašteření mělo podstatný vliv na řešení případu, považuji to tentokrát za pochybení dosti zásadní, hlavně proto, že jsem opět nabyla pocitu, že autorovi opravdu nestojíme za to, aby si na svých příbězích dal záležet). Druhou chybou potom je, že pan Vondruška zapomněl, že Smila z Lichtemburka nechal (a podotýkám, že zcela v souladu s historickými skutečnostmi) zemřít v době, kdy se odehrávala Msta písecké panny, a zase nejen v nyní komentované, ale i v časově následující (a dosud poslední) Zločin na Bezdězu s ním vesele počítá (V Apage satanas se jedná o svatbě Marka z Vartemberka s jeho dcerou, ve Zločin na Bezdězu už je tato dáma pak Oldřichovou a Ludmilinou švagrovou). Do řešení případu se zapojí všichni pomocníci, dále rytíři johanité a inkvizitor vyslaný samotným papežem. Jo, mimochodem, ta anotace se někomu hodně nepovedla. Otec Anny z Rohozce exorcistu (ani inkvizici) do Čech rozhodně nepozval.
A jelikož jsem zároveň dočetla i dříve komentovaný Zločin na Bezdězu, pokusím se ohodnotit celou sérii, jaký z ní mám pocit, těsně po kompletním dočtení, kdy se (i přes veškeré své výhrady) docela těším na Nitranskou bránu smrti. Hodnotím ji (tu sérii) mezi třemi až čtyřmi hvězdičkami. Žádná z knížek podle mě nebyla „výtečná“ (jak často píše autor, zejména pak o medovině, pomocí níž bývá vyřešena většina případů), ale pár jich bylo velmi dobrých (Msta písecké panny, Ďáblův sluha, Smrt ve Vratislavi, Olomoucký bestiář, Adventní kletba, Vražda v ambitu), pak byly ty dobré (to je většina). Králův dluh a Tajemství abatyše z Assisi řadím mezi ty horší (oba zachraňuje Světlana, pro mě asi nejsympatičtější postava ze série) a na samotném chvostu jsou u mě dvě, které pokládám za vyloženě špatné (Podivná svatba na Lichnici a Znamení rožmberské růže). Kdybych měla vybrat nej a nej, tak nejlepší byl Olomoucký bestiář, nejhorší asi ta Lichnice. Když pominu ty dvě, pomyslně zaujímající poslední místa, tak jsem byla (stejně jako s řadou o Jiřím Adamovi z Dobronína) docela spokojená a jen nerada se s Oldřichem, jehož jsem si rovněž oblíbila (jen kdyby neměl tak zmatené rodinné vztahy...) i mnoha dalšími postavami jednotlivých příběhů, včetně králových dcer, loučila.


Tak což o to, o napětí v knize opravdu není nouze. Trochu jiná než ostatní "Oldřichovky", opět jsme se vrátili na Moravu a do Olomouce (i když tam jen Ota a jen na skok) a tentokrát navštívíme několik klášterů v Brně, židovské město, valonský šenk a brněnské podsvětí a vypravíme se (i když zase jen krátce) i do okolí Brna. Pátráme (nejen) po knize a po daleké a blízké minulosti( potkáme se s pány z Plumlova a s Pajskrtem z Pajreku, tak prima jméno, to hned tak někdo nevymyslí), dokonce zavzpomínáme i na Cyrila s Metodějem a dobu bojů s Wichingem a moravských knížat s Ludvíkem Němcem. Bez připomínek samozřejmě ani tato není - tak brzo po založení inkvizice se v Čechách a na Moravě rozhodně neupalovalo a vztah Přemysla Otakara II. s představiteli církve nebyl tolik napjatý, jak je líčen v knihách pana Vondrušky, PO II. nebyl ani Fridrich II., potažmo jiný Štauf (i když Štauf byl po mámě taky, takže, inu kdo ví, možná na tom něco pravdy přece jen bude) ani Václav IV., kteří opravdu takto mizerné vztahy s církví měli. Jako čtení, když se nemohu soustředit na pořádnou knihu, tj. na víkend k rodičům nebo do autobusu, ale dost dobrý.


S českou šlechtou, královskými a církevními hodnostáři se to v knihách pana Vondrušky má asi tak jako s lidmi v Midsomeru, už jsou skoro všichni zavraždění nebo potrestaní, takže sem tam nějací musejí znovu obživnout, aby nechyběli. No nic, zrovna tenhle příběh je hodně dobrý a Ota míří stále výš, posledně se "skamarádil" s dcerou purkrabího, tentokrát dokonce s dcerou někoho ještě mocnějšího... A po Vítkovcích a pánech z Dubé jsme se tentokrát ocitli u králova zetě Bavora ze Strakonic a mezi Buzici (konkrétně pány z Valdeka), kde někdo vraždí zvláště hrozným způsobem. Příčinu (tentokrát obzvlášť zamotanou) je třeba hledat v minulosti (té velmi blízké i té vzdálenější). Byl zde vzpomenut i princ Konradin (ne, nebyl řádně zvolený římský král, ale nějak mi nevadí, že ho jím autor nazval), i když spíše jen mimochodem, neboť se hovořilo (ne příliš pochvalně o jeho příteli a spojenci Fridrichu Bádenském) a dost pochybuju, že by český král přijel v roce 1268 ze Štýrska v dobré náladě, neboť jednání se štýrskými pány (které posléze probíhalo ve slezské Třebnici) se poněkud protáhlo a zkomplikovalo. Ale jinak opravdu docela dobré.
